Dominikánské věže
Povídka od:
Eva Kilianová
Z knihy:
Král moravských vodníků
Po silnici od Znojma drkotal vůz. Za koníkem seděl kočí a vzadu nějací dva muži v bílých kutnách - byli to nějací řeholníci.
Jak dojeli do Strmiska, vyptávali se na cestu do Brna. Vesničané je přemlouvali, aby u nich přenocovali, protože do Brna je to ještě hodně hodin cesty a noc na krku.
Mniši poděkovali, ale že pojedou dál. Sedlák jim poradil, aby se drželi pořád vpravo, protože vlevo jsou hluboké lesy. Jenomže i když dbali této rady, tak se ocitli v černém lese. Jeden z řeholníků doufal, že zahlédnou nějaké světýlko, druhý navrhoval, aby se vrátili. A ejhle, náhle světlo a jak přijeli blíže, tak jim bylo jasné, že jde o nějaký klášter nebo zámek.
Milí řeholníci se nestačili dovit, jaká nádhera se skrývá za zdmi a jak jsou vlídně přivítáni služebnictvem i pánem.
Místo malého občerstvení se jim dostalo takového výběru jídel, že jim z toho zrak přecházel. Pánovi se představili - Já jsem Anastáz a to je bratr Celestýn, jsme žebraví dominikánští mniši a jezdíme po Moravě za koledou. Sbírají prý dary na brněnský klášter, aby ho mohli dostavět.
Pospali a ještě za tmy vyjeli a to obdařeni malým dárkem na cestu, truhličkou, ale nesměli se do ní podívat dříve, než dojedou domů do Brna.
Kočí povídal a povídal, jak si v noci užíval a přitom zabloudil a zjistili, že jsou zpátky tam, odkud vyjeli. Rozhlíželi se v tom ranním šeru a poděšeně zůstali stát, když poznávali věže, bránu, nádvoří, kde včera chodili a hodovali a spali - ale všechno tu leželo němé a v rozvalinách, nikde nejmenší známky života.
Kočí vykřikl: "Pánbůh s námi! Ať se propadnu, jestli tohle nejsou nějaké čáry!"
Kočí chytil bič a uháněl pryč. V kapse měl místo vyhraných stříbrňáků z karbanu jen trošku popela.
Celestýn se podíval na truhličku a Anastáze napadlo, aby ji taky zahodili, ovšem Celestýn řekl, že předají panu převorovi truhličku a ten ať sám rozhodne.
Pan převor byl přísný pán.
Všechno mu odvedli, on se probíral sebranými penízky a potom se zeptal, zda je to všechno.
Ještě truhlička. A vše co se týkalo truhličky, tak převorovi povyprávěli.
Když odrazili víko užasli nad bohatstvím, které zřeli.
Panu převoru ležela ta podivná věc v hlavě a hledal ve starých knihách. Tam se dočetl, že na onom místě u Jamolic stával kdysi hrad Templštýn a že za válek jej cizí vojska spálila a rozbořila. Ale vždycky jednou za sto let se prý hrad na jedinou noc objeví ve své dávné nádheře, jako býval v době své největší slávy.
Domyslil si, že právě té noci na hrad přijeli jeho žebraví mniši.
A co se stalo s pokladem?
Klášterníci odhlasovali, že za něj dají postavit na dominikánském kostele dvě krásné vysoké věže. Posavad se zachovaly.
Někdo má hold štěstí.
Ale osobně obdivuji poctivost všech co jsou uvedeni v tomhle vyprávění a rovněž tak u mnohých ochotu a pohostinnost a že mysleli na budoucnost a nejen na své požitky.