Iranonovo hledání

04.07.2023

Když jsem knihu poprvé před léty četl, zdály se mi úvodní dvě povídky neskutečně dlouhé, vlekoucí se jako slimáci. A přitom to jsou takové povídečky. Nu, Iranon se vleče dál, opravdu jak smrad. Ale zdá se mi dnes výrazně zajímavější, než před léty.

Je to povídka, myslím, s více rozměry. Řekl bych o dobré imaginaci, pevné vůli a silném odhodlání, jistě, až o psychoanalytickém hledání sebe sama. Ale o čem také je? Uznejte, obsahuje sociální kritiku, Iranon je vyloučen ze společnosti, která je zkažená, podivná, zvrácená. Je to o vyloučení ze společnosti, v tomto případě snad ani ne vyloučením vnějším, ale vnitřním.

Ale o čem pro mě povídka hlavně je? Možná to v ní vidím jenom já, možná je to jenom tím, že vím, že Lovecraft četl Nietzscheho. No ale podle mě je to o Nietzschem. Považte, Iranon putuje světem jako Zarathustra, je jako Zarathustra vysmíván a stejně jako Zarathustra, až na vyvolené výjimky, potkává jen... no... lidi no - ačkoliv hledá nadlidi. Iranon, přesněji, hledá nadměsto a potkává jen města. Ale jaká? I to svědčí tomuto výkladu. Je to Teloth charakteru vskutku Apollónského, pracující, řádný a až mechanický a je to Oonai, opilá vínem jako mladý bůh Dionýsos. Staré morálky, přitažlivější, než morálka křesťanská, ale stále nedokonalé. Tak jako Nietzsche odvrhuje Iranon tyto staré morálky, nestačí mu, nejsou mu dokonalé.

Iranon jde světem a hledá svou iluzi o nadměstě, vedle něj jde mi Zarathustra a hledá nadčlověka. Oba umírají se ztrátou své iluze. Protože ona je to jen iluze.

23.04.2023

Vcelku sympatický (a krátký) příběh o putování za snovým přeludem, síle přesvědčení a víry... s (pro mě) nečekaným vyvrcholením. Opět barvitě lyrické, až lartpourlartistické.

02.07.2020

Má to určitou poetičnost. Dokud člověk věří, je živ a mlád. Jakmile se víra zhroutí, přichází stáří a smrt.
Další z povídek, které se letmo dotýkají Mýtu.