OdvaznyMladyMuz komentáře u knih

Tohle je fakt hrozitánsky blbý. Strašidelně ožralý. Vyjetý jako smažky na ilegální technopárty. A docela se mi to líbilo. V podstatě jsou to zápisky kompulzivního masturbanta, co šmíruje lidi a své lidské přátele, aby se při tom mohl tvářit, že o nich píše knihy. Ale nechci mu křivdit, dělá i jiný věci. Například slušně chlastá. Občas jsem se raději podíval na hřbet knihy, jestli ji nenapsal nějakej můj kámoš. Nenapsal. Škoda no. Ale klidně by mohl.

Kniha je to poměrně chaotická, tváří se děsně složitě, ale zas tak složitá není. Chlastání, masturbace a nekonečný žvanění o životě nebo o nakupování základních potravin. Akorát to všechno bylo tak zmatený, že jsem si po dočtení raději ještě přečetl anotaci, abych se ujistil, o čem to celý bylo. A to vám klidně napíšu hned. !SPOILER ALERT! Bylo to o hovně. Ale nedělám si iluzi, že sám vedu jen smysluplné hovory, většinou se s lidma totiž bavím taky o hovně. A s tímto šokujícím závěrem se s vámi loučím. Knihu bych doporučil lidem, kteří mají pocit, že chlast je řešení. Protože ano, chlast je opravdu řešení, pokud se rozhodnete číst knihu Nulový součet.

6 25.08.2021

Řekl jsem si, že jednou za desetiletí přečtu Všechny řitě světa. No, a teď už bylo pomalu na čase se do těch řití znova podívat. Hluboký nádech a jdem na to. Lehce jsem strčil do dveří a ty se otevřely dokořán. Jako bych snad byl očekáván. Vyvalil se na mě puch zkaženýho jídla, cigaretovýho kouře a nemytých těl. Rozhlížím se po místnosti. Vypadá to tu jako na smetišti. Na smetišti zkrachovalých lidských duší. V posteli vyspává kocovinu tlustá machna se zaječím pyskem místo spodního rtu. "Tys měl vždycky na hovno vkus, ty starý prase," povídám cápkovi ležícímu na zemi. Jeho holky byly většinou stejný jako jeho povídky. Divný a nacucaný chlastem.

"V pohodě, Hanku, nemusíš vstávat. Jen v klidu lež, obsloužím se sám," šeptám, když cápek zvedl hlavu ze zaschlé hromady zvratků. Nalil jsem si do sklenice whisky na dva prsty, zbytek dolil vodou. Uvelebil se na rozvrzaným gauči potřísněným pivem, krví a semenem. Někdo do něj bodal nožem a snažil se jej rozřezat. Lidi dělaj různý věci, když pijou.

Z psacího stroje jsem vytrhl popsanej list zažloutlýho papíru a začetl se do jednoho z mnoha vyšinutých příběhů protřelýho rváče a alkoholika. Po chvíli znechuceně vydechnu, otřesu se hnusem. Jo, tady to znám. Tady jsem doma. Dobrý ráno, pane Bukowski, ty starej kořalo a chlípníku.

Ne, tohle není čtení pro normální lidi. Bukowski si libuje v pokleslé morálce a ve svých povídkách provádí svou již dávno klasickou duševní kolonoskopii. Mnozí znechuceně odvrátí zrak, já se spokojeně pochechtávám a jsem rád, že se mám kam vracet. Asi to není nejlepší Bukowski, ale na toho nejhoršího jsem ještě nenarazil.

6 04.08.2021

Další variace na téma prachy nejsou všechno, za prachy si štěstí nekoupíš. Ale můžeš si za ně koupit pár koktejlů a koks. S tím se dá už nějak přežívat, dokud tě to nezabije. Clay je mladej kluk, syn bohatého hollywoodského producenta a vrací se na pár týdnů ze školy domů do L. A. Čas tráví s přáteli kalením na večírcích nebo šňupáním koksu před obědem s otcem. Prostě normální kluk ze zlaté mládeže v osmdesátkách svištící ulicemi amerického velkoměsta v našlapané káře. Jenže z knihy nestříká radost a mládí s příchutí šampaňského, ale naopak z ní pomalu vytéká koncentrovaná deprese.

Máš všechno, ale chceš pořád víc. Staneš se neukojitelnou, lhostejnou a citově vyprahlou bytostí. Duševní prázdno naplňuješ alkoholem, drogami a sexem s náhodnými děvčaty. Ale to prázdno nelze zaplnit, je jako černá díra, všechno pohltí. Ellis napsal docela primitivní příběh, ale z té atmosféry... z té se mi zvedal žaludek. Kde si můžu přidat?

Když si to shrnu, tak jaká jsem si z knihy vzal ponaučení? Šňupej koks jen do té doby, než ti začne téct z nosu krev. Nechoď k psychiatrovi, je to samolibej kretén. Nebuď pouliční kočka v horách, skončíš v tlamě kojota. Nebuď kojot, skončíš zaklíněný mezi kolem a blatníkem rychlýho sporťáku. Nevěř svýmu pasákovi, ty prachy ti stejně nedá. Pořiď si plakát Elvise Costella, je to děsně cool. Když ti dealer řekne, že je v Cafe Casino ve Westwoodu, tak ho spíš čekej v Cafe Casino v Beverly Hills, ale s největší pravděpodobností nebude ani tam. Knize Míň než nula bych chtěl dát o něco víc než nula. Třeba 0,04, což je pro tento týden zaručeně nejvyšší hodnocení, jaké udělím.

6 05.04.2021

Příběh se točí kolem fiktivního spisovatele Aschenbacha, jenž se během pár stran rozhodne opustit všednost svých dní v Německu a rozjede se na čtyři týdny do slavných Benátek. Žádná road story se však nekoná, známý spisovatel během cesty vlakem a lodí jen soudí lidi a hojně filozofuje. Po ubytování v hotelu na pláži mu však zrak spočine na čtrnáctiletém chlapci obklopeném svými staršími sestrami. Vášnivý popis chlapce a následné připodobnění k řeckému bohu lásky Erósovi mi značně zavanuly kriminálem. Jasně, z anotace jsem měl vytušit do čeho jdu. Ale když mi došlo, že mě čeká trochu homo a taky trochu pedo zážitek, tak se mi sevřelo hrdlo. Žít pan Adršpach dneska, tak o něm Vít Klusák točí dokumenty. Poněvadž s každou další stranou jsem úplně cítil, jak mu pod přísným německých nosem roste pedoknírek.

Naštěstí čtenáři postupem času začne docházet, že tady nejde jen o pedofilní dovolenou strejdy úchyla. V jednání hlavní postavy je vidět určitý sklon k sebedestrukci a postupné zkáze, ke které neochvějně směřuje. Autor nás myšlenkovými pochody, filozofováním o kráse, lásce a Benátkách připravuje na něco víc než jen platonické city staršího muže k mladému chlapci. V jednom momentě pod sebou Aschenbach vlastně sám podřeže větev. Ale víc nehodlám prozrazovat, už tak jsem toho vykecal až až.

Novela se mi v konečném zúčtování líbila, nevadila mi absence tahu na bránu (v případě vztahu spisovatele a chlapce to kvituji), takže bych tomu dal cenu Bohumila Kulínského za mimořádný přínos do světové četby pro starý perverzáky.

6 25.07.2020

Hned na úvod se přiznám, že veršovaným textům příliš neholduji. A paradoxně čím méně slov dané dílo obsahuje, tím více jsem nucen se při čtení soustředit, navíc Faust je naprosto zásadní dílo, ke všemu psáno archaickým jazykem. Ještě teď se s úšklebkem směji svému hloupému nápadu, vytáhnout Fausta v tramvaji. To fakt nešlo. Druhým přiznáním v tomto komentáři bude fakt, že jsem nečetl Fausta pro to, abych četl Fausta. Fausta jsem četl zejména kvůli knize Doktor Faustus od Thomase Manna, na kterou se chystám a jež z Goetheho díla vychází. Ale i přes náročnost látky, její nepochybné kvality, které asi nejsem schopen plně docenit, jsem si jeden zásadní poznatek odnesl.

V té knize je ukryt poklad. Kdo jej nalezne, nestane se nutně boháčem, ale i tak bude obohacen. Tím pokladem je totiž inspirace, kterou má schopnost v člověku vyvolat.

6 02.05.2020

Mé první setkání s Gogolem. Poněkud rozpačité setkání. Způsob jakým jsou povídky vedeny mi příliš neseděl, prazvláštní chování postav už vůbec. Vlastně nedokážu ani napsat, která povídka mě bavila. Zábavné mi připadaly určité pasáže, které pak autor doslova zabil nebo proměnil v něco banálního. Nakonec jsem ale Petrohradské povídky přece jen dočetl, v tom shledávám jistou naději, že by mě snad Gogol uměl přesvědčit v některém svém delším díle, kde dá příběhu větší prostor. Tyhle povídky totiž pro mě úplně nebyly.

6 21.04.2020

Macondo. Pohnuté osudy jeho obyvatel. Barvy. Emoce. Typický Márquez. A jeden z mých nejoblíbenějších. Útlá knížečka na horké letní odpoledne, ve které bylo vše, co jsem si od jedné předem ohlášené smrti sliboval.

6 16.06.2019

"Můj bože, velmi jsme zhřešili, a já ze všech nejvíce. Ačkoliv jsi přikázal, aby se kněží varovali světského panování, velel jsem šikům, ničil jsem hrady, vypaloval města a vesnice, nevinným ukládal velké holdy, hladovým odebíral poslední kousek chleba. Řídil jsem bitvy, šikoval válečné vozy a prolil potoky lidské krve. Ale to všechno, Pane, jen proto, aby pravda tvá zvítězila a tvůj zákon aby se stal obecným."

Tato slova Prokopa Holého mě zasáhla nejvíc. Absurdno náboženských válek je dokonale podtrženo. Bitva u Lipan budiž výsledkem.

6 12.12.2018

Když jsem Golema četl, měl jsem zprvu pocit, jako bych se probudil ve vlaku. Nevěda, kde jsem nastoupil, proč a kudy, kam jedu. Postupně jsem však začal poznávat interiér vlaku, spolucestující, ale svět tam venku za okny, nebo-li vyšší smysl toho všeho, mi stále unikal. Když někteří cestující začali z vlaku vystupovat, měl jsem pocit, že konečnou stanicí bude smrt. Mýlil jsem se. Z vlaku jsem vystoupil na stanici plné husté mlhy. Pernath se mi kam si ztratil a já teď čekám, s hlavou velkou jako balón, jestli tudy nepojede další vlak.

6 24.10.2018

Nostalgie, křehkost, lidskost, osamělost. Jsme otroci vlastních vzpomínek, ale bez nich padáme do prázdna.

5 07.09.2023

Jeden z těch případů, kdy jsem viděl prvně film. Nevadilo mi to. Film byl skvělej, jeden z mých oblíbených. Ale jsou věci, který nedokáže předat ani ten sebelepší film. Cormac McCarthy těch věcí vložil do své knihy až po okraj.

5 22.08.2023

Pan Humbl si bez kouska cti a svědomí propluje všemi režimy, který si pro něj vrchnost nachystala a stane se tak typicky českým antihrdinou.

Zpočátku jsem se vesele pochechtával absurditou Humblova chování, toho naivního patolízala, co chce za každou cenu někam patřit. Záhy mi však úsměv začal tuhnout na rtech. Kolik asi běhá podobných bezpáteřních krys po naší republice ještě dnes? Asi hodně.

Trampoty pana Humbla jsou dalším slovním mistrovstvím Vladimíra Neffa. Jeho schopnost v malebných souvětích popsat takřka cokoliv, leckdy dosahuje nebeských rozměrů. V jeho podání by mě pravděpodobně uchvátil i nákupní seznam, žádost o dotaci na tepelný čerpadlo, přepis jednání z poslanecký sněmovny nebo zápisky z cest prezidenta Václava Klause.

5 30.09.2022

Mladej vdovec po smrti své manželky rezignoval na život. Vůči životu zcela otupěl. A jeho životní náplní se stala lenost, lhostejnost, nicnedělání. Sled událostí si pro něj však nachystá komplikace. Slušnej kotrmelec, kterej obrátí naruby jeho snahu o pouhý přežívání. Nuda a šeď všedních dní bez zájmu o cokoliv, se brzy změní v noční můru. Jenže jak pro koho.

Během čtení mě provázel neklid. Jakýsi nepříjemno z chladnokrevnosti a totálního nezájmu, kterým vypravěč naplňoval svůj příběh. Jeho tíživá netečnost mě dostala do bodu, kdy vlastně nevím, co si o knize myslet. Možná za to může moje vlastní lenost. A tak si raději nemyslím nic.

5 27.09.2022

Deziluze, nenaplněná očekávání, neporozumění. Svět jinej než byl dřív.
Malíř pomíjivého světa je celej Ishiguro. A přitom úplně jinej. Stejně jako svět, kterej se mění malíři před očima a on jej nedokáže zachytit.

Malíř to svý pomíjivo vstřebává dlouho, většinu knihy. Nemaluje. Jen vstřebává smutek, stáří, nepochopení, vzpomínky. A protože Ishiguro umí psát, čte se dobře, ať už čtu jeho nejhorší nebo nejlepší knihu. Rozdíly se mažou, když vkročím do příběhu a pomíjivo se dotkne mojí duše.

Okultisto, nihilisto, vracejte konve na místo!

V dávných dobách ruské dekadence a symbolismu se z plamenů pekelných vyloupl jistej pán jménem Valerij Brjusov. A ten vám napsal román, z jehož odkazu si ještě dnes mnozí drbou rohy na hlavě. Svůj román zasadil do 16. století v Německu. Mladej dobyvatel Novýho světa Ruprecht se v zapadlým pajzlu potká s krásnou Renátou, zamiluje se do ní a stráví s ní několik měsíců. Čímž se rázem stává jedním úhlem v milostným trojúhelníku. Protože Renáta miluje už jinej úhel, kterým je kníže Heinrich, do něhož se převtělil ohnivej anděl, kterej se Renátě zjevuje již od útlýho dětství. Je tedy zaděláno na další epizodu telenovely Divoký anděl, pardon, Ohnivý anděl. Jenže zatímco Natalia Oreiro je dneska festovní milfka, Renáta je jen další bláznivá ženská, která neví, co chce.

Některý prameny uvádí, že autor v podobným trojúhelníku, o kterým píše, opravdu žil. Pamětníci jsou však již dávno po smrti, takže se jich zeptat nemůžem a pro samotnej výklad románu je to úplně jedno. Ačkoliv se možná zdá, že jde o bohapustou romanci, tak jde spíš o bohapustej dobrodružnej román plnej okultismu, černý magie, démonů a čarodějnic. A to je lákadlo. Brjusov byl zjevně velkej nadšenec do věcí týkajících se satana, vyvolávání démonů a obecně černý magie. Knihu naplnil odkazy, ze kterých se vám pěkně zatočí hlava. A než se nadějete, zříte, že u vaší postele sedí exorcista a pomocí krucifixu se z vás snaží vypudit ďábla.

Mnohdy jsem měl pocit, že mi z Renáty praskne hlava. Raději mě natáhněte na skřipec, než abych byl zase nucen číst ty její žvásty o tom, jak miluje Heinricha nebo ohnivýho anděla, teda vlastně Ruprechta, nebo možná chce vlastně jen umřít. Já už ani nevím, co to všechno chtěla a nechtěla.

Naštěstí to zachránil bezpočet vedlejších postav. Doktor Faust, Mefistofeles, okultista Agrippa nebo svinskej inkvizitor při jehož slovech vám tuhne krev v žilách. Pomocí tajuplný mastičky se podíváme i na čarodějnickej sabat. Obcování s ropuchou, požírání nemluvňat, cigáro po sexu s démonem, to já rád. V neposlední řadě si užijeme i trochu té staré dobré tortury. Román je díky tomu všemu mnohem víc, než jak z běžnýho průletu na koštěti vypadá. A takový knížky bych mohl číst furt.

5 27.06.2022

Krchovský chce domů. Asi na svou rodnou planetu. Ale ještě než někam odletí, tak se mi svou hravostí, melancholičností a sprostotou trefuje do vkusu. Můj vkus je zhruba někde na hranici obecnýho nevkusu. A Krchovský je dobrej střelec, trefuje se často. Takže po té hranici mýho vkusu a obecnýho nevkusu našlapuje velice sebejistě, i když občas zavrávorá. Ale to bude tím chlastem.

Nemohl jsem se však ubránit dojmu, že je to celý nějaký nevyvážený. Na každý nadšený uchechtnutí či uznalý pokývnutí hlavou, je tak dvojí nevěřícný kroucení hlavou, co je to zas za blbost. Mám však pochopení. Už mi došlo, že poezie je častěji blbá než dobrá. Taky dneska veršuje kdejakej neumětel. Dobrá poezie se nedá psát každej den a pokud ano, jste génius a seberte si svoje básničky, nabubřelost i nos nahoru, už na vás totiž čekají s nobelovkou. Svět je plnej špatných veršů a údělem básníka je špatný verše psát. Aby pak v jedné nestřežené chvíli přišel verš takřka geniální. Ve sbírce Já už chci domů jich je několik. A fakt za to stojí!

5 13.08.2021

Kniha Mag není o magii, jak by se mohlo zdát, ale o černošském chlapci jménem Magazín 38' Jackson. Proč se překladatelka rozhodla změnit jméno desetiletému vypravěči a neponechala Pictorial Rewiew Jackson z originálu je mi záhadou. Ale je mi to zároveň i tak trochu fuk. Zážitek z příběhu mi to nezkazilo, protože z téhle knihy jsem žádný zážitek stejně neměl. Jack Kerouac tak stále zůstává mou čtenářskou duší nepochopen.

V předminulém desetiletí jsem to zkoušel s jeho zásadním románem Na cestě. Na zadek jsem si z toho moc nesedl. No, a v Magovi se pro změnu taky cestuje. Což o to, ať si pan spisovatel píše o tom, co má rád a o čem umí psát nejlíp, to je v pořádku. Já bych taky napsal knihu o tom, jak sedím doma a poslouchám muziku. Ale já nejsem slavnej americkej spisovatel a hlavní představitel celé jedné generace. Já jsem pouhý kulisák z národního divadla, které vlastně z principu věci nemůže být národním divadlem, protože sídlí v Brně. Takže ode mě se tak nějak očekává, že napíšu nějakou kravinu.

Kerouac samozřejmě kravinu nenapsal, ale ani nemůžu říct, že bych knihu Mag četl s nějakou velkou chutí. Takže napsal třeba koninu nebo zvěřinu, to mi taky nechutná. Takový už je holt čtenářský život, nemůže mě přece bavit všechno, z čeho jsou ostatní nadšení. Já byl nadšenej jen z toho, že je to opravdu útlá kniha. I tak jsem ji louskal snad tři dny, což je na takovou jednohubku strašně dlouhá doba. Knihu Mag tedy hodnotím jako cestu po dálnici z Brna do Prahy, zdánlivě krátká trasa sfouknutá za dvě a půl hodinky autem se po čtyřech hodinách strávených loudavým posouváním v koloně mění v Proustovo Hledání ztraceného času.

5 08.02.2021

Jde o velice čtivou historickou literaturu. Občas se člověk ztratí v záplavě nicneříkajících jmen, ale bez nich to moc nejde. Historii tvoří lidé. Runciman velice živě popisuje celý průběh bitvy, vše dává do souvislostí, bez nichž by šlo jen o strohý popis děje. O této velké historické bitvě jsem před otevřením knihy věděl málo, po přečtení jsem pln informací, jež by vydaly na několik článků. Knihu Pád Cařihradu tedy můžu směle doporučit, za těch 55 let neztratila nic ze své zajímavosti a čtivosti. Hodnotím ji pocitem úlevy z nalezení porcelánové mísy, když se v ostatních kabinkách nachází jen turecký záchod.

5 12.12.2020

Kniha je plná politiky, intrik a úskoků. Krve, rýže a konkubín. Všechny čestné sebevraždy bych za těch dvanáct set stran ani nespočítal. A nemá smysl popisovat vše, co se v knize děje. Je toho opravdu hodně a stojí to za přečtení. Šógun mě nadchl, zcela pohltil a Clavell si mě jako autor definitivně získal. Po dočtení jsem hned začal studovat skutečný běh japonských dějin. Zejména bitvu u Sekigahary, jež byla výsledkem děje románu Šógun. Měl jsem ke knize spoustu poznámek, chtěl bych toho k ní hodně říct, ale sám cítím, že je to zbytečné. Knihu si sežeňte, přečtěte a nebudete litovat těch kvant hodin, jež s ní strávíte. Já ten čas rozhodně nepovažuji za ztracený. Knize dávám bodnutí nožem do levé části hrudi, pak další bodnutí do slabin, z kterého pevným řezem směrem vzhůru otevřeme břicho bez vydání jediné hlásky. Vše následováno pevným seknutím mečem pohotového sekundanta. Wakarimasu? Hai? Sayonara.

5 12.12.2020

Na Boschových obrazech mě vždy na první pohled fascinovala jejich zdánlivá nekrása, leckdy děsivost. Ošklivé obličeje, nepředstavitelné potvory i stvoření složená z různých živočichů. Na druhý pohled mě už zaujala mnohoznačnost zobrazených výjevů a inteligence samotného autora. Dodnes se odborníci přou, co které obrazy znamenají. Dílo Hieronymouse Bosche je zahaleno tajemnem a i proto jej lidé budou obdivovat až do soudného dne.

5 09.07.2020