Bez Krásky a bez zvířete
Povídka od:
Vilma Kadlečková
Z knihy:
Žena se lvem
Dva nájemní astromágové se po nepovedené misi musí ukrýt v domě plném mocné magie. V Domě, který s nevítanými vetřelci umí bojovat po svém. Dokáže se Kara vymanit ze zrádných iluzí a nezapomenout, kým doopravdy je?
Komentáře (6)
Přidat komentář
Účel povídky a její děj jsem pochopila (nebo si to alespoň myslím). Ale nebavila mě. Nikdy jsem povídky moc nečetla, takže nemám s čím porovnávat, ale jestli se v podobném duchu ponese celá sbírka, bude to první a taky poslední sbírka, kterou kdy budu číst
Ano, tahle věcička nepochybně nabízí několik způsobů výkladu, ale výsledek mi přijde jako obrovská a do sebe zapletená metaforicko-jazyková onanie, ve které se s klidem ztratí i pozorný čtenář, protože odbočky a obrazy jsou skutečně ubíjející. Poprvé jsem to nedočetl, podruhé třikrát málem usnul. Jo, napadaj mě asi tři varianty, jak to vlastně bylo a kdo co ztělesňoval, ale tohle je u mě přesně jeden z těch textů, nad kterým se může mudrovat do aleluja a možná ani autorka si nakonec není jistá, co chtěla vlastně sdělit.
Jako otvírák dost nešťastné - aspoň u mě způsobil text to, že rozkmit prvního a druhého otevření sbírky je cca rok. Celkově podobné pocity jako i Steinerova "Pod spinodálou" (nebo jak se to sakra jmenovalo). Včera jsem četl komentář L. Medka k betačtenářovi, který se sem hodí: "Pokud musíte (beta)čtenáři vysvětlovat, jak jste dílo mysleli, je něco hodně, hodně špatně a není to jeho chyba."
Tak se mi potvrdilo, že s výjimkou Mycelia mi všechny práce VK přes nespornou literární kvalitu přijdou naprosto nezáživné...
Povídka se mi moc líbila, beru to tak, že člověk si v ní může najít svou pravdu a "skutečnost". Já osobně mám svůj jeden tip, "jak to mohlo ve skutečnosti být", ale je hezké, že existuje několik možných výkladů povídky.
Ač mám už přečteno dost podivností, přiznám se, že jsem tuhle povídku nepochopila. Možná se to dá přikládat i jisté zmatečnosti děje a popisů. Bylo toho prostě moc, jak na představivost, tak na pochopení a spletení jednotlivých nití dohromady. Povídku jsem četla natřikrát a vždycky začínala od začátku, přesto jako by mi pořád něco unikalo. Chápu, že chtěli dát na začátek antologie "bestsellerové" jméno. Bojím se ale, že pokud někdo neznalý otevře knihu ze zvědavosti, o "jednodušších", a přesto neskutečně poutavých povídkách hlouběji uvnitř se nikdy nedozví.
Přesně tohle je dokonalý prototyp stylu, který mě krutě nebaví.