t_gon komentáře u knih

Vcelku „neocenitelný“ pomocník během studia CCNA kurzu zejména v laboratořích při praktických zapojováních a konfiguracích síťových prvků. Skvěle strukturované a přehledně rozčleněno do sekcí, dle průběhu výuky CCNA témat, příkazy srozumitelné a praktické ukázky jednotlivých argumentů příkazů také skvěle vysvětleny. Využití knihy následně po úspěšné certifikaci je také zaručeno. Výborný „síťařův“ společník.

1 03.08.2014

Přehledný, jednoduchý, ne až tak komplexní průvodce, který je vítaným pomocníkem nejen během studování problematiky sítí založených na prvcích společnosti Cisco. Kniha je přehledně rozdělena do 6 sekcí, v nichž se čtenář seznámí jak s teorií kolem sítí, tak s praktickými konfiguracemi síťových protokolů druhé a třetí vrstvy. Nežli hledat informace různě na internetu, raději sáhnout po této knize, kde je vše pěkně pod jednou „střechou“.

1 03.08.2014

Anotace slibuje putování Conana (nyní již krále Aquilonie) za pradávnými nepřáteli až na konec světa a sliby plní. Příjemně čtivé, rychle utíkající do tří etap rozdělené dobrodružství, jež servíruje spousty akčních sekvencí (jak klasických conanovských, tak i epických střetů armád) a jako bonus dostává Conan „sidekicka“ v podobě jeho syna Cona. Povedený výlet do Conanova světa.

1 20.07.2014

(SPOILER) Temná věž je opředena mýty a tajemstvím, stejně tak, jako je tato sága opředena většinou puncem něčeho výjimečného. Famózní mix fantasy, westernu, okořeněný špetkou sci-fi a promíchán pořádnou dávkou deprese. S tímto jsem k sáze přistupoval, a protože jsem Kinga mimo obrazovky zatím nepotkal, netušil jsem, jak moc mi (ne)bude jeho styl vyprávění sedět. První setkání s pistolníkem na poušti a následný nábor jeho Tří Vyvolených u mne probíhal vcelku rozpačitě a nechápavě, o co že tu vlastně jde a hlavně Kde a Kdy o to jde. Jakmile vsak všichni nasednou do vlaku výlet směr paprsky, začnou hádat hádanky, vybíjet mutanty pod pradávnými městy, vyprávět si nevesele historky z dětství, kdy dívkám mohly hořet víc než jen lýtka a vlčím robotům začnou létat hlavy pouští, místo plánovaných únosů dětí, je to již dávno za momentem, kdy šlo ságu jednoduše odložit a víc se k ní nevracet. Tyhle části byly excelentní a jde z nich cítit ta síla vyprávění a neskutečná fantazie Kinga jako tvo(bo)řitele světů, který vše dokáže ukočírovat a nerozpadne se mu to pod rukama. Tempo, zábavnost i vášeň trochu opadne během zrození "jedijského Spider-Mana", ale naštěstí se jedná o krátkou zastávku před finálem, kdy se začne z těch spousty paprsků, nitek, příběhů, světů a časů splétat klubíčko, ke kterému vše vedlo od prvních kroků v poušti.

Úžasná a v mnoha ohledech jedinečná sága, kterou v mých očích příliš nesráží ani kvalitativní nekonzistence jednotlivých dílů (jak říkám, 1,2 a 6 jsou "zvláštní" a rozjezdu ságy u netrpělivých čtenářů příliš nepomáhají, ale to je na chuti každého, co komu sedne…) ani začlenění Kinga jako hybatele a tvůrce příběhů v knihách (byť osud Jaka je na pováženou), protože to v celku sedne do zmíněného klubíčka elegantně a funkčně. Popř. fakt, že kniha je něco jako rozcestník pro mnoho jiných Kingových světů, děl a postav, které zde teprve dojdou svému osudu (a zvědavé čtenáře tak dotlačí k dalším knihám). Můj osobní problém je s tím, jak King pracuje se zápornými postavami obecně a jejich konci. Menší "bosse" typu lovci rakví, Gusher, Blaine Mono se podařilo s jejich konci skvěle zpracovat, ale co se týče, Randalla, Mordreda a zejména pak Karmínového šaška… krále, to bylo ostudné. Bez větších spoileru, po celé Rolandově pouti jsem čekal na mnohem větší konfrontaci, než to, co přišlo. Mordredův vývoj byl pro samotný souboj k ničemu, nesmrtelny a všemocný čaroděj Randall skončil sice krásně brutálním způsobem, ale jako úplný ubožák po vzoru brumláka. A ke králi je škoda slov, byl to nečekaný konec, ale takhle si souboj s Kingovým "Thanosem" představoval asi málokdo. Což navíc po úchvatném komiksovém prequelu z dob posledních dní Společenství a Gileadu čelící Farsonovi nechalo velice horkou pachuť na jazyku.

Nicméně je tu pak ještě pro mne horší věc a to samotný závěr, který je až po vystoupání na vrchol věže, nikoli vstupem do věže, po kterém King varuje, že jsme ušli cestu k cíli a máme spokojeně zavřít knihu a žít dal… Co čekal, že to opravdu každý takto vezme, nechá Rolanda stát v předsíni a půjde si po svém s tím, že to "dokázal" a vše je v pořádku? Ten průběh výstupu a retrospektivní sledování Rolandova života bylo pořád skvělé a slibovalo to obří katarzi, ale to co přišlo, byl pro mne ubohý, slabý a možná velmi jednoduchý způsob, jak se vypořádat s tím, že vlastně King neví, co si počít s Rolandem. Kdo mu tohle sežral a je šťastný, tak mu to přeji, ale považovat to za jediný rozumný a správný konec? Proč pro Guna? Copak může byt někdo spokojeny s tím, že Roland si vlastně celým tím šílenstvím a zmarem projde znovu a znovu? Že všichni si své bolesti, utrpení a trápení vyžerou zas a opět? Byť nevědomky, ale to na věci nic nemění. Navíc to není stejný „průchod kolem“, neboť nyní má na „konci počátku“ své pouti Eldův roh, kterým, a to jen v případě, že tento průchod dokončí, zatroubí před věží a ta všechny své siguly (pokud mu v tomto průchodu nebudou chybět třeba pistole od Suzanny) ocení konečným klidem pro Rolanda? Je tolik jiných způsobů, některé fanouškovské teorie a ukončení jsou mnohem lepší (byt např. ta, že tohle je 19 průchod a bude jich jen přibývat mi přijde taky dost mimo), ale obecně mel Roland dojít nějakému odpuštění/satisfakci/klidu na duši i kdyby jeho odměna po opravení všech světů měla být jen propustkou na mýtinu za ostatními a ne jeho „restart na startovní čáru s jiným dresem“… Čím víc nad tím po přečtení ságy přemýšlím, tím víc mě ten konec pro Rolanda vyloženě irituje.

Kolem a kolem skvělá a výjimečná sága, ale zejména díky těm záporákům a samotnému konci to nejde vychvalovat do nebe. A jsem rád, že má sága mnoho dalších zdrojů (např. fanwiki byla při četbě nedílnou součásti, protože pospojovat si všechny ty mýty Primu, Eldu, Merlyna, Ludu, North Central pozitronic... byl často nadčtenářsky úkol) a rozšíření (komiksové prequely a povídky z Klíčové dírky), protože do tohoto světa, nebo aspoň do vybraných Kdy a Kde se budu rad vracet.

Tak jak mi Knaakův styl psaní a vyprávění high fantasy příběhů seděl v podstatě od nepaměti a proto jsem se k němu vracel jako ke stálici a neřešil, do kterého univerza zrovna zavítám, tak zde jsem dostal první facku. DragonLance znám minimálně a začít rovnou trilogii o hrdých minotaurech nemohl být špatný nápad. Omyl. Anotace slibuje „klasické“ fantasy o boji proti nespravedlnosti zasazené do bohatého a živého světa. Stručný prolog nastíní absolutně nudnou a repetetivní historii Minotauří říše (aneb dobyvatel/otrok/hrdina/dobyvatel/otrok/zlobři/otrok), která nemá čím zaujmout a v hlavě nezanechá kromě hromádky jmen a střídání vítězných stran žádný větší dojem. Hned poté se rozjíždí události krvavé noci, která ukáže hrdé a mocné minotauří bojovníky v tom nejlepším možném světle – jako zbabělce, kteří za pomoci intrik a magie vraždí děti, ženy a starce, protože jsou hrdinové a nebojácní dobyvatelé. Pak už to jde z kopce, pár přeživších masakru uteče, nahání je různé skupiny, do toho se intriky balí do dalších intrik, teleporty a rádoby geniální strategické akce se dějí spolu s klasickými deus ex machinami snad každou kapitolu a do konce příběhu nás opustí těch pár postav, které něčím zaujaly, a měly potenciál. Konec knihy pak absolutně nenaláká na pokračování a navíc se kniha odehrává společně s trilogií Válka duší, jejíž události údajně ovlivňují a mají dopad na průběh minotauřích válek. No díky moc Knaaku, ale další dvě (potažmo pět) knihy ve společnosti těchto „hrdých“ válečníků rád oželím s naději v tvé zlepšení v trilogii Válka hříchů ze světa Diabla. Tihle Minotauří jdou z mé knihovny do exilu

13.12.2023

Čenda vyšle Conana a jeho bandu odpočívat na další ostrov v okolí Vilajetu, kde se chcou ztratit králi Yeldizovi a to by v tom byl černokněžník nejčernější zakopaný, aby z toho nebyla pořádně brutální a krvavá řež, kterou si málokdo z místních užije. Klasicky Čenda dává průchod zvráceným a bestiálním choutkám místní magické smetánky (malá zrůdná panna a čaryfuk Buras), jež dostane tip od místní vědmy, že by jejich staletí trvající krvavé hrátky mohl utnout modrooký obr, který se blíží k břehům jejich panství se svoji družinou. Standardně „jiný“ Conan tak rozjíždí krasojízdu po moři, po souši i pod mořskou hladinou, kterou s povděkem přivítá staletí deptané obyvatelstvo, jež je masakrováno neskutečně sadistickým způsobem (dívky zejména). Nově jsou zde hojně využity prvky jako by vypůjčené z Pirátů z Karibiku nebo Lovců lvů a příjemně tak okoření Čendův styl. Svižné tempo, chytlavý děj a dobře fungující tým se postarají při četbě o dobrou zábavu.

*** „Ty si opravdu troufáš jít se mnou zabít čaroděje, cizinče? Žasl mladý kníže. „Já jsem Conan z Cimmerie, mladíku. Nemám rád kouzla a nemám rád čaroděje. Bát by se měl Buras!““ ***

K sérii: jelikož je zde Kamálí zmíněna zatím snad ze všech knih nejméně (ve smyslu, „jo ta paní vím o ní, ale nezájem“), tak ji dějově řadím jako 1. v sérii od Čendy. V Krvavých slzách má už na Conana pořádnou pifku (:

13.12.2023

***Conan tiše vylezl zpod vozu, popadl nic netušícího muže ze zadu a položil mu ruku na ústa, aby utlumil výkřik, který by mohl upozornit stráže. Pak ho strhl k zemi a chtěl ho omráčit, ale zahradník se obratně uhnul a byl to Conan, kdo narazil nosem do hlíny.***

Conan bez Conana, respektive s x-Conany ve vedlejších rolích. Ti zdárně suplují nemehlo v hlavní roli, které Sean A. Moore omylem (jinak si nedovedu představit, kdo k tomuhle smetí svolil) poslal dělat ostudu pravému Conanovi do Hyborie. Příběh se snaží obsáhnout spoustu oblíbených premis klasického Conana, respektive heroic fantasy (temné mágy, dungeony s obludnými obyvateli temnot, stará božstva, pouště, chrámy), ale je to tak strašně špatně napsané a neuctivé k předloze, že prokousat se knihou do konce je vskutku úkol hodný odměny z rukou samotného Croma.

***Conan se shýbl pro meč a nešťastnou náhodou přitom stoupl do smyčky otěží***

Můj první odpad pro Conana, kdy jsem si myslel, že po cirkusákovi Conanovi z Pramenů Černé řeky mě už nic tak bolestně nepřekvapí. Má to však i pozitiva, protože díky těmto laciným absolutním brakům parazitujících na Howardově díle jde snáze docenit jeho genialitu a um s jakým Conana stvořil. Conana v podání Moora už nikdy více.

***Otřel si tvář právě včas, aby viděl, jak se k němu blíží rozzuřený zahradník s hrozivě zaťatými pěstmi Zahradník zvedl pěst jako kyj a praštil jí Conana přímo do tváře. Conanova čelist sklapla a jeho hlava odlétla dozadu, poháněna neuvěřitelnou silou úderu. Jak široký, tak dlouhý se roztáhl na tvrdou zem a myšlenky zmizely v temnotách.***

Tahle Jordanova Conanovka je mnohem lepší, než jen rozšířený scénář v případě ničitele. Svižné tempo, které nedává Conanovi ani na chvíli odpočinout, nám servíruje souboje mágů, spoustu intrik nejen u královského dvora, souboje armád proti žoldákům, monstrům a všelijaké pakáži. Jordan taktéž přidal na brutalitě, takže souboje a popis jednotlivých zabití jsou řádně brutální a skvěle sedí do Conanova světa. Příběh se navíc motá od začátku do konce kolem nejedné krásky, což je pro čtenáře příjemným zpestřením. Dalším zajímavým prvkem je Conanův věk, kdy se jako velmi nerozvážný a arogantní mladík dostává víc než často do pasti či uvěznění a Jordan mu to nechává pořádně vyžrat. Často to už vypadá, že by Conan do dalších příběhu nedošel, ale to by nebyl Conan, aby se ze všeho s brutalitou sobě vlastní ze všeho nedostal. Ta arogance a situace z ní vyplývající jsou však příjemným osvěžením. Výborné počtení a co na to Conan?

„A pokud jde o mě, pomyslel si, jsem na tom skvěle, jak si jen muž může přát. Čtyři měďáky ve váčku a celý širý svět před sebou. A pořád jsou tu ty poklady ve strašidelné Larshe. Se smíchem pobídl koně do klusu a zamířil k Shadizaru.“

29.10.2016

Moje Jordanova prvotina, která mne nijak zvlášť do křesla nepřikovala. Možná je jeho sága Kolo času geniální, ale tahle Conanovka byla prostě jen a pouze „dobrý“ průměr. Možná se na mém hodnocení podepsalo i to, že tenhle příběh lze projet na obrazovkách během 90 minut a i když je pokračování filmového Conana velmi slabým odvarem filmu prvního, tak kniha působila ještě fádněji než filmové zpracování ničitele.

Na Conana zde bylo velmi málo brutálních scén, tak typických pro kontaktní souboje, Conan zde byl často za mladého nekňubu, který byl polovinu času zamyšlen s hlavou v oblacích a nejednou o ni málem přišel. Abych jen nekřivdil, tak je zde spousta scén „prodloužena“ oproti filmu, dojde i na pár lechtivých scén, jedno zbytečně rychlé úmrtí v souboji, na který čekáme celou knihu a děj má díky těmto doplňkům mnohem větší logiku a návaznost a celkově to rychle uteče.

17.08.2016

První komentáře mají víceméně pravdu v tom roztříštění knihy na podružné děje v první polovině, kdy přeskakujeme z místa na místo bez jakékoli návaznosti. Pravda, popsaný děj a ty zvěrstva v něm páchané Naranem, to je genocida kolosálních rozměrů a brutalita, s nimiž k nohám úchylně bohyně Kámalí servíruje vnitřnosti svých obětí po tunách je jen pro silné žaludky a skvěle zapadá do Conanova drsného světa, ale mít to semknutější dějovou linku, tak je to lepší počtení. V druhé polovině se již jede Conanovka jak vyšitá, svižná, brutální avšak bez řádného konce. Horští obři (jejich střet s Conanem je výborně popsaný, avšak smutně krátký) tak slouží jen jako první díl k Údolí bohů, kde se nám vše spojí a vyústí to v pořádný konec. Kniha se však četla i s touhle roztříštěností a dost velkým počtem chyb v tisku překvapivě dobře a rozhodně nikoho neurazí.

25.07.2016

Absolutní krasojízda. Premisa pokračování Hodiny draka je jednodušší než bulharská striptérka. Spokojený a čím dál více se nudící Conan je vytržen z rozjímání během jeho kralování, kdy do paláce vtrhne nepěkná bestie a unese mu manželku až na samotný konec světa. Marná sláva, Conan přenechá kralování svým přátelům, nazuje sandále (se kterými zadupe do země nejedno království), naplní cestovní vak, do ruky porve pořádnou sekeru a vyráží se svým zasmušilým pohledem a srdcem naplněným hněvem zachránit svou ženu, neboť „Nikdy neměl žádný muž lepší ženu a král lepší královnu!“ zvolal Conan…

Během jeho putování se setkáme se spoustou známých postav z předchozích dobrodružství („Prospero! Trocero!“ Conan je s radostí a díky začal poplácávat po opancéřovaných ramenou a kolem se okamžitě zvedl hustý oblak prachu. „Objevili jste se opravdu v poslední chvíli, jinak by nám byli ti psi pěkně zatopili.), sesadíme několik království, provedeme státní převrat, pořádně si užijeme pirátské boje na moři, pomilujeme v rámci slušných mravů starou známou a setneme nejednu pekelnou stvůru. Jako bonus si pokecáme a pomodlíme se k samotnému Cromu, bez jehož pomoci, bychom pravděpodobně četli poslední Conanův výlet.

Překrásně řečeno, příteli! Ale kdo to jede támhle? Ďábel mě vezmi, jestli to není Pelias!“

Jedinou výtku, kterou bych knize vytkl, je její překlad, kdy se častěji ke konci používá Čína místo bájné Kitháje. Tohle se zde hodilo stejně, jako vepřové hody do mešity uprostřed Ramadánu. Jinak je to opravdu skvost, který nenechá čtenáře vydechnout až do posledního písmene. Opravdová lahůdka mezi romány z Hyborie nepocházející z ruky taťky Howarda.

„K čertu, mám po všech těch řečech žízeň jako velbloud! Nemáš ve své polní láhvi trochu vína?“

18.09.2015

U střev Ahrimanových a prsů Ishtar. Tohle je Conanovka jako řemen! Děj nás seznamuje se stárnoucím Conanem (v době knihy je mu krásných 60), který více než na kralování v Tarantii myslí na pořádný souboj, kterým by završil svůj divoký život. To se mu dostane, když přímo ze dvora začne hrůza v podobě Rudých stínů unášet dvořany. Conan se ve snu setká s věštcem Epemitrem, který ho pošle na poslední výpravu přes moře na západ, jejímž cílem není nic menšího, než záchrana celého světa před temným bohem z dávných časů. Tahle výprava je však bez zpáteční jízdenky a Conan tak musí opustit vše, co budoval a dobýval (včetně rodiny) a vydat se vstříc svému poslednímu osudovému setkání s ultimátním zlem.

Akci natřískaná kniha, kdy dojde i na souboje lodí na otevřeném moři, skvělé napsané nerovné zápasy Conana proti nelidským protivníkům (čaroděj, armáda obřích krys, draci…) cestování, ženy, sprostá mluva a další přísady dělají z tohohle kousku perfektní čtení pro každého dobrodruha. Pánové de Camp a Carter prostě umí drsného cimeřana skvěle podat.

03.08.2014

Anotace knihy slibovala spolupráci dvou legend Howardovského světa – Kulla a Conana, což je něco, na co slyší snad každý milovník těchhle legend. To co však čtenář dostane je celkem trpké zklamání. Prvotní dobrodružství se panu Weberovi velmi nezdařilo.

Samotný příběh točící se kolem vykrádání starobylých hrobů (pozůstatky dávné Valusie) ležících na dalekém severu na pomezí hranic Piktské divočiny a Cimmérie tajemnými mágy, kteří vykradenými zbraněmi vyzbrojují Pikty, je v rámci látky ještě v pořádku, to co se ovšem děje v knize samotné je už celkem horší. Rozmělnění děje do „několika“ dějových linek, kdy víceméně jediná bude dotažena do konce odbytou akcí, hodně fantasy prvků a skoky v ději jsou jen pomyslným hřebíčkem do čtenářovy rakvičky. Skoky v ději se nesou celou knihou a často se dostaví pocit, kdy evidentně „chybí“ stránky mezi kapitolami. Postavy se objevují odnikud, aby nikam zase zmizely, stejně je to s vedlejšími linkami v ději a je pouze na čtenáři, aby si toho hodně domyslel a doplnil. Nové postavy jsou relativně v pořádku, i když některé (Sarémes Isobel) přináší do světa příliš „WoW-kařské“ magie (rychloléčba mrknutím oka bez ohledu na zranění) jiné na druhou stranu (Brule a Kull) jsou trestuhodně nevyužité a „vysněná“ spolupráce se dostaví stylem „hle, támhle leží“… Navíc samotný upgrade Conana na Supermana (30 řezných ran, přes krev nevidím, ale udělám trojte salto a ve vzduch ukopnu dvě hlavy) je taky spíše k smíchu. I když děj klasicky odsýpá velmi rychle a konec se dostaví dříve než by jeden čekal a jako prolog knihy slouží originální Howardová povídka Delcardina kočka, tak tohle bylo bohužel zklamání a těžko knihu doporučit, byť i skalním fanouškům.

20.07.2014