bertrand bertrand přečtené 250

☰ menu

Výstřel

Výstřel 2005, Lee Child
4 z 5

Podle mě vynikající Reacherkapska. Perfektně vyvážený detektivně-thrillerově-akční mix. Nedivím se Tomíku Cruisovi a režiséru McQuarriemu, že tuto knihu (skvěle) převedli do filmové podoby.... celý text


Nezvaný host

Nezvaný host 2001, Lee Child
3 z 5

V tomto Reacherkapsu převažuje detektivní pátrání. Já mám radši Jackovu akčnější polohu a tak jsem vesele přeskakoval stránku za stránkou. O nic jsem nepřišel. POZOR, SPOILER! Rozuzlení překvapivé snad pouze svou prvoplánovostí. Nu což, však v klasických Rodokapsech i jiných brakovitostech je většinou padouchem nejvíce nesympatická nebo nejošklivější osoba.... celý text


Veterán

Veterán 2021, Miroslav Žamboch
3 z 5

Jsem fanda Koniáše a Baklyho a tak mi nezbývalo, než to zkusit s Veteránem v naději, že mi Mistr Žamboch naservíruje další ikonickou postavu. To se bohužel nestalo, Veterán si přesto udržuje celkem slušnou kvalitu, známou z průměrnějších páně Žambochových prací. Což znamená, že hravě strčí do kapsy většinu hráčů operujících na stejném poli. On to prostě umí, psát přirozeně, jednoduše a přitom dostatečně zajímavě, aby čtenář měl zájem ho v příběhu následovat. Je sympatické že nepracuje s rádoby šokujícími cliffhangery na koncích kapitol, nezahlcuje čtenáře přemírou vulgarismů, prvoplánových vtípků nebo přehnaně explicitního násilí typického pro tento druh literatury. V rámci žánrového zjednodušování působí trochu úsměvně autorova představa totalitní společnosti, kdy se hlavní hrdina Max musí mít hlavně na pozoru před různými oficiálními složkami typu policie v dlouhých kožených kabátech. V reálu by samozřejmě mnohem větší nebezpečí udání hrozilo od sousedů, milenek, spolužáků... Pokud mám ještě něco vytknout, pak jenom, že na Rodokaps je to moc tlusté. Osobně se těším na chvíli, až se pan Žamboch vrátí ke Koniáši nebo Baklymu, jeho military fiction období mi nepřináší tolik radosti.... celý text


Kapitán

Kapitán 2021, Miroslav Žamboch
2 z 5

Jsem zhruba ve 3/4 knihy a budu s dovolením stručný: pořád se to dá číst, ale důvodů pro tuto činnost ubývá s každou další nezáživnou kapitolou, kdy se jede, spí, jí, pije a jede, spí, jí, pije, pak se něco najde, což je vynikající příležitost pro to, aby se jelo, spalo, jedlo a pilo. Občas "bum", vystřelí se - na to jsem zapomněl. To o cimrmanovské frustrační kompozici bych podepsal.... celý text


Doba z druhé ruky

Doba z druhé ruky 2015, Světlana Alexandrovna Alexijevič
5 z 5

Těžko psát hodnocení k takové knize. Jako hodnotit celý ruský národ a jeho historii. Dobu z druhé ruky jsem si půjčil proto, abych lépe pochopil podstatu letošních události na Ukrajině a nemusel se spoléhat na tendenční a zkreslené informace z našich demokratických médií. Pochopit ale nic nelze, lze jenom zažít, což by samozřejmě nikdo nechtěl. Velká, těžce zkoušená země, kde mučitel a mučený jsou vlastně jedno, země plná vinných i nevinných obětí, dokonce včetně samotného Putina, který se jí snaží vrátit zašlou slávu a budoucnost, bohužel opět za cenu těžkých zkoušek a nevinných a vinných obětí. Konec té spirály je v nedohledu, pochopit ji nelze, je totiž ryze ruská. V Rusku je úplně jedno, jestli zítra znamená včera, protože tahle země je bez času, bez zítřka a bez naděje - dokonce se chce kacířsky a zjednodušeně říct, že Putin je pro ni jediná správná cesta, protože představa, že by se tam někdo pokusil nastolit demokracii zavání jenom další tyranskou diktaturou. Tak snad to není tak černé, jak to teď vidím!!!... celý text


Sedm zákonů: Jak civilizace vznikají, dosahují vrcholu a upadají

Sedm zákonů: Jak civilizace vznikají, dosahují vrcholu a upadají 2021, Miroslav Bárta
2 z 5

Pro pana Bártu mám slabost, rád poslechnu kdejaký rozhovor s jeho osobou, zejména na téma prolínání zániku starých a vzniku nových civilizací. Poskytuje náhled i na dění v součastnosti, možného kolapsu naší civilizace, který máme patrně (příhlédnemeli k existenci Bártových pravidel kolapsu civilizací) možnost zažívat na vlastní kůži. Co se opravdu nepovedlo je tato publikace. Pan Bárta měl zřejmě pocit, že ji musí udělat co nejpřístupnější širšímu (rozuměj nevzdělanému, bez rozhledu) čtenářstvu. Proto se pasoval do role jakéhosi moudrého dědečka, který vysvětluje přihlouplým vesničánkům zákonitosti fungování společnosti, přičemž občas přihodí nějakou pohádku, aby udržel jejich pozornost nezvyklou podobných intelektuálních výkonů. Jistě ho k tomu vedla chvályhodná snaha upozornit na alarmující situaci, ve které se nacházíme, být po svém způsobu nápomocný při hledání východisek. Bohužel, celek vyznívá spíše blbě a ona východiska působí spíše dojmem bezradnosti. Dojmu nepřidává ani péče nakladatelství Jota, která by se měla opravdu zamyslet, co to znamená vydávat knihy, odpovídající grafické kvalitě roku 2022 nebo nesympatické patvary tohoto typu. Můj komentář je příkrý, ale je ovlivněný očekáváním, které jsem od knihy měl a která vyšla naprázdno.... celý text


Já, porota

Já, porota 1991, Mickey Spillane
2 z 5

Hard boiled největšího kalibru. Dlouho jsem netušil, kde Charles Bukowski bral inspiraci pro svůj poslední román Škvár a hle, zde jest. Hlášky tesané do kamene, pivo v lednici, krásné ženy a padouchové s jedním jediným záměrem - dostat Mike Hammera. A ten? Ten je v pohodě. Subžánr sám o sobě, možná dobrý, možná ne. Mickey ho nadrásal s vervou vepře hledajícího lanýže a grácií luxusní štětky. Ostatní čuchají k fialkám ze spodu, ale Hammer je v zájmu čtenářů řadu let, dva filmy a televizní seriál se Stacey Keachem, pokud se nemýlím... hohoho! Určitě ještě neřekl poslední slovo.... celý text


Bič severozápadu

Bič severozápadu 1937, Eduard Fiker
2 z 5

Bič severozápadu je Rodokaps (brak), jako když vyšije. Notně již vyčpelý únik od reality a la léta třicátá. Od běžné produkce Románů do kapsy ho odlišuje: a) suchý literární styl, který si mohl jeho autor Jan Fiker aka William Crosny odkoukat od svého bratra Eduarda Fikera b) možnost, že autorem či spoluautorem je opravdu Eduard Fiker (proto ukládám komentář k oběma autorům) c) poměrně složitě (a samozřejmě kostrbatě - je to Rodokaps) zkonstruovaný děj, který si až detektivně hraje s časovými souvislostmi a kde je hlavním (a opakovaným) hybatelem děje záměna identit d) hlavní a jediná ženská postava je v příběhu zmíněna jako "děvče s ohavnou jizvou ve tváři, kterou nikdo by za ženu nechtěl" - a opravdu tomu tak jest. Hlavní hrdina k ní nemá žádný citový interest a naopak, jediný vznešený cit, o kterém je v souvislosti s ní řeč je láska sourozenecká. Ta se vůbec v Biči objevuje v různých variantách. Svatba na konci se nekoná. Apropos - jako důkaz toho, jak se brak v průběhu oněch 80ti let proměnil uvádím toto: Banda hrdlořezů žijících mimo civilizaci zajmou mladou dívku, ale ani jeden z nich nepomyslí na to, že by dal průchod svým nejnižším pudům! Jak by tuto situaci asi popsal autor soudobých severských "krimi". Z holky by asi moc nezůstalo...... celý text


Bič severozápadu

Bič severozápadu 1991, William Crosny (p)
2 z 5

Bič severozápadu je Rodokaps (brak), jako když vyšije. Notně již vyčpelý únik od reality a la léta čtyřicátá. Od běžné produkce Románů do kapsy ho odlišuje: a) suchý literární styl, který si mohl jeho autor Jan Fiker aka William Crosny odkoukat od svého bratra Eduarda Fikera b) možnost, že autorem či spoluautorem je opravdu Eduard Fiker c) poměrně složitě (a samozřejmě kostrbatě - je to Rodokaps) zkonstruovaný děj, který si až detektivně hraje s časovými souvislostmi a kde je hlavním (a opakovaným) hybatelem děje záměna identit d) hlavní a jediná ženská postava je v příběhu zmíněna jako "děvče s ohavnou jizvou ve tváři, kterou nikdo by za ženu nechtěl" - a opravdu tomu tak jest. Hlavní hrdina k ní nemá žádný citový interest a naopak, jediný cit, o kterém je v souvislosti s ní řeč je láska sourozenecká. Svatba na konci se nekoná. Apropos - jako důkaz toho, jak se brak v průběhu oněch 80ti let proměnil uvádím toto: Banda hrdlořezů žijících mimo civilizaci zajmou mladou dívku, ale ani jeden z nich nepomyslí na to, že by dla průchod svým nejnižším pudům. Jak by tuto situaci asi popsal autor soudobých severských "krimi". Z holky by asi moc nezůstalo...... celý text


Město pavouků

Město pavouků 1990, Jan Fiker
1 z 5

Vzpomínám na ten den před X lety, kdy jsem si přinesl domů první westernový Rodokaps - Město pavouků (úplně první byl samozřejmě Velinského Mrtvý z Olivetské hory, ale ten byl detektivní). Možná jsem ho tenkrát dočetl, už nevím, ale nebavil mne velmi neboť namísto očekávaného příběhu typu hrdina versus padouch a jeho banda jsem dostal jakousi FANTASMAGORII a přestřelku v počtu JEDEN KUS (jakkoli je hned v úvodu a není vlastně vůbec marná). Po létech jsem se rozhodl, že si Město znovu přečtu. Nalákalo mě autorství Jana Fikera (aka Williama Crosnyho) a doufal jsem, že si přečtu něco podobného jako VELMI vyvedený BŮH VICHRŮ. Bohužel, Město pavouků za tímto opusem zaostává snad ve všem. Počínaje jazykovým zpracováním přes čtivost a co je nejhoršího - padouch zde nestojí za nic a svalnatý superman se tak utkává spíše sám se sebou a s toxickým prostředím Města pavouků (a to se zase docela povedlo - Crosny vymyslel místo drsnější než smirkový papír, kde fauna i flóra se absolutně neslučují s lidským bytím). Zajímalo by mě v čem spočívá tak rozdílná kvalita MĚSTA a BOHA? Pomáhal Janovi při psaní BOHA VICHRŮ jeho starší a nadanější bratr EDUARD? Styl psaní by tomu napovídal....malá literární záhadička, která nikoho nezajímá...... celý text


Engerlingové

Engerlingové 1995, Jaroslav Velinský
5 z 5

Jak píše pan Marlowe - velkolepý a do detailu propracovaný nápad. Možná Kapitánovo životní dílo, pomineme-li postavu Otakara Finka (nečtl jsem bohužel dosud vše), ale zároveň také nejednoduché a nepříjemné čtení.... celý text


Našeptavač

Našeptavač 2005, Jaroslav Velinský
4 z 5

Tak se nám Otakar dostal zase do pěkného maléru. Našeptavače jsem četl kdysi, ve svých Finkovských začátcích a z nějakého důvodu jsem ho neřadil mezi moji Topku. Ale to jsem věru neměl dělat! Kapitán, když psal Našeptavače, byl zřejmě ve výborné formě a knížka patří rozhodně mezi nejzábavnější finkovky. Příběh je komplikovaný tak akorát, podle mého je celá zápletka více než slušná, reálie padesátých let jsou tentokrát trochu upozaděny - szabýváme se více Otakarovým citovým životem, v knížce je mu dvacetři let a tak se není co divit. Otakar občas působí jako pěkný ňouma, ale je mu dvacetři let a jsou léta padesátá a tak se není co divit. Čenž se smrtí a Smrt komára vedou, ale Našeptavač je stále nadprůměrně zábavné dílo, které milovníka kvalitní pokleslé literatury nemůže zklamat.... celý text