Vecerkova komentáře u knih

Palec hore pro autora, který se nebojí naprosto otřást konvenčními postupy při psaní populárně naučné literatury o fyzice.
Nedrží se ani postupu chronologického, kdy by mluvil o fyzikálních principech věcí podle toho, kdy byly vynalezeny, ani postupu podle náročnosti tématu. Kupříkladu druhý Newtonův pohybový zákon jako by mimochodem zmiňuje až v závěru knihy a běžně dává do souvislosti různé obory fyziky, což je narozdíl od školního rozdělení mnohem blíže reálnému životu, ač přiznávám že pro něvzdělaného čtenáře poněkud matoucí.

2 10.06.2019

Dostat se do děje mi trvalo dobrou polovinu knihy, což mi nejen vzhledem k jejímu rozsahu přijde škoda. Nicméně poté mi dalo práci se od ní odtrhnout a během přestávek jsem přemýšlela jen nad tím, až ji dočtu, a jsem ráda, že toho Silverberg dosáhl.
Příběh má i přes svou nadčasovost příjemnou atmosféru starších sci-fi. Děj je čtivý, pozornost čtenáře udržují dobře zvládnuté dialogy. S potěšením vyzdvihuji excelentní zvládnutí více dějových linek, střídání nejen kapitol z přítomnosti s těmi retrospektivními, ale také kapitol z pohledu jednotlivých postav. Přestože obvykle této vícepohledovosti zrovna neholduju, u Muže v labyrintu mi to připadalo zcela přirozené. Právě díky tomu může čtenář skvěle porozumět psychice jednotlivých postav a zároveň mít o všem přehled.
Děj se točí kolem diplomata Richarda Mullera, který z určitých důvodů odchází žít na opuštěnou planetu Lemnos, které dominuje impozantní labyrint. Sám obývá jeho střed zatímco zdi jej chrání před případnými vetřelci. Po devíti letech jeho pobytu na planetě už na ní ale není sám- posádka lodi včetně Neda Rawlinse a Charlese Boardmana přistává na Lemnosu s cílem projít bludištěm a s Mullerem se setkat. Nejen že musí překonat nástrahy všech zón bludiště, ale také získat přízeň Mullera, který žil tak dlouho bez jakéhokoli kontaktu s lidskou rasou. Nicméně nedá se svítit, Muller je jediný, kdo může lidstvu pomoci.
Příběh se odehrává v době, kdy lidé obývají mnohé terestrické planety a staví kolonie po celé galaxii. Problém nastává v okamžiku, kdy narazí na jinou formu inteligentního života. Autor pokládá filozofické otázky týkající se komunikace s těmito tvory. Poukazuje na to, že i kdyby se podařilo objevit ve vesmíru jinou vyspělou civilizaci, šance, že se bude natolik podobat lidem, aby s námi mohla komunikovat, je mizivá.
Příběh na mě udělal dojem. Přestože žádná z postav nebyla napsaná tak, aby bylo lehké se do ní vcítit, Silverberg vsadil na na něco jiného, a sice na obecnou propracovanost děje, a povedlo se.

2 21.07.2018

Atmosféra minulého režimu popsaná dokonale, bezprostředně očima někoho, kdo pocítil všechny důsledky 1948. Bez obalu, autenticky, román je věrným obrazem společnosti té doby, zachycuje její úpadek po všech stránkách a až neuvěřitelně bizarní situace, se kterými se lidé museli každodenně potýkat.
Mluvím o atmosféře, protože Salivarová skrze přehledný děj otevřeně říká „a takhle to bylo, posuďte sami“. V tu chvíli příběh ustupuje do pozadí. Není to příjemné čtení, nicméně obzvlášť dnes je důležité si věci připomínat, neboť míváme pocit, že k ničemu podobnému už nemůže dojít.
Je nezbytné, aby současná společnost měla povědomí o tom, že mnohé hodnoty, které dnes považujeme za samozřejmé, se mohou stát minulostí. Právě proto přisuzuji románu, jako prostředku takového uvědomění, zejména mezi mládeží, mezi kterou se řadím, velkou hodnotu.
Přesto jsem vcelku rozpačitá, protože ačkoli jsem se snažila, ke hlavní hrdince- mé jmenovkyni jsem si cestu nenašla. Salivarová píše velmi osobitě a já její styl oceňuju, na druhou stranu se mi nečte nejlépe a já se ke knížce minimálně pár následujících let nevrátím. A to ne proto, že bych se cítila zkroušeně kvůli té bezútěšné době, kterou zachycuje, ale proto, že na táhnoucí se děj už podruhé nemám trpělivost.

2 16.07.2018

Pokročilejší čtenář žánru nejspíš Okno docení více než já. Děj považuju za příliš překombinovaný, místy jsem se v něm ztrácela, hlavně co se postav a jejich bydlišť a charakterů týče. Psychologie většiny z nich nebyla příliš propracovaná, odehrály svoji roli a pak se z děje vytratily. Snad právě proto, že jen málo z nich bylo něčím signifikantní a že se rychle objevovaly a následně mizely, bylo pro mě těžké orientovat se v jejich pohnutkách.
Množství spolu nesouvisejících motivů. Kdyby se Chandler zaměřil jen na jeden z nich a více jej rozvedl, nezlobila bych se.
Souhrou těchto faktorů jsem o rozřešení případu prakticky ztratila zájem. Okamžik překvapení se nekonal. Bohužel, autor mě nepřesvědčil abych u jeho tvorby zůstala.

1 31.07.2020

„ (...) Až do posledního okamžiku já držím všechno zde,“ poklepal si na čelo. „V pravou chvíli – udělám skok – jak panter – a mon Dieu, to je pak překvapení!“

Uvědomuji si, že nemám Vraždu s čím srovnávat, na druhou stranu nemám jí co vytknout. Moment překvapení se nekonal, zklamání ovšem také ne. Lehká forma dělá román velmi čtivým.
Líbilo se mi, jak se ve vydání z 1969 popasovali s Poirotovým jazykem, dali mu osobitost ale nikoli přílišnou komičnost, která by pokazila atmosféru.

1 20.07.2020

Milenci se mi od Nezvala líbili o trochu více než známější Manon. Příběh sice není natolik silný, ale je rozhodně méně absurdní.
Možná jsem už věděla co od Nezvalovy činohry čekat. Líbilo se mi, že dějová linka nebyla tak nelogická a že Nezval neužíval tolik opakování veršů. Tady měla repetice smysl a já jsem neměla nutkání tyto pasáže přeskakovat. Poetismus se projevoval spíše v tématu než formě a mně to vyhovovalo, Milenci se mi četli dobře.

1 27.06.2020

Četla jsem v originále, přirozeně na mě pak překlad působil krkolomně. Uvědomuju si, že ke knize mám zvláští vztah proto, že nám ji dramaticky předčítal náš učitel. Nepatří k tomu, po čem bych běžně sáhla a byla to rozhodně oddychovka, vlastně jen dvakrát jsem se při čtení pozastavila protože na mne některá pasáž udělala dojem. Tyto pasáže předkládám:
„On mi v jednom kuse vykládal, že když nemám rád učedníky, nemám rád ani Ježíše a nic. Říkal, že když si Ježíš učedníky vybral, tak je člověk má mít rád. Já mu říkal, že vím, že si je vybral, ale že si je vybral jen tak nazdařbůh. Říkal jsem, že Ježíš neměl čas chodit a každýho analyzovat. Říkal jsem, že to nemám Ježíšovi za zlý a nic. Že to nebyla jeho vina, že neměl čas.“
„Fakt je, že když se člověk už už chystá, že to s některou holkou udělá – jako s holkou, která není prostitutka a nic – tak vám ta holka v jednom kuse říká, abyste přestali. A u mně je ten problém, že přestanu. Většina kluků ne. Já za to nemůžu. Člověk nikdy neví, jestli doopravdy chce, abych přestal, nebo jestli má jenom pekelnej strach nebo jestli mi to říká jenom proto, aby to bylo na mně a ne na ní, když se to stane. Zkrátka a dobře, já pokaždý přestanu.“

1 23.04.2020

Pěkná oddychovka na podzimní večery ale hlubší dojem ve mně nezanechala. Mikuláškova milostná a sociální lyrika je na vyšší úrovni.

1 17.03.2020

Číst si a zároveň promítat fotografie květin. „Sasanko, jaký jest pohled čtrnáctiletých dívek, které umírají na souchotiny?“

1 15.03.2020

Jako dlouholetá fanynka ráda potvrdím, že narozdíl od jiných biografií o Mercurym tato neobsahuje zavádějící informace a zároveň není příliš implicitní. Jistě bych jí měla co vytknout ale zanechala ve mně dobrý dojem.
Líbilo se mi, že na konci knihy byly uvedené všechny zdroje ze kterých autor čerpal a i v jejím průběhu bylo uvedeno, komu ten či onen názor patří. Stejně tak upozornění, že se v některých případech jedná jen o hypotézy, protože sám Freddie se k tématu nevyjádřil.
Ilustrace jsou krásné a tato biografie je opravdu kvalitní, aktuální a vyvrací některé časté mýty.

1 10.01.2020

Moc se mi líbila atmosféra Snu noci svatojánské. Četla jsem překlad Josefa Václava Sládka, byl trochu komplikovanější, ale i tak komedie svoji funkci splnila.

„Tak já, ta zeď, vše sehrál, jak má být,
a když je konec, zeď už musí jít.“

Pobavilo mě, jak přesně vystihl Shakespeare pasáž, ve které se hádají dvě hlavní hrdinky, Helena a Hermie. Helena se utápí v sebelítosti a předkládá Hermii jejich společnou minulost. Dramaticky jí vyčítá, že jejich přátelství tak lacině zahazuje („Ta všecka tajemství, ty hodiny!“). Hermie se taky projevuje takřka typicky žensky, když za příčinu sporu, bez toho, aby na něj kdokoli narážel, začne považovat svůj nízký vzrůst („Že já tak malá jsem a zakrslá? Mluv, malovaná tyčko májová, jak malá jsem?“)

A ještě bych dodala zajímavost: Sen noci svatojánské je jednou ze tří Shakespearových her, které nemají zjistitelnou literární či dramatickou předlohu (zbývající dvě jsou Marná lásky snaha a Bouře). Shakespeare si zápletku i divadelní situace Snu vymyslel sám, nicméně inspiroval se v Ovidiových Proměnách příběhem Pyrama a Thisby. Jinou významnou inspiraci Snu představuje Geoffrey Chaucer a jeho Canterburské povídky– Chaucerova Rytířova povídka začíná portrétem Thesea, slavného vévody a pána Athén, který chrabrostí a válečnickou lstí dobyl království Amazonek a pojal za manželku jejich královnu Hippolytu.


„Ó, učte mne, jaký to pohled máte
a čím tluk jeho srdce ovládáte!“
„Naň mračím se, on miluje mne dál.“
„Kéž úsměv můj v tom umění se znal!“
„Já klnu mu, jej k lásce jen to pudí.“
„Mé motlitby kéž takou vroucnost budí!“
„Víc nenáviděn, víc mi chodí vstříc.“
„Víc milován, mne nenávidí víc!“
„Ne mojí vinou tak se zapomíná.“
„Však vaší krásou- kéž to moje vina!“

1 23.12.2019

„Lidem, kteří žili vždy v klidných, idylických poměrech, ať již všedních a nudných, neb občas jen lechtivě rozčilujících; lidem, kteří nebyli nikdy očitými svědky událostí, budících v duši úzkost, strach a hrůzu ve všech možných stadiích, nebo kteří úzkosti, strachu a hrůzy vůbec nikdy nepocítili, nemůže býti představa posledního soudu nikdy ničím jiným nežli mlhavou siluetou, budící jen matný pocit čehosi neznámého a nepocítěného.“

Mám Arbese moc ráda a vyloženě si užívám jemný styl kterým píše, čte se mi dobře i přes dnes již zastaralou volbu slov a ne právě svižný děj. Čtenář který stejně jako já nachází v podobných textech oddych bude jistě nadšen, ostatní nechť se nechají získat nebo odradit následujícím úryvkem:

„Všechny ty nesčetné bludičky fysického světa, za nimiž se marnivost a vášeň– slávy, peněz a rozkoší lačných smrtelníků až do zemdlení a začasté vysílení pachtívá, jsou a zůstanou právě jen svůdnými bludičkami a ničím více. Každý, kdo se za nimi kdy pachtil, přijde dříve nebo později k poznání, že v témž skoro okamžiku, kdy jich dosáhl, pozbyly na své lákavosti, že neskýtají, co zdály se slibovati, krátce– každý rozmrzen a přesycen odvrací se od vlastní své minulosti a marně hledá opory pro život další…
A slova: „marnost všeho pozemského“ vystihují minulost, přítomnost i budoucnost… Neboť člověk, jenž byl minulost svou promarnil, promarňuje i přítomnost a promarní i budoucnost…
Nechť namlouvá si bláhový člověk sebe přesvědčivěji, že štěstí jeho závisí na té neb oné jeho libůstce, vždy dožije se zklamání, vždy dříve nebo později se přesvědčí, že všechny tretky života fysického neuspokojují nežli dočasně– mnohdy jen dočasně a začasté na pouhý okamžik; přesvědčí se, že vždy dostavuje se posléze únava, rozmrzelost a roztrpčenost.
Nechť pachtí se člověk po čemkoli toho druhu, nikdy nedojde uspokojení; neboť člověk nemůže býti šťastným, nežli sám v sobě… Každý jeho styk se světem nebo vůbec jen s jinou bytostí činí jej závislým na štěstí a neštěstí cizím…
A proto jest a zůstane duševní život náš jedinou oporou, jediným paladiem smyslů v zmatků a bludů plném světě.“

1 26.10.2019

Otevřeně přiznávám, že tenhle román jsem nezvládla. Omlouvám se všem, kterým se líbil a na jejichž doporučení tady jsem si ho pořídila, ale nikdy mne knížka neodradila tak rychle jako tato. Zvládla jsem bezmála tři kapitoly, ale cítila jsem odpor už po pár stránkách.
Styl, kterým autorka píše, mi vyloženě nesedl, větná stavba, výběr slov, podprůměrné. Antipatie, které jsem cítila vůči hlavní hrdince, se kterou jsem dle anotace měla v úmyslu se ztotožňovat, byly vskutku intenzivní. Zuzaně mělo být dvacet let ale její uvažování bylo pro mne naprosto nepochopitelné. Při čtení jsem brzy přešla od nevěřícnosti k pocitu naprostého znechucení a po dlouhé době jsem nějakou knihu nedočetla.

Moje první přečtená knížka od Gamowa, na kterou jsem narazila čistě náhodně v antikvariátu na Spálené a mám s ní spojené příjemné vzpomínky. I když pro někoho z oboru je to spíše oddychovka, bavila jsem se.
Škoda neaktuálnosti dokonce i poznámek k novějšímu vydání, ale hora ruit. Po jejím přečtení jsem si neprodleně objednala další autorovy knížky, jeho styl je brilantní, u nás bohužel nikdy nevyšly, což je škoda.

1 10.06.2019

Někde na straně 263 jsem usoudila, že tato kniha je ztrátou času a musím přiznat, že její konečné zavrhnutí bylo pro mne osvobozující.

1 26.12.2018

... a vysoké kupy zeleniny vypadaly proti ranní obloze jako hromady zeleného nefritu na pozadí růžových plátků jakési divukrásné růže.

Dokonalému Wildeovu vypravěčství nemám co vytknout. Vedle obdivuhodných slovních obratů mne baví jeho okrajové poznámky.
„Angličtí detektivové jsou naši nejlepší přátelé a já se vždy znovu a znovu přesvědčuji, že když se spolehneme na jejich hloupost, můžeme dělat, co je nám libo. Z těch tedy nemohu postrádat ani jediného.“

Artur Savil natolik propadne osudu, který je mu vyložen, že skutečně dělá vše pro to, aby se naplnil- věří pak už vždycky, že udělal správnou věc. Čtenář si sice uvědomuje, že jeho počínání je bizarní, ale přiznejme si- kdo z nás nikdy nejednal podobně?

Cokoli nepříjemné, co se zdá být nevyhnutelným, stojí za snahu být změněno.

1 22.09.2018

Šrámkův jazyk je nádherný, ale to je tak všechno. Neubráním se srovnání se Stříbrným větrem, kterému se bohužel Tělo atmosféričností ani epickou linkou nevyrovná.
Děj se možná až příliš táhl a chyběla mi v něm nějaká sympatická postava, jíž hlavní hrdinka bohužel nebyla, se kterou bych soucítila. Stejně tak jsem se nedočkala ani toho, čeho si na Šrámkovi cením nejvíce, a sice dávky přírodní lyriky. Že se Tělo odehrává ve městě, jsme ochuzeni i o ni.
K románu se nevrátím ani ze sentimentu až mi bude chybět jeho atmosféra, ani pro hlubší myšlenky které dílo postrádalo. Poněkud překvapivý byl obrat k silnému antimilitaristickému náboji v závěru díla, který dojem spíše zkazil než aby na mě zapůsobil silněji.


Nu, promluvte si tamhle s tou bílou paní, ta se myslím etablovala na nějakou velmi jemnou práci! Lampa pozoruje asi, že se o ní hovoří, ale oknu na lep nesedne, je to panák studený na kost a fouká mu do zad, umělec hladový, s tím bych to tuze nechytla, ale když se již vyrušila z práce, pohlédne raději na spícího chlapečka do kočárku a učiní to tak, jako by to už patřilo k její jemné práci dívati se krásně na spící děti.

10.07.2020

Váhala jsem mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale nakonec proč ne. Pro mě čtení moc příjemné, nepopírám, že některých společných rysů mezi Pninem a jinými Nabokovovými knihami si nelze nevšimnout, nicméně beru v úvahu jistou autobiografičnost.
Opět musím vyzdvihnout Nabokovovy poznámky směrem ke čtenáři (Pro tuto chvíli jsem jeho lékařem, tak mi dovolte zopakovat: pochybuji), novátorská přirovnání a velmi nenápadnou zvukomalebnost za jejíž zachování patří pochvala i překladateli (rozvláčné rozumování rozptýlilo jeho chmury nadobro).
Pnin není románem založeným na neopakovatelnosti a pět hvězdiček je především za stabilitu – vrátím-li se k němu jednoho dne, nevidím důvod, proč by mne měl bavit o něco méně než napoprvé. Naopak, dějová linka větvící se do bezpočtu milých epizod vám dává na výběr.

Těžké je pro mě hodnotit tuto sbírku. První část – Ortely – mě naprosto nadchla. Některé básně mě dostaly tak, že mě zanechaly v mlčení. Delší volný verš mi byl moc příjemný. Motivy lásky a odloučení, smutku a marnosti zpracované nápaditě, s nečekanými asociacemi.
Bohužel ostatní části mne příliš nezaujaly... z druhé části Milosti na mě jen básně Žena ve vaně a Labutě udělaly dojem, přesto nesrovnatelný s emocemi vyvolanými první částí sbírky. Tato část je omezena na přírodu, rýmy typu nebesa – od lesa jsou něčím, co vyloženě nevyhledávám. Připadalo mi, že v těchto básních není čeho se chytit, byly příliš neurčité a povrchní. Srážím proto na tři hvězdičky.

Pod bílým stropem
bílé umyvadlo
a na něm pak, a na něm
gumová rukavice,
nepřirozeně malá,
a tak sama,
a tak opuštěná.

16.03.2020

V průběhu čtení jsem byla ujištěná, že o konečném hodnocení rozhodne závěr. Ten mne sice nepřesvědčil, ale nakonec dávám slabší čtyři hvězdičky.
-------------------------------spoiler------------------------------------
Příběh se i dle anotace tváří, jako by jeho rozhodující postavou byl detektiv Adam Dalgliesh, nicméně není tomu tak. Román předkládá osudy mnoha postav, žádná z nich není hlavní, a rozhodně to není Dalgliesh. Spíše než o klasickou detektivku jde o společenský román, zachycení osudů obyvatel Larksokenu. Koneckonců i případ masového vraha brzy ustupuje do pozadí.

Detektiv Adam Dalgliesh odjíždí do Norfolku, kde zdědil dům po své tetě. V Norfolku v té době řádí sériový vrah, který specifickým způsobem usmrcuje po setmění ženy. Jeho vyšetřovací jméno je Hvízdal, jelikož několik svědků tvrdí, že krátce před tím, než nalezli oběť, zaslechli pískání. Nicméně tento motiv není dál rozveden. Případ má na starost detektiv Rickards, který nemá Dalglieshe zrovna v lásce. Jenže pozdější události z něj udělají důležitého svědka.
Adam si jel do bývalého domu své tety spíše oddychnout a rozhodnout se, jak s dědictvím naloží, a proto se do situace nehodlá plést, avšak přijme pozvání na večeři od Alice Mairové, která je sestrou předsedy místní jaderné elektrárny. Obyvatelé Larkosenu mají na jadernou energii protichůdné názory- jedni mají po Černobylu přirozený strach z bydlení v takové blízkosti, druzí elektrárnu berou jako zdroj zákazníků a pracovních příležitostí. Zbytek souhlasí minimálně s tím, že stavba kazí přirozené panorama obce.
Jeden z hostů se k večeři dostaví se zpožděním a oznamuje, že nalezl další Hvízdalovu oběť, čímž udělá ze všech přítomných pozdější podezřelé- prozradí totiž detaily, které neměly být zveřejněny. Situace se poněkud komplikuje v okamžiku, kdy je Hvízdal dopaden, ale později téže noci dojde k další vraždě. A oběť, mimo jiné důležitou osobnost z vedení elektrárny, tentokrát nachází samotný Dalgliesh.

Autorka už od začátku postupně rozváděla příběhy všech zúčastněných, jejich minulost, přítomnost a vzájemné vztahy. Měla jsem za to, že je tomu tak v zájmu čtenáře, aby mohl v závěru pocítit uspokojení nad tím, jak pachatele na základě psychologie odhadl. Ovšem to bylo spíše nemožné. Kromě toho, v průběhu odpadlo tolik podezřelých, že to, kdo byl nakonec skutečným vrahem, se ani nedá považovat za překvapení. Máme tak předložené životní osudy více než deseti lidí, ve kterých se naprosto ztrácí hlavní dějová linka, a nejen to- jde o dokonalý seriálový román. Není divu, že podle něj byl seriál skutečně natočen.
Seriálový z mnoha důvodu. Prvním jsou typické osudy postav- všichni spolu mají něco společného, když ne v přítomnosti, alespoň v minulosti, každý se zná s každým. O milostné trojúhelníky a bývalé milence také není nouze. Každá z postav zastává více rolí, vyplývajících z jejich rodinného, profesního a intimného života, což působí reálně, ovšem alespoň v jedné z těchto rolí se osud každé postavy protíná s osudy jiného z podezřelých. Tyto shody, které se dozvídáme postupně, už tak reálně nevypadají.
Druhým bude samotná kompozice kapitol, které sledují osudy jednotlivých postav. Tyto kapitoly se podobají seriálovým scénám- svou délkou, obsahem nových informací, dramatickým vyvrcholením na koncích některých z nich.
A posledním důvodem je něco, co nemohu opomenout, a to je seriálová bizarnost. Když tvůrci seriálu v rámci udržení pozornosti diváka přidávají zvraty a vedlejší zápletky tak často, že kdybychom se zamysleli nad celým dějem jako nad celkem, uvědomíme si, že vůbec nedává smysl. Přesně tak Jamesová vaří z vody a přidává celou spoustu naprosto zbytečných epizod a detailů ve chvílích, kdy napětí začíná upadat. Výsledný efekt je stejný. Konkrétně ve dvou situacích jsem si pomyslela „tak tohle je fakt bizár“. Mému dojmu z knihy to moc nepřidalo.
Bylo mi sympatické zasazení děje do prostředí atomové elektrárny a také mnohé další skutečnosti, ale jako celek mi příběh připadal přehlcený. Většina z epizod by vystačila na svůj vlastní román, ale na příběh jako takový neměla žádný vliv. Závěr mě sice nezklamal, ale rozhodně mne neuspokojil. Vzhledem k tomu, že právě ke konečnému odhalení, kdo bude vrahem, jsem se celou dobu během čtení odvolávala, tak ve mně zanechal smíšené pocity. Ale v nějaký zlomový okamžik jsem už nedoufala- autorka to s vedlejšími informacemi přehnala natolik, že cokoli, co se mohlo stát, se už dávno stalo.

24.07.2018