Démon zvrácenosti / Démon perversity
Povídka od:
Edgar Allan Poe
Z knihy:
Démon zvrácenosti (9 povídek), Poviedky a básne, Jáma a kyvadlo a jiné povídky (34 povídek), Jáma & kyvadlo a jiné fantastické příběhy, Předčasný pohřeb (19 povídek), Skokan (17 povídek), Maska červené smrti a jiné novelly, Démon zvrácenosti (39 povídek), Zánik domu Usherů a jiné povídky (38 povídek), Čierny kocúr, Démon perversity (7 povídek), Jáma a kyvadlo a jiné povídky (27 povídek), Na slovíčko s mumií
Povídka je nejprve pojednáním o frenologii (nauka o tom, že povaha a sklony člověka jsou určovány podle tvaru jeho lebky) a teprve v závěru se vypravěč přizná k tomu, že chtěl získat majetek svého bohatého strýce, proto dlouho a důkladně rozmýšlel jeho vraždu. Nakonec po přečtení příběhu madame Pilausové, která málem podlehla otravě, když napouštěla svíčku, geniální plán vraždy našel. Vypravěč tedy sám vyrobil svíčku napuštěnou jedem a strýc ve spánku zemřel. Dlouho žil pachatel vraždy spokojeně z blahobytu po strýci, až ho výčitky svědomí dohnaly k tomu, že se sám k vraždě přiznal. Příběh vypráví jako odsouzenec v cele, kde čeká na rozsudek smrti.
The Imp of the Perverse
Rok vydání originálu: 1845
Komentáře (8)
Přidat komentář
Skvela nenapadna povidka, ktera neni ani v nejmensim o filosofii, pocitu viny ani o vycitkach svedomi.
(Pokud vite, ze jste cteny text nepochopili, doporucuji nehodnotit. Smutne je, kdyz ani nevite, ze jste ho nepochopili.)
5-stranová úvaha, akési zamyslenie sa, ale ku koncu, keď to budete najmenej čakať a už to vzdáte, sa na scéne prekvapivo objaví čosi ako minizápletka. Napriek tomu žiadny zázrak.
Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaká úvaha... Bylo to dlouhé složité okecávání fylozofických myšlenek, alespoň tak mi to ze začátku připadalo... Vůbec jsem nepochopila, o co jde. Věty mi splývaly před očima, jak jsem se snažila v tom najít smysl...
Poe briliante začína poviedku písať ako esej a uvádza teóriu "diablika zvrátenosti", ktorá objasňuje iracionálne a ilegálne činy protagonistu. Sprvu sa jedná o obhajovanie menej vážnych a stále ešte legálnych činov(napr. prokrastinácie) a neskôr Poe elegantným písaním s jednoduchým dejom prejde na obhajovanie vraždy. Vďaka skvelej gradácií som po pár stránkach podľahol autorovmu písaniu. Životopisci Poea vyzdvihujú paralelu medzi touto poviedkou a autorovými činmi v reálnom živote a to je hlavný dôvod, prečo má toto filozofovanie takú moc - je založené na skutočnom živote a zachytáva myšlienky každodenného človeka až po myšlienky vraha.
Kraťoučká povídka o nesnesitelném pocitu viny, které předchází předlouhý rozbor lidské psyché - 40 %
Opravdu nudné filozofování, které zaírá asi tři čtvrtiny povídky. A samotná povídka je v podstatě nezajímavá, výčitky svědomí dovedou vraha k přiznání...
Neobvyklá povídka nám nabízí hloubavou myšlenku zvrácenosti každého z nás. Až příliš dlouhý rozbor ,,zvrácenosti" nudí, za to však krátký příběh vězně je zajímavý a zajímavě zvrácený.
Démon perverzity (či zvrácenosti) je jedním z mých nejoblíbenějších textu od mistra Poea. Četl jsem ho poprvé někdy v patnácti, šestnáct letech a od té doby si jej poměrně pravidelně pročítám, zásadně nahlas, text tak má poněkud lepší důraz. Už v šestnácti letech se mi obsah zdál poměrně jasný (ostatně autor sám jej dost vyjasňuje) a překvapuje mne tak, zrovna jako Lugalbandu, že je zde jaksi nepochopena.
Myslíte-li si, že je povídka o… špatném svědomí, pocitu viny, nebo něčem takovém, povídku jste zkrátka nepochopili (což patrně vyžadovalo silný duševní výkon, autor sám takovou interpretaci v textu výslovně zavrhuje). Naopak, žádné svědomí v této povídce roli nehraje. Jediné, co protagonista cítí, je pýcha, hrdost nad vykonaným dílem. Je rád, užívá si to, je zkrátka uvytržení z toho, jak se mu to pěkně povedlo. To co nakonec provede není záchvat morálního svědomíčka, je to spíše (ač nepřesně) potřeba se pochlubit – dát světu na vědomí, jak strašně chytře to celé vymyslel. Tím se však zničit. Je si vědom, že něco takového provést nemůže, ale udělá to, protože démonu perverzity se nelze odolat. Stojí nad propastí, ví, že na konci je smrt, ale potřeba zažít ten volný pád, ten skvělý pocit, je nepřemožitelná. Skáče.
Nechápete-li tuto povídku, patrně jste ještě démona nepotkali (v originále The Imp of Perverse, což je, myslím, nádherné), což se mi však zdá skoro nepravděpodobné. To se zkrátka stává. Člověk dlouho tají lež, načež se musí pochlubit, jak pěkně ji utajil. Nemůže odolat. Tak já sám jsem tento pocit zažil mnohokrát (ostatně se proto raději vyhýbám výškám), ostatně nedlouho po přečtení textu jsem toho času provedl rozhodnutí, kterým jsem si zkrátka podělal několik let života – nebylo to třeba, nic mne k tomu nenutilo, všechny důvody co jen člověk mohl mít vedly k opaku – a přesto…
Poe popisuje daný stav mysli zcela geniální. Hovoří o prime mobile lidského jednání, o pudech, mezi kterými jsme opomněli na jeden „anti-pud“, který se zdá být zcela prvotní, nezapříčiněný. Poeova analýza je zkrátka úžasná a krásná. Mimochodem úvahově velice pěně stavěná, postupuje od abstraktu ke kazuistice, která navíc není nijak překvapivá, není šokující. Stojíte nad propastí a bojíte se (já se toho vždycky bál, i před přečtením tohoto textu), že uděláte krok do prázdna. Strašná věc. Závěrem pak dostaneme podklad pro celé vyprávění, vlastně asi zbytečný, ale perfektně demonstrativní a silný.
Nadto i povídkový rys textu je jistě zajímavý. Jedná se vlastně o detektivku. Poe stál u vzniku moderního pojetí tohoto žánru. Žánry jsou žánry pro svá žánrová pravidla. Ta Poe nastavoval, doladil je pak Doyle. Jedním z těch pravidel je, že detektivem nesmí být vrah – nu takže Poe pravidla nejen nastavoval, ale i porušoval ještě než vznikla. Ale to odbíhám. Proč je to detektivka? Součástí detektivek, ve kterých vystupují chytří detektivové, je zpravidla hledání motivace pachatele (ostatně málokterá povídka přináší důkazy pro odsouzení, pohybujeme se vlastně většinou na úrovni právě duševních postojů protagonistů). Celý zde komentovaný text je právě tím – hledáním motivace, příčiny. Od pocitů komplexních však sám pachatel při mapování svého činu sestupuje až na dno sebe sama a hledá prvotní příčinu. Krása.
Závěrem tohoto až příliš dlouhého komentáře ještě jedna poznámečka, zcela irelevantní. V konci stojí: „Dnes nesu tato pouta a jsem zde! Zítra od nich budu osvobozen, avšak kde budu?“ Nelze po mém soudu přehlédnout jisté paralely s Máchovým Májem „Tam prázdno pouhé – nade mnou / a kolem mne i pode mnou / pouhé tam prázdno zívá. - / Bez konce ticho – žádný hlas - / bez konce místo – noc – i čas --- / to smrtelný je mysle sen, / toť co se „nic“ nazývá. / A než se příští skončí den, / v to pusté nic jsem uveden. --- / Vězeň i hlas omdlívá.„ Zkrátka famózní existenciální úvahy, které vznikly nezávisle na sobě. To je, myslím, také pozoruhodné.