Emilie de Tourville, aneb Sourozenecká krutost

14.05.2022

Huum… shledávám tuto povídku přeci jenom o něco málo lepší nelži první. Prvně, budete překvapeni, ale končí dobře. Ne tak trochu dobře, ale dobře. Na plné čáře, dalo by se říct. A to jsem opravdu nečekal.

Zajímavé příběhové rámování, v odpovědi na otázku, kterou zde raději budu citovat: „Nic není rodině tak posvátné jako čest jejích členů. Ale když tento poklad, byť byl jakkoliv drahocenný, dozná úhony, což ti, kdo mají zájem jej háji, tak musí činit i za cenu toho, že na sebe vezmou ponižující úlohu trapičů ubohých bytostí, které se vůči nim prohřešily? Nebylo by snad rozumné srovnávat hrůzy, jimiž své oběti trýzní, s tou často jen pomyslnou újmou na kterou si naříkají?“, je nám vyprávěn příběh, ve kterém umírající slečna vypráví příběh svého života. Čili tématem je, co jiného, svépomoc při trestu. V tomto konkrétním případě se dostáváme do rozměrů naprosto extrémních a krutých, nakonec však nezdařených, protože, kupodivu, zvítězila láska a dobrota, nad zlem a žárlivou zákeřností. Pravda, z dobového pohledu by se dalo tvrdit, že ctnost zase dostala na frak, ale upřímně? Ani moc ne.

Pakliže jsem v první moralitě hledal prvky Oidipa, v této zase vidím Antigonu. Není to tak sedící, ale prvky tam jsou. Střet světských tradičních zákonů (ochrana rodinné cti) s nadpozemským posláním, či ídeou (láska), konec v jeskyni (ta místnost kam Emilii uvěznili)… ale je to opravdu slabší paralela. Příběh je každopádně zase do jisté míry archetypální. Ovšem, na straně druhé, pro markýze naprosto netypický.

Mimochodem, nebýt to až příliš citátů, odcitoval bych tu ještě závěrečný monolog povídky. Je velice dobrý. Navazuje vlastně na výše položenou otázku a uzavírá tak „kruh“ morality. A ano, moralita je to vlastně skvělá, nadto pak, že se člověk s moralitami setkává málokdy. Takže ano, toto bylo dost zajímavé čtení.