-Pečivo- komentáře u knih

V Afghánistánu je kvalita života srovnatelná s Ústí nad Labem. Podle mých osobních výpočtů, který jsem právě provedl vykouknutím z okna, tam ani nemaj McDonalda, takže není divu, že tam pěstujou herák a války.

Pan Jahelka z Polska se v letech 1992 až 2001 několikrát vydal na toto místo, aby zmapoval tu bramboračku, která se tam v 20. století udála. Kdybych to měl shrnout jednou větou, tak bych to neshrnul.

Tradičně silný Absynt i když tentokrát se to vleklo až moc a proto jen 7/10.

3 14.05.2019

Dobrý den, dlouho jsme se neviděli. Mám se dobře. No. Nebo dobře.. vlastně tak, jak se člověk blížící se čytřicítce co letos ještě neměl dovolenou může mít. Rána jsou příšerný, a to i bez chlastu. To si pamatujte, mladí lidé. Zlatej středověk, kdy to lidi přirozeně zabalili okolo 40!

Pokročilý věk pravděpodobně může za sníženou literární konzumaci, jinak si to neumím vysvětlit. I tudle 120 stránkovou píčovinu jsem četl 3 dny!

Tahle Dánska věc pojednává o jedné dívce jménem Sus. Sus je 19ti letá chudá buchtička, která žije na dánským chudým sídlišti, který určitě vypadá jako Vinohrady v Praze. Otec ji zabil matku a sedí, matka je zabitá a leží. Já teď sedím na záchodě.

Sus začne prodávat hašiš dětem, aby se uživila a měla na bouchačku, kterou chce zabit fotra až přinde z lochu. No a to je asi tak všechno co bych o této sondě do života chudých Dánů chtěl říct. Je to krátký, je to absolutně nezajímavý a tudíž přesný opak mého penisu. 4/10

3 13.07.2018

Snydera mám rád, protože napsal Černou zem a ta se mi líbila. Takhle jednoduchý to se mnou je.

V této knize dává 20 lekcí, kterými by se lidstvo mělo řídit abychom zase nezklouzli k tyranii. Protože to je 20 lekcí z novodobé historie, tak to samozřejmě povětšinou není nic objevného a čtenář tak například nedostane lekci jak řídit tank nebo jak podat daňové přiznání.

Je patrné, že Snyder nebude velmi oblíben u sympatizantů Trumpa, Putina nebo Hitlera ale jelikož nejspíš nechodí na domácí zápasy Sparty, tak se nemusí obávat, že by dostal na kasu.

Dávám 7/10, protože by se to mělo používat spíš jako učebnice občanky. A já už jsem na učebnice moc starej. Protože starý pečivo novejm trikům nenaučíš.

3 29.09.2017

Veliký překvapení. Jedna z výhod stáří je, že člověka už jen tak něco nepřekvapí a o to překvapenější pak je, když ho něco překvapí. To totiž je pak veliký překvapení. A Nahota je veliký překvapení. Moje nahota teda ne, já od mala vypadám skvěle i nahej, ale tadle knížka byla lepší než pizza margarita zdarma.

Jaro 1969 bylo dost hustý, protože se muselo obejít beze mne. Za to byla ale normalizace. Drsňák je samotář a lehkej kriminálník, kterej se chce v base oběsit a na to konto dostane 5 dní volno. Z čehož plyne, že to zkusim možná taky v práci na tohle zahrát až mi dojde dovolená, ale to je teď vedlejší. Drsňák se vydá do svého rodného kraje, aby zkusil najít pravdu o svém původu a osudu své matky, která zemřela velmi mladá. Shodou okolností ve stejný moravský vesnici bydlí Jarmila, která je taky samotářka a učí na místní škole a nosí v sobě hrozlivý tajemství, kvůli kterýmu se nerada zamilovává. No a tyto dva lidi se potkají na vesnickým pohřbu a během pěti dnů rozjede Matějka takový psychologický drama, že jsem si chvílema říkal, jestli todle neni literární jägermeister. Přinejmenším to má stejně hutnou atmosféru.

Za mne čistých 10/10. Nevim jestli byla dřív kniha nebo film, ale todle vydání je prokládaný fotkama z filmu a tak si čternář automaticky vizualizuje Drsňáka jako Čepka a Jarmilu jako Hanzalovou, což ale vůbec neni na škodu. Až do poslední stránky jsem byl tak napjatej, že jsem to ani nemoh číst na záchodě, protože bych se u toho nevykadil.

3 13.09.2017

Milada s Pavlínou a Ilonou na výletě v obchoďáku bylo asi největší literární utrpení za poslední dobu. Za svoji předchozí knížku dostala paní autorka Magnesii a teď přichází s dalším příběhem maloměstských osudů a dramat. A já bych radši odešel, ale nemůžu, protože sedím na záchodě a ještě nejsem hotovej. A to bych pak měl hnědý trencle.

Ke dnu je atmosférou velmi podobná předchozí knize ale i tady bohužel deprese nepřesáhne level 2, což není moc. Autorka by si přála tak level 7, ale takhle to nefunguje. Já bych taky chtěl menší svaly, ale to prostě je proti přírodě. Kniha je líbivá na první dobrou a i tady si myslím, že to bude časem film s Geislerovou a Vilhelmovou a nejedna pani si u toho při žehlení popláče.

6/10 protože chápu, že asi nejsem cílová skupina paní autorky. Ale to je její chyba, ne moje. Na knize nebylo napsaný "Peči, nekupuj si to", když sem si ji kupoval.

Poznámka pro natáčení literárních klobouků: žehlička.

3 10.08.2017

Většina knihy se čte jako za sebe poskládáný statusy takový tý pipinky, kterou má každej na Facebooku mezi přáteli a která si myslí, že je reinkarnace Baudelaira s kozičkama a člověk čte ty její statusy ze sebemrskačatví. Ale 250 stran těchle výtoků je moc.

Ale jak by řek mladej Durrell: "Její ústa jsou jako popelníky plný vajglů odtažitosti." Bohužel je ale většina knihy jeden velkej popelník, se kterým jsem měl co dělat, abych ho dočetl. To, že to napsal Durrell ve 24 letech a pochválil mu to Henry Miller je sice fajn, ale moje babička taky říká, že dobře vařím. Ale já vím, že vařit neumím. Krom ohřejvání, to mi jde dobře i na pánvi.

Příběh party divných lidí ze čtyřicátých let žijících v britským hotelu zdánlivě dává vzpomenout na Tři truchlivý tygry, který vloni vyšly u Fra - zdánlivě znamená, že jsem to sem napsal, aby ta recenze nebyla moc krátká. Todle je totiž 3/10 a víc ani vajgl. Apropo Fra a hotelový pokoje - odpočivej v pokoji Frajto!!

3 28.04.2017

Se španělsky píšícíma autorama končim. S Marquézem už sem měl dřív problém, protože povětšinou okolo sebe nemám poznámkovej blok, abych si zapisoval všechny postavy, který se v knížce mihnou. Průměr novejch postav na stránku je tak 8 a každá se jmenuje skoro stejně. A ještě k tomu španělsky. A ani jeden neni Fernando Torres a ani Chicharito, takže si to normální člověk prostě nemůže zapamatovat.

Hrdina kroniky ohlášené smrti, říkejme mu pro zjednodušení Fernando Torres je z nějaký jihoamerický díry a na začátku knihy je mrtvej. Postupně čtenář zjišťuje, že ho pobodali dva bráchové jedný nevěsty, říkejme jí pro zjednodušení Chicharita, od který utek o svatební noci manžel, protože zjistil, že už je jetá. Dřív se prej věšely po svatební noci ven prostěradla s červenou skvrnou, na důkaz oddanosti manželky. No a protože už byla vodšpuntovaná, tak se starej ráno nemoh chlubit a odešel. Neštěstí. Chicharita pak celýmu jihoamericku namluvila, že to byl Fernando Torres (i když je od první strany jistý, že to on nebyl) a její bráchové se tak rozhodnou ji pomstít. Celá vesnice to ví, ale nikdo tomu nechce věřit. Konec

Celej příběh vypráví bratranec Chicharity a je to záživný jako tato krátká povídka, kterou jsem právě napsal: "Jde kuře a potká šunku. Ta šunka je silnej kuřák a má čerstvý papíry na motorku. Kuře se zamyslí a šunka pá: Ty vole kuře!"

Dvě hvězdičky za to, že to je krátký a přečet sem to za dvě jízdy vlakem.

3 30.01.2017

Někdy okolo druhý světový se během zaoceánské plavby někam za oceán ocitne šachovej mistr světa ve společnosti svých fanoušků, kteří ho poprosí o partii. Nejdřív si ale Zweig neodpustí odbočku do mistrova minulosti, kdy přirovnává jeho inteligenci ke štangli salámu a s údivem popisuje, jak se z maďarského vesnického trotla stal šachovej mág. Zajímavý asi jako životopis Vládi Šmicra.

Kdybych Šmicra potkal na parníku já, tak ho porazim v nožičkách, to je bez debaty. Fanoušci na parníku jsou ale joudové a během partie je zachrání záhadný neznámý, který odvrátí jejich zkázu a zařídí tak senzační remízu, aby se pak zdekoval. Šachový salám chce ovšem remízu!

Jeden z účastníků zájezdu ho vyhledá a začne si s nim povídat. Záhadný neznámý vypraví pro změnu svůj příběh - před válkou dělal účetního rakouský šlechtě a tak po něm nacisti šli a neposlali ho do koncentráku, ale zavřeli na samotku, odkud chodil na výslechy, aby náckové zjistili, kam schoval všechny dokumenty a všechny prachy. Mezi výslechama byl sám a tak jednou ukrad nějakýmu gestapsonovi knížku.

Knížka byla bohužel o šachách. A tak si četl celou dobu o šachách, až se naučil všechny partie zpaměti a hrál v hlavě sám proti sobě. Z toho se logicky zvencnul a musel se léčit. Po léčbě ho propustí pod podmínkou, ze nikdy nebude hrát šachy!! Pak může opustit zemi - a jde na parník. Tady se kruh uzavírá.

Na parníku nevydrží vyzvu od saláma a dá se do toho. Finální partie je zábavná jak ženskej hokej a pak je konec. Nuda nuda nuda. Aspoň že to bylo krátký.

3 29.01.2017

Zpátky k věci - Ano, Mersault je hlavní postava Cizince a Cizinec je nejlepší kniha všech dob. Z části také proto, protože žiju v cizině. Ale měl sem ji hodně rád, i když jsem žil v Praze. A Palijo ji má taky rád, i když žije v Praze. Ale zas jezdí často do ciziny. Tak já nevim.

Přešetření navazuje na, resp. popisuje stejný příběh, kterým si vydobyl Camus nejedeny hnědý kalhoty čtenářů. Akorát je příběh vyprávěn z pohledu bratra Araba, kterého Mersault v původní knize zabil. Toto doufám neni spoiler. To už by se pak dal brát za spoiler i návrat krále v titulu pan prstenů 2: návrat krále.

Vražda se odehrála v padesátých letech v Alžíru, kterej byl tehdy ještě francouzskej. Bratrovi bylo tehdy sedm let a tak jako každej zdravej člověk trpěl nesmyslnou smrtí svého bratra. Všeobecně tehdy seslal sem tam někdo hejty na Francouze, který se nakýblovali do Alžíru a tak bylo jasný, že dřív nebo později přijde osvobození. Osvobození tehdy taky v roce 1962 přišlo. Ve stejným roce se narodil Tom Cruise, Jon Bon Jovi a MC Hammer.

Hlavní hrdina vypraví svůj příběh neznámému kolemjdoucímu po dobu několika dní v baru. Pokud se to někomu zdá povědomé, tak ano, je to stejný styl, jakým je psáný Pád od Camua. Z toho se nedávno posral po právu i Palijo. Ale k tomu třeba jindy více.

Hlavní hrdina zná knihu Cizinec a Mersault a Camus jsou v knize "Mersault, přešetření" jedna a tatáž osoba. Solidní guláš, právě jsem se v tom sám ztratil. Na základě přečtení Cizince se hlavní postava rozhodne napravit křivdu spáchánou na jeho rodině. Jako největší křivdu vidí ztrátu identity způsobenou označení jeho bratra jenom za Araba - člověka beze jména, jehož tělo nikdy nebylo nalezeno a rodina se s nim tak nemohla nikdy rozloučit, z čehož pramení i bratrovo vášeň o rozuzlení případu.

A já si teď připadám jako rasistickej píčus, protože sem lenivej sehnout se do tašky pro knížku a podívat se, jak se hlavní postava jmenuje. Budu mu říkat Jimmy.

Jimmy u vína popisuje svoje dětství s matkou analfabetkou, která si z něj dělala náhradu za zemřelého a tlačila ho aby se naučil francouzsky, aby ji mohl přečíst, co se o vraždě tehdy psalo v novinách. Nějak podobně mě k nauce francouzštiny nutila moje matka, budu se muset zeptat proč. Řeč se Jimmy samozřejmě naučí a časem objeví i Cizince (knihu). A nasere se. A matka taky.

Následuje alžírské jaro 1962 - jestli tedy tomu taky říkali jaro, když se osvobozovali - a tehdy bylo pololegální střílet Francouze v Alžíru. Respektive se to bralo jako odboj a když kácíš les, tak lítaj řízky (T9 LOL).

Chvíli po osvobození - necelej tejden - Jimmy zabije Francouze, kterej se jim doma rabuje v kolně. A když píšu doma, tak tím myslim barák, kam se nakvartýrovali po tom, co z něj utekli jejich právoplatný majitelé francouzského původu. No a jelikož Jimmy nikdy nebyl součásti žádnýho odboje a nikdy se při osvobození neangažoval, tak si nemá jak legitimovat tu vraždu a tudíž po něm jde policie, která mu více méně řekne, že je pičus, protože kdyby ho sundal o tejden dřív, tak moh bejt národní hrdina, takhle je z toho jen zbytečný papírování.

Paralela s Cizincem se táhne celou knihou, ať už to je první věta - v tomto případě "dnes je máma ještě živá" nebo identický způsob vraždy bez zjevného důvodu. Mersault zabil ve dvě odpoledne pod sluncem, Jimmy ve dvě v noci pod měsícem.

3 29.01.2017

Tak jako většina lidí i Tuculuescu má buchtičku a ta buchtička má jako většina lidí babičku. Babičce je skoro 90 a po dobu pěti let zachycuje Tuculescu jeji vyprávění o rumunský vesnici, která je odříznuta od civilizace, kde sice je elektřina, ale ne telefon a natožpak internety.

Babča vypraví o svém mladí, dospívání, svatbě a ostatních obyvatelích tohoto rumunského zapadákova a co se jim za ta léta stalo, jak se jim tak žilo a kdo s kym prcal. Vlastně to, co by si každej vnuk přál - mě babka bohužel furt jen tlačí do hlavy, jak maj v Kauflandu drahý rohlíky.

Staromama vůbec nenudí - vyprávění babky autor prokladá vlastním objevováním vesnice a interakci s hrdinama babiččina příběhů. Návštěvou hospody tak čtenář dostává jiný pohled na stejný příběh. Obzvlášť příběhy o místní krásce Margolili a o tom jak si máčela kozy do medu se mi velmi líbily a občas mi malém houpnul.

3 29.01.2017

Jsem velmi rad, že jsem knihu nehodil do kamen ihned po zjištění, že se jedná o španělskou knihu. Jak vidno, tak předsudky jsou občas zavádějící. Mír a slunce všem.

Na útěku je prvotina Joseho Carrasca a je to něco mezi Malým Princem a jakoukoli zhovadilostí od Coelha, akorát surovější, naturalističtější a lepší. Spíš to vlastně připomíná atmosférou Ostrov od Jacobsena a to je dobré.

Paralela s výše zmíněnejma titulama se nabízí zejména z důvodu, že na útěku je malej kluk, kterej se spřáhne se starým pastevcem a bloudí spolu krajinou a utíkaj před zlem. Spoiler alert, zlo prcá do zadku. Carrasco se zdržuje jakéhokoli moralizování a to je taky dobré.

3 29.01.2017

"A domněnka, ze Židé představují celosvětové nebezpečí, se může vynořit znovu, jak se to také skutečně děje u stále významnějších politických formací v Evropě, Rusku i na Blízkém východě. Totéž se může stát muslimům, homosexuálům a jiným skupinám, jež lze provázat se změnami celosvětového významu."
- Miloš Zeman. LOL.

Snyderovu Krvavou zem jsem nečet a dějepis sem nikde extra rád neměl, ale Černá země je čistých 10/10. Dějiny holokaustu, vtěsnaný do 300 stran, tvoří průřez nejen nacistickou diskografií zhovadilostí. Důraz je kladen na fošny z období bezstátnosti východního bloku a prořezávání židovského obyvatelstva a jak k tomu vůbec mohlo dojít. Vesměs známá fakta, jsou podávána kompaktně (ne na kazetě) a bez citů. Knize chybí přesně to, co Exodus od Lea Urise měl úplně zbytečně - fiktivní příběh. Proto taky dějepisná kniha že jo.

Tam kde dějepis končí, pokračuje Snyder dál - kreslí paralelu s poválečnou Evropou a posléze i se světem a novodobýma dějinama - Rwanda, Irák, Ukrajina a další. Nevyhejbá se ani ekonomickým modelům, ekologii a politickým systémům.

Kniha by měla sloužit jako povinná četba všem lidem - bez rozdílu na dýlku vlasů. Já sem třeba plešatej a dost mě to bavilo. S názorem jsem se ztotožnil a dávám knize, jak výše, popsáno 10/10.

3 29.01.2017

Překvapivě skvělá jednohubka - skoro třicátnickej sebestřednej franouzskej pičál si rád hoví v koupelně. Povoláním je historik, ale do práce nechodí. Jeho milá pracuje na půl úvazku v galerii a doma v pařížským bytě žijou tak nějak na hromádce, kde se návštěvy netrhnou.

Poté se děj přesune do Benátek, kde se hrdina povaluje pro změnu v hotelu. Tak nějak trávim dovolený rád i já, takže v této fázi knihy jsem mu velmi fandil. Pak za nim přijede jeho milá a pak zase odjede. Vesměs se v knize neděje nic zásadního, nefilozofuje se nijak okatě a všechno plyne jak plyn. Což je přirovnání jak přirovnání. A teď jsem na sebe pyšnej jak pyš.

Moje nadšení znásobuje patrně fakt, že mi atmosféra připomíná Bertolucciho Snílky, kde Eva Green pořád chodí a ukazuje svoje pepíci. Teď si ho asi budu muset jít přebendit, protože sem si to právě připomněl.

Ještě než se mi načte pornhub bych rád podotknul, že je kniha velmi vtipná a má asi 90 krátkých stran. 9/10.

3 29.01.2017

600 stran, který mi nikdo nikdy nevrátí. Nikdy. Ani nevim jak jsem k tomu přišel - vlastně vim! Letmo sem přelítnul recenzi na Respektu, kde to někdo svým významem pro českou literatruru přirovnává k Sestře od Topola a Dějinám světla od Němce. Retardovanější recenze v historii recenzí se povedla jen Vojtěchu Lindaurovi na desku OK Computer.

Zábranský psát umí, písmena mu jdou, slova i věty na sebe navazujou. Tady žádnej problém. Problém je příběh. Martin Juhás čili Československo je kronika, která pokrejvá období od vzniku první republiky až po konec druhý světový, resp. po rok 1948. Z českýho dějepisu se toho čtenář ale dozví velký hnědý. Na druhou stranu příběh ale obsahuje jako bonus magickej realismus. Což je takový literární reggae (nikdo normální nemá rád reggae). Takže se občas v příběhu vyskytujou letající ryby a Martin si vyleze z matky před porodem a prochází se městem. Pak zase zaleze a počká si na porod. Ano, doopravdy.

Počet postav Zábranský vokoukal od Marquéze, takže už asi po třetině jsem se začal ztrácet v tom, kdo je kdo. Hlavní postava Martin Juhás se v knize vyskytuje asi tak 20% času. To by mi ani tak nevadilo, kdyby knize vládla nějaká snesnitelná dějová linka. Juhásův ocko přijde ze Slovenska do Strakonic - tam se odehrává většina děje - a pak se zase vrátí na Slovensko. Zábranský je občas velmi vtipnej, ale bohužel používá jev, kterej mne vytáčí do běla "Ale kde, ptáte se, kde se k té válce schylovalo? Chcete to vidět, je to tak? Schylování k válce vás zajímá víc ... Že ano?” Adresovat čtenáře je stejně smysluplná disciplína, jako komentovat svoje vlastní honění.

Jako bonus pak v poslední třetině knihy se všechny zemřelý postavy - a že jich neni málo - vrátí v podobě racků. Dalších asi sto stran pak sledujeme debatu racků o tom, co dělali za života. Krom toho taky sledují z výšky žijící postavy příběhu a komentují jejich počínání.

Kniha má od všeho trochu, je to pompézní jak já po 12ti jägrech, je tam opera, je tam techno, je tam reggae, je tam mlíko, je tam písek, je tam chlupatý podpaží - ale je to kokotina jak barák. Hlavně ale to je dlouhý jak Vladimír Dlouhý a proto bych chtěl sám sobě pogratulovat, že jsem to dočet. Nevim co si tímhle sebemrskačstvím furt dokazuju. 3/10.

3 29.01.2017

Připadám si znásilněnej a špinavej. Eugenides, autor Sebevražd panen, tentokrát přichází s literární verzí Gilmorových děvčat. Hra o manželství je milostný příběh tří mladých američanů z osumdesátek. Madelaine je rozmachaná pička, co studuje anglickou literaturu 19. století. Určitě vypadá jako mladá Roura Gilmorová. Leonard je depresivní hippie-biolog, kterej nosí šátky a kapsáče. Takže takovej zpěvák Nickelback. A Mitchell je panbíčkářskej ufňukánek, kterej nosí rolák a po škole odjede do Indie, aby pomáhal umírajícím lidem. Načež zjistí, že se mu hnusí utírat prdel starým rozloženým lidem, tak se zase vrátí. Spoiler alert.

Rozmachaná, domýšlivá pička řeší koho bude milovat a proč. Toť hlavní děj. A když si ho nakonec vezme, nasere tim matku, což vlastně trochu chce, aby se chvilku poté zhroutila a volala papá, aby ji koupil jednorožce. Příběh je tak strašně nudnej a předvídatelnej, že si opět gratuluji k mentálnímu sebetrýznění. Jak říkala babička: Well done, pečivo.

3 29.01.2017

Autobiografická esej o dětství a mládí Sartra. Spíš nic, než moc. Co se mi však velmi líbí, je paralela dětství tohoto génia s dětstvím mým. Již jako malý jsem velmi rád kadil. Kadil a při tom si na záchodě četl. Jelikož jsem kadil často, díky čemuž taky teď nejsem tlustý, tak jsem na záchodě trávil velké množství času. Logicky. A do knížek jsem koukal tak dlouho, až jsem se naučil číst. Sám od sebe, jako Sartre.

Poté co se Sartre naučil sám číst, četl si v dědovo knihovně. Jeho děda měl tátu, kterej byl slavnej. Ale ne až zas tak slavnej, abych se dokopal k tomu, si ho vygůglit. Takže zas tak slavnej asi nebyl. Muj děda byl určitě slavnější a měl taky knihovnu. Táta mýho dědy slavnej nebyl, ale i tak je to dost podobný jako u Sartreje.

No a aby toho nebylo málo, tak mi po 10ti jägrech taky šmidrá oko a z toho všeho vyplývá, že jsem vlastně dost podobnej Sartreovi. Myslel jsem si to vždycky a tímto se mi to potvrdilo. Kdybych někdy dostal Nobelovku za literaturu, tak ji dám Palimu. Neni zač, Palijo.

3 29.01.2017

Moskva na přelomu 80. a 90. let musela bejt solidní diskotéka - Andruchovyč popisuje tuto dobu rozpadu sovětského svazu a todle místo velmi depresivně a temně, podobně jako Topol Prahu v Sestře. Za tohle už extra hvězdičky.

Krom toho je hlavní hrdina ukrajinský básník, který v Moskvě bydlí na koleji a studuje. Teda rád by, ale všude je tolik vodky a ženských, že mu to moc nejde, protože je všude tolik vodky a ženských. Proto mu například velmi dlouho trvá přesunout se z A do B. Moskoviáda popisuje jeden jeho den, kterej je tak bizarní, že bych rád zase použil přirovnání k Sestře. Přirovnání k Sestře. Tak. Právě jsem ho použil. Pečivo out.

3 29.01.2017

Stěžejní dílo Sartreho knižní diskografie - mladej Roquentin si píše formou deníku své úvahy a zážitky. Píše se rok 1932 a píše se ve Francii.

Roquentin je povoláním spisovatel a píše nějakej historickej blaf, načež zjistí, že se mu vlastně pomalu ale jistě začíná všechno hnusit. Nejdřív jednotlivé věci okolo něj, pak celá společnost a pak on sám. Často se sám takto cítím, a to zejména když Palivo vezme do hospody foťák a já ráno poté díky tomu jsem nucen rekonstruovat předchozí večer. Tímto zdravím například do cafe v lese.

Veškerou svoji naději tak Roquentin vkládá do shledání se svou bývalou láskou. K tomu taky dojde, ale - spoiler alert - jeho ex je stará a solidně chubby. A ještě k tomu ho nechce. Sic! Zaslouženě tak Roquentin přemýšlí o smyslu nejen lidské existence.

Jak by řekl Ben Cristovao - Sartre jede náročný filozofický bomby, kdy kolikrát můj gigantický mozek měl po ránu co dělat, aby udržel v tom těsnopisu pozornost. Stránku, kdy si ho Roquetinův kamarád honí v knihovně sem musel čist dvakrát, než mi došlo, cože tam vlastně dělá.

3 29.01.2017

Osobní zpověď Filipa Topola ve veršované formě. Až mi prišlo chvílema nemístný to číst na hajzlu. Neobsahuje ani jeden text Psích Vojáků a tak sem si to na hajzlu moc nemohl pozpěvovat. Což je vlastně v pořádku, protože vstávám dost brzo ráno a nerad bych někoho budil. Doufám, že až bude Jáchym Topol českej prezident, tak bude jeho bratr blahořečen.

3 29.01.2017

Zápisky a kresby pořízené během léčby ze závislosti na opiu. Jean Cocteau byl francouzský univerzální umělec počátku 20. století, který psal, divadloval, filmoval, maloval, fetoval a prcal Jeana Maraise a tak dále pana krále. Srovnatelný je snad z našich luhů a hájů jedině František Ringo Čech a Vladimír Šmicer.

Ze zápisků jsem si vzal ponaučení, že opium je čokoládová fontána plná krásných nahých buchtiček, který se tam cákaj, zatímco jejich jednorožcci čekají poslušně uvázaný k duhám z marcipánu a povídaj si s plyšovejma helikoptérama.

Jdu se mrknout na amazon jestli neseženu nějaky opium. Dycky sem si myslel, že drogy sou špatný, ale Cocteau píše, že opium je výjimka. 7/10

3 29.01.2017