Lenka27
přečtené 326
Stehlík
2015,
Donna Tartt
Tak jsem se dočkala. Konečně příběh, který líně plyne, nemusím se proplétat staletími, ani osudy několika postav. Dočtu a přemýšlím, rozhodně jsem nespěchala,přemýšlela jsem často s Theem. Stále nemám jasno, zda věřím v predestinaci, nebo je život jen souhra náhod, zkrátka neustálé kdyby. Jedno kdyby nasměruje náš život - chcete-li - osud úplně jiným směrem. Donně Tart se podařilo myslet jako chlapec, mladý muž, vlastně celý příběh je postaven na dokonale vykreslených mužských postavách. Nechci hledat slabá místa, určitě bych je našla, ale necítím se být tím, kdo je hledá. Mám štěstí, že miluji umění a pro holandské malíře mám obzvláštní slabost. Theova muka, často jsem skrze stránky cítila jeho úzkost, kterou potřeboval přebít něčím silnějším. Hobie, kéž bych někoho takového měla. Věřím, že se v životě několikrát vrátíme zpět, aniž bychom si to uvědomovali. Theo tak činil naprosto v souladu s vlastním rozhodnutím. Lidé, o kterých si myslíme, že už je v životě neuvidíme, potkáme na místě, kde bychom to nikdy nečekali. Ať už spoléháte na rozum či intuici, nedozvíme se stejně jako to, co je po smrti, zda náš život je veden osudem, či je dílem náhody. "Neboť v tom neniternějším a nejneotřesitelnějším koutě mého já nebyl rozum k ničemu".... celý text
Hlasy
2017,
Ursula Poznanski
Takové hezké prostředí pro vraždu, ale nějak se to zvrtlo. Chvílemi jsem nevěděla, zda jde o krimi, milostný román, nebo návod na výklad tarotu. Připomínalo mi to situaci, kdy člověk vaří nový pokrm a ve snaze o jeho vylepšení přidá co nejvíce surovin, něco jako "Pejsek, kočička a dort". Těšila jsem se na temné prostředí psychiatrické kliniky, bohužel klinika místy působila až komicky, pacienti i personál byli vytrženi z reálu. Jedna vražda za druhou a žádná stopa. Autorce se podařilo odvádět pozornost od pachatele, asi díky tomu jsem celkem brzy tušila, kdo bude ztělesnění zla. Ale to je můj problém, přeci jen už jsem několik knih tohoto typu četla. To se povedlo. Ale vyvrcholení mi připomnělo dva hochy z německého krimi seriálu (jeden se jmenuje Simir). Auta létají vzduchem, lidé doslova vstávají z mrtvých - berte to jako metaforu - rozhodně se nejedná o spojler. Pokud čtenáři nevadí něžné dotyky a všudypřítomná dojemná náklonnost obou vyšetřovatelů, chtějí mít rychle přečteno a zajímají se o výklad tarotových karet, potom mohu doporučit. Kdo očekává něco více, ať se raději loví v jiných vodách.... celý text
Poslední paní Parrishová
2018,
Liv Constantine
Obvykle nepíši komentáře ke knihám, které mě zklamaly. Poslední paní Parrishová je možná myšlena jako pohádka od bratří Grimmů pro dospělé - potom by to bylo v pořádku - i když kvalita podprůměrná. Nicméně pokud to autorky myslí vážně, tak je to smutné. Od knih tohoto typu sice neočekávám moc, ale chci se nechat unést na vlně fantazie autora (odpouštím i nereálné situace), ale tato kniha je opravdu ztracený čas pro milovníky psaného slova - rozhodně to není oddychovka, zkušeného čtenáře může přivést k nepříčetnosti.... celý text
A každé ráno je cesta domů delší a delší
2018,
Fredrik Backman
"Občas si vzpomenu, že jsem zapomněl". Krutá, bolestně pravdivá věta člověka, který každý den ztrácí kousek svého já. Přesně tak vnímám krásných pár myšlenek, poskládaných v útlou knihu, která vlastně knihou neměla být. Určena všem, kteří milují slova a nemají rádi čísla, aby pochopili, že čísla se neobejdou beze slov a slova bez čísel. Kdo čeká nosný příběh, chce se dozvědět něco více o nemoci, která zanechá jen prázdnou lidskou schránku, ať raději zaloví v jiných vodách. Ten, kdo hledá naději v beznaději, pár povzbudivých slov, je na správné adrese.... celý text
Houbařka
2018,
Viktorie Hanišová
Jsem na rozpacích - ne z knihy, ale z komentářů - "sběr hub, čtivá kniha, pamatuji si na recepty, absence lyrické psychologie, vztah k přírodě se nedá ztratit". Všem se omlouvám, možná jsem si příběh přibásnila, ale pro mě je to kniha s přesahem naší malé země. Mycelium vnímám jako synonymum pro vnitřní pnutí, pro všechny ty pocity, které se nemůžou dostat na povrch. Já sama bych se zachovala stejně, některá klišé prostě nelze prolomit a někdo se musí obětovat. Když vezmu v úvahu námět, který je tolikrát zpracovaný a autorce se to podařilo úplně jinak a "po česku", čehož si velmi cením, dějová linie, vykreslení postav a nádherná čeština, nevím, co mám kritizovat. Příběh mě doslova "vcucnul" a "vyplivl" se spoustou otázek na poslední stránce. Tomu se přece říká "velký román". Mám takový nepříjemný pocit, že neumíme být dostatečně hrdi na někoho z našich končin, kdo umí, což paní Hanišová dokazuje již druhou knihou. Srovnání s poeticko-lyrickým dílkem "Do tmy"mi na mysl nepřišlo. Paní Bolavá vládne nádhernou češtinou, ale u její druhé knihy se ukázalo, že "neklouže po povrchu", ale bruslí na tenkém ledě. Bohužel jí chybí dar ukočírovat příběh a dovést ho do konce. Pro mě kniha nebyla ani čtivá, ani o houbách, ani o vyšinuté hrdince. Je to velká kniha, lepší už se paní Hanišové nepovede a doufám, že nedostane ten hloupý nápad napsat pokračování.... celý text
