Drive my car
Povídka od:
Haruki Murakami
Z knihy:
Muži, kteří nemají ženy
Kafuku je postarší herec, který před několika let ovdověl. Při lékařské prohlídce se ukáže, že trpí začínajícím zeleným zákalem a nesmí sám řídit. Nechá si proto doporučit řidičku, svéráznou mladou Misaki, aby jej vozila do divadla a na natáčení. V autě spolu tráví mnoho času a Kafuka na dívčino požádání začne vyprávět o svém životě.
Doraibu mai kâ /ドライブ・マイ・カー
Rok vydání originálu: 2014
Komentáře (4)
Přidat komentář
Asi takhle...nejdřív jsem viděla filmovou adaptaci téhle povídky. A ten film byl krásnej. Vážně strašně moc. Pokud někdo natočí tři hodiny dlouhý film z čtyřicet stran dlouhé povídky, tak jsem zvědavá o to víc. A možná právě proto se po přečtení u mě nedostavila až tak velká čtenářská deprese. Protože adpatace je taková deprese a mistrovské dílo v jednom, že povídka proti ní působí jako slabý odvar, přestože mají stejné výsledné sdělení. Takže jo, pokud můžete, koukněte na film. Ale k povídce, že? :)
("Tohle by normální člověk jen tak nedokázal. Kafuka byl ovšem profesionální herec. Vystoupit ze svého těla a zahrát představení byl jeho každodenní chleba. A on do své produkce vložil vždycky všechno, i kdyby neměl ani jediného diváka.")
Je to skvělý úvod sbírky. A příběh sám o sobě je prostě takový na neskutečné dojmutí. A je jenom na čtenáři, zda se s tím zvládne ztotožnit. S tím trestáním sebe a nemožností zpětně už zjistit to nejdůležitější. "Proč?". Jenže co když je důvod tak hloupý, že by to boleho ještě víc? Přece jsme už jako děti na tuhle otázku odpovídali: "Protože proto." a vlastně jsme ani většinu času tu správnou odpověď neznali. Jenom...to že dospějeme, stanou se z nás velcí lidé...automaticky to znamená, že jsme schopní přijít s nějakou rozumnou odpovědí? Nebo jenom s tou, co bude dávat smysl nám, ale ostatní ji nemají šanci pochopit?
Krásná povídka :)
Zajímavý pohled na osamělého muže a na jeho dilema. Mě se povídka velmi líbila. Moc by mne zajímalo, jak by se vyvíjel příběh dál, potenciál je velký.
„Nezáleží na tom, nakolik si s někým rozumíš, ani na tom, jak hluboce miluješ, dohlédnout až na dno cizí duše nedokážeš ... můžeš se o to snažit, ale skončíš jen s tím, že se budeš trápit ... dokážeme vidět jen do své vlastní duše, a i to jen za předpokladu, že se hodně snažíme. Musíme udělat jediné, najít kompromis a upřímně se smířit sami se sebou.“
Příběh o muži, který se sám se sebou smířit nedokázal, popisovaný slovy, která vyplouvají napovrch odněkud hodně hluboko z duše, ... příběh o muži, který otevřel ta skrytá dvířka uvnitř sebe a na chvíli zazněla „ničím nemaskovaná slova“ ...
„Pokud skutečně toužíš vidět do někoho jiného, pak se musíš podívat přímo a hluboko sám do sebe.“
Pro mě to byl příběh zvláštní sebetrýznivé melancholie, které podlehl muž, vyprávějící nám příběh o nevěře, přiznám se, že se mi nečetl moc dobře, protože ten zvláštní pesimistický způsob emočního sebetrýznění, kdy sami sobě sypete sůl do ran, navíc spojený se „slepotou vlastní mysli“ mi je dost vzdálený ... proto jsem si skoro oddychla, když jsem si přečetla slova, která vracejí ... zpátky k životu :-) ...
„Je to jako nemoc, pane Kafuku. Nad tím nemá cenu přemýšlet, nikam to nevede. ... Jsou věci, nad kterými si člověk může lámat hlavu sebevíc, ale stejně nic nevymyslí. Jediné, co s tím může dělat, smířit se s tím, překousnout to a vrátit se ... sám k sobě.“
Takový normální, trochu smutný příběh ze života, v podání Murakamiho pěkně, čtivě, zajímavě podaný. 75%, 11. 3. 2024.