anna0480 přečtené 190

Sběratel sněhu 2018, Jan Štifter

Tak tohle bylo fakt vý-bor-ný! Od autora jsem předtím nic nečetla a tak jsem ke knize přistupovala bez předsudků či očekávání. A bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat. Kniha se odehrává ve více časových rovinách (nepřijde vám, že je to v literatuře poslední roky docela hit?) a to konkrétně před druhou světovou válkou, pak po ní a nakonec v roce 2017, v současnosti. Sledujeme příběhy různých lidí, kteří si hledají svou cestu životem. Ztrácejí se, aby se mohli znovu nacházet. V období před válkou sledujeme přátelství třech kluků, z nichž jeden z nich není skutečný, nýbrž duch. Chlapec Josef, který se jako malý utopil společně s matkou, která s ním spáchala sebevraždu. Adolf a Karlos jsou jediní, kteří ho vidí. Až později zjistí, že přítomnost ducha - Josefa, má v jejich životech zásadní úlohu. Nejdříve jsem příběh vyprávěný v roce 2017 nechápala, ale bylo mi jasné, že se postupně dozvím, jakou úlohu hraje v příběhu Dominik. Dominik totiž noc co noc u nohou své postele vídá ducha - a ano, tušíte správně - Josefa... Poslední strany jsem přečetla téměř bez dechu. Za mě naprostý skvost a knihu budu pár týdnů doporučovat všem, které potkám.... celý text

Neopouštěj mě 2007, Kazuo Ishiguro

Pro mé první setkání s Ishigurem jsem si myslím nemohla vybrat lepší knihu (i když na rozdíl od většiny jeho ostatních děl se tento příběh neodehrává v autorově rodném Japonsku, nýbrž v Anglii, kde od svých šesti let žije). Ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, že jde o společenský román, je kniha spíše dystopií, odehrávající se v dnešním světě. Je to příběh o tom, kam by se společnost mohla vyvinout, kdyby se věděcké pokusy ze 70. let odehrály trochu jinak, kdyby byly dovedené k "dokonalosti". Příběh se zprvu odehrává v internátní škole Hailsham, kde je umístěno několik studentů, kteří chodí klasicky na výuku, mimo jiné ale musí vytvářet umělecká díla, z nichž ta nejlepší si následně vyzvedává tajemná Madam, která je odváží do své Galerie. O jakou galerii ale jde a proč jsou studenti k tvorbě nuceni, jim ale zprvu není vůbec jasné. Postupem času se dozvídáme, že jsou studenti jen uměle vytvořenými bytostmi, tzv. klony, jejichž jediným účelem je darování orgánů pro stárnoucí a nemocné lidi, kteří žijí normálním životem tam venku, za zdmi školy. Po několika letech se poté přesouvají do Chaloupek, kde se naopak připravují na předcházející roli Opatrovníka, starajícího se o Dárce, kteří si procházejí samotným darováním orgánů. Poté se mohou Dárci stát i oni sami, až přijde jejich čas. Samotná idea uměle vytvořených lidí, co jsou vlastně jen zásobárnou orgánů, je dost drastická. A ačkoli je to studentům v průběhu let vychovateli postupně sdělováno, oni jako by si ale realitu nedokázali nebo spíš neuměli představit. Dá se z tohoto bludného kruhu nějak utéct nebo jde jen o tvrdou neútěšnou realitu, se kterou nezbývá nic jiného, než se smířit? Člověk má pocit, že se během čtení vlastně nic moc neděje, postupně ale zjišťuje, že se spousta věcí odehrává tak nějak pod povrchem a vy máte ve finále z knihy silný zážitek. Ishiguro umí navíc skvěle vykreslit postavy i prostředí, ve kterém se příběh odehrává, takže za mě velká paráda.... celý text

Než potkala mě 2018, Julian Barnes

Za mě takový průměr, jednohubka, kterou přečtete za pár dní bez toho, aniž by ve vás něco hlubšího evokovala. Celý příběh je o žárlivosti a o tom, jak daleko kvůli ní člověk dokáže zajít a co víc, že nás samotné dokáže snadno zničit, pokud si nedáme pozor. Hlavní postavou je Graham, univerzitní profesor, který žárlí na svou manželku. Nejhorší ale je, že k žárlivosti jako takové nemá důvod, tím spíš, že nežárlí na přítomné muže, které by se kolem jeho ženy mohli motat, ale na ty minulé, co se vyskytovali ještě předtím, než se oni dva vůbec poznali. Jejich dříve idylický vztah se začíná díky Grahamovo šílené žárlivosti rozpadat...... celý text

Tatér z Osvětimi 2018, Heather Morris

Vzpomínám si, když jsem před měsícem ještě pracovala v knihkupectví a právě Tatér z Osvětimi byl jedním z nejpoptávanějších titulů, dokonce - pokud si dobře vzpomínám - se mu dělal dotisk. Lidi se na tuto knihu neustále ptali a já tak nabyla dojmu, že bude asi fakt dobrá. A tak jsem se do ní s velkým očekáváním pustila taky. Kde začít. Beletrie pojednávající o holocaustu a koncentračních táborech jsem přečetla spoustu a téměř všechny ty přečtené knihy mě dostaly. To se ale o Tatérovi říct rozhodně nedá (a ani fakt, že jde o knihu napsanou podle skutečného příběhu, tomu bohužel nepomáhá). Hlavní postavou je Lale, slovenský Žid, který se dostal do koncentračního tábora Osvětim a díky svému postavení tatéra se měl o něco lépe než ostatní. Měl nejen svou místnost a postel, ale i záruku, že ho nezabijí tak snadno, jako další spoluvězně. Lale svou nepatrnou volnost využíval k činům, mohl díky své práci měnit šperky a peníze z majetku zavražděných židů za jídlo, kterým pomáhal udržet naživu ostatní. V knize je taky důležitou dějovou linkou romantický vztah mezi Lalem a Gitou, se kterou se poznává právě za zdmi koncentračního tábora. Jejich vztah jako by se snad ale ani neodehrával v Osvětimi, je příliš zromantizovaný. Esesáci působí jako kamarádi, pochod smrti je popsaný jak jen o něco delší vycházka do přírody, spalování v krematoriích je zmíněno jen párkrát a ještě poněkud okrajově. Styl psaní vůbec neodpovídá tématu, příliš povrchní, příliš jednoduchý. Události jdou po sobě strašně rychle a žádné z nich se nepřikládá důležitost. A závěr? Žádné očekávané mrazení, žádné wow. Spíš na můj vkus až příliš zidealizovaný slaďák, který se pro takovou knihu vůbec nehodí. Vůbec nic to ve mně nezanechalo a jak si tak po sobě recenzi zpětně čtu, ubírám ještě jednu hvězdičku a nechávám nakonec jen dvě. Za mě velké zklamání.... celý text

Příběh nového jména 2017, Elena Ferrante

Hranice a zdi 2018, Jan Těsnohlídek ml.

Těsnohlídek je moje srdcovka a na jeho novou básnickou sbírku jsem se strašně těšila. Možná i kvůli tomu přehnanému těšení pro mě byla zklamáním. Témata se opakují, což by se i dalo odpustit. Jako by ale jeho básně byly prázdné, nic neříkající. Ve srovnání se sbírkou Násilí bez předsudků nebo Ještě je co ztratit je tohle prostě slabý. Předchozí sbírky jsem hltala a 99 % básní v nich ve mně něco probouzelo. Silný pocity, který způsobily, že si většinu zmiňovaných básní pamatuju dodnes a co víc, uměla bych některé i citovat. Tady se ale bohužel nic takového nedělo. Tahle sbírka ve mně jednoduše nic nevyvolala, bohužel. Nebylo to špatné, jako by to ale byly již dříve napsané básně, ale osekané o nějakou hloubku. Za mě bohužel zklamání.... celý text

Ku-klux-klan: Tady bydlí láska 2017, Katarzyna Surmiak-Domańska

Výborná reportážní kniha o rasistickém hnutí Ku-klux-klan. Polská autorka přijíždí do státu Arkansas na sjezd KKK, kde má možnost prozkoumat tuto extremistickou organizaci zblízka a setkat se nejen s významnými členy hnutí. Píše pak o tomto stále kontroverzním tématu s nadhledem a bez citového zabarvení, podává nám holá fakta a informace, názor si máme utvořit každý sám. Občas se mi čtení táhlo a já u knihy usínala (to ale přičítám pracovnímu vyčerpání, o úplně oddechovou literaturu nejde, co si budeme povídat), i tak jsem se ale dozvěděla spoustu zajímavých informací a prošla si dějiny hnutí od samotného začátku a to konkrétně od 2. pol. 19. století, kdy hnutí vzniklo v Americe jako reakce na výsledky občanské války, se kterými byl spojený i konec otroctví. Členové zakládajícího hnutí se snažili zrovnoprávnění černochů zabránit a to všemi možnými způsoby. V průběhu čtení se dostáváme do současnosti a já se kolikrát při čtení neubráním údivu, jak je něco takového v dnešní době ještě možné... Kniha výborná, pokud vás podobná témata zajímají a stojíte o kvalitní zpracování, je reportážní řada Prokletí reportéři od nakladatelství Absynt skvělou volbou.... celý text

Probudím se na Šibuji 2018, Anna Cima

O této prvotině české autorky žijící v Japonsku se poslední týdny všude mluví a tak mi to nedalo a přečetla jsem si jí taky. Japonskou literaturu mám ráda, i když patřím zatím hlavně mezi ty, co nedají dopustit na Murakamiho (který - co si budeme povídat - píše spíše západním stylem) a ostatní japonské autory zatím teprve objevuji. Kniha Probudím se na Šibuji se odehrává ve více rovinách, přičemž v obou z nich je hlavní hrdinkou studentka japanistiky Jana. V té první Jana žije v Praze a celé své momentální bytí věnuje pátrání po japonském autorovi Kawašitovi, kterému by chtěla zasvětit svou diplomovou práci, ale má pro ni bohužel stále málo podkladů. O Kawašitovi se totiž nedá téměř nikde nic zjistit, skoro to vypadá, jako by vůbec neexistoval. Na pomoc jí přichází těžký intelektuál Viktor Klíma, taktéž student japanistiky. Během večerů nad překladem dávno zapomenutých Kawašitových povídek a textů se s Janou sbližují. V druhé rovině se ještě náctiletá Jana probouzí na Šibuji. Tato rovina má nádech magického realismu, Jana totiž sama neví, čím vlastně je. Neustále se motá v kruzích a nedostane se nikdy dál, než k soše psa Hačiko. Z nějakého neznámého důvodu se při každém pokusu jít někam dál, za pomyslnou hranici, octne zase zpátky. Nemusí jíst ani pít, necítí bolest a lidé jí až na výjimky nevidí, jako by byla duchem. Takto na Šibuji zůstává dalších sedm let až do chvíle, kdy se objeví TEN Viktor Klíma, který do Japonska odjíždí studovat. Náctiletá Jana, Jana zaseknutá v minulosti, ho ale samozřejmě ještě nezná. Viktor Klíma jí ale z neznámého důvodu jako jeden z mála vidí a náctileté Janě nezbývá nic jiného než mu věřit, že k sobě - tam někde v Praze a v budoucnosti - mají opravdu blízko. Společně pátrají po kořenech Kawašity, protože podle Klímy je jedinou možností, jak tyhle dvě Jany spojit, dostat Janu žijící v Praze sem do Japonska. A jediná cesta, jak se sem může dostat, je napsat skvělou diplomovou práci o tomto japonském autorovi a dostat stipendium. Kniha mě bavila, jediné co mě trochu mrzelo byl na můj vkus až moc rychle useknutý konec. Jak kdyby autorka nevěděla co dál a tak to ve spěchu nějak uzavřela. Je to škoda, protože příběh jako takový měl potenciál skončit klidně otevřeně, ale víc promyšleněji a s pointou. To je ale asi jediná moje výtka. Postavy byly skvěle vykreslené, prostředí i atmosféra skvěle popsané. A těch pár ilustrací, které v knize jsou, jsou taky krásné.... celý text

To prší moře 2015, Radka Třeštíková

Jako takhle, nebylo to špatné, ale že bych byla z knihy nadšená, to se taky říct nedá. Od autorky jsem navíc četla už Bábovky a Osm, která byla dokonce s detektivním nádechem. Kniha To prší moře se bohužel ani s jednou z nich nedá srovnat. Příběh se točí kolem Hanky, která během několika let přijde jak o tátu, který spáchá sebevraždu, tak o mámu, která zemře při autonehodě. Zda vlastní vinou či s přispěním někoho jiného není do úplného konce tak úplně jasné. Hlavní hrdinka, již výše zmiňovaná Hanka, mě občas trochu štvala. Chovala se jako spratek, ale to se vzhledem k její situaci možná dalo trochu chápat. Během knihy se postupně sblíží se Zorou, "ježibabou", jak jí říkala zprvu. Zora je její babička a jak Hanka postupně zjišťuje, není až tak špatná, jak se na první pohled zdála. Kniha je prokládána vyprávěním i jiných postav, které v příběhu figurují, a my se tak navíc dozvíme, proč Zoře říkají ve vesnici bláznivá a proč je taková, jaká je. Prožijeme poslední den s Hančiným otcem a zjistíme, že někdy je život tak neúnosný, že už to prostě nejde dál. A že by byla stačila jedna jediná věta či pohlazení od správného člověka a Hančin otec tu ještě mohl být. A zjišťujeme, že každý z nás si nese to své trápení, které se na něm chtíc nechtíc podepsalo. Na nás ale je, jak s touto bolestí naložíme a jestli se jí necháme zlomit nebo naopak posílit. Třeštíková píše dobře a možná i díky tomu mě její knihy o vztazích baví. Sahám po nich ve chvílích, kdy dočtu něco náročnějšího a chci si přečíst něco odlehčenějšího, ale nikoliv hloupého. Kdybych to ale měla srovnat s jinou českou autorkou, která píše o vztazích, dejme tomu s momentálně velmi oblíbenou a nadanou Alenou Mornštajnovou, nedá se to srovnat, Mornštajnová je na úplně jiné úrovni. O jejích knihách, na rozdíl od Třeštíkové, přemýšlíte i dlouho poté, co jste je dočetli. Když to vezmu kolem a kolem, kniha je celkově depresivní, její závěr byl na můj vkus trochu uspěchaný a kýčovitý. Ve finále mě ale ta druhá půlka příběhu bavila víc, měla spád a spousta věcí zde byla vysvětlena. Tři hvězdičky, takový horší průměr.... celý text

Pouta 2018, Delphine de Vigan