tomasblazek komentáře u knih

Zápisky čtenáře. :: :: :: Otrantský zámek, Starý anglický baron, Vathek, Sicilský román. Ty názvy vzbuzují očekávání, že? - Úhledný malý svazek s retro obálkou a čtyřmi prvními díly žánru, který byl později nazván černým či gotickým románem - předchůdcem pozdějšího horroru, vydal česky Odeon v roce 1970. Když to shrnu - četl jsem ze studijního zájmu, nejzajímavější a i dnes dobře čtivý je dnes především ďábelský Vathek od Williama Beckforda a pro propracovaná líčení krajiny i architektury též Sicilský román Ann Radcliffové. - Popořádku. Otrantský zámek Horace Walpola (poprvé vydáno 1764) je považován za zakladatelské dílo žánru a tak se vyznačuje znaky průkopnického díla, která teprve klestí cestu. A tak jsme na počátku vrženi do příběhu plného až pohádkově fantastických zvratů, kde autor neváhá prošpikovat děj úkazy z arzenálu dětských pohádek, které nijak nevysvětluje a jimž se ani autor ani postavy nijak obzvláště nepodivují a tudíž se ničemu nediví ani čtenář; naopak, je tou bezelstnou naivitou fanouškovsky potěšen. Manfred, kníže Otrantský, jest zloduchem, ale osud jej ztrestá. "První, co padlo Manfrédovi do oka, byl hlouček sluhů snažících se zvednout cosi, co se mu jevilo jako hora černých chocholů. Upíral na to zrak a nevěřil vlastním očím. "Co to děláte?" zvolal Manfréd zlostně. "Kde je můj syn?" Odpověděla mu litanie hlasitých výkřiků. "Ach Milosti! Princ! Princ! Ta helma! Ta helma!" Zaražen tímto kvílivým nářkem a boje se nevěda čeho, vykročil rychle kupředu - leč ký to pohled pro otcovy oči! Spatřil své dítě napadrť rozmačkané a téměř pohřbené pod obrovskou helmou, pod helmou stokrát větší, než kterákoli přilba, která kdy byla zhotovena pro lidského tvora, a ozdobenou úměrným množstvím černých per." Doplňme, že v zámku zřícená obrovská helma byla navlas podobná té, která se ztratila z hlavy černé mramorové sochy bývalého majitele zámku Alfonsa Dobrého v nedalekém kostele. A tak podobně... "Sto zemanů nesoucích obrovský meč a téměř klesající pod jeho váhou." (...) "Manfréd nařídil, aby průvod cizinců odvedli do přilehlého hospice, založeného kněžnou Hypolitou jako útulek pro poutníky. Když obcházeli nádvoří, aby se čelem otočili k bráně, obrovský meč se nosičům vymrštil, a dopadnuv na zem před přilbou zůstal nehybně ležet. Manfréd, téměř otrlý k nadpřirozeným zjevům, přemohl údiv nad tímto novým zázrakem a když se vrátil do síně, kde zatím byla již připravena hostina, a vybídl své mlčenlivé hosty, aby zasedli k jídlu." Snad by se dalo říci, že atributy žánru Walpole zvolil jasnozřivě, ale jeho styl byl dosud tak naivní, až dnes jeho dílo působí komicky; jakoby psáno školákem. Ponurý hrad, škrobení a směšní sluhové (ti se mi opravdu příliš nepovedli, přiznal sám Walpole v pozdější předmluvě) sklepení, tajné chodby, přízraky vystupující z obrazů, zapuzený dědic, úskočný a zvrácený kníže, který je nakonec poprávu potrestán a odchází na pokání... Nakonec i to napětí je už samozřejmě přítomno, jakkoli nemá velkou gradaci a nakonec vyznívá všeobecným happyendem do ztracena. Ale ingredience už byly nalezeny, nyní již jen namíchat je ve správném poměru. - Clara Reevová ve Starém anglickém baronovi navázala zcela vědomě na Walpola a pokusila se žánr posunout dál. Podařilo se jí to zčásti - její příběh převzal z Walpola základní zápletku o zapuzeném dědici, který se vrací na své panství, aby napravil starou křivdu. Reevová sice zbavila černý román Walpolovy naivní neumělosti, ale nijak mu nepřidala na napětí. Děj řádně zašmodrchala, ale její líčení nemá spád, vyprávění je dosud strohé, takřka bez atmosféry, vše se soustředí na čtenářsky dost úmorné popisování proplétajících se vztahů a intrik hlavních postav. - Pokročilou atmosféru dobrého (skoro) brakového příběhu vytvořil Beckford ve Vathekovi (1786), do Orientu položeného příběhu zhýralého chalífy, který ve spolčení se svou matkou-čarodějnicí Karathis se vydává na faustovskou cestu za získáním nadpřirozených vlastností, při kterého páchá ohavné skutky. Je nakonec ale poprávu přemožen a oba propadají peklu. "Tak se chalífa Vathek pro lichý lesk a zakázanou moc poskvrnil tisícerými zločiny a propadl nekonečnému žalu a neutišitelnému hryzení svědomí: kdežto skromný opomíjený Golšanrůz prožil celé věky v nerušeném klidu a v ryzím dětinném štěstí." Vathek je sice dílem archaického jazyka, ale dodnes nijak nezestárnul a nepochybně sloužil jako přímá inspirace pro plejády dalších tvůrců okultního a strašidelného románu. Beckfordův jazyk je velmi vizuální, děj je intenzivní a halucinogenní jako dlouhý let na tripu. Sám Beckford údajně Vatheka napsal za tři dny a noci po jakémsi orientálním večírku na svém bizarním zámku Fonthill Abbey. Čtěte. - Sicilský román Ann Radcliffové je svým žánrem opět spíše červenou knihovnou, ale zaujme když ne nesmírně komplikovaným dějem, vyzdobeným atraktivními úkazy (záhadný nářek a tajemné světlo v oknech neobývaného křídla sicilského hradu Mazzini, opuštěné zříceniny, tlupa vražedných banditů, která těla svých obětí vhazuje do starého sklepení), tak bohatým jazykem prozrazujícím autorčinu senzitivitu ke krajinomalbě, přírodě, k líčení statické atmosféry místa - zpravidla místa buď idylického, nebo naopak pochmurného, jak jinak. Zde neexistují odstíny šedi, je buď černá, nebo bílá. - V souvislosti s odeonským vydáním z roku 1970 by mě zajímalo, jak vůbec k realizaci edice gotických románů (Odeon jich tehdy v této skvostné úpravě vydal pět) ještě dva roky po srpnové okupaci došlo? Možná se jednalo o dokončení rozjeté práce? Černý román absolutně není žánr, který snad mohlo jít sladit s normalizační vydavatelskou politikou. - Poslední poznámka: knížka má úžasnou plátěnou vazbu v podmanivém odstínu starorůžovo-stříbrné se zlatým ražením. Pastva pro oči i hmat. Pokleslá četba jako krásné dílo. (Čtyři hvězdy pro Vatheka, tři pro Sicilský román, zbylé dva po dvou.)

2 21.03.2021

Kolují teď různé ankety na téma deset knih, které změnily váš život, a tak podobně. Nevím jestli nějaká knížka změnila můj život, to by byla velká nadsázka, náš život by snad neměl být kamsi vychylován potištěným papírem. Nicméně můj vztah k literatuře se přece jen odvíjí výrazně od toho, co jsem četl už v dětství, kdy zrnka i ryze intelektuálních prožitků padala do úrodné půdy, nerozrušené ještě orbou školy a výchovy (ke správnému umění). Takže jsem tehdy horečnatě schramstnul několik doma dostupných předválečných brakových příběhů světového detektiva Toma Sharka, gangsterské dobrodružství Pekelná navštívenka, jakousi kovbojku s krásnými ilustracemi Jiřího Wowka, horrorové antologie Lupiči mrtvol a Rej upírů, vyděsil mě k smrti Zelený děs Sheridana le Fanu, nadchnul mě v mých očích nikdy nepřekonaný krystalický předobraz jakéhokoli dobrodružného braku Černý šíp od R. L. Stevensona. A pak samozřejmě z braku nepřiznaně odvozená stínadelská trilogie Jaroslava Foglara. - Ačkoli jsem si později jako asi leckdo namlouval, že se chci četbou kultivovat, nebo že dokonce četbou určitých (mystických) autorů mohu přispět k záchraně světa, podstatnou částí pravdy je, že jsem se chtěl a chci četbou literatury především bavit. Po nějakých 35 letech se tedy nyní k braku (předválečnému, dobrodružnému, tedy určenému pro pánské čtenáře) vracím a znovu a teprve nyní se jej pokouším poznat. Loni vydaná antologie braku Fialoví ďábli od Martina Jirouška (zdravím kolegu do Ostravy!) je skvělým rozcestníkem pro začátečníka mého typu. Dvanáct textů představuje víceméně ucelené segmenty pelmelu tak či onak horrorové či temné literatury, jejímž pojítkem je region Ostravska, ať už tam původní díla vznikala či tam byla vydávána. Martin Jiroušek nezapře obrovské fandovství k oboru, které ho přimělo, aby do antologie zařadil též otisky dobové reklamy na dosud zřejmě sběrateli nenalezený a možná ani nikdy nevydaný brakový román Rudy Jánského V bludišti života. Reklama slibovala ostatně velmi poutavé vyprávění, v němž měla figurovat i "živá uříznuta hlava" napojená na zvláštním skleněném přístroji se spletí zkroucených trubic, kterou spatřil malý chlapec, když nahlédl oknem do tajemného sanatoria dr. Landy... - - - a jak to bylo dál? - A v tom to vězí. O tom je brak: v neustálém naplňování palčivé a nikdy neukojené touhy vědět, jak bude příběh pokračovat... což se dalo dozvědět jenom zakoupením dalších zpravidla sešitových pokračování nových fantastických dobrodružství osvědčeného hrdiny či z pera dobře zavedeného autora. Martin Jiroušek dal této své sběratelské a badatelské vášni krásný ventil ve Fialových ďáblech. Jak Jiroušek - erudovaný znalec a sběratel - krásně někde v rozhovoru řekl: "K těmhle věcem nelze mít vztah, jinak jedete rovnou do pekla." - - - Z antologie mě suverénně nejvíce zaujaly dvě ukázky z pera stále kultovnějšího mistra tuzemského braku Slávy Jelínka alias V. Ludikara z románů Oči, jež neumí lhat (geniálně zavádějící název navozuje mylný dojem, že se jedná o červenou knihovnu) a "upírský" Farář z Hochglockneru. Dokonalým stylem žánru líčené děje s dramatickými zvraty, jimž není dáno velké či žádné logiky, ale kde události a jejich atmosféra ubíjí veškeré protesty čtenářova rozumu a přináší jeho duši prostou slast z díla svým způsobem dokonalého. Zcela chápu, proč byl a je Jelínek milovníky braku tak oblíben; řemeslo literatury, jejímž cílem bylo, aby se od ní čtenář nedokázal odtrhnout, ovládl beze zbytku. - Sugestivní zážitkem je apokalyptická povídka Povodeň od Jana Havlasy, kterou bych snad ani mezi čistokrevný brak nezařadil; myslím, že to je literatura přece jen s vyšší uměleckou ambicí. - Určitě bych si chtěl sehnat a přečíst celý sci-fi román Gumová pevnost autora Freda Stolského či postmoderní horrorové filmy předjímající Tajemství laboratoře od Lea Urbanese. - K Jirouškovu výběru a interpretaci právě zvolených ukázek a autorů znalec určitě může mít výhrady, já však věru znalcem nejsem a proto zde již umlkám. Více takových fialových ďáblů! Special thanks za obálku knihy, díky které bude Jirouškova antologie i mementem koronavirové doby, jež svými výjevy brak překonává a kterou četba krásného braku může usnadnit přežít. Čtěte. Pozor ale, schody do tohoto temného sklepení jsou kluzké a jen zdánlivě je drží země pod vašima nohama. Pak náhle svítilna zhasne a železná vrata nad vámi se zabouchnou s dutým úderem... Ano, místy je svět braku tak dokonalý, až se nad tím blaženě usmíváte.

2 13.03.2021

Romaneto Sivooký démon začíná - jak jinak - v nočním příšeří malostranských uliček staré Prahy a příšerném výjevu podivného nočního pohřbu zesnulého dítěte. Mám skoro sklon nazvat tento příběh brakovým thrillerem - v dobrém slova smyslu. Všechny nejasné a šeré události jsou postupně vysvětleny - klíčové postavy romaneta se zcela nepravděpodobně potkávají v zásadních okamžicích, jejich osudy se prolínají a zapadají do sebe jak rzí sežraná ozubená kola - rodinné tajemství je odhaleno a jako prohlédnutá kletba se rozpadá v prach. Arbesa snad k této povídce inspiroval E. A. Poe. Velmi dobré, pokud vám nevadí nepravděpodobné duchařské stories. No a - čtenáři chlapci: ženu, která jest sivookým démonem, si zamilujete. Což na tom, že její duše je skryta v hlubinách psychické noci... - Svazek, která jsem měl v ruce - vydání 1956 - doplňuje skvělý soubor soudniček a vězeňských příběhů Z pražského paláce spravedlnosti. Nejen že se skvěle čte, ale je zajímavý i syrovým líčením poměrů v rakouském vězeňství kolem roku 1875.

2 06.03.2021

Každý řádek píšu s tím, že může být můj poslední (a čtenáři prominou, že trochu přeháním). Můj čas vyprší. Jenže co je to vlastně můj čas? Existuje vůbec čas, když se můj čas vnitřní a čas vnější tak stěží postižitelně jen někdy protínají? A konečně - jsem schopen se času dotknout - zachytit jej či popsat? - Téma času se prolíná jak výšivka románem Thomase Manna Kouzelný vrch (1924). Ačkoli: "(náš příběh)...za vysoký stupeň své minulosti nevděčí vlastně času, což je výrok, kterým mimoděk upozorňujeme na závažnou a podivnou obojakost tohoto tajemného elementu." To píše Thomas Mann hned v úvodu. Tou minulostí je čas před první světovou válkou; čas, který definitivně pominul; čas, kdy byl čas na filosofii; čas, kdy bylo možno ještě z času vystoupit a hledět na něj jako na projíždějící parní vlak... Vystoupit z času třeba vystoupáním do hor ke krátkému ozdravnému pobytu v sanatoriu v alpském Berghofu, kam přichází hlavní postava románu Hans Castorp. Do Alp přijíždí Castorp původně na tři týdny, ale jeho pobyt v léčebně se nakonec prodlouží na celých sedm let - a vlastně by mohl trvat až do - - - Castorpovy smrti. Ale jeho příběh nekončí nijak, Mann jej po osmi stovkách stránek textu nakrátko vrhá do válečné vřavy a opouští jej, aby mu popřál: "Měj se - žiješ-li, nebo přežiješ-li. Vyhlídky nemáš valné. (...) Dobrodružství ducha a těla, která umocnila tvou prostotu, dala ti přežít duchem, co tělem sotva přežiješ." Průměrný, ničím nevynikající Hans Castorp je dr. Watsonem Kouzelného vrchu: přichází oděn do románu, aby jako svědek, posluchač a neobratný milovník provedl čtenáře filosofií, požárem lásky, přehlídkou poznatků z biologie, hraničním zážitkem (výše v horách, kam se Castorp neuváženě vydá na lyžích a málem zemře ve sněhové vánici), ale také empatií k spolutrpícím, nebo groteskou, kdy Castor dostává teploměr a s náruživou posedlostí neustále měří svou teplotu, aby dokázal, že je opravdu nemocen. - Původně jsem chtěl napsat, že ony osnovní Mannovy úvahy o čase jsou v Kouzelném času jaksi jalové, ale nenapíšu. Protože jsem knížku dočetl, věnoval jsem jí čas a nechci ten čas vrátit zpět. Spíš se mi zdá, že od počátku zdůrazňované téma času se nějak z románu autorovi vytratilo, až docela zmizelo a bylo nahrazeno tématy jinými, přesvědčivějšími - ale možná to byl záměr, čas zmizel, když zmizely úvahy o něm - a tyto úvahy se uzavřely, když Castorp v závěru opouští sanatorium a prudkým střihem se ocitá ve šrapnely ostřelovaném zákopu první války. Snad chtěl Mann dostat do jednoho románu všechno a snad se mu to podařilo. Musím říct, že prvních 400 stránek jsem při čtení nebyl o tom přesvědčen. Ale - překonat ten šedivý čas! -

2 17.02.2021

"Od těch pavouků nebylo možno očistit žádnou stáj, v níž se vyskytli, vypadalo to, jako by vyrůstali ze země, nebylo možno před nimi chránit stáj, v níž dosud nebyli. Nepozorovaně se soukali ze všech stěn, houfně vylézali z podlahy. Když rolníci vyhnali dobytek na pastvu, poslali ho jen do spárů smrti. Neboť sotva nějaká kráva postavila nohu na pastvinu, začala půda oživovat; černí dlouhonozí pavouci vyklíčili, strašlivé alpské květiny, lezli na dobytek, a úděsně bolestivý nářek zněl z hor dolů do údolí." Delirický sen? Podobenství o moru? Nezní ty věty nějak znepokojivě aktuálně? Švýcarský prozaik Jeremias Gotthelf (1797–1854) napsal dílo z podstatné části velmi vizionářské, byť vyrůstající z půdy venkovské křesťanské víry, z níž vše dobré pochází a vše dobré se do ní vrací. Smlouva s ďáblem, kterou uzavřou nic netušící venkované z hor, aby si pomohli proti krutému komturovi von Stoffelnovi, se jim řádně vymstí. Příběh se trochu vymyká logice sváru dobra a zla, protože jsou morem v podobě "tekutého zla" černých pavouků potrestáni zoufalí lidé. Zachrání je nakonec čistá víra v Ježíše Krista. Líčení hrůzy se Gotthelfovi v jeho nabádavé próze podařilo velmi dobře. Ale dědeček - vypravěč - uzavírá: "...ani já ani é děti a děti dětí se nemusíme obávat pavouka, dokud se bojíme Boha." Kdyby to bylo tak jednoduché! Evangelický farář Gotthelf končí svůj hrůzostrašný apel na zbožný život mrazivou výstrahou: černý pavouk je stále přítomen, uzavřen v dřevěném rámu starého okna, kam byl kdysi venkovany ze Stoffelnových časů uvězněn, a už nikdy nesmí být vypuštěn ven... Kdyby to bylo tak jednoduché... Líčení sotva stostránkové novely se začíná idylkou jako z Babičky Boženy Němcové, kterou nakonec příběh po vítězném zápase s ďáblem "zelenáčem" i končí. "Pokojně se tu leželo, čistě a krásně se to třpytilo v měsíčním svitu po údolí, starostlivě a laskavě chránilo řádné lidi v tichém spánku, jakým spí ti, kteří nosí v prsou bázeň před Bohem a dobré svědomí, které nikdy nevzbudí za spánku černý pavouk, nýbrž jen přátelské slunce." - Tam mi vyvstal podobný blok, jako při četbě Karafiátových Broučků: je to krásné, ale musíte tomu alespoň trochu věřit. Ostatně Gotthelf byl autorův pseudonym, původně se jmenoval Albert Bitzius. - Tedy: s pomocí Boží... "Ať je na tom pravdy co chce, můžeme se z toho hodně poučit," komentuje dědečkovo vyprávění - odehrává se při slavnosti křtin - jeden z kmotrů rodiny. - Pokud není, kde by nebylo Boha, kde je v v Bohu trvalé místo pro ďábla? Buď si jak chceš dobrý, nebudeš-li dobrým křesťanem, čertův spár tě škrábne... Je to pohádka pro mnohé útěšlivá. Já mám pohádky rád.

2 31.01.2021

Když teď máme to mlžné bezčasí, pustil jsem se po večerech do další z těch velkých knih, které všichni znají, ale nikdo je nečte: Francois Rabelais a jeho renesanční groteskní kroniky Gargantua a Pantagruel. Měl bych začít od konce a tak začnu. S knihou jsem se totiž na první čtení nějak příliš neprotnul, přišlo mi to jako koláž dobových kuriozit, anekdot a parodií. Proto jsem hned potom přečetl vlivnou Bachtinovu studii Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. A ano, díky Bachtinovi mohu říct, že už je mi text Gargantuy poněkud dost jasnější. O čem tento příběh života a putování obrů Gargantua a jeho syna Pantagruela (a dalších) je, to si každý může dohledat na wikipedii. Co zaujalo mě: Rabelaisova modernost. Při čtení mě napadalo, že vlastně čtu takového Joyceova Odyssea zasazeného do 16. století. Literární experiment, využívající všechny možnosti jazyka a jazyků obecně, nešetřící experimenty, hrou se slohy a styly, parodickými výčty - například dvoustránkový výčet bájných zvířat, která jedna z postav - souputník obra Pantagruela Eusthenes - NESPOŘÁDÁ k jídlu, neboť je již syta; variace komické řeči makaronštiny; satira právnické hatmatilky; či detailní líčení vlastností vymyšlené rostliny pantagruelium... - Překvapilo mě, jak často se v Gargantuovi vyskytují fekální a skatologická témata, anatomické popisy částí těl, pojídání a procesy trávení - Bachtin to vysvětluje tak, že mu to věřím: celý Rabelaisův román je (nikoli metaforickým) karnevalem obrozujícího smíchu, převracejícím nízké ve vysoké, zánik ve zrození, lejno ve slunce, výmysly ve skutečnost a zase zpátky. - Též mě překvapilo, že v určitých částech v knize např. Pantagruel vůbec nefiguruje, jakoby tam nebyl, nebylo ho zrovna možná autorovi třeba, jako odložený instrument. - Čtení je to zajímsvé, nikoli oddechové, bez komentářů rabelaisologů je kniha dnes z větší části nesrozumitelná. S jejich poučením může být zážitkem. - Četl jsem překrásné vydání SNKLU z roku 1962 s dechberoucími ilustracemi Gustava Dorého. Vyplňují asi třetinu rozsahu tohoto vydání knihy. Dorého ilustrace mi nikdo vysvětlovat nemusel, z těch mě prostě mrazí v zádech. Mnohé z těch ilustrací jsou samostatnými vizemi, obrazovými romány, hrůzostrašnými příběhy. Protože i Rabelaisův román je jednou velkou anekdotou, jsou i Dorého ilustrace často karikaturami. - Přitom mne napadla kacířská myšlenka: zda totiž ty Dorého obrazy Rabelaisově knize vlastně neškodí, protože svou energií obrazotvornost čtenáře posouvají - jak jsem měl dojem - poněkud mimo území vlastního ilustrovaného textu. Tak to beru jako dvě samostatná velká díla v jednom: text / obrazy. K hostině fajnšmekrů doporučuji obojí. Dokonáno jest, ať žije hodování!

2 03.01.2021

Gershom Scholem: Hlavní proudy židovské mystiky. Skvělá práce. Jedno z nejlepších akademických děl na téma mystiky, které jsem mohl schroustat. Četlo se mi výborně; líp, než podobně zaměřená Mystika od Evelyn Underhill. Jest neuvěřitelno, že Scholem dokázal i takovou problematiku, jako pátrání po autorovi mytické knihy Zohar na základě filologické analýzy podat takřka jako malý thriller. Kniha svým racionalismem poněkud zchladila můj zájem právě o zmíněný Zohar, z něhož jsem nicméně zatím četl jen úryvky, zato podnítila zájem o kabalistu Abrahama Abulafiju, který, pokud smím tipovat, byl i Scholemovým oblíbencem. Zájemcům o střízlivé a erudované rozbory židovské mystiky od jejích úplných počátků v podobě poststarozákonní merkavy přes neuchopitelný chasidismus po velmi bizarní až dekadentní šabatiánství - já jsem samozřejmě naprostý laik! - mohu jen doporučit.

2 26.11.2020

Dovolenou jsem zahájil střevní chřipkou a tak jsem si chtěl navečer přečíst něco milého, klidného. Sáhl jsem po foglarovce Poklad černého delfína, kterou jsem zatím před očima nikdy neměl. Knížka je to dost slabá, no ale navnadila mne k dalším a nakonec jsem strávil ve společnosti Jaroslava Foglara tři červencové večery - přečetl jsem premiérově ještě Tajemnou Řásnovku a Když Duben přichází. Poklad černého delfína ke čtení nedoporučím, je to odvar už předtím pětkrát vyvařený, knížka víc didaktická než zábavná či napínavá. Celý děj je vlastně především až úmorným popisem jedné táborové hry. Dobře. Přečteno, odloženo.

2 11.07.2020

Pro mě první a nejlepší, co jsem z Updika četl. Škoda, že jde až dosud jen o výběr, těšil bych se na souborné české vydání povídek o Bechovi.

2 29.05.2020

Výborné. Četl jsem jedním dechem. Krystalický Deml, křehký, citlivý a přitom stále mučednický.

2 21.02.2018

Ačkoli je Kálmán Mikszáth (1847 Sklabiná  1910 Budapešť) údajně nejpřekládanějším maďarským spisovatelem, jeho útlý dvousetstránkový román Deštník svatého Petra (1895) byl první knihou, co jsem od něj četl. Vzdor tradičně dobově politicky deformované předmluvě v českém vydání z roku 1959 se jedná o velmi čtivé, dodnes svěží a vtipné dílo. - Zápletka se točí kolem údajně zázračného deštníku, jehož majitelem údajně byl sám svatý Petr, který se jednoho dne objeví na faře ve fiktivní podhorské slovenské vesnici Hlohové kdesi mezi Banskou Štiavnicou a Bystricou, kam spisovatel příběh situoval. Na chudobnou hlohovskou faru přijíždí nový farář, mladý János, sympatický, chudý jak příslovečná kostelní myš a také řádně vyjukaný duchovní, jehož majetkem není než dřevěná truhla, peřiny, dvě holě a několik troubelí od dýmek. Farnost má být jeho živností, ale János odhaduje že valné živobytí to nebude. - Jenže brzy po jeho příjezdu na faru kočí na voze přiveze jeho nedávnou narozenou sestřičkou Veroniku, jejichž společná matka právě zemřela. János se ocitá ve zmatku: sám bude žít z ruky do huby a ještě se má starat o miminko svou sestřičku! Koš se sestřičkou nechá u fary a odchází poradit se s Bohem na modlitby do kostela. Pak se to stane. Během farářových jeho modliteb se přižene bouře. Tu si farář vzpomene, že nechal svého bezmocného sourozence v koši venku před farou. Vyběhne tedy spěšně do deště z kostela ale stal se zázrak nad dítětem v koši je rozprostřený starodávný vyrudlý deštník, takže dítě vůbec nepromoklo, je docela suché kde se tam to velké paraple vzalo? - Farář pátrá a místní lidé ie ponenáhlu začínají vybavovat, že během bouřky k faře přišel shrbený stařec s šedivou kšticí, který měl v ruce zvláštní zatočenou hůl. Ať se na místě propadnu, napadne jako prvního kostelníka, jestli nevypadal jako svatý Petr na obrázku v kostele. Byl navlas takový, jen měl mít ještě klíče v ruce. Ve venkovském prostředí podhorských dědin se mezi prostými obyvateli jeho slova šíří od ucha k ucha a rodí se legenda o zázraku: svatý Petr navštívil Hlohovou, aby zachránil dítě. Množí se další svědectví, ve které vsi kdo viděl podobného muže a je již skoro jisté, že Hlohovsko navštívil světec divostrůjce, aby tam konal zázraky. - Život faráře Jánose i jeho sestřičky Veroniky se tím velmi rychle převrací naruby, z fary se stává poutní místo, z deštníku je svatá relikvie, fara se vzmáhá, přibývá věřících i jejich darů. A postupně roste a dospívá Veronika a stává se velmi žádanou nevěstou. - Jak to dopadlo a jak to vlastně bylo se zázračným deštníkem, to si případně přečtěte sami. Kniha neobsahuje mystéria, spíše zdařilý jemný humor; když si tropí šprýmy z venkovské víry lidí zapadlých osad, činí tak laskavým, inteligentním a také dynamickým stylem. Krom toho nabízí přitažlivý a nikoli výrazně štiplavý či satirický vhled do dob, kdy Slovensko bylo dosud pevnou součástí Uher, a také drobnohled štiavnického kraje, který autor nižší šlechtic - sám důvěrně poznal. - A já jsem se tedy navnadil, abych si od dosud mně neznámého Mikszátha sehnal a přečetl další kousek...

1 04.07.2023

Musím konstatovat, že jak jsem měl spisovatele Ernesta Hemingwaye dosud dosti rád, po přečtení jeho funerálního cestopisu či pseudoreportáže Smrt odpoledne (1932, česky v Odeonu 1982) se mi celkem efektivně zhnusil a vlastně teď sám v sobě nevím, jak si k němu zase najít cestu. Smrt odpoledne pojednává o tauromachii, čili o "vznešeném umění, jak čestně zabíjet (býky)", krátce o býčích zápasech. Pokud jsem někdy třeba jen malinko toužil býčí zápasy jednou vidět, Hemingway mě vyléčil a pokud literárně oslovuje potenciální čtenáře: pokud vás býčí zápasy nepohoršují, ale bavily vás, je tohle kniha pro vás, tak tedy musím sobě sám přiznat, že Smrt odpoledne knihou pro mne není. Koho býčí zápasy ovšem opravdu zajímají jako čistě technicky vybroušené umění estetické smrti, nuže: zde najde, co hledá. Podezírám slavného Ernesta, že v hloubi duše byl nekrofilem, že jej fascinovala smrt; jistěže ne smrt vlastní, ale fascinovalo jej smrt sledovat - obšírné pasáže v knize (podpříběh s názvem Přírodopisná studie o umírání) věnuje popisům umírání nejen býků, ale i lidí, jenže - rozumějte, nikoli z hlediska romanopisce, ale z hlediska patologa. Během deseti let příprav románové reportáže Smrt odpoledne shlédl Hemingway 1500 corrid, čiliže viděl nějakoui corridu obden (!) po dobu deseti let! Na býčích zápasech ho máloco zajímá více, než technikálie způsobu, jakým je v zápase s matadorem a banderilleros býk nakonec zabit. Součástí knihy je 40tistránkový slovníček základních pojmů, medailonky vynikajících matadorů Hemingwayovy doby či kalendárium kdy, kam a za kolik na býčí zápasy zajít ve Španělsku, Francii, Mexiku a ve střední a jižní Americe... Hemingway tímto svým baedekrem corridy praví: zabíjení býků je skvělá zábava, kterou byste neměli ignorovat. Ne zcela jsem pochopil Hemingwayovy vsuvky formou bozarních rozhovorů se chimérickou pseudopostavou Staré paní (sic!), kde autor řádně chlapácky obhajuje sám sebe na poli literatury,vyřizuje si různé drobné účty s jinými spisovateli, žádá pochopení pro býčí zápasy jako způsob kvalitní zábavy. Pořádná smrt je lepší než mizerný život, praví ten drsnej deviantní požitkář Hemingway, a já mu to sice věřím, ale nějak těch salonních drsňáků mám již dosti, ale tak spíš mám chuť jeho knížky v rámci vlastní psychoanalýzy rituálně spálit na hranici. "Lék na život neexistuje, madam. Nejúčinnější lék na všechna trápení je smrt a tak uděláme nejlíp, když těch řečí necháme a půjdeme ke stolu. Třeba se ještě dožijeme toho, že vědci všechny ty staré choroby sprovodí ze světa a dočkáme se zániku veškeré morálky. Ale mezitím bych si dal u Botina k večeři selátko a neseděl a nepřemýšlel o ranách, co postihly mé přátele." Když se vyslovil ke všemu, k čemu chtěl, v dalších dialozích se Starou paní v knize EH nepokračoval, prostě ji vyhodil z knížky, aniž to čtenáři nějak vysvětlil. Autorova licence, proč ne. :: Sebevědomí z Hemingwaye ve Smrti odpoledne stříká jak býčí krev, což samo o sobě nepřekvapí a jistě není na škodu, nicméně jsem se nějak nemohl při četbě ubránit zvrácené chuti vrazit Hemingwayovi, pokud by samozřejmě ještě žil, například dýku pěkně v duchu umění corridy mezi 3. a 4. obratel páteře, aby si té krásy umírání užil doopravdy. Ano, kniha, z níž se vám chce místy takřka zvracet. Na druhou stranu je napsaná dobře, čtivě, provokativně, podněcuje k úvahám, které autor možná ani nezamýšlel. K úvahám o literatuře vůbec - zda do ní lze implantovat jakousi morální šipku a pakliže ne, jaký by mohl být rozdíl mezi záznamy takového dr. Mengele a odlidštěným popisy krásné smrti v aréně od literárního boha Ernesta. :: Tyto úvahy ovšem nastiňuje v doslovu i Jan Zábrana. Jeden ze superlativů prý označuje Smrt odpoledne za nejkepší knihu o Španělsku, to nakoenc může být nahá pravda, netroufnu si soudit. Překladateli knihy byli Luba a Rudolf Pellarovi, další veličiny. :: Ano, knihy by měly čtenáře změnit, jinak jsou slabé, zbytečné. Smrt odpoledne změnila můj pohled na Hemingwaye, možná je to dobře. Snad byl opravdu statečný tváří v tvář nebezpečí - snažil se například při zákopové válce na italské frotně za první světové války zachránit zraněného spoluvojáka (nepodařilo se mu to) - ale každopádně miloval pohled na zabíjení, lhostejno už, zda lidí nebo zvířat; při corridě, nebo při běžném lovu. A uměl psát podmanivým stylem (kde jsou ty největší miny, vždy pod povrchem země), byť Nobelovu cenu za novelu Stařec a moře získal až 22 let po Smrti odpoledne. Pane Hemingway, musím si před Smrtí odpoledne odplivnout, ale přečetl jsem a byl jsem přitom dost rozčílen. Možná tento efekt u čtenáře pro dobrý román stačí, to právě nevím.

1 06.11.2022

Muž, kterého nemohli zatknout (1927, česky 1931) je story, jejíž ústřední děj se točí podle ďábelského systému tajných a dokonalých telefonních odposlechů, díky které Valmon Dain - muž z polosvěta mezi zločinem a zákonem - posílá policii tipy na dopadení jednoho hledaného zločince za druhým. Dokáže se totiž napojit vzduchem na jakýkoli telefon ve Spojeném království. Dain používá také fotopasti, audiozáznamy, pasti na bázi zvláštních rozvodů elektřiny. Tyhle Seamarkovy technické literární vynálezy mě čtenářsky velmi blaží. Dain má svou odposlechovou laboratoř v nejvyšším patře budovy nad Kingsway. "Místnosti již nebyly kanceláří s malou komůrkou. Byly sítí lesknoucích se drátů a malých leštěných kotoučků, upevněných řada nad řadou kolem stěn. Mezi kotouči přeskakovala a mrkala světélka jako špendlíkové hlavičky a občas, když světélka pohasla, na některých drátech zacinkaly tlumené zvonky. V každém koutě dlouhé místnosti hučelo dynamo." Dain chce předat policii i krále zločinců hraběte Lazarda, muže, který hraje dvojí hru - navenek je totiž váženým a ctihodným šlechticem. Nikdo neví o jeho napojení na zločineckou organizaci Skupina Stříbrný šíp. Jenom Dain. Zvídavý čtenář se ani neptá, zda se Dainovi jeho dílo podaří, a knihu si raději sežene a přečte.

1 01.01.2022

Velmi pěkný napínavý noir příběh, jeho hlavním démonem ve světě zločinu je čínsko-holandský míšenec Grosman, kapitán lodi Yangtse a jeden ze dvou londýnských králů pašeráků kokainu. Jeho cíl je nemalý (zde si už povšimneme Seamarkova oblíbeného megalomanského motivu): Grosman se chce stát hlavou drogové mafie (namísto výrazu droga je ovšem v českém překladu důsledně používán výraz „draždidlo“) vyvolat teror a zaplavit Londýn kokainem a rozvrátit Anglii, protože Grosman jakožto poloviční Číňan nenávidí zýápadní civilizaci. Příběh začíná ve chvíli, kdy dvojice milenců sleduje, jak říční policie vytahuje z Temže mrtvolu muže. V zádech zavražděného je úlomek dýky s čínskými znaky… Román je pozoruhodný vynikajícím nervním a obšírným líčením účinků kokainu – Seamark je patrně důvěrně znal, na rozdíl od autora těchto poznámek. Zaujme i speciální zbraň v rukou, zločinců – pistole, zabíjející zvláštním typem světla. Dokonalých převleků, maskování (vrcholem je když se v jeden den celé desítky policistů dokonale přemaskují do podoby svého inspektora, aby zmátli gangstery), sklepení a požárů požehnaně. Výtečné.

1 15.11.2021

Mysteriozní thriller Podivné sanatorium dra Sarka (Carteret's Cure, první vydání 1926, česky 1929) je podle mého soudu velmi podařenou prvotinou od Richarda Keverne, vlastním jménem Clifforda Jamese Wheelera Hoskena (1882-1950), jinak též novináře z Daily Mirror. Toto dílo řadí znalci anglické detektivky do zlatého období žánru, vedle nejlepších děl Agathy Christie a současně do stylu románů, odvozených od děl Edgara Wallace. Právník Michal Carteret je na vlastní přání pod tíhou domnělé duševní choroby umístěn do psychiatrického sanatoria, vedeného neurologem Robertem Sarkem. Léčebna se nachází v krajině solných bažin v pobřežní vesnici Salthithe v suffolkském hrabství. Carteret se ubytuje a po seznámení s klienty sanatoria se vydává na procházku do okolních močálů. Na břehu se rozhodne projet v nalezené pramici, jenže na zpáteční cestě ho chytne soumrak a odliv a on uvízne na neznámém místě v bažinách. Mrzne v ledovém vichru, ale když vystřelí z pistole, aby si přivolal pomoc, objeví se po chvíli poblíž dívka, která bažinou prochází na chůdách. Dívka ho zachrání, ukáže se, že bažinu velice dobře zná. Když se později Carteret v sanatoriu doptává, zda někdo dívku zná, nedostává se mu odpovědi: všichni tvrdí, že znají její jméno Peggy, ale nikdo neví, kde dívka bydlí. O pár dnů později se Carteret náhle setkává s mladou dámou, která má podobný hlas jako Peggy, jenže všichni tvrdí, že se jmenuje Molly. Hrubě oblečené drsné venkovské děvče Peggy a honosně oblečená dáma Moly, žena z vyšších kruhů - jsou snad jednou a touž osobou, nebo nikoli? Carteret nenachází odpověď a navíc po vyslechnutém rozhovoru v bažinách dochází k názoru, že dcera ctihodného majora Seymoura Molly je zapletena do podloudnictví. V každém případě Peggy nebo snad Molly cosi skrývá. Carteret je navíc do dívky - do které z těch dvou ale? - zamilován... Co dělat? Právník Carteret se zmítá ve zmatcích a jako kýžené uklidnění přichází seznámení se svérázným spolupacientem Pellem, vášnivým ornitologem, nenápadným a trochu komickým mužíkem, který se po okolí ve volných chvílích toulá s dalekohledem. Je jeho vášní skutečně pozorování ptactva? Jak vlastně léčí neosobní doktor Sark své pacienty v sanatoriu? Autor drží napětí příběhu až do konce, takřka nepřítomné či jen naznačené akční scény jsou zde nahrazeny skvěle vykreslenou atmosférou kraje s opuštěnými statky, močály v mlhách a podivínskými lidmi, první světovou válkou zchudlými aristokraty i detektivy z toho starého dobrého Albionu. Stařičké a moc dobré čtení.

1 02.10.2021

Text je prakticky celý tvořen vyprávěním muže, jenž byl odsouzen za plánovanou vraždu své manželky a který se vmísí do hovoru svých spolucestujících ve vlaku, když diskutují o povaze a smyslu tělesné lásky mezi mužem a ženou. Je to závažný text, protože nechává takřka všechny otázky bez odpovědí: vrah ze žárlivosti se nehájí, jen vysvětluje, co ho dovedlo k tomu, že vraždil. "Každý okamžik jsem věděl, co dělám. Nemohu říci, že bych byl věděl předem, co budu dělat. Ale v tom okamžiku, kdy jsem něco dělal, a snad i o něco dříve, jsem věděl, co dělám, snad proto, aby bylo možno dát se na pokání, abych si mohl říci, že jsem se mohl zastavit. Věděl jsem, že bodám pod žebra a že kinžál vnikne. Věděl jsem v té chvíli, kdy jsem to dělal, že dělám něco hrozného, něco takového, co jsem ještě nikdy nedělal a co bude mít hrozné následky. Ale to vědomí se mihlo jako blesk a hned za ním následoval čin. Čin se mi vtiskl do vědomí neobyčejně jasně. Cítil jsem a pamatuji se, jak se na okamžik postavila na odpor šněrovačka a ještě cosi, a jak se potom nůž pohroužil do měkkého. Uchopila kinžal rukama, pořezala se, ale marně. Dlouho potom ve vězení, když už se ve mně vykonal mravní převrat, myslil jsem na tu chvíli, vzpomínal, nač mohl a vybavoval si představy. Vzpomínám si na okamžik, pouze na okamžik těsně před činem, na strašné vědomí toho, že vraždím, že jsem zavraždil ženu, bezbrannou ženou, svou ženu. Pomatuji se na hrůzu toho vědomí, a proto soudím a dokonce si nejasně vzpomínám, že jsem kinžal ihned vytáhl, jakmile jsem jej zabodl, abych napravil svůj čin a zastavil. Okamžik jsem stál nepohnutě, očekávaje, co bude, je-li ještě možné věc napravit.
Žena vyskočila na nohy a zvolala: "Chůvo, on mě zabil." Chůva uslyšela hluk a vešla do dveří. Já jsem ještě stál v očekávání a v pochybách. Ale v tom pod její šněrovačkou vytryskla krev. Teprve tehdy jsem pochopil, že už to nelze napravit a hned jsme poznal, že ani není třeba, že to právě já chci a musel jsem to též udělat." Povídka není o vině a trestu, je výhradně o pohnutkách a psychologickém vývoji, které k činu vedly, přičemž dění nahlížíme pouze z pohledu vraha o jehož motivaci máme pochyby - Kreutzerova sonáta je ovšem současně implicitní obžalobou instituce manželství pro forma, zatracením sexuálního vztahu, jehož cílem není zplození potomstva. To je ovšem věčné a ani dnes samozřejmě neoddiskutované a nevyřešené téma, na němž stojí pilíře nejen křesťanského náboženství. Potud vlastní text Kreutzerovy sonáty. Na něj však navazuje nesnesitelný Tolstého pozdní doslov k povídce, kde už autor doříkává v pěti víceméně direktivních punktech, jak je správné žít - rozuměj podle Tolstého/Kristova zákona: v mravní čistotě a to i v manželství, souložit pouze, chceme-li se množit. Je to poměrně nechutné citově-náboženské inženýrství. Ženy se nesmí podbízet mužům, a muži nesmí pomyslet na jiné ženy, ale ani na svou vlastní ženu pouze z tělesné žádostivosti. Samozřejmě je to zdánlivě krásný ideál platonického ráje, ale tady se Tolstoj myslím velmi rozešel s animálním instinktem, který mohl pozorováním přírody vniknout do jeho rozumu. Bez tohoto závěrečného ideologického paskvilu je ovšem Kreutzerova sonáta velmi dobrým textem.

Velmi příjemným překvapením pro mne byl lidový společenský román Eugenie (1885) od Václava Kosmáka (1843-1898), rodáka z Martínkova u Moravských Budějovic, kněze, buditele a písmáka. Ačkoli je dnes Kosmák valnou měrou zapomenut, ještě 25 let po své smrti (v Prosiměřicích na Znojemsku) byl tak populární, že tehdy během čtyř let vyšly v jednadvaceti svazcích jeho sebrané spisy. Proslulý byl hlavně svými "kukátky" - fejetony o situacích, lidech a místech, které Kosmák za svého vcelku krátkého, ale na tvůrčí činnost bohatého života zpravidla sám poznal a zažil. - Eugenie je příběhem setrvalého morálního pádu ženy ze středních vrstev; měšťanky nadané, hezké, chytré, ale také citové oploštěné s notorickým sklonem k manipulátorství s lidmi svého okolí. Někde jsem četl chrakteristiku románu Eugenie jako milostného románu pro ženy, ale téhle charakteristice bych se příkře bránil: Kosmák nikdy nesklouzává k prostoduchému kýči, tam, kde čtenář očekává jakýsi předpokladatelný a tím vlastně nezajímavý vývoj, autor rázně vstoupí a vyrávění utne. "Koncipient přitiskl kytici k ústům a zašeptal: "Má jsi, Eugenie, má jsi!" To ostatní si čtenáři snadno mohou domysliti a proto končím své vypravování o slečně Eugenii." Eugenie je kritickým dramatem, kterému onu lidovost dodává snad pouze jakási jednoduchost a prostota autorova vyprávění; věděl, že píše především pro svého venkovského čtenáře jižní a jihozápadní Moravy, ale nepředložil mu žádný levný cukrkandl. Slečna a později paní Eugenie si dovedně ochočila své rodiče, své přítelkyně, zotročuje nápadníky, všude probouzí pozornost pánského publika; osoby, které nechává jako vyšlapané schody za sebou, umírají, jsou špiněny manipulativní lží, ve zraněné bezbrannosti se topí v depresi, nebo tonou v apatii; to si Eugenie ani neuvědomuje, protože až do konce sleduje jak v zrcadle jediný cíl: sebe. Topografie: děj Eugenie se zřejmě odehrává zpočátku v Moravských Budějovicích, pokračuje v Jihlavě a pak snad v Lesonicích, což byla místa, která Kosmák během života dobře poznal. Umístění děje ale není v románu nijak podstatné a vycítit se dá jen z nepřímých narážek. - Pokud mohu subjektivně vyjádřit slabinu románu, byl by jím charakter hlavní postavy - činy a pohnutky Eugenie jsou víceméně přímočaře sestupné, bez zádrhele a kotrmelců, pád od nevinného počátku až k destrukci. Dobré je, že pozitivní postavy románu nevystupují do popředí, ale zůstávají matné. Jednou z úhelných je nenápadný dr. Hudec, který je, jak se uvádí, inspirován reálným Kosmákovým spolupracovníkem advokátem Špatinkou. - Přečetl jsem za tři večery, stěží jsem se od knížky vždy odtrhl. Dobré, pane pátere, děkuji s úctou. Zdánlivě lidový román, který překvapí. Moravský Zola, rozvrat po venkovsku.

1 10.06.2021

Pilná americká spisovatelka a básnířka Carolyn Wells (1862 - 1942) mě navnadila svou vtipnou naivní detektivkou Zločin v hrobce. Nezklamala mě ani její jiná práce s názvem Muž, jenž propadl zemí, kterou napsala v roce 1919. Já soudobé detektivky vlastně vůbec nečtu, ale u této v tuzemsku pozapomenuté americké autorky cca 170 knih neodolávám: co v jejích kriminálních konstrukcích a dedukcích snad chybí stran technických detailů, je bohatě nahrazeno pěknou atmosférou dob, kdy byl řidič ještě chauffeurem a výtah se nazýval česky vytahovadlo, kde jsou ploché, ale okouzlující charaktery postav, kde příběh sice trochu skřípe, ale je tím víc promazáván jemným vtipem a svižným stylem. Nástin story: právní zástupce Tom Brice je v budově své úřadovny v newyorské čtvrti Madison svědkem zločinu. Skrze mléčné sklo dveří kanceláře Puritánské kreditní společnosti vidí obrysy zápasících postav, slyší třesknout výstřel. Jenže když se podaří do místnosti vniknout, na místě není žádné mrtvé tělo, nejsou tam ani stopy po krvi, není tam vůbec nikdo. Do děje se později vmísí záhadná postava člověka, který propadl zemí (viz titul knihy); muže, který se vrátil od bran smrti, neboť jeho svlečené, ztuhlé a zdánlivě již neživé tělo bylo vyloveno z řeky River. Muže se však podaří zachránit. Jeho doklady se ztratily a on si nepamatuje nic ze svého předchozího života, jen si je jist, že se kamsi propadl - a protože jeho jméno není známo, je úřady pojmenován jako River Případ. A samozřejmě sehraje klíčovou úlohu při pátrání po záhadné vraždě v budově ve čtvrti Madison. Je to trochu krkolomné, ale napínavé až do konce. Detektivovi, který se zásadní pomocí své zdánlivě prostinké, ale ve skutečnosti geniální pomocnice Cici případ vyřeší, český překladatel dal jméno Pírko. Nemůže nezaujmout, že především všechny ženské postavy jsou podány jako duchaplné a šarmem jiskřící dámy, které byste chtěli sledovat na stříbrném plátně starého černobílého filmu s poskakujícím obrazem. A ještě napíšu: klíčem k případu jsou překvapivě - sněhové vločky! "Ano, ano, jsem sice hloupé stvoření," smála se radostně Cici, "ale dovedu nalézti směrnici, která jest správná a jasná jako krystal." - Česky vydal Obelisk Praha v roce 1925. Přečtěte si.

1 30.05.2021

Autorka mysteriozní kriminálky Tajemný zámek kingsclerský (1924) Murray Dalton (1881-1963) je osobou přinejmenším podobně tajemnou, jakou je tato její knížka. Pokud se mi podařilo dohledat, jmenovala se ve skutečnosti Katherine Mary Deville Dalton Renoir a její pseudonym zněl na rozdíl od výše uvedeného jména Moray Dalton - malou záhadou je, proč překladatelé jejího zřejmě jediného v češtině vydaného románu jméno autorky uvedli odlišně. Děj Tajemného zámku kingsclerského - který je v ranku kriminálek prvotinou Moray Dalton - plyne pomalu a hutně, veliká pozornost je věnována vztahům postav, líčením atmosféry a dějům předcházejícím vraždě, k níž dojde na odlehlém zámku na severním pobřeží Cornwallu, nepožívajícím v širokém okolí dobré pověsti pro zádumčivost a zvláštní povahu svých majitelů. Román Moray Dalton není však žádnou duchařinou, i když by snadno mohl být. Ačkoli se v úvodu zúčastníme návštěvy u věštkyně, jejíž neblahý verdikt pro služku Rosamundu - jednu z hlavních postav - nabudí naši zvědavost, jinak se knížka nese v duchu spíše tradiční anglické detektivky stylu Agathy Christie. Není však prostou detektivkou v pravém slova smyslu, protože zde chybí nalezení konkrétního a definitivního pachatele spáchaných zločinů. To mně osobně vyhovuje. Pokud bych mohl něco knize vytknout, je to trochu surově a zbytečně uspěchaný závěr. Ale dá se to snést; četba nenudí, nemá hluchá místa a nejde se od ní dobře odtrhnout. "Pokoj byl velký, tříoknový, a opatřený těžkým starodávným mahagonovým nábytkem. Na jedné straně nebylo pozorovati žádné poškození, ačkoli skleněné dvéře toaletního pokojíku byly zakaleny a popraskány, avšak parketová podlaha na jednom místě u lože byla úplně propálená a lůžko samo - na čtyřech nohách s nebesy - bylo zčernalou zuhelnatělou troskou, ložní prádlo a žíněnka byly proměněny v hromadu popele, jenž se při doteku rozpadal." - Moray Dalton je autorkou zapomenutou nejen v Čechách, ale i v rodné Anglii, kde její knihy vyšly naposledy začátkem padesátých let a v reedicích začaly být znovu vydávány až předloni. Spisovatelčin děd Alfred Back vlastnil mlýn na řece Stour, jehož stavbu - v její starší podobě před modernizací - opakovaně maloval slavný anglický krajinář John Constable. Moray Dalton celkem sepsala 29 kriminálek. Jak vypadala její tvář? Nevím. Nikde na internetu se mi nepodařilo najít žádnou její fotografickou podobenku. Její styl sice přece jen není zcela stoprocentně můj šálek kávy, ale i tak pokládám Tajemný zámek kingsclerský za dobré, napínavé, inteligentní čtení.

1 17.05.2021

Ačkoli rodák z Kostelní Radouně pan Josef Richard Hradecký (1886 - 1947) napsal svůj spisek Zázraky žlutého pláště (1925) jako dost zdařilou (jakoby) parodii na brak, červenou knihovnu či okultní i fantastické romány, sám svým způsobem autorem šestákových románů též byl: wikipedie uvádí v soupisu jeho tvorby mezi lety 1910 až 1929 bezmála šedesát knih s názvy, které hovoří ze vše. Dary života, Čekatelé štěstí, Domů k sobě, Poklad mladých, atd... Spisovatelem byl Hradecký však bezesporu zručným, takže se mu atributy žánru podařilo do Zázraků žlutého pláště nakoncentrovat snad všechny: figuruje zde znovunalezený sirotek, zhýralý šlechtic Per-Hunter, toužící po zprznění mladé krásky (nepodaří se, ale málem), tajné chodby hradů, (pojaté záměrně silně groteskně), omamný jed, zamilovaný sluha, k tomu zparodovaný Wellsův Neviditelný (tu hraje roli onen žlutý plášť), setkání se satanem, šílený kočovný kejklíř Her-Fox - muž, který umí děsivě otáčet hlavou kolem dokola o 360 stupňů (vzpomeňte na mnohem pozdějšího Vymítače ďábla), který promlouvá se svými loutkami a mučí ukradené dítě... Hradecký však imituje v braku žánr, který zjevně velmi dobře znal a lze předpokládat, že jej tedy i konzumoval se značnou zálibou, protože látku uchopil s něhou a pochopením. Psal - soudím dle názvů jeho literatury - románky podobného zacílení - jenom silněji obohacené o sociální rozměr. Byl synem tkalce a možná tam jsou kořeny proletářského citu, který se projevil i v řadě pasáží Zázraků - například v líčení, kdy brutální podnikatel začíná bourat chalupu opilce Samsona, protože na jejím místě (!) chce vybudovat zbrojní továrnu. Ta však posléze opakovaně vybuchuje, takže podnikatelská euforie se nekoná. - Nejsilnější pasáží knížky je líčení, kdy uprchlý hošík Soter procitá na korbě Her-Foxova kočovného vozu minicirkusu Miracle a nečekanou situaci po procitnutí ze své pozice rozespalého dítěte vnímá dětskýma očima - myslí si, že leží na mrtvolách, které jsou však ve skutečnosti dřevěnými loutkami, vnímá strašidelný profil tváře šilhavého vozky, který mu oznamuje, že on - Soter - bude brzy mrtvým, podobně jako ony loutky. Her-Fox pak začíná Sotera drezurovat. Tady se Hradeckému podařilo vytvořit solidní horor (a nevím, zda též odněkud čerpal inspiraci, nebo příběh uhnětl z vlastní invence. "Zabiju tě, já tě zabiju," zuřil Sot. A právě na to čekal Her-Fox. Toto bezmocné zuření se mu líbilo. Pověsil se znovu celou tíhou na visícího hocha a lámaje mu údy, opakoval s příšernou rozkošností: "Křič víc, tak se mi to líbí, jednou za čas musím si dopřát této zábavy." A když se provazy zařízly do oběti tak, že od tíhy a trhání kůže se prodřela a objevila se krev, která vsakovala do provazců, tu teprve Her-Fox přestal dělati ze sebe na Sotovi závaží. "Teď je čas k práci," prohlásil a začal točiti hlavou Sota do zadu a lámati jeho údy. Chtěl, aby hoch mohl dělati všechny pohyby loutek, jichž údy byly na řemíncích: měl si utírati nohou nos, dávati obě nohy za krk, ruce zakroutiti jako had, aniž se pohnul - Her-Foxovi působilo toto učení velkou radost. Když Sot, úplně bezmocný, zkrvavený a plný děsu i ponížení počal omdlévat, tu teprve kejklíř povolil provazy. A zatímco hoch nemohl již ani křičeti, majitel Miraclu usedl k němu na podlahu vozu a ptal se ho sladce: "Jak se ti daří? Nechtěl bys mi povědět, co bys asi tak dělal, kdybys byl všemohoucím? Myslíš, že bys se o mne postaral tak, abych nemusel se plahočit světem? Co bys udělal?" "Nemusím být všemohoucím. Oplatím ti všecko desetkrát i tak. Jsi hlupákem, že nevíš, na co jedině čekám." - Ukázka by ale neměla navodit dojem, že Hradeckého románek je cynickým příběhem démonického a sadistického zla, spíše se tam střídají nejrůznější nálady, styly a cítění, z nichž vnímám nejvíce jako stále znovu prosvítající jakési dělnické Hradeckého vnímání chudiny, kterou jako jedinou v knize autor takřka neparoduje. Nebýt několika zbytečných explicitních oznámení, kdy autor už v záhlaví kapitoly oznamuje, že se bude jednat o parodii určitého žánru, tak by lehké předlohy od ironizujícího výsledku v podobě Zázraků nebyly vlastně příliš k rozeznání. V knize je ovšem i řada velmi podařených vtipných míst. "Ten chlapík není bez důmyslu," mínil Per-Hunter. "Zmizí v lese, ačkoli tu žádného není. Z toho plyne, že jest nám nějaký les hledati." - Zázraky žlutého pláště jsou bohužel poněkud nesourodou směsicí zábavného čtení na několikerý způsob, za pozornost ale určitě stojí. Paradoxně od četby Zázraků v knize vlastně odrazuje sám autor satirickou promluvou z úst náhle se zjevivší postavy filosofujícího Skeptického literáta: "Zhyne především chytrost, tento nejhorší mor lidstva. Tím zhyne i surovost, prodejnost, otrokářství, noviny a služka chytrosti hloupost, která je vyráběna stále ve větších rozměrech kolportážními romány." - Od Hradeckého jsem nic jiného nečetl, ale rád bych se ještě dostal k jeho trilogii Adamovy děti: Stav, Továrna, Nový svět. Též spis Blouznivci ze Studnic slibuje zajímavý obsah.

1 30.04.2021