Tupoun
komentáře u knih
Můj první zápisník
Amélie Janíková
Pro vaše děti a vnuky vynikající kniha/zápisník. S paní Amélií jsem se setkal osobně ve stejný den, jako s jejím zápisníkem. Zatímco my se raději stěhujeme na Západ, ona se přistěhovala k nám. Vůbec jsem o existenci této knihy předtím neslyšel. Předpokládám, že ani většina ostatních čtenářů, což je převeliká škoda především pro jejich děti. Kniha Můj první zápisník je vlastně interaktivní příručka pro děti, jak se naučit spoustu věcí v koexistenci s přírodou. Není to žádné zelené šílenství, prostě se jedná opravdu o dětské hry a tvorbu, které můžou v podstatě realizovat při vycházce do přírody. K tomu příběhy a básničky. Mám dojem, že první knihu vydala díky crowdfundingové sbírce a stejným způsobem, jak jsem zjistil, vzniká nyní druhý zápisník pro děti od 7 do 13 let. Ovšem na netu je řada odkazů a videí, jak se s knihou, prvním zápisníkem seznámit.
Číhání
Eric Rickstad
Zpočátku jsem měl podobné pocity jako čtenář Privigelius, který nedočetl. Určitě mně ta poněkud psychicky vykolejená vyšetřovatelka Sonja Testová nepřipadala sympatická jako Káje95. Ale po nemastném neslaném úvodu se začal příběh rozvíjet a při hledání vraha se vynořovaly mnohé podivuhodnosti maloměstského spolunažívání. Velmi mě zaujalo, jak se dovedou spojit násilnický bigotní vidlák a snad až fanaticky pobožný muž alternující rovněž ďábla, když má jejich nenávist stejný cíl. A právě to je asi na knize nejzajímavější, jak vyplouvají zcela mimoděk na povrch svinstva vážených spoluobčanů. Tady stoprocentně platí - hoď kamenem, kdo jsi bez viny! Přestože neskáču nadšením, dá se to číst a určitě se k Vermontskému cyklu vrátím.
Ledová kletba
Lincoln Child
Původně jsem chtěl nechat tři hvězdy jako u prvního příběhu v sérii, který si vlastně taky tři hvězdy moc nezasloužil. Jen díky očekávání, že se Lincoln Child vzpamatuje, jsem dal tři. Ale pokud všechny moje výtky trvají i v druhé knize a jsou ještě horší, nemůžu jinak.
Opět příběh, který slibuje napětí a spád, nicméně po úvodním namlsání se začne konstrukce rozpadat. Výborně okomentovala čtenářka s libým nickem Metla a řada dalších. Přestože se jedná o hlídané vojenské zařízení, každý si tam dělá, co chce. A přestože jsou všichni pod jednou střechou, kanonáda z automatických zbraní, výbuch granátu a smrtelný jekot a chropot lidí, které kocourek rozmontovává na jednotlivé součástky, nikdo nic neslyší, jako by se střílelo v Harlemu a ostatní trčeli v Tribece na opačném konci Manhattanu. A tak se to děje pořád dokola.
A zase - primární postava série Jeremy Logan už sice není neviditelný, už povýšil mezi filmové křoví, ale nikdo v celém příběhu nevysvětlil, co na základně vlastně dělal? Jen, že si název základny přečetl v tajné zprávě. A vůbec nikomu nebylo divné, že přijel nějaký chlap jen tak, jako na víkendový pobyt do Krkonoš. Dokonce ani zelený mozek, tak lpějící na dodržování řádů, se jej nezeptal, co tam dělá?!
A takovým dojmem trpí celá kniha, že si v ní všichni dělají, co se jim zachce. Snad jen kocourek ví od začátku, jaká je jeho role. Závěr? Jsou i mnohem horší knihy, ale spisovatel z tak věhlasné dvojice by snad ani neměl mít povoleno již 2x v mých očích klesnout tak hluboko.
Počátek
Jamie Sawyer
Dávám tři hvězdy, protože jsem jako měkký kritik dal předchozímu, mnohem slabšímu dílu čtyři - stydím se a omlouvám. Ale pro celou trilogii bych dal určitě jen dvě, takže kompromis. Počátek je, dle mého, z těch tří knih nejlepší. Více akce, i když vlastně se jejich průběh začíná ve své podstatě opakovat. Co tuto knihu opravdu degraduje na úroveň animovaného příběhu pro děti je, že hlavní hrdina chce fanaticky najít svoji milovanou klidně na úkor zničení lodi se stovkami lidí na palubě. A to je moc neskutečné i na sci-fi. Taky mě neuspokojují hrdinové, kteří myslí rukama a teprve pak, většinou po nápovědě od těch chytřejších, zjistí, co podělali. A opět je zde autorova neschopnost ukončit příběh. Znovu, jakoby jej to přestalo bavit nebo ho tlačil termín, mávnutím proutku v několika větách rozvitý děj zabalil. Ale zase retrospektivní části konečně doplňovaly děj a nebyly to nějaké vzpomínky na dětství. Takže závěrem - když není co na čtení, tak se to dá spolknout. Ale že by mě to zvedlo ze židle nebo bych tomu obětoval spánek, to určitě nikoliv.
