Šeherezáda
Povídka od:
Haruki Murakami
Z knihy:
Muži, kteří nemají ženy
Habara nemůže opustit dům. Schází se s ženou, jejíž jméno nezná, ale kterou přezdívá Šeherezáda, neboť po sexu mu vždy vypráví – o tom, jak byla v minulém životě mihulí, nebo o tom, jak se na střední škole vloupávala do domu chlapce, do nějž byla zamilovaná.
Komentáře (3)
Přidat komentář
Když něco máme jenom napůl, znamená to, že to máme nebo že to nemáme? A jak je tenká hranice, kdy to právě o to víc chceme nebo raději proto nechceme?
("Život dokáže být podivuhodný, nemyslíš? Jednu dobu můžeš být něčím naprosto úchvácený, obětoval bys cokoliv, jen abys to získal, ale uplyne trocha času nebo se na to podíváš z malinko odlišného úhlu, a veškerá nádhera až neuvěřitelně vybledne.")
Šeherezáda možná na první pohled nepůsobí, že do téhle sbírky patří, ale v druhé polovině ukáže, že si to zaslouží, právě kvůli té druhé vrstvě. Protože "Šeherezáda" sice vypráví jenom příběhy, ale ve skutečnosti je za tím něco víc. Co je sdělením "vloupání", je naprosto super (stejně jak to Rjúsuke Hamaguči fakt dobře zakomponoval do Drive My Car), ale nejvíc zasáhne právě ta druhá vrstva. Ty myšlenky, které nepřijdou s prvními ranními paprsky, ale s těmi, které přijdou v půl šesté večer. "Musím jít domů. Uvařit."
Konec v tom nejlepším i nejhorším místě zároveň. Asi záleží na úhlu pohledu každého z nás...
Zvláštní povídka. Mrzí mě, že je useknutá tak, jako Šeherezádino vyprávění. Jakoby se spisovatel oblékl a odjel domů. Možná tím je dovedená k dokonalosti?
Tak tento příběh mě moc nezaujal a závěr navíc zklamal. Ale přesto oceňuji autorovo literární nadání. 65%, 13. 3. 2024.