Tmy se bojí jenom děti

26.02.2021

No, buďme k sobě upřímní. Toto není dobrá povídka. Její narativ je neobratný, postavy, které se v ní vyskytují jsou archetypální a bez jakékoliv dignity. Věci se tam dějí více méně samy, bez kontextu, bez čehokoliv co by povídce propůjčilo hloubku. Což pravda není tak překvapivé u deseti stránkové rané tvorby. Není to tedy kritika Martina, já ho mám rád, prostě konstatuji že musel někde začít a začátek to ještě – aby bylo jasno - není nejhorší.

Zajímavý je na povídce odraz Lovecraftova „tajemna“ a právě díky znalosti díla Lovecraftova člověka může tato povídka poněkud více zaujmout, jelikož v ní hraje ne nedůležitou roli okultismus a uctívání „prastarých“. Hned první stránka povídky ve mne vzbudila vzpomínku na jeden Lovecraftův sonet:

XXVII. Maják Prastarých

Z Lengu, kde hory zejí pustotou
ohněm hvězd chladným, jenž se zvláštní zdá,
záblesk modravý tmou se prodírá
k pastvám, kde muži k modlám v hrůze řvou.
Že prý (ač žádný nikdy nebyl v ní)
z věže kamenné, z majáku září,
kde dlí zbylý z těch, jež se zvou Prastaří,
a vzývá chaos zatímco bubny zní.
…