ŠtěpánHeřmánek komentáře u knih

Ta podobnost s Klubem rváčů existovala už před napsáním Klubu rváčů, nebo až potom? Až potom co se Chuck Palahniuk rozhodl svou zamítnutou prvotinu předělat a jakoby na truc je tam vepsal; možná čistě protože ho zajímalo, jestli se někdo zeptá?
Tak tohle byla první věc, která mně po přečtení Neviditelných nestvůr. A musím říct, že jsem z nich byl nadšený. Podobnost mi vlastně vůbec nevadila, bylo to jako zažít trochu jiné dejà vu. Ten pocit mývám u Palahniuka často, ale v jeho posledních kmihach už mně dost štve. Ovšem tohle je jeho prvotina, sice opožděná, ale přesto prvotina.

Odrazový můstek; druhá myšlenka. Geniální prvotina, ve které se však dosud plně neukázal autorům potenciál. A ten se ukázal; s příchodem Tylera Durdena.
Takže je nakonec jedno, která myšlenka byla napsána jako první.
Jestli jste poznali dříve Brandy, nebo Tylera. Je to fuk. Úplně.
Oba jsou to mentoři.
Nikdo není tím, čím se zdá být.
Nesejde na tom, jestli jste poznali dříve Shannon, nebo Jacka.
Oba mají rádi prášky.
Oba mají sklony k sebedestrukci.
Je to televize z paralelního vesmíru.
A je přímo božská.

.

1 01.04.2016

Místy geniální povídky. Jako celek se mi ale kniha zas tolik nelíbila. Některé pasáže jsou jen vykradené náměty z jeho vlastní tvorby (což má Chuck Palahniuk ve zvyku stále častěji). Taková pasáže jsem měl opravdu chuť přeskočit (včetně nudných a často zcela zbytečných "básní").
Stále se však jedná o jednu z nejlepších knih od tohoto autora.

31.01.2017

Pygmeje dle mého nazoru nejlépe vystihuje slovní spojení "extrémní minimalismus" , mně to tedy příjde nejtrefnější. Forma jakou je román psaný je čistě nezvyklá, schválně primitivní aby dovololila čtenáři náhled do nitra protagonisty. Strohá osekaná forma osekaného myšlení; skoro to zní jako určitá parafráze na Orwella a jeho newspeak. Opakovaná citace diktátorů a zplozená nenávist k Americe působí silně grotestkním dojmem. Nutí vás to k jistému zamyšlení, už jenom protože autorem je američan.
Pygmej je příběh takzvaného primitiva v civilizaci. Něco jako Krokodýl Dundee, ale mnohem úchylnější.

Bohužel mi přišlo, že nahodilý způsob vět, jaký je u Palahniuka typický v tak podivné formě působí mnohdy chaoticky, a mohou knihu lehce znechutit. V porovnání s ostatními Chuckovími knihami se bohužel jedná o slabší, leč stále zajímavý kousek.
A na závěr mě napadá, že díky Pygmejovi se jistým způsobem můžeme naučit vážit si jazyka jako takového a nakdeme další možnosti jeho využití.
Šlo by...
Možná.

01.04.2016