Nemám ústa a musím křičet
Povídka od:
Harlan Ellison
Z knihy:
Hugo Story III: 1968–1969, Vrchol vulkánu: Oceněné povídky Harlana Ellisona, Nemám ústa & musím křičet
Krátka a desivá poviedka o superpočítači, ktorý vyhubil ľudstvo až na päť ľudí, ktorých už cez sto rokov mučí, trápi a nenechá zomrieť.
I Have No Mouth, and I Must Scream
Rok vydání originálu: 1967
Komentáře (12)
Přidat komentář
Povídku řadím mezi mistrovská díla science-fiction. Uchvátil mě především způsob, jakým byla napsána. To je jednoduše vodopád slov, které dopadají na čtenáře naléhavě a místy až děsivě. Při čtení jsem si vybavil Poea a jeho hororové povídky.
Samozřejmě, jsou tady mnohé otázky k zamyšlení a každý si může najít tu svou.
Na pár stránkách naprosto neskutečně vybudovaný příběh. Běhá mi mráz po zádech, kdykoliv si na tuto povídku vzpomenu. Při čtení Vám autor sváže mozek, a už ho asi jen tak nepustí. Hru jsem nehrál, námět je to však podle mě naprosto bravurní! Celý příběh mě zvláštním způsobem děsí, ale nejsem schopen na něj přestat myslet. Možná je to obraz toho, co umělá inteligence dokáže, možná je to obraz toho, co nás všechny opravdu v budoucnosti čeká. Deprese, zmar a utrpení...
Dokonalá a nadčasová studie naprosté nenávisti na straně jedné a lidskosti a soucitu na straně druhé. Nabité vesměs nepříjemnými obrazy a divokou imaginací a nutící k zamyšlení. Nemusíte mít Ellisona rádi, ale psát uměl sakra dobře. A ten dlouhatánský doslov k povídce mi přišel fajn.
V mládí jsem narazil na počítačovou hru tohoto jména. Dodnes mě její atmosféra děsí a zároveň přitahuje. Je to ojedinělý případ, kdy adaptace je možná ještě pusobivejsi než originál. Patrně způsobeno tím, že na ní pracoval sám autor a napsal většinu dialogů. Z krátké děsivé povídky se tak stal horor rozsahlosti románu. V povídce kraluje děsivá atmosféra, hra ještě přidává morální dilemata a volby. Virtuální peklo v akci. Myslím, že o tomhle způsobu očistce snil Hieronymus Bosch.
Přečteno na doporučení kamarádky po „diskuzi“ na téma umělé inteligence. Možná již není tak hrůzostrašná jako v době vydání, přesto obsahuje varování. Varování před ze řetězu utrženou umělou inteligencí, varování před superinteligencí, které jakákoliv lidská inteligence, již z definice, nikdy nebude stačit. Umělou superinteligenci nebude možné spoutat soustavou pravidel a morálních dogmat, to by měl být zcela základní axiom. V kontextu doby to musela být naprostá pecka, a i dnes se stále skvěle čte, čtenář vnímá hrůzu z podobného osudu. Přesto, možná vzhledem k jisté civilizační otupělosti, už nepůsobí až tak strašidelně.
Perfektní povídka, ke které mě dostala stejnojmenná počítačová hra. I dlouho po jejím přečtení ve mě přetrvával nepříjemný pocit (možná i strach) z toho, co by se stalo, kdyby se něco takového skutečně událo. Neschopnost se zabít a trpět dnes a denně pro potěšení umělé inteligence je prostě moc i na mě.
Vec tak monumentálna a desivá, že nenachádzam v mnou prečítaných dielach zdatného konkurenta, ktorý by sa dal špecifickou atmosférou a kvalitami zrovnávať. Neobmedzené možnosti nenávistnej umelej inteligencie pretvárajú sci-fi do podoby mýtického hororu. Poviedka, ktorá vás prinúti rozmýšľať nad tým, čo sa autorovi preháňalo v hlave pri jej tvorbe.
I na tak krátkém prostoru neuvěřitelně působivé vyprávění o pětici nešťastníků uvězněným v útrobách super zlého super počítače, který zničil lidstvo. Zoufalství, chlad, šílenství, a nekonečná muka od začátku až do konce. Na zasypaní té černo černé deprese mějte po ruce připravenou krabičku lentilek, bude jí třeba.
Neuvěřitelně děsivá povídka, na jejíž motivy vznikla stejnojmenná počítačová hra.
Krátka a desivá poviedka o superpočítači, ktorý vyhubil ľudstvo až na päť ľudí, ktorých už cez sto rokov mučí, trápi a nenechá zomrieť. Fascinujúce a deprimujúce zároveň.
Tak nějak mě to příliš nevzrušilo. Že bych už odrostl tomuto stylu, který mě tak uchvacoval zamlada? 60%, 5. 3. 2021.