psychocowboy
komentáře u knih
V existencialistické kavárně
Sarah Bakewell
Nečekaně aktuální a velmi čtivé. Zřejmě jsem přesně cílová skupina, před tolika lety uhranutá, teď po meruňkovém koktejlu mám chuť opět ty knihy číst a nechat se zasáhnout úzkostí ze svobody. Nasazuji turban a zapaluji cigaretu.
Rituál Turínského koně
Martin Skořepa
Když pominu všechna témata, která se v beletrii příliš nerozmazávají, všechnu tu až jízlivou sebeironii, vyzrálý styl a koneckonců i tu zajímavou osobnost, která za tím vším je, už jen kvůli letmé charakteristice M. Formana stojí za to Rituál přečíst. Slzy smíchu mi stoupají do očí, kdykoli si na ni vzpomenu...
Projekt Gilgameš
Štěpán Kučera
Při čtení Uršanábiho zábavných peripetií nemůžu nevzpomenout na Orlanda.
Naše jazykové interpretace světa, naše příběhy, jsou kruté a takto přiblíženy k sobě nakonec opravdu až do zarážející míry na jedno brdo. A právě v tom pro mě spočívá kouzlo Projektu Gilgameš.
O ostatních nevím nic
Kristina Májová
Do takového světa se nechám velmi ráda vtáhnout. Jistě, má trhliny, o kterých přemýšlím, jestli jsou schválnostmi nebo neobratnostmi. Dost nedořečeného. Motivy nakousnuté a nevyužité. Ale přesto je to pro mě svět kompaktní a fungující.
Stella
Takis Würger
V Berlíně roku 1942 hodně záleží na tom, v jakém klubu jste členem. Se švýcarským pasem vám mnoho věcí může uniknout, se žlutou hvězdou zažijete zase jiné. Dívka Stella se omezit nenechala.
Na povrchu příběh o lásce, o tom všem, před vším lze z lásky zavírat oči. Na konci pro mě zůstala obludná neřešitelná otázka, kam až lze z lásky zajít.
Od semínka v prach
Marc Hamer
Možná trochu omílající pořád to samé, možná sebestředné a na efekt, ale pořád konejšivě plynoucí, jako dny po sobě, v této i jiné zahradě. S některými autorovými meditacemi nad životem souzním, s některými vůbec, je to jen autor. Zahrada žije svým životem.
Purpurový ibišek
Chimamanda Ngozi Adichie
Plná vůní, zaprášená a barevná Nigérie s propastnými rozdíly mezi vesnicí a městy, misionáři a tradicionalisty, bohatými a chudými, zabedněnými a vzdělanými. Někdy bujně rozkvetlá, po harmattanu olámaná a zplihlá, po puči plná nadějí i strachu.
A do toho Kambili a její pomalé procitání.
Lada u ledu
Ema Labudová
Máš Ladu ráda, protože je k tobě upřímná. Dokážeš jí leccos odpustit, je přece glaciálka, psychicky narušená, nevyrovnaná a to se někde projevit musí. Rozumíš spoustě jejích motivací, duševních zmatků a snad i logice nenávisti k sobě samé. Vidíš její úlety ve světle těch svých.
Ale Lado, čím víc se se ti zdají sny a blížíš ke konci knihy, tím míň jsi srozumitelná a tím humpoláčtější je rozuzlení. Celé to mělo vyznít jinak a dokážeš to líp.
Sny a sekyry
Jiří Padevět
Ta kniha je vyčerpávající. Nejen že mi neustále dokazuje, jaké mezery mám v povědomí o naší historii, k tomu všemu mě nutí u každého příběhu překlenovat znovu a znovu se opakující oblouk od banálně pochodujících much k sofistikovanému řešení hádanky v pointě. Na to se mi nedostává sil. Na mě příliš vybroušené a příliš opakované.
