sika444 komentáře u knih

(SPOILER) Povídky silné, mistrovsky napsané.
Jednou na podzim - dokonalá atmosféra podzimního nečasu, do něhož je zasazeno setkání sedmnáctiletého mladíka se stejně starou dívkou. Nevinnost chlapce působivě kontrastuje se zkušeností děvčete. "Byly to první ženské polibky, které mi život nabídl, a byly to polibky ze všech nejlepší, protože všechny pozdější mě přišly velice draho a skoro nic mi přitom nedaly." "No tak nebreč, ty hloupý! Já se o tebe zítra nějak postarám, když se nemáš kam vrtnout..." Muž a žena.
Jak chytili Semagu - drobná příhoda, kde hlavní roli hraje základní lidskost, která přemůže i otrlého zločince. Hledaný zločinec nalezne na ulici pohozené dítě. "Ach jo! Zbytečně jsem se teda kvůli tobě dostal do maléru. Myslel jsem to doopravdy... a ty si umřeš... To jsou věci!"
Z dlouhé chvíle - člověk spáchá krutost a vůbec o tom neví. Nebo jinak: Jak je možno zemřít studem.
Dvacet šest a jedna - fascinující síla sexuality, touha po čistotě, potřeba ponížit, když mě někdo mravně přesahuje. Nesmírně hluboká povídka z prostředí výrobny preclíků.
Nesouhlasím - další do řady povídek o neuvědomělé či potlačované krutosti. Sadista tluče ženu, až po několika měsících spáchá sebevraždu. "Je vidět bosý nohy, něžný - i vzpomínat je sladko. Ženu bít - to je, pane můj, velikánský potěšení. A ani ne tak bít jako zbitou litovat - ach pane, to bere za srdce! Leží taková ponížená, utejraná, a já si vzpomínám, jak mě dřív ponižovali a tejrali, a srdce pláče. Na mou věru, dyť já nad ní plakal, co myslíte? Jako malej jsem plakal! Ano. Nohy jí hladím, i líbat je někdy začnu, utěšuju ji lecjak, ba i za odpuštění jsem kolikrát prosil. Odpusť mi, povídám, dyť mě taky tejrali a bili, no a co! Rozumem to chápala, ale srdcem se zřejmě nesmířila." A pak je zde ta zvláštní potřeba ponížit a pokořit - viz epizoda s chlapcem, kterého bili, ale on hrdě stál na nohou. S bitím přestali, když se ponížil a prosil o smilování. Kolik patologie na několika stranách!
Zrození člověka - o úplně základních věcech (narození člověka, jemuž musí autor nedobrovolně asistovat), ale typicky "gorkijovským" způsobem podané.
Popelavá nebo bledě modrá - na malé ploše velká tragédie. Jenomže život se skládá z barvy sukně.
Psoty Lopoty - nad touto povídkou nás napadá otázka: Kde to jen ten Gorkij vzal? Ty typy lidí? Kde se v něm samotném vzal ten nesmírný soucit? Skvělé postavy a atmosféra.
O škodlivosti filosofie - trochu děsivý obraz psychického onemocněná, halucinací a úzkostí.
Poustevník - vrcholná povídka celé knihy. V poustevníkovi Savelijovi se ukrývá milovník žen, násilní, ale především starec, byť neoficiální. Gorkij zde ukazuje, co je u starce to klíčové: absolutní lásku k člověku jako člověku, v němž je přítomen Bůh. Savelij (říká mu Savel) vypráví o svém přerodu, u něhož byl jakýsi francouzský kněz: "Bůh nechce lidem škodit, myslí to s nimi dobře, jenže pro tu svoji dobrotu se rozpustil v našem slzavém údolí jako cukr ve vodě, a voda je kalná, špinavá, a tak se nám ztratil a my nevnímáme Boží přítomnost v našem životě. A přece je Bůh roztroušen po celém světě a v každé duši žije jako nejčistší jiskra a musíme ho hledat v každém člověku, sesbírat ho dohromady, a když vyvstane ze všech živých duší a v celé své velikosti, přijde k němu satanáš a řekne: Veliký jsi, Pane, a nekonečně silný, nevěděl jsem, odpusť prosím! Teď už s tebou nechci dál bojovat, budu ti sloužit." "A tehdy nadejde konec všemu zbytečnému i zlému, všemu pozemskému sváru a všichni lidé se vrátí do svého Boha jako řeky do moře oceánu..." Savel (ozvuk jména Saul - Pavel) pak vykonává svou zvláštní těšitelskou službu lidem. Jedné ženě říká: "Každý člověk se bojí bídy. Žebrák není nikomu milý, já vím. Ale přesto se máme bát urazit Boha v sobě i v jiných. Kdybychom pamatovali na Boha, nebylo by ani bídy. Tak je to, přítelko. Jdi s pánembohem..." A ještě jeden rozměr povídky stojí za zaznamenání: Obrovské násilí páchané muži na ženách. "To se stává leckterým mužským, příteli. Najednou dostanou chuť ženu zbít, dočista pro nic za nic, a v jaké chvíli! Právě ji líbal, těšil se z její krásy, a hned nato ji zatouží uhodit." Kolik odhalení na ploše jedné povídky!
Matka rodu Kemských - v úvodu jakési shrnutí autorova hledání smyslu existence. Pak na malé ploše portrét "matky rodu Kemských". Mráz běhá po zádech.
Embléma - Gorkého pozdní dílko, věru nikoli psané ve stylu socialistického realismu. Jak jedna socha spravedlnosti může být někomu trnem v oku. Proč asi?
Shrnutí: Je to opravdu skvělá kniha plná silných textů, které mají být čteny pro svou hloubku a uměleckou ddokonalost.

3 11.12.2023

Tři sbírky o stáří, které jsou plné stáří. Seifert byl v závěru života i tvorby snad příliš melancholický. Některá místa mají v sobě velkou sílu (Ztracený ráj, Zpráva o demolici, Úder, Pocta Vladimíru Holanovi). Jinde jsou to jen jakési poetické vzdechy.

11.12.2023

Podivuhodná rozkotlanost této trilogie na malé ploše vyvolává silné emoce. Jazyk, líčení atmosféry, zvuky a celková atmosféra prostředí (arcibiskupský palác, hořící modříny osvětlující scénu, valdický kapucínský kostel). Autor nás nešetří, nic nevysvětluje, jména a události se jen míhají, aniž čtenář většinou tuší, kdo právě mluví a o čem. Nic z toho totiž není třeba. Má na nás sáhnout cosi, co by se dalo nazvat osudem nebo dějinnou nezbytností, ale je to možná jen to, že se někdo ocitl v určité chvíli na špatném místě. Doba je vymknutá z kloubů a lidé podle toho jednají. A přeci zůstávají zbytky normálnosti (chování arcibiskupa, "Jsme přeci kavalíři", paní Banérová zvažuje, jak se ke kapucínům obléknout). Děj, jakkoli hrozný, se převalí. Valdštejnové totiž nikdy neovládnou scénu nadlouho. Jak asi Jaroslav Durych na tuto svou knihu pohlížel po roce 1948?

7 09.12.2023

Výborná atmosféra, skvěle vykreslené typy lidí. Děj kupodivu zaujal, protože dává nahlédnout do hlubších záhybů lidských duší. Vtip s jasnovidcem se podařil. A profesor je neodolatelný, je to jakési autorovo alter ego.

1 09.12.2023

Jelikož jde o skutečně drobné práce, nelze komentovat vše. Proto zmiňuji jen ty povídky, které v sobě mají cosi víc.
Triumf vítězův - obludnost úřednické šikany, ponížení jako cesta k postupu v kariéře.
Záhadná povaha - obraz nešťastné ženy, které se do cesty připletl další bohatý stařec.
Tlustý a tenký - servilita vůči těm, kdo udělali kariéru.
Na moři - maupassantovská tragika a hloubka.
Švédská zápalka - prostě detektivka.
Maska - milionář si může dovolit vše.
Havěť - cesta kariéry je dvojí: něco ukrást nebo udávat.
Myslivec - absolutní obraz životní marnosti a citové prázdnoty.
Zločinec - jsou lidé, kteří nikdy nepochopí, že odšroubování matice z kolejí může způsobit vykolejení vlaku. Co s nimi?
Ženské štěstí - aneb co si může dovolit žena, zatímco muži by to neprošlo. Je to trochu vyčpělé, ale ve své době snad vtipné.
V cizí zemi - přesvědčení o ruské výjimečnosti.
Stáří - plné lítosti a nemožnosti cokoli napravit.
Hoře - vrcholně tragický text, bilance zmařeného života.
Šídlo v pytli - jak snadno lze po letech omluvit sviňárny.
Nezdar - komická situace při námluvách.
Děti - jedinečný obraz dětského světa.
Tesknota - zemře mu syn a on se nemá komu svěřit.
Poplach - paní ztratila brož za dva tisíce a prohlíží všechny v domě. Mistrovská psychologická studie.
Agafja - neodolatelnost sexuální touhy navzdory následkům, muž - vesnický gigolo, žena ve vleku své vášně. Otevřené, syrové, autentické.
Můra - velmi smutná povídka o nesympatickém knězi, kterého posuzuje jakýsi Kunin. Jak se lidé jeví a jací jsou. Malá plocha a velké téma.
Souhrnem: všude jsou opilci, kteří dělají něco, zač nenesou odpovědnost (Boty). Jsou zde totální blbové, kteří svou blbost nejsou schopni nahlédnout (Zločinec). Je zde nezměrná korupce, špína, podvody, pohrdání vzdělaností, závistivý pohled na Anglii a Evropu vůbec (Dcera Albionu). Trudné čtení.

3 01.12.2023

Další z Coetzeeových ponorů do nitra postavy, tentokrát nemilosrdný, demaskující a odhalující. Kam vlastně hlavní hrdina míří? Co je jeho životním cílem? Zdá se, že to jsou pouhé chiméry: stát se umělcem, prožít vášnivou lásku. Sobecký, sebestředný a zbabělý je ten, který určitě ví jen to, co nechce: vrátit se do Jižní Afriky. Trudné čtení.

2 20.11.2023

Velmi dobře napsaná biografie dospívajícího chlapce - se všemi nejistotami, obavami, emocemi. Dokonale vystižený rozpor mezi tím, jak se John chová, jak působí na druhé, a tím, kým opravdu je, co prožívá. Ta nejistota, tápání, ohledávání vlastního já - to je vyjádřeno opravdu mistrovsky. Zvláštní kapitola je vztah k matce, vztah k ostatním dětem, k Afrikáncům, učitelům. Výborně napsané.

2 18.11.2023

Kniha přesahující žánry. Portrét města a jeho obyvatel vyprávěný na základě mnoha cest a osobního vztahu autorky ke Kaliningradu, z něhož pocházela její matka. Autorka líčí desítky rozhovorů s obyvateli města, uvádí nespočet podrobností z jeho historie, ale ve skutečnosti pojednává o Rusku a Evropě. Velmi doporučuji.

1 14.11.2023

Pro mě je zde několik klíčových postřehů týkajících se vztahování církve a křesťanů k současné době a době vůbec. Např. O zalíbení v tom našem nebo v kapitole O konci ke smrti a konci k životu. V některých textech mi naopak připadá mnoho zbytečně obecného, co se s tím konkrétním, ač nepochybně v autorově mysli je, míjí. Beneš je nepochybně jeden z nejvýznamnějších současných kazatelů, jehož hlas je opravdu prorocký. Tam, kde takto promlouvá, je velmi působivý a inspirativní. V obecných meditacích nad teologickými pojmy je pro mne působivý méně. Vysvětlení podal on sám v poslední kapitole knihy.

1 11.11.2023

Mnohovrstevnaté dílo, které v první části připomíná jakousi děsuplnou dystopii (spíš než konkrétní dobu a konkrétní stát Jihoafrickou republiku) se ve druhé části promění ve filosofický traktát o smyslu lidské existence, o svobodě, absurditě "normálnosti" - s odkazy na Kafkův Zámek, Proces a biblické Lukášovské blahoslavenství.
Zahrada jako metafora normálnosti - jen v dotyku s půdou a pěstováním (závlaha) je existence života ospravedlněna. Jídlo jako metafora konzumu, kořistění. Prostě tahle kniha by si zasloužila hlubší analýzu. Skvělé!

3 11.11.2023

Kniha z nejpodivuhodnějších. Nejprve pohorší, naštve, vyvolá kroucení hlavou, zda je tam opravdu napsáno, co čtenář čte. Kdo v této fázi knihu neodloží, ale vytrvá, je bohatě odměněn zábavou, která asi nemá obdoby. Kolik vtipu, bizarností, absurdního humoru, surrealistických asociací, sprosťáren a hlubokých duchovních pravd je zde navršeno! A ve všem kraluje autor - vzdělaný, veselý, občas naštvaný, pohybující se v antické vzdělanosti a v současné vzdělanosti tak samozřejmě, až to vyvolává úžas. Kniha je natolik nepodobná čemukoli jinému, že se o ní špatně vypráví. Kdykoli se čtenář pokouší svým přátelům alespoň trošku zprostředkovat toto divuplné pojednání, vždy narazí na nechápavou reakci: A tohle je k něčemu? Tohle je klasické dílo? Tohle se dá číst? Inu, kdo nevstoupil do vody, nenaučí se nikdy plavat.
"Tak se bavte, drahouškové, a vesele dočtěte ostatní k prospěchu těla a ke zdraví ledvin. Ale slyšte, oslí hlavy, hrom vás sper, zapomenete-li mi připít na zdraví; a já vám hned všechno oplatím."
Proto dovolte, milí pijáci, připít mistru Františkovi: Ať mu je Hospodin milostiv! (Což nepochybně bude už jen za to, že tak důkladně rozvinul perikopu ze 2. kapitoly Janova evangelia. O ničem jiném - kromě trochy oplzlostí - totiž tento opus magnum není.)

4 03.11.2023

"Muži na slunci" - podivuhodně komplexní novela, v níž tragický osud tří uprchlíků z Palestiny obsahuje bezvýchodnost situace palestinských uprchlíků vůbec. Je opravdu geniálně napsaná. Postava neplodného Bambuse doplňuje palestinský exil o další rozměr. Skvělé.
"Návrat do Haify" - další pozoruhodná novela, v níž autor mistrovským způsobem pojednává o tom, co je vlast. Obdivuji, jak pojal židovskou ženu Miriam, s jakou úctou a respektem. Z díla je jasná nesmiřitelnost ve vztahu Palestinců k Židům. Autor se přitom zastavil právě na hranici protiizraelské ideologie. Mistrovské dílo!
Z drobnějších povídek vybírám:
"Obzor za branou" - tragické a smutné setkání mladíka, jenž musí matce sdělit, že jeho sestra je mrtvá, a tety, která musí nějak synovci oznámit, že jeho matka je mrtvá. Koncentrovaný žal.
"Dubnové máky" - partyzánská povídka, kterou mohl napsat Vasilij Bykav a zasadit ji do reálií partyzánských bojů v Bělorusku. Jenže tady bojují Palestinci proti Izraelcům.
"Hamid přestal slyšet povídání strýčků" - další partyzánská povídka, o níž platí to, co platí o předchozí.
Jako celek je kniha docela cenným zdrojem pro pochopení situace Palestinců ve Svaté zemi. Nejde však jen o dokument, ale o skutečnou literaturu, která je dnes už klasikou. Jen škoda, že je tak málo známá.

1 30.10.2023

První próza "Niečo iné" je bravurně napsaná soudní záhada připomínající vzdáleně Dvanáct rozhněvaných mužů. To mistrovství, jak se před námi rozprostírá děj, zvraty a změny úhlu pohledu - klobouk dolů! A to pojednání o sexualitě! Skvělé.
"Muži na slnku" - víc než smutné. Komentář píšu do českého překladu.
Obě díla doporučuji - není to žádný palestinský aktivismus, jsou to mistrovsky napsané prózy.

29.10.2023

Dobře napsaný román, s mnoha rovinami, v němž na Júsufově příběhu poznáme o Tanzánii víc než v odborných publikacích (nicméně za skvělý a zasvěcený doslov Aleny Dvořákové jsem vděčný).
S Júsufem se čtenář dobře ztotožní, jeho pasivita je vůči čtenáři vlastně milosrdná, aby zvládl pozvolnou gradaci děje (mistrovsky vystavěnou). Po dlouhé době jsem se na četbu vždy vyloženě těšil, protože svět Gurnahových hrdinů (reálný i myšlenkový) se mi stal blízkým. Vlastně tohoto zanzibarského spisovatele za toto dílo obdivuji, za suverénní a neexhibující způsob psaní - a těším se na ohlášený román Dozvuky.

29.10.2023

Zmatky se špióny jako metafora zmatku v doktoru Malíkovi, ale i v samotných Spojených státech v době mccarthismu. U Hostovského po Nezvěstném úkrok stranou, který byl možná ve své době atraktivní , ale dnes už se zdá být poněkud vyčpělý.

20.10.2023

Silné autentické svědectví, které nám pomáhá pochopit, co se děje uvnitř palestinské komunity. Darwíš patřil ke druhé generaci Palestinců, která objevila teror jako jediný prostředek účinného boje proti okupantům. Sám ví, že to je zlo, ale neví si rady. Škoda, že nebyly vydány další jeho knihy, které prof. Kropáček přeložil.
V Deníku všedního smutku jsou silná místa - reportáž z vraždění v Kafr Qásimu a pak ta intimní, v nichž odhaluje své pocity, ponížení a bezmoc. Silná a důležitá kniha, zvláště dnes, kdy palestinští teroristé přepadávají bezbranné Izraelce a Izrael bombarduje Pásmo Gazy a srovnává je se zemí.

14.10.2023

Jasné, stručné, informačně bohaté.

04.10.2023

Velmi pozoruhodná kniha. Především je opravdu dobře napsaná, člověk se nechce odtrhnout od čtení. Cenné je na ní to, že jako snad jediná kniha významného spisovatele literárně ztvárňuje události únorového převratu 1948. Jakkoli jsou některé postavy literární, je třeba vzít na vědomí, že autor byl svědkem toho, o čem píše. Jako zaměstnanec Ministerstva zahraničí znal poměry, které tam i na Ministerstvu vnitra panovaly. Jednotlivé postavy reprezentují celé vrstvy obyvatel. A čeho si obzvlášť cením - autor odhaluje, že postoje lidí k událostem byly výsledkem jejich mravní pevnosti nebo lability. Morálka nemá v žádné jiné podobné knize tolik místa jako zde. Borkova řeč k účastníkům "setkání demokratů" je přímo vzorová - ano, tady uhodil autor hřebíček na havičku.

2 03.10.2023

Výborně napsaná novela, skvělá atmosféra, všechno je tam tak akorát. V mládí jsem četl Noc v Lisabonu od Remarquea a Hostovský mi připadá mnohem hlubší a autentičtější.

1 25.09.2023

Podnětná kniha s mnoha zajímavými postřehy. Nový zákon jsme zvyklí číst z křesťanského pohledu, ale zde se prizmatem raně křesťanských spisů díváme na židovství. A to je pozoruhodné. Škoda, že poslední kapitola není obsáhlejší, ono rozštěpení prvních křesťanů by stálo za větší rozvedení.

16.09.2023