Předčítačka komentáře u knih

Ravenna, San Marino

Ravenna, sama o sobě polomrtvé město bez osobitého rázu; nadto je jakýsi svátek fascistů,[11] i běhají tito černokošilatí s puškami a kapelami po městě, samé fascio, dědečkové garibaldiáni,[12] muzika, průvody a průtahy. Mimochodem, fascisté v uniformě vypadají hodně jako naši kominíci; i takový jakýsi černý čepeček s třapcem nosí, i zuby jim tak svítí; kuriózní dojem.

Tato Ravenna nemá ovšem co dělat s Ravennou mrtvou, s Ravennou nejstarších křesťanských architektur a nekrásnějších mozaik světa. Budu-li ještě jednou a důkladněji psát o tom, co jsem viděl a jistě to neudělám, budou tam ravennské mozaiky listem nejdojatějším. Přiznávám se, že ani u hrobu Dantova mne nezmohla účinná zbožnost; ale v San Celso a Nazario se mi chtělo klečet; San Vitale je nejkrásnější architektonický prostor, který znám, San Apollinare in Classe je vznešenost sama, ale rotunda Gally Placidie, kde z temné klenbičky se třpytí přesvaté mozaiky sličnosti opravdu nebeské, toť jistě jeden z vrcholů křesťanství v umění. Ale ani na vás nesmím zapomenout, svaté panny v San Apollinare Nuovo, ani na vás, nebeské ovečky v San Apollinare in Classe fuori; nikdy na tebe nezapomenu, nevýslovná křesťanská spanilosti, jež jsi mne potěšila v Ravenně.

Ty pak, Rimini, nikoliv nejsi poslední mezi městy italskými. I když to ostatní nestojí za mnoho, je v tobě Malatestův templ od Leona Battisty Albertiho; nedokončená fasáda a vnitřek od půlky barokně zrušovaný, ale to, co tu zbývá z Albertiho, stojí za to: a smiřuje mne to s renesancí, která mne tolik studila v Benátkách. Historie nazývá Albertiho teoretikem rané renesance; avšak umíte-li číst ve stopách a památkách lidské ruky, tož dočtete se na Malatestově templu tak ohromného napětí vůle, tak dokonalé a spanilé slohové přísnosti i čistoty v každém plastickém detailu, že jste bídní nevěrci v umění, nedáte-li přednost tomuto skvostnému vraku před nejlepším Sansovinem a těmi jinými pány od splendidní renesance.

Sloh, především ryzost slohu! a kliďte se s malebností i kyprostí, děláte-li architekturu. Sloh! toť vše, toť více než člověk; neboť slohem míří člověk rovnou k absolutnosti.

A hle, když jsem takto uvažoval o slohu a malebnosti, osud mne potrestal za tu malebnost. Jakýsi rozložitý autovehikl s nápisem Rimini San Marino mne svedl, abych jel do této nejmenší prý republiky na světě. Tyto řádky píši právě v jejím středu. Ušlo mi mnoho z krás toho ctihodného státu; neboť cestou přišel náramný déšť a mlha a mraky; vím jen, že jsme jeli hrozně do kopce, stále nahoru, do mraků, a nyní tedy sedím prostě v oblacích, v podivuhodném skalním hnízdě obklopeném na všech stranách mraky a dýmajícími propastmi. Místo ulic jsou tu samé schody, docela na špičce kolmé skály hrad, každý dům jako bastion[13] na skalní terase, kolmé srázy do neznámé hloubky, z níž se valí mlha, zkrátka nejdivočejší orlí malebnost, jakou si můžete představit

Když jsem v reprezentačním hotelu republiky polykal beefsteak na oleji a kozí sýr, sbíhalo se San Marino a dívalo se na mne. Jeden domorodec, inženýr, se dal se mnou do řeči; v strašlivém slovním zápase (on totiž zápasil s francouzštinou a já s italštinou, přičemž oba jazyky nám kladly odpor přímo zběsilý) mi vysvětlil, že San Marino je opravdu nezávislá republika, jež za války stavěla jenom dobrovolníky; že má úhrnem pět tisíc občanů, kterým požehnaně a celkem klidně vládne siňor Gozzi, ač jsem sám našel na patnících nápisy provolávající evviva[14] jiné veličině, patrně opoziční. Dotyčný domorodec se pokusil podat mi nástin sanmarinských dějin, ale to už rukama dobře nešlo. O Češích se domníval, že jsou plemene řeckého. Bližší mezistátní styk jsem pro řečené potíže nemohl navázat; ať někdo jiný pokračuje v mém díle, ale ať si k tomu vybere den, kdy nebude nekonečně pršet a kdy nebude zaklopen mraky ten divný vršek skály, ta strmá výspa, jež je nejzachovalejší evropskou republikou.

[11] fascisté fašisté (fascio it spolek)

[12] garibaldiáni stoupenci it. politika a revolucionáře Giuseppa G. (1807 1882), bojovníka za národní osvobození a sjednocení Itálie

[13] bastion bašta, tvrz

[14] evviva (it. sláva, ať žije) fašistický pozdrav

(Karel Čapek: Italské listy)

Takže my se toho v srpnu 2023 ujímáme... V San Marinu. Čapek je nestárnoucím průvodcem.

#letnicteni #3K #klubklatovskychknihomolu #europedirectklatovy #knihomolove #sanmarino #19

24.08.2023

"Mám ráda, když mě někdo hladí po vlasech. A mám třeba taky ráda, když lidi kejchaj pěkně s gustem nahlas, jen se to rozlíhá. A ráda poslouchám lidi, co jim nedomykaj hlasivky, a proto trochu chraptí a hlas jim občas přeskakuje. Mám ráda zavrzání židlí potom, co někdo dosedne, jak kdyby ta židle slastně vydechla, zasténala, jako by do tý doby čekala, až bude obsazená a mohla svýho hostitele konečně s úlevou pozdravit (...) Mám ráda první ranní kafe a první lok vína. Mám ráda výraz "ses posral v kině". Často jsme vedly sáhodlouhý debaty s Madlou o legendách podobných frází, dokonce jsme si řekly, že jednou vydáme knižně tyhle pověsti, třeba právě o tom, jak se někdo posral v kině a jak to někdo jinej na něj prásknul společným známým, a když pak někdo z tý party udělal něco přes čáru, někdo jinej zas řekl: 'To ses snad posral v kině jako Karel, ne?' Taky mám ráda třeba..."
(Lucie Faulerová: Smrtholka)
#letnicteni #3K #klubklatovskychknihomolu #knihomolove #6

2 24.08.2023

"Opouští svou zemi v roce 1939, když má třicet
pět let. Jako průkaz umělecké totožnosti odnáší
si s sebou jedinou knihu, Ferdydurka, geniální
román, v Polsku skoro neznámý, docela neznámý
všude jinde. Přistane daleko od Evropy, v Argentině. Je nepředstavitelně sám. Velcí latinskoameričtí spisovatelé se mu nikdy docela nepřiblíží.
Protikomunistická polská emigrace je málo zvě-
davá na jeho umění. Po čtrnáct let zůstává jeho
situace nezměněna a v roce 1953 se dá do psaní
a vydávání svého Deníku. Mnoho se toho tam
nedovíme o jeho životě, je to především výklad /.../ Ferdydurke byl vydán v roce 1937, rok před
Nevolností, ale ježto Gombrowicz byl neznámý, Sartre slavný, Nevolnost zkonfiskovala v historii
románu místo náležející Gombrowiczovi. Zatímco v Nevolnosti oděl Sartre existencialistickou filozofii do románového kostýmu (jako když
profesor, aby pobavil usínající žáky, udělí jim
lekci ve formě románu), Gombrowicz napsal
skutečný román, který vychází ze staré tradice
komického románu (ve smyslu Rabelaisově, Cervantesově, Fieldingově), takže existenciální problémy, jimiž byl fascinován stejně jako Sartre,
se u něho objevily v okouzlujícím světle neváž-
ného a směšného /.../
Že to byla Nevolnost a nikoli Ferdydurke, která se stala příkladem této nové orientace, mělo smutné následky: svatební noc filozofie a románu se odbyla ve vzájemné nudě. Objevena dvacet, třicet let po svém vzniku, díla Gombrowiczova, Brachova, Musilova (a samozřejmě dílo Kafkovo) neměla již sílu nutnou k tomu, aby uchvátila novou generaci a vytvořila kolem sebe hnutí; interpretována jinou estetickou školou, která v mnohých ohledech jim byla protichůdná, dočkala se sice uznání, snad i obdivu, ale zůstala přesto nepochopena, takže největší obrat v historii románu dvacátého století prošel nepovšimnut..."

(M. Kundera: Nechovejte se tu jako doma, příteli)

#letnicteni #3K #Klubklatovskychknihomolu #knihomolove #11

24.08.2023

"Ten kyselý pach... Odedávna známá lítost způsobená jízdou vlakem, zvedající se a zas klesající čára drátů..."

"Vjeli jsme do vesnice, do Grocholic, vlevo byla říčka, vpravo ještě řídké chalupy a ploty, slepice a husa, koryto a louže, pes, vesničan, svátečně oblečená baba kráčející po cestě do kostela... klid a ospalost našeho venkova... Ale bylo to jako naše smrt nakloněná nad vodní hladinu, a ta smrt v ní vyvolávala svou vlastní tvář, minulost našeho příjezdu se odrážela od té věčné vesnice a duněla v té náruživosti - jež byla pouze maskou a jež sloužila k ukrytí něčeho jiného... Čeho? Jakýkoli smysl... války, revoluce, násilí, nezkrotnosti, bídy, zoufalství, naděje, zápasu, zuřivosti, křiku, vraždy, otroctví, hanby, chcípání, kletby nebo požehnání... říkám, že jakýkoli smysl by byl příliš slabý, než aby se prodral křišťálem té idyly a zůstal..."

Witold Gombrowicz: Pornografie (1966 / Argo 2010)

Mluvíme jen proto, abychom neřekli to podstatné?

#letnicteni #kkubklatovskychknihomolu #3K #knihomolove #10

24.08.2023

Nenašla jsem jedinou negativní recenzi, s kterou bych se mohla ztotožnit...aneb nechápu to šílenství kolem Kvítku, 200 stran by knize možná pomohlo...

3 23.02.2017