Peleus komentáře u knih

Opět velmi čtivé. Tentokrát nikoli z historického prostředí.
Na můj vkus poněkud překombinované. Chvíli USA, následně Japonsko, poté Španělsko a znova repeté. Geniální agentka, geniální profesor, dokonalý zabiják a vše spěje ke konci, kdy se (téměř) všichni sejdou v jedné kanceláři před monitorem a zachrání (téměř) celý (téměř) svět.
Schovat na dovolenou v kombinaci s vychlazeným Džiníčkem s Toníčkem! :)

14 18.08.2015

Je fascinující, že s frekvencí svých milostných dobrodružství Ota ze Zástřizlí stále nepřišel k příjici!

P.S. Což můžeme z vědeckého hlediska považovat za další, ehm, pádný argument ve sporu, zda syfilida má původ tzv. předkolumbovský, nebo byla do Evropy skutečně zavlečena až námořníky tohoto janovského mořeplavce ve španělských službách.

13 15.07.2019

Je zajímavé pozorovat abstinenty zaraženě tápat a hledat způsob, jak se vyjádřit ke knize světově proslulého autora, jenž dal světu Volání divočiny, Bílého tesáka či Mořského vlka. Jednak je Démon alkohol zcela prostý ambicí po literární nesmrtelnosti, jednak nejde o žádného Bukowského, aby se na autora dalo koukat skrz prsty.

Naproti tomu skupina čtenářů mající zkušenosti s alkoholem oceňuje autorovo pokynutí rukou a pozvání za oponu divadla zvaného život, přičemž jako zkušený rekvizitář má plné vitríny vlastních zážitků a nestydí se upozornit na fotografie z her, jejichž hrdinou byl ...i proti vlastní vůli. Buď to, anebo je hodnocení 83% dané jednoduše tím, že většina národa **astá!

13 05.12.2018

Vlastně ani sám nevím, proč takové knihy ještě stále sem tam čtu. V minulosti jsem se v nich pokoušel nalézt svědectví, jednoznačné závěry a poučení. Avšak málokdy nacházel.

Kromě událostí obou světových válek, kdy se na hodnocení všechny strany v zásadě shodnou, téměř žádný další konflikt nemá jednoznačné vyznění, neboť je pokaždé relativizován a neexistuje jednotné stanovisko.

Příběh Biafry je jednou z knih, kde se dozvíme jen další názor. Frederick Forsyth nemá dilema ohledně výběru strany. Jeho postoje jsou jasné a neochvějné - ve prospěch Biafřanů.

Je schopen svobodně přehlížet podíl důstojníků Igbo na vojenském převratu a následném pozastavení federativního uspořádání země vojenskou vládou v čele s dalším příslušníkem Igbo, což vyvolalo obavy seveřanů z možného utlačování a podpořilo jejich vlastní separatistické nálady. Zanedbává myšlenkové pochody vůdců kmene Igbo ohledně toho, co se asi stane, když Nigérii odříznou od největšího zdroje příjmů, ohledně toho, že ve světě nemají takovou politickou podporu a neuznává je dokonce ani OSN. Vynechává myšlenkové pochody, jakých cílů chtěl plukovník Chukwuemeka Odumegwu Ojukwu ve vojenském konfliktu dosáhnout - porazit Nigérii a ponechat si samostatnost, nebo si zároveň rozšířit stávající území (tzv. vítězný pochod na hlavní město Lagos na vrcholu vojenských úspěchů Biafřanů), nemstili by se pak Igbo včerejším nepřátelům? Nikterak se nerozebírá skutečnost, že po vítězství Nigerijců byl vydán dekret zakazující pronásledování Igbo, vojáci byli zařazeni zpátky do federativní armády a pouze biaferští úředníci byli těchto úřadů zbaveni. Samotný Ojukwu byl v roce 1982 amnestován a mohl se vrátit zpět do Nigérie, kde se dokonce po nějakou dobu politicky angažoval.

V knize je zcela zřejmé, kdo je agresor a kdo oběť. Po vyhledání událostí o konfliktu na internetu, zjišťujeme, že chybovaly obě strany a obě se v některých fázích konfliktu řídily logikou "kdo má větší mačetu". Jedna však musela zákonitě prohrát.

Vlastně jeden závěr mě napadá. U takových konfliktů se bohužel opakuje až příliš často - nic moc se nevyřešilo, všichni zůstali nespokojení, akorát to jako vždy odnesli obyčejní civilisté, po nichž zbyla jen čísla ve statistice, která nás beztak přestane časem zajímat.

Každopádně jako další díl do skládačky jednoho z četných a nepřehledných konfliktů na území afrického kontinentů je Příběh Biafry vítaným zdrojem informací.

13 22.10.2018

Líbí se mi určitá uzavřenost příběhu coby zrcadlo nastavené životní pouti jednotlivce. Na začátku máme dobré nápady, díváme se na svět a pochybujeme, ptáme se, hledáme. V pozdější fázi se přece jen necháme zlákat profesním úspěchem, penězi a z toho pramenící poživačností. Na závěr, přesycení, nacházíme jiné důvody a cíle k životu. Ohlížíme se nazpět, vážíme minulost, hodnotíme přítomnost a vydáváme se vstříc budoucnosti.

Zkušenější, moudřejší hledáme někoho, komu tyto poznatky můžeme předat. Varovat před zbytečným a upozornit na podstatné. Jenže. Jenže na rozdíl od Siddhárthy jsme beznadějně staří a nikdo o naše zkušenosti nestojí, neboť si k nim chce dojít vlastní cestou. A tak sedíme na zahradě, popíjíme 7* Metaxu a díváme se na zapadající slunce věštící i náš zánik.

Brrr! Zamyslel jsem se. Štěstí, že jsem ve fázi, kdy se chystám nasycovat se a přesycovat se profesního úspěchu a peněz. Konec psaní komentářů, jdu si nějaké vydělat!

13 14.02.2018

„Statečný“ Cibulka je obyčejnou řadovou zeleninou, dokud mu systém nešlápne na kuří oko a neprobudí v něm onu revolucionářskou „statečnost“. Díky/kvůli danému zlomu v hrdinově životě budeme postupně sledovat Cibulkovu cestu za demontáží stávajícího zřízení. K tomu si získá tento zástupce čeledi amarylkovitých podporu místních nespokojených ovoce-zeleninových širokých vrstev obyvatelstva a v neposlední řadě úspěšně zverbuje důležitého spojence v hlavním stanu nepřítele.

Jak už to u takových kapitalisticko-buržoazních zřízení bývá zvykem, bůh ví proč příliš netrvají na stíhání Cibulky za podněcování k trestnému činu, a tak si vesele pobíhá po okolí, kde nerušeně provozuje diverzní činnost. Když úřadům konečně dojde, jak vážná je situace, i přes některé úspěšné kroky k ochraně veřejného pořádku a zajištění bezpečnosti osob a majetku, nedokážou zastavit rozjetý mechanismus.

Závěr oné pohádky je následně zcela v duchu Jana Wericha:
„Továrny na kůže, peníze na boty a do vlasů růže a nový kalhoty
a olej na stroje a stroje na práci a práci bez boje, po práci legraci
a slunce dost a dost pro staré, pro děti a děti pro radost a radost pro děti.“

13 28.01.2018

Kniha velmi připomíná Zápisky z mrtvého domu od F. M. Dostojevského s tím rozdílem, že působí mnohem syrověji, tudíž autentičtěji.

V dnešní době zřejmě nepříláká zástupy čtenářů, neboť pojednává o věcech, jež patří minulosti, tudíž v pomyslné soutěži o pozornost prohrává s podobně tématicky zaměřenými, navíc aktuálními publikacemi povětšinou ze Severní Koreje.

13 09.09.2017

Tato a podobné knihy se mají číst ve věku, pro který jsou určeny. Pakliže je čtete o deset, dvacet let později, je to stejné jako dívat se na Teletubbies a divit se, proč jsou tak primitivní.

Takže, přátelé do 10 let, jste-li tu vůbec, koukejte se překliknout z Facebooku, vypněte všechny ty farmy apod. a koukejte jít na Databázi, kde Edudanta a Francimora ohodnotíte 5*, ať se ve svém komentáři nemusím připadat jako vrah něčích vzpomínek na šťastné dětství!

13 09.09.2017

Nikoli detektivka, ale "Monology vagíny" díl druhý.

P.S. Je mi líto. Do dalších "Padesáti odstínů" citově zmatené školačky se pouštět nebudu. Oželím tak případné "myriády polibků", kterými někdo bude pravděpodobně opět zasypávat Margaretin zadek.

13 18.06.2017

O dost zábavnější, než výlet na Měsíc.
Samozřejmě chápu, že obě knihy nejde srovnávat, neboť v Pravém výletě p. Broučka do Měsíce střílí autor do řad svých současníků a paroduje některé nálady tehdejší doby. O to víc mě však bavil prostší a ambicí po skrytých náznacích zbavený výlet do století patnáctého.

P.S. Splnil jsem si dávné předsevzetí ze základní školy, kdy, přiznám se ke se své hanbě, jsem knihu nečetl a jen si říkal, že třeba "někdy....".

13 12.02.2017

Jde o velmi Waltariovské dílo. Podrobné popisy, precizní práce s historickými fakty a jeden vyfabulovaný lidský osud. Nicméně i přes svoje nesporné kvality a hlubokou stopu, které ve mně zanechalo, musím přiznat, že u některých, na můj vkus, dosti zdlouhavých filosoficko-náboženských úvah hlavního hrdiny se mi chtělo dobrovolně skočit z cařihradských hradeb.

13 28.01.2017

Poté co jsem o víkendu narazil na YouTube na pěkný dokument Vzestup a pád říše Římské (13 dílů), dostal jsem neodolatelnou chuť umocnit zážitek rovněž dílem ze světa literatury. Suché faktografie byly razantně zavrženy. Naopak, sáhl jsem po této beletrii, neboť jsem na jejího autora několikrát narážel v diskusích na Databázi v souvislosti s historickými romány.

Knihu mám za sebou a před sebou nesnadný úkol, jak co nejkorektněji popsat dojem, který z ní mám. Nezbývá tedy než sáhnout po pomocné ruce, kterou mi vydavatel mimoděk nabízí. Na přebalu totiž stojí citát připisovaný Bernardu Cornwellovi "Taková konkurence dá spisovateli zabrat." Osobně musím souhlasit a podepsat. POKUD ovšem jde o stejnou paralelu, jako když Zdeněk Pohlreich poklepe Láďu Hrušku po rameni a řekne něco v podobném duchu.

Nerozumějte mi špatně. Kniha má světlé okamžiky. Pokouší se i o humor. Navíc využívá klasického modelu, kdy je čtenář přítomen hrdinovu výcviku, což následně jejich "vztah" utužuje. Jenomže.

Jenomže nesmíte znát lepší historickou literaturu, z níž Pociťujete, že jste Tam, v daleké Minulosti, mezi dalekými Předky na vzdálených Bojištích, kde cítíte přítomnost tamějších Bohů a svíravý pocit v žaludku, neb dost možná jdete do poslední Bitvy.

Pakliže máte rádi odlehčenější literaturu (někde v diskusi jsem zahlédl vtipné označení "sandálové čtení") a vcelku očekáváte chování a mluvu postav na úrovni dnešní střední a filmu Olověná vesta, prosím. Lepší než gladiem do oka.

13 24.01.2017

Původně jsem hodnotil třemi hvězdičkami, avšak po opětovném shlédnutí filmů (Planeta opic a Úsvit planety opic), nemohu než změnit hodnocení na čtyři z pěti.

Knize výrazně ublížilo, že její pointa je pevně zakotvená v širokém podvědomí potenciálních čtenářů. Jedná se tedy o stejné nepřekvapivé překvapení jako ono známé odhalení, že Darth Vader je otcem Luca Skywalkera. Budu však hodnotit nápad jako takový, a právě díky dobrému nápadu jsem ochoten přimhouřit obě oči nad jednoduchostí provedení.

13 12.01.2017

Mně je vcelku jedno, jestli Heinrich Harrer byl u SS, protože se mu líbila černá, nebo v tom viděl možnost dostat se kariérně o kus dál, než v civilu. Podstatné je, jaký prožil život a co o něm napsal.

Co se napsaného týče, musím ihned zklamat příznivce hollywoodského krasavce a protagonisty stejnojmenného filmu. Kniha je nejenže úplně jiná než film zaměřující se na nasupeně se tvářící Číňany a holubičí povahu Dalajlámovu po stránce příběhové, ale dokonce nemají ani společnou "pocitovost". Zatímco film leckdy využívá emoce, kniha je poměrně suchá.

Vše vypadá zhruba následovně. "Vydali jsme se na expedici. Bohužel ve stejné době vypukla válka a Britové nás zavřeli. Utekli jsme. Šli jsme, šli jsme, šli jsme. Ty stovky km nejde spočítat. Měli jsme nahnáno, že budeme dopadeni, a tak jsme příliš nezastavovali. Překročili jsme hranici do Tibetu. Nadšení z nás nebyli, ale my jsme šli a šli a šli. Chtěli nás vrátit do Indie, a tedy Britům, tudíž jsme šli rychleji. Došli jsme do Lhasy. Neuvěřitelné místo! Zůstali jsme tam. Britové konečně dali pokoj. Cesta se na mě zdravotně podepsala. Žil jsem ve Lhase a těšil se jistým výsadám. Stýskalo se mi. Nakonec jsem se vrátil do Rakouska."

Za co tedy 4*? Za postřehy z cest, řekl bych. Za popisy, byť opět vcelku stručné, místního obyvatelstva a zvyklostí, drsné přírody a neuvěřitelnou vůli přežít. Pokud cestopisy nejsou vaším hrnkem čaje s máslem, budete se asi nudit. Nicméně i tak doporučuji k seznámení. Třeba v podobě audioknihy.

13 18.11.2016

Kniha vám přinese několik zklamání, pokud k ní budete přistupovat namlsaní (bezpochyby jednou z perel české humorné literatury) Saturninem. Tohle není Saturnin, ani se Saturninem být nesnaží. Jedná se o specifické dílo se světlejšími, i méně, chvilkami. Jako celek jde o vcelku příjemnou nenáročnou četbu, které musíte odpustit několik (ne)logických konstrukcí.
Z těch zdařilejších scén bych rád citoval tuto:

V klenuté, elektrickou lampou špatně osvětlené místnosti byla dřevěná přepážka s několika okénky, nad nimiž byly upevněny sotva čitelné nápisy: Klenoty, Šatstvo, Kožichy, Umělecké předměty. Nápis Motorové čluny hledal pan Kavaňas marně. Za přepážkou byl jen jediný úředník, starý, naftalínem vonící muž. Podíval se na příchozího přes okraj svých brejliček a tiše se zeptal: "Co si přejete?" "Chtěl bych zastavit motorový člun," řekl pan Kavaňas trochu nejistě.
"Cože byste chtěl zastavit?" ptal se nedůvěřivě úředník.
"Motorový člun."
"Ha!" zvolal úředník s podivným výrazem ve tváři. "Motorový člun. Tušil jsem to. Kde je?"
Pan Kavaňas mlčky ukázal směrem k oknu, které vedlo na ulici.
"Rozumím," řekl starý pán. "Je stříbrný a štíhlý jako delfín. Přirazil k chodníku, je uvázán u pouliční svítilny a kolébá se na smaragdově zelených vlnách. Mírný větřík přináší z moře pozdravy a vůně dalekých zemí a rackové kreslí na obloze křivky těla ženy, již milujeme."
Pan Kavaňas byl dokonale zmaten.
"Proč mě posíláte k oknu?" ptal se starý úředník s mírnou výčitkou. "Představa, již jsme stvořili, je příliš křehká a byla by rozbita brutálním nárazem střízlivé skutečnosti. Podívám-li se, uvidím, že člun se proměnil v otlučený bicykl, skládácí postel nebo starý šící stroj nebo že zmizel vůbec, aniž se v něco proměnil."... Podivný mužík si nasadil brejličky a bez jakéhokoliv zřetelného posuňku naplnil ovzduší pocitem ukončené audience. Pak pomalu odešel k oknu, pískaje si tlumeně jakousi píseň. Pan Kavaňas se nehýbal a se zamyšleným úsměvem pozoroval staršího pána. Vyndal si z kapsy balíček cigaret a s rozvahou si jednu zapálil. Starý muž u okna přestal pískat a prudce se obrátil do místnosti. Jeho tvář měla výraz ohromení. Běžel k okénku, zadíval se na Václava Kavaňase, jako by ho byl předtím neviděl, posadil se na židli, vyskočil a rozběhl se zpátky k oknu. Když se vrátil, řekl s výrazem dětské bezradnosti.
"Je tam motorový člun."
"Ano," řekl pan Kavaňas. "Štíhlý jako delfín. Přirazil k chodníku, je uvázán u kandelábru a kolébá se na stříbrných hřbetech vln. Mírný vánek přináší vůni dalekých zemí, a pokud se pamatuji, rackové něco malujou na nebi."

13 26.10.2016

Střízlivý pohled bez příkras a reklamy.

Závěr je podán velmi čtivým a srozumitelným způsobem - jste-li ze sociálně slabé skupiny obyvatelstva, nejlépe ze země s ne kdovíjakou životní úrovní, průměrným vzděláním, ale ve fyzicky dobré kondici ve věku, kdy je psychologie jednotlivce snadno ovlivnitelná, je FCL jednou z možných voleb, co se životem.

Pokud jste schopní se díky vzdělání a životnímu postoji najít si jiné zaměstnání, zjistíte, že svaly vám narostou i po návštěvách posilovny a bankovní účet se může naplnit srovnatelnými finančními prostředky za práci, kde nebudete nasazovat život a ničit si zdraví, nehledě na to, že tzv. kus světa poznáte i na dovolených s cestovní kanceláří, kam můžete jet s dlouhodobou partnerkou s níž budete mít čas budovat trvalý vztah.

Je ovšem pravdou, že poslední odstavec je spíš mojí úvahou civila, který jen těžko chápe military nadšení lidí, pro něž je tato služba splněným snem, který snili již v mládí a jenž se najednou může stát skutečností.

13 08.06.2016

Zdá se, že mi unikla ona poesie vyprávěného. Pominu-li popisy krajiny, která zřejmě autorovi učarovala, je celý příběh o vymahači výpalného, jenž s těmi, kdo s ním nesouhlasí, jedná způsobem "Buď mi půjdeš na ruku, nebo ti vypálím chalupu." Jeho milá je sice "úžasná" dievčica a zřejmě měla jakýsi pádný důvod, proč neposlala mladého četníka i s jeho nabídkami milostného souznění ke všem čertům rohatým, ale... Asi tak.

13 06.03.2016

Jsem zmaten množstvím pětihvězdičkových hodnocení. Jaké že to ohromné tajemství kniha odkrývá?
1. Dát stranou nejméně 1/10 výdělku a neutratit vše najednou? To je snad samozřejmostí. Potřebujeme babylonskou moudrost, abychom si přečetli o tzv. "desátku pro strýčka příhodu"?
2. To, že kasino vždy vyhrává a sázením na dostihy apod. si na stáří nevyděláme, je také jasné, i bez úvah obchodníků s dobytkem.
3. Je dobré mít úspory do "důchodu", praví Arkád a další přitakají. Výborně! Jak překvapivé zjištění!
Je ovšem pravda, že psát to Mika Waltari, je kniha mnohem delší, neboť by si neodpustil vyjmenování celého pantheonu bohů s popisy tehdejšího života a ukotvením do kontextu doby! A tak tři babylonské hvězdy za krátkost a literární styl. Nechť bohyně Ištár laskavě shlíží na všechny, jež mají danou knihu v Přečtených!

13 31.01.2016

Moje první kniha od tohoto autora a troufám si říci, že rozhodně ne poslední. S citem volený poměr mezi historickými fakty a fiktivními příběhy účastníků dějové linie.

Bernard Cornwell dokáže přibližovat život lidí v 15. století tak, že jsme schopní pochopit jejich city, názory, pohnutky, a tak nejsou pouhými relikty minulých dob. Zdají se být naprosto reálnými bytostmi, stejnými jako my, avšak z doby, v níž bychom zřejmě ani žít nechtěli, neboť mnohdy nejsou zcela strůjci svých osudů, a nemají jiné volby, než jen doufat a bojovat.

13 27.12.2015

Na začátku vtipné. Později opakující se a ztrácející dech. Na konci se jeden těší, že už konečně bude konec.

Každopádně zajímavý nápad, který by snesl o polovinu menší počet stránek.

P.S. Občas trochu kruté.

13 09.09.2015