OdvaznyMladyMuz komentáře u knih

Příběh pln mladické lásky, která se bouří proti svému okolí. Psán formou i slovy tak, jak si velká láska zasluhuje. Mě to ale nijak zvlášť nedojímá, nechytá za srdce. Vzpomínka na zamilovanost vlastní je vždy mnohem silnější než převyprávěný příběh. Knihu bych asi mnohem více ocenil v sedmnácti letech, případně ve chvílích zamilovanosti. V mém současném rozpoložení jsem se omezil na strohé přečtení, bez většího zaujetí.

1 06.01.2019

Občas mám problém udržet pozornost. Merle je ovšem znamenitý vypravěč, takže jakmile si mou pozornost získá, už ji neztratí. Proto se mi jeho knihy čtou s příjemnou lehkostí. Platí to i pro toto dílo v němž epidemie encefalitidy 16 obrátí společnost naruby. Muž je nedostatkové zboží. Sex je vnímán jako přežitek a téměř tabu. A i přesto jde vlastně nakonec hlavně o něj.

1 03.01.2019

Jedním slovem LEGENDA.To je Amundsen. Chlap, co měl pro strach uděláno a když si něco usmyslel, tak prostě šel a udělal to. Všechno nemusí být úplná a nezpochybnitelná pravda, ale to je jedno. Amundsenův život je úchvatný příběh, který dodnes fascinuje a autor knihy jej popisuje s úctou. Tak jak si nejslavnější polární badatel zaslouží.

1 08.11.2018

Překvapilo mě, jak předvídatelné povídky byly. U všech jsem po pár stranách tušil průběh i následný konec. Přesto nemůžu říct, že bych byl zklamán. Četli se mi docela příjemně.
Písečníci ***, Píseň pro Lyu ****, Skleněná květina **

1 10.10.2018

Nesedlo mi to. A teď nemluvím o včerejší večeři.

Leonid Andrejev s ironií balancuje na hranici pravdy a lži, marnosti života a definitivy smrti. Zkoumá možnosti svobody člověka, svobody ducha, pokouší ji. Popichuje čtenáře, přemítá, filosofuje. Jakožto ruskej literát snad ani nemůže jinak. Jenže...

Snad někdy příště, Leonide Nikolajeviči Andrejeve.

22.07.2023

Superman mě baví jedině v případě, že má halucinace. Tady je má.

03.07.2023

Viktor Horváth nekopal standardky v plzeňské viktorce, ani nevyhrál Česko hledá superstar. Tohle je úplně jinej týpek. Je to Maďar. Takže kniha Můj tank je o Maďarech. A taky Slovácích, trochu Češích, celkem dost o Rusácích. Občas se tam mihne i nějakej Polák. A taky "čaučesku" z Rumunska. Nebudu to protahovat, prostě tam je téměř celej východní blok. Od Novotnýho, přes Dubčeka až po obočí strýčka Brežněva. Pěkná sbírka komoušů.

Anotace láká na "Forresta Gumpa východního bloku", jenž oplývá jazykovým nadáním a protože mu to politicky myslelo, vy šmejdi, tak se mu poštěstilo tlumočit většinu zásadních jednání během plánování invaze vojsk Varšavské smlouvy. Byl to znamenitý komunista. Naivní, hloupoučký a oddaný. Natáčet o něm film, tak ho hraje Jirka Mádl. Ve volných chvílích píše zamilované dopisy své domnělé slovenské přítelkyni Julice, v nichž vyzrazuje přísně tajné informace a pak si v kasárnách hraje s plastovými vojáčky. Znamenitý chlapec.

Samotná kniha mi však znamenitá nepřišla. Vypilo se v ní sice docela dost borovičky, ale jinak to byla celkem nuda, nemůžu si prostě pomoct. Měla pár světlých okamžiků. Jako když náš znamenitý chlapec při honu vystřílel půlku lesa, protože vypil placatku borovičky. Nebo když po několika vypitých borovičkách zvracel za pomník padlých hrdinů. To mi přišlo super, zvracel jsem už na různých místech, ale za pomníkem ještě ne. Celkově mi však přijde, že nebýt té borovičky, tak se nudím mnohem víc a kniha by šla do kouta velice záhy. Možná by k ní měli dávat placatku borovičky, třeba bych si z ní zapamatoval víc než jen to, že soudruh Dubček zavedl v Československu sex. Ten prevít!

05.07.2021

Horowitz je slavný spisovatel, o němž se vypráví legendy a jeho knihy jsou rozebrány okamžitě po vydání. Kdo zrovna nečte Horowitze, ten myslí na to, jak bude číst Horowitze. Jeho nová kniha je s napětím očekávána, ale nikdo neví, v jaké fázi se nachází rukopis. Spisovatele by měl trochu popohnat jeho dvorní redaktor, jenž je zároveň vypravěčem krátkého románu Matěje Dadáka.

Horowitzův redaktor je docela podivný chlapík. Tlačen zaměstnavatelem je ochoten udělat opravdu hodně pro včasné dodání slíbené Horowitzovy knihy. Z neklidného čekání v kavárně naproti Horowitzově domu se brzy stane nepokryté šmírování, jež se nezaměří jen na samotného Horowitze. Z čehož jsem nabyl dojmu, že pan redaktor je tak trochu psychicky narušenej jedinec a s narůstajícím počtem přečtených stran jsem se v tom dojmu utvrzoval. Ve snaze naplnit očekávání nakladatele a čtenářů, těšících se na Horowitzův nejnovější počin, začne psát knihu za něj. Takže to rázem není obyčejnej šmírák, ale obyčejnej spisovatel. Protože každej spisovatel je tak trochu šmírák.

To, co se z počátku zdá jako skrytá reklama na žaluzie, protože je zde používá málokdo, čehož využívá náš redaktor/šmírák/spisovatel a kouká dětským dalekohledem do pokojů cizích lidí, se brzy mění v šílenství. Nemá cenu prozrazovat víc, knihu sfouknete za jeden večer. A když si k ní nalijete dvě decky Cinzana jako já, pak ještě dvě a pak o půlnoci koukáte, že láhev je v čudu, tak toho o moc víc ani prozradit nemůžete. Kniha Horowitz je o tvůrčí krizi, inspiraci a chalupě, v níž se zastavil život, aby zcela nevyhasnul.

10.05.2021

Do rukou se mi dostal skutečný poklad. Informacemi a příběhy naplněné svědectví o přípravě a průběhu varšavského povstání. Autor nás zavede mezi příslušníky polských povstalců, mezi německé vojáky, ale třeba i na poradu nacistického velení v čele s Hitlerem. Neopomenul ani stranu spojenců, ať už v podobě britského kapitána, amerického majora či Rudé armády. Člověk z historie ví, jak celé povstání dopadne, ale přesto napjatě čte stránku za stránkou. Upřímně se divím, že současní nakladatelé tuto knihu zcela ignorují. Protože si dle mého názoru zaslouží nové vydání. Ke knize jsem se tak dostal jen díky bohaté sbírce literatury mého strýce, kterému jsem jako vždy nesmírně zavázán za toto další rozšíření mých obzorů.

18.01.2019

Čtivě psaná kniha o morové epidemii ve 14. století a jejím vlivu na západní Evropu. Autor krátce seznamuje čtenáře s možnými příčinami, průběhem i důsledky. Koho tato tématika zajímá, tak by knihu Po stopách moru určitě neměl minout.

29.12.2018

Na počátku byl film. Tedy alespoň na počátku mého povědomí o tomto příběhu. Film, o němž vím spoustu detailů a fascinuje mě nejen svým kultovním statusem. Jsem si zcela jist, že Francis Ford Coppola stvořil mistrovské dílo. Chybí tomu jediný detail. Ten film jsem neviděl. Čekám na správný okamžik, kdy Apocalypse Now zhlédnout a ten okamžik se oddálil ve chvíli, kdy se mi rozkryla další detailní informace o něm. Má knižní předlohu. A vzhledem k tomu, že vždy raději volím postup - prvně kniha a pak film - tak jsem musel projít procesem sehnání knihy z druhé ruky, odložení knihy, čekání až na ni uzraje čas a přečtení. Což se podařilo, jak již komentář ke knize v databázi naznačuje.
Se Srdcem temnoty mám však jeden problém, nedokázal jsem se během čtení soustředit. Četl jsem slova, ale už jsem nedokázal číst mezi řádky. Nechával jsem se příliš rozptylovat a kniha je to natolik krátká, že než mi tento fakt začal nějak víc docházet, už bylo pozdě. Nedokážu však říct, že by mě kniha nebavila. Neztrácel jsem se v tom zcela a spousta slov a myšlenek mi naznačila, že tohle pro mě není kniha na jedno čtení. Její krátkost je tedy vlastně výhodou. Tentokrát však změním taktiku a půjdu na to přes film. Druhé přečtení mi pak jistě ukáže víc. Snad.

Druhá světová válka z trochu jiného pohledu. Určitě zábavné čtení, chápu i nadšené reakce na tuto knihu. Ale za mě to na víc jak tři hvězdy není.

27.10.2018