Sparkling komentáře u knih

Stupidní "historická" pohádka pro dospělé. Tak primitivní strukturu děje už jsem dlouho neviděla: Arnauovi se daří, daří, daří - BUM, vše se pokazí ranou osudu, on ale zůstává pokorný, zabojuje a vypracuje se ještě výš, daří se mu, daří... PRÁSK! A tak pořád dokola.

6 10.09.2019

Další kniha, ve které Patti zprostředkovává svůj svět těm zvědavým čtenářům/obdivovatelům, kteří dychtí po tom si z něj ukrást alespoň kousek magie, spontaneity, schopnosti nalézat krásu a kouzlo v drobnostech. Patti žije uměním, cestováním a objevováním a její největší koníček je zřejmě vyhledávání a následné nasávání různorodých, ale vždy jedinečných atmosfér, společně s dovedností vdechovat život maličkostem všednodenního života, které by kdekdo jiný přehlédl, ale při kontaktu s Patti se z nich stávají poklady znamenající pro svou majitelku nezměrné bohatství, artefakty mající téměř lidské vlastnosti a potřeby. Pro mě je Patti velkou inspirací a jednotlivé kapitolky jejích knih používám jako portály přenášející mě na její cesty a zážitky spolu s ní.

6 18.12.2017

Má druhá kniha od Tokarczukové. A stejně jako ta první mě úplně pohltila. Kniha je opět jakousi mozaikou složenou ze střípků příběhů, zážitků, legend, návodů, drobných poznámek připsaných jen tak na okraj... Ústředním motivem je tentokrát cestování. Zážitek ze čtení knihy se znásobil tím, že jsem ji četla na své vlastní velké cestě, v autobusu, na letišti, v letadle.

6 20.05.2016

Předem se děsím toho, že nedokážu ani trošku přiblížit intenzitu, kterou na mě kniha zapůsobila, a tak hned na začátku zdůrazňuji, že Nícení se stalo jednou z mých nejoblíbenějších knih. Každá přestávka ve čtení mě téměř fyzicky bolela a přitom jsem věděla, že čím déle vyčkám, tím víc si pak další kousek textu užiju.
Jedná se o něžný a přitom ostrý a zraňující text o dívce, která se zdá být na dobré cestě k vymanění se z pout vlastností a sklonů, které na ni ,,uvalili´´ její rodiče tím, že jí poskytli takové geny a výchovu, jaké jí poskytli. Hermína se snaží vybočit z dráhy, kterou jí pečlivě ušlapali a ze které by se podle nich neměla ani o milimetr odchýlit. Tento hlavní příběh je ale naprosto vedlejší.
O co u této nádherné knihy jde, je mistrovské používání jazyka, hrátky se slovy, díky kterým jsem se co stránku slastí téměř rozpouštěla, propletence významů slov vybroušené k průzračné dokonalosti, to, že je kniha psaná formou vnitřní řeči hlavní postavy, či spíše vnitřního křiku, jekotu a kvílení... Autorka text nerozdělila do kapitol, ale do kratších odstavců, které spolu na první pohled často nesouvisí, takže text působí poněkud roztříštěně, ale ve skutečnosti všechno se vším souvisí, nabaluje se na sebe a vrcholí závěrečným odstavcem (ve kterém hraje hlavní roli rozložitý fíkus), který jsem si vyložila jako metaforu k celému textu (fáze zakrnění, vymanění se z ní a následný růst a rozpínání osobnosti, a pak střih, konec, návrat do fáze beznaděje a rezignace).

6 20.05.2016

Krásná kniha. Děj plyne tak lehce, čtenář se postupně seznamuje s postavami. Na začátku jsou to jen cizí lidé, kteří se projevují určitým způsobem, který by mohl vyvolat mnoho předsudků, později přicházejí záblesky jejich hlubších vnitřních dojmů, pocitů, vzpomínek, a nakonec vše krásně vygraduje několika posledními kapitolami, kde se popis jejich osobností a osudů krásně projasní-nebo vlastně spíš ještě víc zkomplikuje. Tak jako v reálném životě.

6 20.05.2016

Kniha mě příliš nezaujala, přestože se čte dobře. Příběh v sobě nemá vůbec nic, nic neskrývá, obě hlavní postavy jsou jako bez duše a řeší pořád dokola to samé (a v mých očích se samy staví do pozice oběti, která nemůže změnit to, co ji trápí).

6 20.05.2016

Telenovela, které dodává zdánlivou hloubku jen zasazení do historických událostí. Jako bych četla další knihu od Mornštajnové. Čtivost se ale knize nedá upřít.

5 11.12.2020

Mám podezření, že Camus napsal humoristický román zahalený do hávu existencialismu. A pak se nejspíš smál všem, kdo knihu s vážným výrazem rozebírali a hledali v ní všemožné morální vrstvy a nejrůznější poselství. Nebo možná byla hlavní postava míněna jako mentálně postižený, což se z některých náznaků dá předpokládat. Pokud by ale ani jedna z těchto hypotéz nebyla správná, ztratila by kniha veškerou zajímavost a byla by jen a pouze ubíjející.

Moje oblíbená pasáž (rozesmála mě): "'Jste mladý a já se domnívám, že by vám takový život vyhovoval.' Řekl jsem, že ano, ale že mi na tom v podstatě nezáleží. Nato mi tedy položil otázku, zdali nemám vůbec žádný zájem o změnu ve svém životě. Odpověděl jsem, že člověk svůj život stejně nikdy nezmění, že beztoho je koneckonců jeden jak druhý a že ten můj mi zatím není ani dost málo proti mysli. Šéf se rázem zatvářil znechuceně, řekl, že nikdy neodpovídám na otázky přímo, že mi chybí ctižádost a to že je pro obchod pohroma. Vrátil jsem se zas ke své práci. Byl bych ho radši nedráždil, ale neviděl jsem žádný důvod, proč bych měl svůj život měnit."

5 19.04.2019

Těšila jsem se na knihu popisující především vztahy mezi vězni a život ve vězení jako takový, Standingovu minulost, jeho myšlenky a vzpomínky, možná ve formě proudu vědomí, ani nevím proč.
Části knihy týkající se života ve vězení ve mně nakonec nezanechaly žádný dojem, žádné pocity. Místo očekávaného zhnusení a beznadějí nad lidskou nespravedlností se dostavila jen lhostejnost, moc jsem to celé Londonovi nevěřila.
A variace na téma "minulé životy" mě taky bohužel minula. Nejvíc ze všeho to na mě celé působí jako zjednodušení práce - místo vytvoření celého příběhu se všemi aspekty pozadí, na kterém se odehrává, Londonovi stačilo naskočit do rozjetého vlaku, chvilku se vézt, a pak spatlat (velmi předvídatelný) konec.
Kapitolu o takzvané lásce k ženám jsem protrpěla (nudou a vnímaným pokrytectvím).

5 26.06.2018

Moje vysoká očekávání možná tak trochu předurčila následné zklamání. Zdá se mi, jako by velká většina současných českých autorů psala velmi podobným stylem - krátké povídky, pro které má být právě ono úzce ohraničené časové období, jen pár dní či dokonce pouhých hodin nebo minut, ctností. Úzkosti, zármutek, dno lidské zkušenosti, špatné vlastnosti, hříchy, zklamání. Postavy, které připomínají pouhé stíny potácející se ve svém životě od jedné katastrofy ke druhé. Valová ke schématu přidává ještě pozitivní tečku na konec každé povídky, aby to přece jen nevyznívalo tak černočerně. Pro mě tedy představuje Do vnitrozemí průměrnou a lehce únavnou knihu.

5 07.06.2018

Jedna z mála knih, která mě rozplakala. Přestože si myslím, že autorka hraje (trochu lacině) na vybuzení čtenářovy sentimentality, moje hodnocení ukazuje, že jí to vychází.

5 18.12.2017

Alespoň teď vím, co většina čtenářů považuje za hlubokou knihu plnou mouder a přesahů.

5 31.05.2017

Připadám si sice, jako bych se rouhala, přece jen - Dostojevský, ale Zločin a trest mě nenadchl zdaleka tolik jako jiné knihy řazené mezi ruskou klasiku, proti které není radno užít křivého slova... V příběhu mi chyběla ta až divadelní barevnost a dramatičnost, na kterou už jsem si u svých milovaných Rusů zvykla jako na standard.

5 18.02.2017

Vůbec nechápu, že autor není v České republice známější. Náhodou jsem si na nějakém literárním webu přečetla úryvek z této knihy, který mě zaujal, koupila ji, přečetla... A teď mám pocit, že to je jedna z těch knih, které nějakým způsobem změnily mé nahlížení na svět, společnost, umění i sebe sama. A jsem za to vděčná, Tohle je přesně ta kniha, na kterou narazíte málokdy, ale pak si ji okamžitě zamilujete. Kniha, která vrací víru v existenci opravdové Literatury s velkým L. A takových knih jsem za svůj dosavadní život moc neobjevila.

5 21.01.2017

Některé pasáže byly lepší, ale jako celek na mě kniha působí jako namyšlený pokus amatérského spisovatele, který si o sobě moc myslí. Asi nejpřesnější popis knihy by podle mě byl "nevyzrálá". Taky jsem cítila - jak už tu někdo zmínil - autorovu snahu do knihy vměstnat co nejvíc témat, postav, míst a tak dále, stejně jako snahu šokovat a pokusy o uměle a prvoplánově vytvořené napětí a očekávání dalšího děje (vždycky mi přišlo laciné, když spisovatelé text knihy prokládali větami typu "To ještě nevěděl, co ho čeká." nebo "V tu chvíli se mu ani nesnilo o tom, jakému nebezpečí bude brzy vystaven." Uh.) Často se v knize také objevuje na mě přehnaný patos v popisech pocitu štěstí hlavní postavy.

5 29.10.2016

Skvělý, nevšední příběh, úžasná práce s prolínáním různých časových rovin, dovednost vzbudit ve čtenáři silné emoce, a to občas i jednoduchými větami, které jsou ale plné napětí a citů, vytříbené používání jazyka a originální příměry (slunce rozlévající se po stole jako rozpuštěné máslo, ach). A v neposlední řadě správný poměr hlubokého smutku a prosvětlující naděje (té stačí špetka, aby se z knihy nestal další román od Johna Greena).

5 10.07.2016

Nádherné, čisté, poetické. Jazyk ostrý a zároveň hebký a měkký. A stejné jsou i příběhy, ze kterých je poskládané celé leporelo této knihy.

5 20.05.2016

Nesouhlasím s tím, že by kniha byla napsaná nesrozumitelně. Mně se naopak líbilo, jak autorka přeskakovala z postavy na postavu, z události na událost v jedné jediné větě. Po pár stránkách mi bylo jasné, že když autorka píše ,,on´´, vždycky tím myslí Cromwella. A to, že autorka nevysvětluje, proč měl Jindřich některé z postav chvíli rád a chvíli ne, je podle mého zapříčiněno tím, že král to možná sám nevěděl-přece jen jeho povaha (nebo alespoň jak ji známe ze zdrojů, které o něm hovoří) se přelétavostí a nestálostí vyznačuje. Autorčin bohatý styl psaní, který si i přes hutnost textu zachovává lehkost, se mi moc líbil. A Cromwella jsem si zamilovala. Je hezké být donucena přemýšlet o povaze osobnosti z historie, která bývá předkládána jako vyloženě záporná. Oceňuji také to, že se autorka nesnažila popsat celý příběh, ale jen jeho úsek.

5 20.05.2016

Moc dobrá kniha. A taky zvláštní. Nejsem si jistá, jestli si nemyslím, že tahat do beletrie politiku je pro autora často zjednodušení, kvůli kterému bych oné knize pár bodů ubrala. Přece jen vytáhnout dramatický úsek (například) české historie je opravdu jednoduchý způsob, který autorovi rychle a lehce dopomůže k tomu, aby ve čtenáři probudil dojetí, nostalgii či jiné emoce. Tomáš Zmeškal ale historii a politické souvislosti jako nástroj k dosažení emocí u čtenáře nepotřebuje, zvldádá to svým příběhem vyprávěným ani přehnaně stroze, ani s patetickým nádechem. Také obdivuji to, jak je kniha souborem nejrůznějších literárních forem-dopisy, odborné zprávy, ich forma, er forma, téměř sci-fi vize... Jediné, co mě zklamalo, byla poslední kapitola. Čekala jsem gradaci a následné uzavření, místo toho přišlo mírné zmatení.

5 20.05.2016

Tuto knihu jsem četla několikrát, poprvé snad ve 14-ti letech, naposledy právě teď, několikrát v češtině, teď poprvé v angličtině. Nikdy mě neomrzí, nikdy. Virginia mě do knihy zas a znova vtahuje, vězní mě mezi věty, slova, písmena, lisuje mě mezi stránkami, uzavírá mě do desek knihy. Pokaždé, když Paní Dallowayovou otevřu a absorbuju prvních pár stran, vnímám to, co čtu, odlišně od minulého přečtení. Snad u žádné jiné knihy neplatí ona otřepaná fráze, že při každém přečtení vám kniha dá něco nového a dosud nepoznaného, tak moc jako právě u Paní Dallowayové.

5 20.05.2016