Paulus.1987 komentáře u knih

Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy některou knihu četl takhle dlouho. V tomto případě to bylo do jisté míry způsobené tím, že o válečném utrpení dětí jsem dokázal číst jen po několika stránkách.

Od autorky jsem dosud četl její prvotinu Válka nemá ženskou tvář. V Posledních svědcích použila stejný koncept i období 2. světové války, pouze se v tomto případě jedná o vzpomínky tehdejších dětí. V tom pro mě nastal zásadní rozdíl, protože číst o válečném trápení viděném dětskýma očima vyžaduje od čtenáře mnohem větší míru psychické odolnosti. Prožitek ze samotné četby se tak dostává na jinou úroveň, je mnohem silnější, neboť se dočítáme o dětských vzpomínkách na bombardování, válečné běsy, krutosti a zvěrstva, na hlad (v tomto ohledu např. velmi silné svědectví dítěte z obléhaného Leningradu), na popravy vlastních rodičů a sourozenců atd.

Knihu mohu jednoznačně doporučit, ale pouze psychicky odolnějším čtenářům. Mě osobně „odrovnala“ víc než autorčina předchozí kniha.

14 18.07.2021

S Vesmírnou odyseou jsem měl dlouhou dobu problém. Román jsem poprvé četl během středoškolských studií a i když se mi kniha jako taková líbila, samotný závěr a celkovou pointu románu jsem tehdy nepochopil. Tu mi příliš neosvětlila ani slavná filmová verze, při jejímž druhém zhlédnutí se mi dokonce podařilo usnout (fanouškům filmu se tímto omlouvám). Po letech jsem se tedy rozhodl, že dám druhou šanci i románové předloze.

Stejně jako tehdy se mi i nyní kniha četla velmi dobře, technické pasáže a poetické popisy fantaskních výjevů však bylo nutné číst pomalu a pozorně. Z románu samotného na mě dýchala především rozlehlost a osamělost vesmíru, což byl jistě autorův záměr, který se mu podařil výtečně. I ze závěru knihy mám nyní mnohem lepší pocit než tehdy. Troufám si říct, že jsem jej konečně pochopil, a uznávám, že musel zůstat svým způsobem otevřený...

Velmi příjemně mě také překvapil autorův zajímavý epilog z roku 1982, v němž popisuje vliv knihy i filmu na reálné vesmírné výpravy a výzkumy (např. Apollo 8 a 13).

Můj celkový dojem z knihy je mnohem lepší než před lety, nejspíš jsem do ní z čtenářského hlediska dospěl. Román se bezpochyby právem řadí do zlatého fondu světové sci-fi.

14 09.01.2021

Zlomená křídla jsou velmi pěkně literárně zpracované osudy pěti hrdinných československých letců v RAF, kteří padli během války – Aloise Vašátka, Josefa Františka, Arnošta Valenty, Ladislava Kadlece a Otty Smika.

Nejedná se o holé životopisy, na osudech zmíněných hrdinů autor skvěle popisuje jak působení našich letců ve Francii, tak následnou činnost československých perutí v RAF, v případě Arnošta Valenty se dokonce dočteme o průběhu tzv. Velkého útěku.

Knížka je velmi čtivá a napínavá. Literární část je doplněna množstvím fotografií, přepisy různých protokolů, dopisy, vzpomínkami či svědectvími dalších účastníků. Závěrečnou část knihy tvoří jmenný seznam padlých letců, nejrůznější statistiky a také stručný průběh války.

Četl jsem vydání z roku 1991 a ačkoliv jsem s knížkou celkově maximálně spokojený, myslím, že by si zasloužila historicky zrevidované nové vydání. Pokud jí mám něco vytknout, pak občasné chyby zejména v některých popiscích u obsažených fotografií.

14 15.11.2020

Myslím, a zřejmě nebudu sám, že první světová válka je v literatuře na rozdíl od té druhé poněkud opomíjená. Bohužel. Již delší dobu jsem si chtěl přečíst nějakou knížku o Velké válce, i když vím, že Remarque byl jen jeden. Během prohledávání Databáze knih jsem tak objevil Válečného koně.

Po přečtení musím konstatovat, že se nejedná o válečný román v pravém slova smyslu. Dějová linie se primárně soustředí na přátelství chlapce Alberta a jeho koně Joeyho, jejich odloučení a další osudy během války. Je poznat, že je knížka psaná pro mladé čtenáře – malý rozsah, jednoduchý a dojemný děj se šťastnými náhodami, žádné naturalistické líčení válečných hrůz. Z celkového hlediska by se román dal s trochou nadsázky označit za pohádku odehrávající se na pozadí války. Tím ale knížku rozhodně neshazuji, čte se velmi dobře, není přemrštěně patetická a hlavním hrdinou je navíc krásné a ušlechtilé zvíře.

Z pohledu dospělého čtenáře bych měl knížce dát maximálně čtyři hvězdičky, ale tu pátou nakonec dávám autorovi za snahu přiblížit první světovou válku dětem a mladým čtenářům. Být v jejich věku, asi bych děj knihy prožíval více.

„Fritzi, chlapče, myslím, že kdyby nám dvěma dali hodinku nebo dvě, my bysme tady ten podělaný bordel vyřešili. Žádný další vzlykající vdovy a brečící děcka u mě v údolí, a u tebe taky ne. A kdyby došlo k úplně nejhoršímu, mohli bysme to všecko rozhodnout mincí, viď?“

14 05.08.2020

I když jsem filmy Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše viděl mnohokrát, při každém zhlédnutí se u nich skvěle bavím. Jsem rád, že se mi konečně do rukou dostala knižní předloha prvního z nich.

Bylo pro mě překvapením, že se nejedná o román se souvislým dějem. V knize tedy nenajdeme žádného známého Čuřila ani Krhounka. Jedná se o neuvěřitelně vtipné pojednání o učitelích a studentech, přičemž některé uvedené školní příhody byly zakomponovány do výše uvedeného filmu.

Před čtením jsem se také trochu obával, jestli se mi knížka nebude kvůli starému jazyku špatně číst (pochází z roku roku 1937). Moje obavy ale byly zbytečné, knížka se i přes obsažené archaismy četla skvěle a právě krásná stará čeština dodala humoru ten pravý půvab a kultivovanost. Rovněž se mi velmi líbily ilustrace Vlastimila Rady.

Nestává se mi často, abych se při četbě smál nahlas. U téhle knížky se mi to podařilo mnohokrát a já ji tedy řadím k tomu nejhumornějšímu, co jsem dosud přečetl. Rovněž jsem s nostalgií zavzpomínal na dobu svých studií a musel jsem uznat, že některé věci se i po tolika letech vůbec nezměnily.

P.S. Knížka naposledy vyšla v roce 2005, jednoznačně se přimlouvám za její znovuvydání. Zaslouží si to ona i čtenáři.

14 29.04.2020

Moje první přečtená kniha od paní Alexijevičové a musím přiznat, že se jedná o knihu skvostnou!

Říká se, že ve válce se ukazuje v lidech to nejlepší i nejhorší. Tato kniha to plně potvrzuje. Autorka v ní dala prostor sovětským veteránkám z druhé světové války k vyprávění svých příběhů, kdy do války odcházely mnohdy ještě v dívčím věku, počínaje stříháním copů a konče válečnými útrapami, zvěrstvy a krutostmi, ale i úžasnými projevy lidskosti. Setkáváme se tu s příběhy odstřelovaček, dělostřelkyň, zdravotnic, partyzánek a dalších, jejichž vyprávění z knihy vytvářejí komplexní obraz války se vším, co k ní patří.

Vůbec nezáleží na tom, že se jedná o výpovědi sovětských vojaček. Tato kniha je především o lidech a lidskosti. Když už náhodou v některé výpovědi přišla řeč na ideologii, bylo i toto téma skvěle vyváženo – zatímco jedna žena vyprávěla o tom, jak jí víra ve Stalina pomáhala přežít, o několik stránek dále se dočteme o jiné ženě, jejíhož muže den po návratu z války odvedla NKVD.

Jedná se o čtení až remarqueovsky protiválečné, velmi emotivní, smutné, kruté, ale přitom tolik lidské... Právě proto je potřeba takovéto knihy číst. Těším se na další autorčiny knihy.

„Dříví jsem v životě asi viděla míň než mrtvol… A jak strašný býval boj zblízka, boj muže proti muži… S napřaženým bodákem. Člověk z toho kolikrát až začínal koktat a trvalo několik dní, než se mu vrátila normální řeč. Copak tohle může pochopit někdo, kdo tam nebyl? Jak se to vlastně má vyprávět? Jak se u toho tvářit? Tak mi sama řekni: jak se mám tvářit, když ti vykládám takové věci? Jiní to dokážou, ale já ne. Já pláču. A přitom je toho zapotřebí, aby to tu zůstalo. Musíme to sdělit. Někde ve světě se musí uchovat náš křik. Náš kvil...“

14 16.11.2019

Nejdříve chci tímto poděkovat nakladatelství Biblion za důstojné znovuvydání Listů z Kostnice Mistra Jana Husa. Listy jsou rozděleny do kapitol podle toho, v které době a z kterého místa je Jan Hus psal. Každá kapitola je pak uvedena krásnou dobovou ilustrací Ulricha von Richentala a doprovodným slovem, které danou skupinu listů uvádí do historických souvislostí. Na konci knihy se pak nacházejí poznámky k jednotlivým listům.

Pokud jde o jazykovou úpravu, měl jsem možnost srovnání s edicí od Bohumila Ryby, která byla vydána jako součást knihy Hranice pravdy od Františka Šmahela. Ačkoliv úprava Bohumila Ryby činí listy více autentickými, je to především toto vydání v současné češtině, které listům dává vysokou míru čtivosti a tím i přístupnosti pro současného čtenáře, ať už je jím žák, student nebo kdokoliv jiný, kdo chce Mistra Jana Husa poznat i z jiného pohledu než jen ze stránek učebnic dějepisu či odborné literatury.

Historikové objektivně uvádějí, že se Mistr Jan Hus ve své kauze dopustil několika taktických chyb. Při čtení jeho listů z Kostnice se setkáváme s jeho vlastními myšlenkovými pochody, jak dané události vnímal on sám: vězněn, zrazen králem Zikmundem, který mu zaručil bezpečnost, odsuzován koncilem, který mu jeho články předkládá překroucené nebo vytržené z kontextu a snaží se ho přimět k jejich odvolání. Hus se pak dožaduje poučení o svých pochybeních, kterého se mu však nedostává. Proto zůstává věrný Boží pravdě, klade své svědomí před svůj život, navzdory pokušení odmítá odvolat a odchází na smrt.

Minimálně právě v této otázce svědomí tak podle mého názoru zůstává Mistr Jan Hus vzorem pro nás všechny.

14 05.08.2018

Velmi přínosná a důležitá kniha s širokým záběrem, která získala ocenění Magnesia Litera pro knihu roku zcela zaslouženě. Autor v ní otevřeně popisuje současné dění na naší politické scéně i poměry ve společnosti a dává je do souvislosti s historickými zkušenostmi naší země. Nechybí ani analýza totalitních praktik a tendencí, které spatřujeme u našich současných politických špiček. Kniha se dá charakterizovat jako vztyčený varovný prst či výchovný pohlavek, který nás má přimět k tomu, abychom se začali o veřejné dění aktivně zajímat, kriticky o něm uvažovali a především respektovali názory ostatních, pokud se nechceme vrátit tam, kde jsme už několikrát byli. Demokracie totiž není o tom přijít jednou za čas k volební urně, někomu to tam jednoduše hodit a pak čekat, co se stane.

14 13.06.2018

Besedy s paní Sosnarovou jsem se zúčastnil ještě před čtením této knihy, kterou jsem si tenkrát vzal s sebou a nechal si ji podepsat. Z vyprávění paní Sosnarové jsem však měl poněkud rozpačité pocity - některé věci mi přišly dosti nepravděpodobné a svoji roli asi sehrál i její projev. Snažil jsem se ale brát úvahu stáří paní Sosnarové a také skutečnost, že události z 19 let života nelze pojmout do dvouhodinové besedy. Řekl jsem si tedy, že si udělám názor až po přečtení knihy Krvavé jahody.

Kniha jako taková (5. vydání z roku 2017) se velmi dobře čte, možná bych pouze vytkl občasnou nechronologičnost děje. Z lágrové literatury už mám něco načteno, takže mnou emoce tolik necloumaly. Nic to však nemění na tom, že ty hrůzy, které si paní Sosnarová a mnoho dalších museli prožít, si nikdo z nás nedokáže dost dobře představit.
Velký problém pro mě nastával v momentech, kdy se příběh paní Sosnarové popsaný v knize ve větších i menších detailech lišil od jejího vyprávění z besedy!

Osud paní Sosnarové bývá často prezentován jako příběh ženy, která prožila 19 let ponížení a teroru v ruských gulazích (někde se uvádí 18 let, někde 20 let - vyberte si). Problém vidím v tom, že o gulagu ve smyslu nápravně-pracovního tábora obehnaného ostnatým drátem a hlídkovými věžemi by se snad dalo uvažovat v prvních 8 letech po jejím odvlečení do SSSR. Plovoucí továrna na zpracování ryb, slévárna nebo kolchoz podle mého názoru nejsou gulagy!

Utrpení, které paní Věra, její matka a sestra v Sovětském svazu prožily, v žádném případě nijak nezpochybňuji. Na druhou stranu chci mít ve věcech jasno, což v tomto případě z důvodu mnoha rozporuplných informací opravdu nemám.

14 03.06.2018

Nádherný a s ohledem na svoji tloušťku skvěle čtivý historický román. Příběh o tom, že celoživotní sobectví a hromadění majetku může způsobit jen to, že zůstanete sami. Opravdu jsem nevěděl, jestli mám na konci tu nelidskou svini Soamese litovat nebo ne.

14 29.12.2017

Od Miky Waltariho jsem před mnoha lety četl pouze Egypťana Sinuheta a ačkoliv se mi tato kniha líbila, tehdy mě nenapadlo přečíst si některou z dalších autorových knih. Až nyní.

Především díky zdejšímu hodnocení se mi dostal do rukou skvělý historický román, který je něčím víc. Prostřednictvím hlavního hrdiny, který pátrá po Ježíšových skutcích a jejich významu, rozmlouvá s lidmi, kteří byli svědky Ježíšova konání, přičemž sám prochází vnitřní proměnou, má čtenář možnost zamyslet se nad pravou podstatou křesťanské víry a Kristova učení. Mnohem lépe to vystihli čtenáři v předchozích komentářích.

Krásné, zajímavé a obohacující čtení, které mohu i já doporučit. Rovněž chválím nádherný překlad Marty Hellmuthové.

13 19.09.2023

Už delší dobu mám takový nepříjemný pocit, že se z Osvětimi stala v literatuře módní záležitost. Tatér, knihovnice, porodní sestra, lékárník, krejčí... Obávám se, že kvantita v tomto případě nejde ruku v ruce s výpovědní i literární kvalitou.

Troufám si říct, že Fotograf z Osvětimi byla jednou z prvních knih, které tento osvětimský literární „boom“ odstartovaly. Ke knize jsem byl zpočátku poněkud skeptický, hlavně kvůli přebalu s děvčetem ve vězeňském mundúru a s uplakanýma očima (ačkoliv je tato skutečná fotografie sama o sobě více než vypovídající), který na mě působil poněkud prvoplánově, ale příběh fotografa, který byl nucen dokumentovat ostatní vězně a další hrůzné výjevy, mě velmi zajímal.

Musím plně souhlasit s uživatelkou katy87, že se v tomto případě jedná o vkusně zpracovaný příběh bez náznaků citového vydírání. Snad kromě pasáže s prováděním sterilizace žen se kniha vyhýbá podrobným popisům osvětimských hrůz, takže ji lze doporučit i slabším povahám. Jedná se o skvělý a napínavý příběh člověka, který je nucen plnit rozkazy kvůli přežití, aniž by se vnitřně zaprodal. Velmi povedená kniha.

13 21.02.2022

V některém komentáři na Databázi knih jsem před časem postřehl jedovatou poznámku o tom, že pan Špaček coby expert na etiketu vydal tuto knihu krátce po Havlově smrti. Já osobně v tom nevidím nic závadného.

Nejedná se totiž o žádný bulvár, nýbrž o milé, laskavé, zajímavé, někdy humorné nebo naopak dojemné vzpomínky na člověka, kterého si celý svět vážil a jehož jméno bylo známé i v zapadlé brazilské vesnici. Jsou to vzpomínky na prezidenta a jeho spolupracovníky, kteří nám ve světě nedělali ostudu, a když už někde k nějakému přešlapu došlo, vyřešil se omluvou a obyčejnou lidskou laskavostí. Že se obzvlášť v současné době nabízí srovnání, o tom se tu raději rozepisovat nebudu.

Panu Špačkovi za tuto knihu mnohokrát děkuji. Bylo mi potěšením ji číst a rád se k ní někdy znovu vrátím.

P.S.: Je zvláštní náhodou, že se na konec listopadu tohoto roku chystá druhé vydání...

13 05.11.2021

Batman: Rok jedna od Franka Millera mě dostatečně navnadil k tomu, abych ve čtení batmanovských komiksů pokračoval. Rozhodl jsem se tedy sáhnout po této všeobecně chválené knize, která představuje dva zřejmě nejlepší komiksy s Jokerem.

Muž, který se směje, byl skvělým a napínavým příběhem, který vypráví o první konfrontaci Batmana a Jokera. Děj měl spád a ani na chvíli jsem se nenudil. A přitom to bylo jen „zahřívací kolo“…

Samotný Kameňák (český výraz bohužel postrádá dvojsmysl originálního názvu „The Killing Joke“) byl skvělou psychologickou sondou do Jokerova šílenství a samotného vztahu mezi Batmanem a Jokerem. Překvapila mě drsnost příběhu (Barbara Gordonová, scéna v lunaparku), ale to rozhodně není výtka, spíše naopak. Rovněž se mi obzvlášť líbila nádherná kresba.

Dobrý člověk ještě žije pak byla spíše takovou jednohubkou, tečkou, která nijak nenadchne, ale ani neurazí.

Závěrem musím rovněž pochválit celkovou podobu knihy – nádherné desky, vazba i přebal. Viz komentář uživatele fvalek … Ano, také jsem si sáhl. :-)

13 22.10.2021

Pan Kosatík touto knížkou pokračuje ve stylu, který uplatnil již ve své předchozí knize 100 x TGM, tedy v souboru komentovaných výroků. Z toho důvodu je pro mě těžké tuto knihu okomentovat tak, abych se příliš neopakoval.

Oceňuji, že přesně polovinu knihy tvoří Havlovy výroky z disidentského období a druhou polovinu výroky z období prezidentského a postprezidentského. Rovněž oceňuji autorovu snahu o objektivitu, byť jsem měl místy pocit, že je k Havlovi kritický až příliš, například v případě tzv. rudolfinského projevu.

Ze závěrečného seznamu použité literatury je poznat, že pan Kosatík čerpal prakticky z veškeré existující literatury o Václavu Havlovi, takže rozhodně nevařil z vody. Jedním ze záměrů této knížky je přimět čtenáře k zamyšlení, což se autorovi jednoznačně povedlo.

13 30.12.2020

Při výběru knih občas využívám symboliky, proto jsem tuto knihu začal číst právě 17. listopadu. V roce 1989 mi byly dva roky a po dočtení „Toho dne” se musím přiznat, že o tehdejším 17. listopadu jsem dosud měl velmi povrchní představu.

Prostřednictvím skvěle uspořádaných vzpomínek tehdejších aktérů, známých i neznámých, mi tato kniha umožnila „ten den” opravdu prožít. Nevzpomínám si, kdy mě naposledy nějaká kniha takto vtáhla. Musím naprosto souhlasit s ostatními komentujícími, že při četbě má člověk skutečně pocit, jako by tam „toho dne” byl. Cítil jsem euforii stejně jako následné rány obuškem, cítil jsem zhnusení nad konáním zasahujících jednotek, které se neštítily mlátit ženy, dívky i staré lidi. Byl jsem dojatý těmi, kteří během zásahu ukrývali zmlácené a vyděšené demonstranty ve svých bytech. Obzvlášť pohnutý jsem byl při čtení vzpomínek tehdy těhotných žen a malých dětí, které se „toho dne” na Národní třídě ocitly se svými rodiči.

Na Databázi knih v komentářích často čtu, že by se ta či ona kniha měla zařadit do povinné četby. Kdyby se mě teď někdo zeptal, jednoznačně bych se přimluvil právě za tuto knihu. Obzvlášť s ohledem na současný stav demokracie v naší zemi je dobré si uvědomit, že byla vykoupena mimo jiné i strachem, krví a slzami těch, kteří tam „toho dne“ byli.

Děkuji autorům a vzpomínajícím za mimořádný čtenářský zážitek.

13 25.11.2020

Než jsem konečně začal číst Krvavé země od Timothyho Snydera, slyšel jsem a četl o této knize samé pozitivní recenze a komentáře. Po přečtení mi nezbývá, než se k těmto nadšeným ohlasům připojit.

Autor v tomto svém vskutku monumentálním díle představuje historii tzv. krvavých zemí, které byly ve 20. století postiženy masovým vražděním obyvatelstva ve jménu nacistické i stalinistické ideologie. Dočteme se tu o hladomoru na Ukrajině v roce 1933, o tzv. Velkém teroru v letech 1937 až 1938, o válečných masakrech, holokaustu, ale i poválečných etnických čistkách.

Timothy Snyder v této knize předkládá strhující analýzu a srovnání nacismu a stalinismu, jejichž politika záměrného masového vraždění v letech 1933 až 1945 má v krvavých zemích na svědomí přibližně čtrnáct milionů obětí. Kromě jiného musím dát autorovi za pravdu v tom, že na rozdíl od lítosti k obětem (což je pochopitelné) je mnohem důležitější a přínosnější studium motivů pachatelů. Právě z takových zjištění pak může pro budoucnost vyplynout to správné poučení z historie.

I když se jedná o historickou literaturu faktu, je kniha velmi dobře čtivá, ale tematicky je to čtení velmi těžké. Věřím, že citlivější duše mohou mít kvůli popisovaným zvěrstvům špatné spaní. Já jsem naštěstí takový problém neměl. Až mě to samotného trochu děsí… Na druhou stranu jsem si oživil některé poznatky z historie a dozvěděl se mnoho nových faktů, které jsem dřív neznal. Myslím, že to určitě stálo za to, a rozhodně nepohrdám myšlenkou přečíst si knihu za nějaký čas znovu.

13 08.03.2020

Pana Závodského jsem poprvé zaregistroval v televizním pořadu Fokus Václava Moravce, který se věnoval tématu hrdinství a kterého se pan Závodský účastnil coby whistleblower, který veřejně upozorňoval na podezřelé smlouvy uzavírané v jedné z organizací Ministerstva vnitra. Podruhé jsem pana Závodského viděl ve velmi zajímavé politologické debatě pořadu Otázky Václava Moravce, kde došlo na řeč i citace z jeho knihy Čas oligarchů, jejich sluhů a nepřátel.

Kromě definování pojmů a praktik oligarchů autor ve své knize podle mého názoru velmi dobře a výstižně analyzuje období kupónové privatizace a opoziční smlouvy, jejichž následky přetrvávají dodnes. Z toho důvodu tedy můžeme dále číst o Andreji Babišovi, o jeho střetu zájmů, o Agrofertu, o Čapím hnízdě, ale také například o Petru Kellnerovi a jeho skupině PPF a Home Creditu, nebo také o skupině Penta, s ní spojené Fortuně nebo lékarnách Dr. Maxe, ale také o opět aktuální kauze Gorila na Slovensku. Pan Závodský rovněž vyjmenovává tzv. třecí místa mezi zájmy oligarchů a demokratickými pravidly, jako jsou např. média, justice, kontrolní úřady, ale také občanská společnost. Kromě definic a kritiky autor knihy také nabízí svůj pohled na řešení stávající situace, který zde ale prozrazovat nebudu.

Ačkoliv je kniha útlá, faktů a informací je v ní velmi mnoho, ale vůbec se nejedná o veselé čtení. Právě naopak. Bylo by hezké, kdyby lidé před příštími parlamentními volbami místo koblih nebo jiných darovaných svačinek drželi v rukou tuto knihu. I tak by se jistě našlo mnoho těch, kteří by knihu odhodili jako pamflet zhrzeného bývalého státního úředníka, což v tomto případě rozhodně není pravda. Za sebe ji mohu doporučit a pana Závodského si velmi vážím nejen kvůli této knize.

13 27.10.2019

Tím, že dobře znám slavný Hitchcockův film, jsem byl při četbě jeho knižní předlohy ochuzen o překvapivou pointu, ale ničemu to nevadí. Naopak jsem byl potěšen tím, jak věrně se film své předlohy drží.

Kniha dává na rozdíl od filmu možnost čtenáři více proniknout do mysli a myšlenkových pochodů Normana Batese, který je stěžejní postavou románu. Více se tak dozvídáme např. o jeho vztahu k matce, kterou miluje a zároveň nenávidí.

Knížka se mi velmi líbila, i s minimem přímé řeči byla skvěle čtivá, napínavá a zajímavá. Je příkladem hororu, ve kterém se autorovi daří vybudovat tísnivou atmosféru bez toho, aniž by se vyžíval ve zbytečných morbidnostech a nechutnostech.

12 09.11.2023

O spisovatelských kvalitách pana Fajtla jsem měl možnost se přesvědčit v několika jeho knihách. I v případě této musím opět vyzdvihnout jeho sloh a krásnou češtinu.

Knize o beznohém stíhacím letci Douglasu Baderovi není příliš co vytknout. Určitá část je věnována podrobnému popisu Bitvy o Británii, v jejímž rámci mohou některé taktické a technické popisy připadat čtenáři nezáživné, ale bohatý životní příběh výjimečné a obdivuhodné osobnosti pana Badera za to rozhodně stojí.

Opět musím vyjádřit politováním nad tím, že knihy tohoto typu již nevycházejí a čtenář je nucen shánět je v antikvariátech nebo knihovnách. Podle mého názoru je to jeden z důvodů, proč hrdiny těchto knih (a zároveň skutečné hrdiny) většina lidí nezná.

12 12.02.2023