wimpzk
komentáře u knih
Lekce tvůrčího psaní
Michal Viewegh
Tuhle Vieweghovu novelu mám rád. Proč? Je to přiznaná nadsázka. Navíc si Viewegh utahuje nejen z literárních kritiků a nenadaných studentů, ale samozřejmě i ze sebe a své literární slávy. Kromě toho zde Viewegh s nadhledem a jemným humorem reflektuje své učitelské působení v dávno zaniklé Literární akademii Josefa Škvoreckého a ukazuje nám, jak výuka tvůrčího psaní tehdy na začátku milénia probíhala na český způsob.
Dějiny německé literatury v Čechách 1900 - 1939
Josef Mühlberger
Na tuto knihu jsem se těšil, zvlášť když již není prakticky k sehnání a také proto, že mě coby tehdejšího studenta germanistiky zajímal pohled autora, který sám pochází z česko-německé rodiny, germanistiku vystudoval a byl velmi činný v otázce česko-německé kulturní vzájemnosti v období 1. republiky.
Musím přiznat, že jména většiny zde uváděných autorů a to zejména z pohraničních oblastí tehdejšího Československa mi nic neříkají. Jde o autory, kteří jsou i z pohledu současné německé germanistiky zapomenuti. Nicméně zcela bez významu zmínky o této regionální německy psané literatuře českých zemí nejsou. Naopak. Cenný je autorův pohled na charakter takto psané literatury tak velmi se odličující od tzv. pražské německé literatury.
Škoda, že sama osobnost Josefa Mühlbergera je v naší zemi nedoceněna nebo spíše ještě ne dostatečně oceněna. Snad až další výzkum v oblasti germanistiky vynese tohoto autora opět na výsluní zájmu.
Povídky II. – Popis jednoho zápasu a jiné texty z pozůstalosti
Franz Kafka
Tato sbírka povídek se mi četla ne příliš snadno a knihu jsem často odkládal i na několik týdnů. Proč? Snad asi nejvíce proto, že některé texty na mě působily více než nehotovým dojmem. Jako kdyby si Kafka místy jen pohrával s nějakým tématem a vůbec netušil proč. Na straně druhé jsou tu povídky, které člověka chytnou za pačesy a nepustí. Za zážitek z těchto povídek mi nakonec stálo celou sbírku přečíst. Škoda, že Kafka sám neměl dostatek sil, času, motivace atd. některé nehotové povídky dovést k finální uspokojivé podobě. Ale to by snad ani nebyl Kafka, kdyby se mu podařilo všechny texty dokončit (a ještě s nimi byl sám spokojen).
Deníky 1913–1923
Franz Kafka
Během čtení těchto deníků jsem si stále překvapeněji až s jistou bolestností postupně uvědomoval, jak vlastně málo jsem Kafku znal, resp. jak zkreslený obrázek jsem si o něm měl. Tak předně jsem netušil, jakým bohatým společenským životem Kafka žil. Překvapilo mě, že velmi obdivoval divadlo a zvlášť měl slabost pro divadlo hrané haličskými židy v jazyce jidiš. Také jsem netušil, jak moc se trápil vlastními nedostatky ať už domnělými nebo skutečnými a to až tak, že jej to limitovalo ve vlastní tvorbě. Kafka z těchto deníků pro mě vyčnívá jako chodící pochybnost věčně se potácející nad propastí zmaru vlastní existence. Na druhé straně Kafka používá jazyk tak dovedně až mistrně, že je vskutku na pováženou, že si tak nevěřil. Jeho literární fantazie a schopnost užívat neotřelých a velmi obrazných přirovnání je fenomenální. Ne nadarmo se stal ve 20. století literárním fenoménem.
Proměny města Kolína 2
Vladimír Serbus
Druhý díl ambiciózně a vskutku velkoryse pojaté a precizně zpracované fotografické knihy. Škoda, že se vydání nedožil sám Vladimír Serbus.
Jak se dobývá hrad
Miroslav Šlouf
Přiznám se, že mě kniha lákala zejména proto, že jsem se chtěl dozvědět něco ze zákulisí prezidentské kampaně Miloše Zemana. Netušil jsem, že p. Šlouf zde popíše podstatnou část své politické kariéry, tedy od 80. let, kdy coby komunista působil v různých funkcích v Praze a také jako poslanec v ČNR až po první přímou prezidentskou volbu v roli jakéhosi volebního manažera, lobisty, poradce M.Zemana atp. Čtení je to z pohledu pikantních zákulisních informací české politiky nadmíru zajímavé. Můj názor na nejen p. Šloufa, ale i na M.Zemana to však nijak pozitivně neovlivnilo. Ba právě naopak
...a země se chvěla
Michal Plavec
Důležitý příspěvek v rámci regionální historie kolínska. Podrobně zmapování především posledních dvou let 2. světové války v Kolíně s důrazem na bombardování tohoto města americkým letectvem. Kniha nabitá detaily. Doporučuji.
Obraz Martina Blaskowitze
Ladislav Fuks
Zvláštní kniha. Vzpomínky na dávné přátelství v kulisách 2. světové války, touha po pomstě, ale záměr se pomstít nedokonán. Hořké uvědomění, že čas nelze vrátit. Citlivě napsaná novela.
Lazebník
Richard Weiner
Po přečtení Lazebníka již chápu, proč je Richard Weiner označován za enfant terrible české literatury. Kdysi jsem od něj četl Škleb a těšil jsem se na podobný čtenářský zážitek, ale ejhle a ouha! Tato houština slov, jíž jsem se se značnými obtížemi a četnými přestávkami prosekával, mě málem zadusila. Ale nedal jsem se, knihu neodložil. Ale stálo to za to? Sám nevím. V každém případě mám o čem přemýšlet a to není špatné.
A přece nezemřeš
Lee Child
Má druhá "Reachrovka". Opět se J.Reacher dostane shodou okolností do nezáviděné situace, kdy mu jde přinejmenším o zdraví a následně o holý život. Tentokrát se však musí vypořádat s bandou samozvaných patriotických pomatenců a dlouho to vypadá, že se mu to nepodaří...Celý děj je samozřejmě i zde poněkud přitažen za vlasy, ale pokud čtenář přistoupí na tuhle hru, je mu odměnou napínavá a svižná akční četba, která však vzhledem k nedávným událostem kolem prezidentských voleb v Americe zas až tak neuvěřitelná není. Spíše naopak. Přesto oproti jedničce dávám v hodnocení o hvězdu méně.
Vápenka
Thomas Bernhard
Uf, kniha dočtena. Už jsem v to skoro nedoufal. Ale popořádku. Bernharda jsem vždy měl a stále mám velmi rád. Jeho vodopád myšlenek, které se zdánlivě opakují, ale vždy se nově rozvíjí v další a další obrazy a úvahy, jeho neotřelý a provokativní jazyk, kterým si Bernhard nebere servítky, zkrátka toto vše mi kdysi učarovalo a vrhal jsem se do jeho knih jako do rozbouřených vln. Ale u Vápenky jsem najednou uvízl v bahně a nemohl se pohnout, zkrátka tuhle tůň jsem málem nepřeplaval. Proč? Vždyť jazyk je stále stejně břitký, valivý, naléhavý, ostrý…Kde je tedy chyba? Možná právě v tom, že vlastně nejde o děj, o vývoj postav, o dramatiku příběhu, ale prostě se zde spisovatel jen a jen vypisuje z nějakého traumatu prostřednictvím alter ega Konráda, možná se zde odráží Berhardova tvůrčí krize, kterou narouboval na nemožnost hlavní postavy sepsat studii o sluchu. Nevím.
Knihu jsem tedy dočetl, a asi navždy ji odložím hluboko do útrob knihovny a nebo pošlu dále, třeba zaujme někoho stejnou intenzitou, jakou mě od další opakované četby odradila.
