Norri komentáře u knih

K Prašině jsem se dostal díky komiksovým sešitům Křídového panáčka. Zaujalo mě to natolik, že jsem se pustil i do audioknižní Prašiny. Musím říct, že jsem příjemně překvapený, ba přímo nadšený. Je to příběh pro děti s dětskými hlavními hrdiny, ale já jsem si to parádně užil i jako dospělý. Prašina bývá často srovnávána s Foglarem a já myslím že po právu. Také se jedná o drsnou a tajuplnou čtvrť jako byly Stínadla. Také v ní prožívají dobrodružství děti. A také jde o vynález dávného génia. Ale oproti vynálezu z Prašiny se Tleskačovo létající kolo může jít, s prominutím, opět zahrabat. Prašina je totiž ve své podstatě vědecko fantastický příběh. Musím se pustit i do dalších dílů, protože jsem vážně zvědavý, jaké další příběhy se v této úžasné fiktivní pražské čtvrti odehrály.

14 21.06.2023

Tak tohle jsem vážně nečekal a Lemire mě překvapil. Věděl jsem, jak ten příběh začíná. Tu knihu jsem si plánoval koupit už v angličtině, tak jsem o tom už něco četl. Jelikož mám od Lemira už něco přečtené, tak jsem měl určité očekávání, jak se ten příběh bude vyvíjet. A ono ne. Je to úplně jiné a jsem za to rád. Událostmi naznačenými v anotaci je na začátku navozena určitá situace a následný děj pak pomalu nastavuje vztahy mezi čtenářem a hlavními postavami. Potom se příběh najednou zlomí a nabírá takové tempo, že jsem skoro nedýchal. Pecka! Kresba je trošku jiná, není to mainstream nejtěžšího kalibru, a o to více se mi líbila.

12 16.11.2022

Přečetl jsem si to teď po letech znova a užíval jsem si každý panel. Ty detaily, kterých jsem si dříve nevšiml, anebo jsem na ně zapomněl, jsou úžasné. Také osvědčené panelování tři na tři funguje pořád skvěle. O barvách se to, bohům žel, říct nedá a začínám uvažovat o novějším vydání s novějším koloringem.

Co se týká děje, tak není pochyb o tom, že je to jeden z nejlepších komiksů všech dob. Není to jenom skvělou zápletkou. Je to tím, jak dobře se to čte, jak je to promyšlené a jaké to má bezchybné tempo! Nechci tím říct, že to přečtete za jedno odpoledne. To vůbec ne. Já jsem to teď po letech četl týden. Je to tak, že mě to baví číst a chvíli nad tím přemýšlet. Má to zajímavé nápady a poskytuje to náměty a prostor k úvahám. Výborně fungují i rozhovory. Je to teda hodně ukecané, ale ty texty skvěle zprostředkovávají náladu. Strážci jsou totiž nejen skvělá dekonstrukce superhrdinského žánru, ale je v tom krásně hmatatelný strach z atomové války a vůbec z konfliktu s Ruskem. Vlastně je to dneska možná ještě aktuálnější, než když to v roce 1986 začalo vycházet poprvé. Jenom se dneska všechny ty děsivé novinky dozvídáme z novin u novinových stánků, ale na internetu. Moorovo vyprávění skvělé zprostředkovává atmosféru v celé společnosti všechny její obavy. A to nejen komiksem, ale také fiktivními ukázkami z knihy "Pod kápí" a i jinými dokumenty a esejemi, které jsou na konci každé kapitoly.

K zajímavostem ve scénáři patří to, jak se Alan Moore v ději často vrací k určitým momentům, ale vždycky je vidíme a vnímáme z pohledu jiné osoby. Je zajímavé sledovat, jak ty situace jejich účastníci vnímají rozdílně a dělají z nich rozdílné závěry. To je myslím jeden z typických znaků tohoto komiksu.

"A pak tu byl ještě Lišaj, Silueta, Komediant a já, všichni jsme se oblékali do křiklavých operních kostýmů a prostým, dětinským způsobem jsme vyjadřovali svoje představy o dobru a zlu, zatímco v Evropě dělali z lidí mýdlo a stínítka na lampy." - Hollis Mason, Pod kápí

Pokud netušíte, co to znamená “dekonstrukce superhrdinského žánru”, pak si Strážce přečtěte a pochopíte. Alan Moore vám ukáže, že superhrdinové nejsou ti dobří sousedi Spider-mani a skautíci Supermani. Jsou to lidé, kteří si trikoty oblékají z nejrůznějších osobních důvodu a ne vždycky jsou ty důvody ušlechtilé a ne vždycky mají v pořádku svůj morální kompas.

9 05.02.2023

Když už jsem tuto knihu vytáhl v knihovny, abych ji srovnal s novým vydáním Kruana, tak jsem si ji rovnou přečetl znova celou. Přece jenom bylo potřeba doplnit komentář…

Největší část knihy zabírají příběhy Kruana a Malého boha. Tyto příběhy patří bezesporu mezi největší československé komiksové legendy. Vlastislav Toman vzal dänikenovské téma a otočil ho naruby. Výsledný střet pravěkého společenství na Žluté planetě se sci-fi technologiemi ze Země je dodnes kouzelný. Užívám si hlavně části, kde vystupují pozemšťané. V těchto pasážích je cítit obrovská úcta Gron-c-chů k Zářícím a zároveň obrovské nadšení pozemšťanů. Úžasná je i kresba Františka Kobíka. Je to poctivá ruční práce. Občas hrubší a jindy detailní kombinace hrubých a tenkých linek tuší je vybarvená vodovými barvami. To se mi opravdu líbí. Doba vzniku se v tom nezapře, ale pořád to vypadá dobře. Hodně by mě zajímalo, jak by se to ve své době chytlo na frankofonním trhu.

Kniha obsahuje všech šest původních příběhů, obě takzvané Kruanovské trilogie, které v této knize vyšly poprvé kompletní. Obsahuje také dvě Tomanovy povídky, ze kterých komiks vychází. Celkově jsem už Krunana vychválil, zmínit musím výjimku. Tou je šestý příběh s názvem Kruan a Služebníci zla. Zde je autorem kresby Michal Kocián. Kresba působí dynamicky a na svou dobu i moderně. A tomuto stylu je přizpůsoben i scénář. Jenomže se to vůbec nehodí v předchozím příběhům. Všichni jsou zde děsně sexy, bojují akčně jako Van Damme a mají cool hlášky. Po úctě Gron-c-chů k Zářícím už tu skoro není ani památky a Kruan tu Artovi juniorovi na pohodu řekne “Nevěděl jsem, že jsi tak dobrý”. O tom, že se v bublině mihne i slovo “děvka”, ani nemluvě. V novém souborném vydání Kruan ze Žluté planety je tento šestý příběh kompletně nově zpracovaný pod názvem Kruan a návrat Zářících.

Druhá velká část knihy patří výpravám do Ztraceného světa. Mám je rád stejně jako Kruana. První výpravě, která je adaptací románu Artura C. Doyla, se dá vytknout spousta věcí. Kresba Jiřího Veškrny mi úplně nesedí, přesto jsou jeho panely pro mě nezapomenutelné. Komiks je také plný textu a popisných rámečků, přesto jsem si ani jednou neřekl, že je jich moc a že je jejich čtení únavné. Ten příběh zkrátka dokonale funguje, a to i přesto, že je trošku zkratkovitý. Druhá výprava je nakreslená Františkem Kobíkem a to je pro mě to pravé. Scénář už není adaptací, ale je to původní Tomanův příběh a je to znát. Krásně plynule navazuje na První výpravu, ale je techničtější a dějově rozvětvenější. Třetí výprava už je jen takový dodatek nakreslený Jiřím Petráčkem. Není to ani pořádný komiks. Je to jen pár stránek s rozhovorem v pokoji jakéhosi blázince. Je tvořený obrázky, kolážemi a texty. Ve scénáři jsou navíc občas chyby, takže například stránky s dialogem na sebe špatně navazují.

Zbytek knihy pak tvoří tři krátké sci-fi povídky. Ty jsou spíše zajímavostí, než že by byly zajímavé.

9 18.12.2022

Velkoformátová touha po pomstě a kolosální láska až za hrob. Asi každý známe ten pocit, kdy si představujeme, co všechno bysme udělali těm, kteří by nám ukřivdili, či ublížili našim blízkým. Ti šťastnější si to jen představují ve strachu o své blízké. Ti, kteří takové štěstí neměli, s tou touhou musí žít. Dokud nepřijde smíření, či odpuštění. Anebo dokud se skutečně nepomstí. Ale pomsta mívá své následky. Je těžké si představit ten pocit, kdy někomu v životě zbyde už jen ta pomsta. V této knize je taková touha po pomstě doslova koncentrovaná. V každém čtenáři bezpochyby najde nějaké obavy, kterých se může dotknout.

Nechci Vránu hodnotit s ohledem na okolnosti jejího vzniku. To by se pak i naprostá kravina dala hodnotit kladně jen proto, že za tím stojí silný příběh a jejímu autorovi to psychicky pomohlo. A stejně tak naopak. Dobrý komiks si nezaslouží být označovány za dobrý kvůli okolnostem svého vzniku, ale díky své kvalitě. Je ale pravda, že díky znalosti toho pozadí jsem na autorovo rozpoložení nemohl během čtení nemyslet.

Vrána není kniha na jedno přečtení. Jak kvůli textům, tak kvůli výtvarné stránce. Po prvním přečtení mi byl celý děj jasný, přesto mám pocit, že v budoucnu, v jiném rozpoložení, v něm můžu najít něco více. Třeba už také budu vědět, co si mám představit pod “operadickými trhlinami”. A možná taky ne. Jisté je, že příběh dokáže předat emoce zoufalství. Pokud bych měl vypíchnout pár momentů z děje, které mi přišly zajímavé, tak to určitě budou rozhovory s malou holkou jménem Sherri, kočky táhnoucí se za Erikem a pak způsob, jakým je postupně odkrýváno to, co se toho osudného dne stalo.

"Matka - to slovo v srdcích všech dětí i na jejich rtech znamená bůh."

Co se týká výtvarné stránky, tak je to pro mě tak trošku punk a underground. Po prvním přečtení jsem z toho měl rozporuplné pocity. Něco mi přišlo famózní a něco naopak hrozné. Při druhém čtení se to docela srovnalo. Jisté je, že v tom komiksu je hodně opravdu skvělých panelů a celostránkových kreseb. Na druhou stranu musím říci, že mi na některých panelech vadila kresba očí.

9 18.04.2022

"No do prdele!" Tohle jsem během čtení Pláště nevěřícně řekl několikrát. Jsou momenty, které vás šokují a vy to musíte nějak ventilovat. Plášť je takových nečekaných a zatraceně krvavých momentů plný. Vyprávění je zábavné a nikde nedrhne. Je to příběh o závislosti a šílenství. Umím si představit příběh, ve kterém by figurovalo něco jiného, co by spustilo podobné šílenství - třeba drogy nebo chlast - ale je zkrátka fakt, že s kouzelným pláštěm je všechno stokrát lepší a zábavnější. A nechápejte mě špatně, Joe Hill a Jason Ciaramella určitě nechtěli přinést žádné morální ponaučení o závislostech. Tam žádné ponaučení není. Oni nás zcela evidentně chtěli pobavit pořádným masakrem a to se jim povedlo na jedničku.

Výslednému dojmu hodně přidala kresba. Zach Howard kreslit umí! Jeho kresba je detailní a nazval bych ji i moderní. Ve stínech je použitý tečkovaný rastr, který mám hodně rád, a ten tomu prozměnu dává retro vzhled. Tahle kombinace moderního s retrem na mě dokonale funguje a kresbu jsem si hodně užíval.

9 21.05.2021

Velmi povedená hororová kniha. Mimo filmové plátno lekačky moc nefungují a atmosféra se musí poctivě vybudovat. To se Bunnovi a Crookovi povedlo dokonale. Na začátku vás kniha chytne a baví až do úplného konce. Po celou dobu vás její děj příjemně mrazí a děsí. Kniha Hejna běsů je sice úvodní seznamovací díl celkově osmidílné série, ale její děj je v podstatě uzavřený. Nenechává otevřené nic zásadního, ale dává veliký přislib do budoucna.

9 02.05.2018

Každý jeden den je jeden z komiksů, které nikdy nebudu číst na veřejnosti. Připadal bych si hloupě, kdyby mě při čtení viděl někdo cizí brečet. Vy to tak nejspíš budete mít také. Zároveň je to ale komiks, který není úplně jednoduchý na pochopení. I když jsem ho četl už několikrát, nyní dokonce v češtině, Crwi díky, tak mám přesto pocit, že mi některé drobnosti stále unikají. Abych nebyl pochopený špatně - ten komiks je úžasný a krásný, a považuji ho za jeden z nejlepších komiksů všech dob. Ale jeho sdělení a pointa jsou těžko uchopitelné a vzdorují pokusům o přesný výklad. Hodně z jeho myšlenek se dá vyložit mnoha způsoby a vy až po nějaké době můžete přijít na to, že to mohlo být myšleno jinak, než jste to pochopili napoprvé. Každá kapitola vytváří specifickou směs emocí a dojmů, které se postupně ukládají a skládají ve čtenářově hlavě, aby potom na konci knihy vytvořili jeden dokonalý a komplexní obraz toho, o čem vlastně život je.

"Život je jako knížka, synku. A každá knížka má konec. Bez ohledu na to, jak moc se ti ta knížka líbí, dostaneš se na poslední stránku a knížka skončí. Žádná knížka není bez konce úplná. A když se tam dostaneš, když si přečteš poslední slova, teprve pak poznáš, jak byla dobrá. Bude ti připadat skutečná."

Není tajemstvím, že hlavní hrdina Brás de Oliva Domingos na konci každé kapitoly zemře. Co to znamená? Snaží se tím autoři říct, že každý den stojí za to žít, protože nikdy nevíš, jestli není tvůj poslední? To jistě ano. Nestačí totiž jen snít, že bude líp, ale lepší je se za svými sny vydat. Stačí se jen rozhodnout a otevřít oči.
Tento komiks je plný hlubokých myšlenek a životních mouder. Možná to zní jako klišé, ale až to budete číst, tak vás to dostane. Zazní tam také, že "Smrt nám dává úplně jinou perspektivu na život a všechno ostatní". Možná že právě to je ten důvod, proč Brás musí na konci každé kapitoly zemřít. Všechny kapitoly ukazují takové ty důležité dny, které se vám jednou provždy vryjí do paměti a možná vás i navždy změní. No a Brásova smrt nám umožní podívat se na takové chvíle i z jiné perspektivy a celé to zintenzivní.

Tento komiks ale nemá geniální pouze příběh, ale také kresbu. Výtvarná stránka této knihy je naprosto úžasná! Miluji kresbu obou bratrů a tady je navíc doplněná o úžasné barvy Dava Stewarta. Atmosféra kresby a barev skvěle podtrhuje atmosféru a nálady ve vyprávění. Jak je uvedeno v bonusovém materiálu knihy, Fábio Moon a Gabriel Bá se nesnažili, aby svět v komiku vypadal reálně. Oni se snažili, aby emoce toho světa působily reálně. Myslím, že se jim to podařilo.

8 09.08.2023

Ještě že jsem šel do kina na nové zpracování Tří mušketýru. Původně jsem si Škorpiona kupovat neplánoval, a to i přesto, že mám Mariniho mám rád. Měl jsem z toho příběhu trošku obavy a moje knihovna není nafukovací. Tři mušketýři mě ale nalákali svou atmosférou a na Škorpiona mě přemluvili.

Hned první stránky příběhu dávají tušit, že to bude parádní. Přinejmenším že bude mít kvalitní základy. Na prvních stránkách jsme totiž svědky tajného setkání nejmocnějších rodin starého Říma. Na tomto setkání se dohodnou, že využijí nového náboženství, které je na vzestupu. Využijí křesťanství, aby se udržely u moci i v následujících staletích.

Následně vyprávění skáče do druhé poloviny XVIII. století, kde se již setkáváme se samotným Škorpionem. Děvkařem, šermířem, vykradačem hrobů, vzdělancem a v neposlední řadě rebelem, který se neváhá vzepřít církvi, ani papežově Švýcarské gardě. Rozehrává se zde příběh o spiknutí mocných, o církevních intrikách a o několika osobních mstách. Tato první kniha je skvělým základním kamenem pro celou sérii. Staly se zde důležité události a nadefinovaly se důležité postavy a jejich motivace. Vyprávění má perfektní tempo a naprosto mě pohltilo.

Zmínit musím samozřejmě i Mariniho kresbu a barvy. Pokud jste četli jeho Batmana anebo Orly Říma, tak víte. Jeho kresba je precizní a jeho děvy vnadné. Ale jeho barvy, to je dokonalost sama. Barvy dělá ručně a používá vodovky, které mě v komiksech hodně baví. Často používá syté odstíny, které krásně podtrhují atmosféru vyprávění. Radost pohledět.

8 04.06.2023

První, co mě zaujalo, je kresba a barvy. To z toho komiksu dělá už na první pohled luxusní záležitost. Barvy jsou sice digitální, ale jsou dělané tak, aby se podobaly malbě. Rozhodně to patří k výtvarně nejpěknějším komiksům, které u nás vyšly.

Tulák má sice hlavního hrdinu, ale není to příběh jen jednoho muže. Je to příběh celé komunity. Dějem je to spíše komorní záležitost než epický příběh. Taková povídka natažení na 450 stran. Nedá se tomu upřít poctivě budovaná atmosféra. Navíc se to velmi dobře čte, a to i přes to, že převládajícími pocity při čtení jsou deprese, zmar a beznaděj. Je to svět, který je divný. Nerozumíte mu vy, ani hlavní hrdina. Spousta otázek bez odpovědí. Normálně takové příběhy nemám rád, ale tady to funguje. Mozek mi automaticky začal pracovat na různých teoriích, aniž by k některé z nich tíhnul více. A já jsem mezi tím otáčel stránku za stránkou a spratkovsky odmlouval pocitu zodpovědnosti, který naléhal, ať už to zavřu a jdu spát, že musím jít ráno do práce.

Hlavní trik v pozadí celého příběhu není přísně vědeckofantastický, ale spíše jenom fantastický. S takovými prvky se ve sci-fi můžeme setkat zcela běžně a ničemu to nevadí. Zmiňuji to jenom proto, že jsem se nevyhnul srovnání s Dopisem 44, který byl více technický. Potěšilo mě hlavně to, že to nebylo v žádné z mých teorií. Trošku jsem se totiž bál, že to bude jedno z provařených klišoidních finále. Když to pak bylo ke konci odhaleno, tak jsem si hned vzpomněl na jednu scénu ze začátku knihy, která najednou dostala úplně jiný význam. To se mi vážně líbilo. Hned po dočtení jsem si to tedy celé projel znovu a zaměřil jsem se na rozhovory, které předtím příliš nedávaly smysl. Takže za mě dobrý.

Asi nemá cenu zmiňovat, že je to opět vymazlená kniha. Papíry jsou tak akorát pevné, aby se v tom dobře listovalo, na lakovaných stránkách nezůstávají otisky prstů a vazba perfektně drží. Pěkný je přebal i desky knihy s parciálním lakem.

8 17.03.2023

Jsem nadšený! Dopis 44 je monumentální sci-fi epos. Skutečně velkolepý a epický po všech stránkách. Vím to, byl jsem jím po tři dny naprosto pohlcený. Nyní mám pocit, jako bych to všechno prožil. Že jsem byl s posádkou lodi Clark v pásu asteroidů i že jsem seděl s prezidentem Bladesem v oválné pracovně Bílého domu a dělal s ním všechna jeho těžká rozhodnutí. Nejsem schopen říct, který sci-fi komiks, z těch, co jsem četl, je nejlepší. Muselo by se hodnotit podle jednotlivých kritérií. Svou komplexností a čtenářským zážitkem však patří Dopis 44 rozhodně k těm nejlepším. V počtu stran jasně vede.

Předně je třeba říct, že je to neskutečně dobře napsané. Hrozně příjemně se to čte. Postavy jsou skvěle napsané a pomalu se vyvíjí. Dialogy fungují a pracují s napětím. Navíc Charles Soule umí pracovat s překvapeními. Často mi po otočení stránky spadla brada a občas jsem nadšením i vykřikoval slova jako “Ho ho ho!” anebo “No, do prdele!”. Prostě mě to pohltilo...

Dopis 44 je spíše technická sci-fi. Není to žádná space-opera anebo divoká vesmírná kovbojka. Je vidět, že Charles Soule má sci-fi rád a že nad tím přemýšlel. Moc se mi třeba líbilo logické rozebrání toho, jestli o nás mimozemšťané vědí a jestli od nás něco chtějí. Tohle mě zkrátka baví číst. Celý příběh má dvě hlavní dějové linky, které jsou spolu propojené. Jedna je spíše vědecko-dobrodružná ve vesmíru a druhá zase politicko-vojenská na Zemi. Celý příběh je dějově neuvěřitelně rozmáchlý a nemá smyl z něj nic přibližovat. Bylo by to jenom zrnko, které by vám stejně nic neřeklo o epické velikosti celku. Bylo by snadné napsat, že je to o povaze člověka a lidstva čelícího setkání s mimozemskou civilizací, ale nebyla by to tak úplně pravda. Je to o konkrétních jedincích a jejich rozhodnutích, které mohou mít a většinou i mají netušené a nedozírné následky. Je to také o nevyhnutelnosti a nesmiřitelnosti. Nikdo zde není jenom záporný anebo kladný hrdina. Každý se rozhoduje zodpovědně na základě vlastního přesvědčení a informací, které má.

Charles Soule a kreslíř Alberto Jiménez Alburquerque mají úžasnou fantazii co se mimozemské civilizace a technologie týká. Alburquerque byl pro tento komiks jednoznačně skvělá volba. Zvládá skvěle technické udělátka i lidi. Jeho kresbu jsem si rychle oblíbil a baví mě. Jednotlivé postavy jsou od sebe jasně rozeznatelné, a to i ve skafandrech.

Vyzdvihnout musím i papír a tisk. Papír je pevný a zároveň příjemný na omak. Neleskne se, nezůstávají na něm otisky prstů, ale tisk je i tak pořád ostrý a barvy syté. Moc příjemně se v tom listovalo. Vazba také naprosto skvěle drží. Když k tomu připočítám i povedený parciální lak na deskách, tak zbývá jen smeknout. Mighty Boys a tiskárna PBtisk odvedli moc dobrou práci.

8 19.11.2022

“Třístovka” Franka Millera je pohádka o skutečné události, zatímco “Trojka” Kierona Gillena je historická rekonstrukce smyšleného příběhu. Miller dal mýtu o hrdých a statečných Sparťanech formu. Kieron vrací všechny Millerovy fanoušky na zem. A nejenom je. Přestože se v médiích pravidelně objevují články, které se snaží přiblížit skutečnou historickou realitu Sparty, tak mýtus o statečných a hrdých Sparťanech stále žije. A není se čemu divit. Lidi hrdiny potřebují. Když vám pak Kieron tento mýtus rozbíjí, tak to trošku bolí.

“Trojka” je příběh otroků - heilótů. Je to příběh, který se snaží přiblížit historickou realitu Sparty nějakých sto let po bitvě u Thermophyl. Nesnaží se ale na Spartu naházet špínu a obvinit ji z otrokářství. Nemoralizuje. Nesnižuje statečnost Sparťanů u Horkých bran. Jen se snaží být historicky přesná. Zkušenost říká, že snaha o historickou přesnost bývá často i nudná. To ale není případ “Trojky”. Není to dlouhý a komplikovaný příběh. Řekl bych, že je naopak krátký a přímočarý. Anebo mi zatraceně rychle utekl. Tento příběh o třech uprchlých otrocích, po jejichž stopách se vydává král s třístovkou bojovníků je zkrátka dobře napsaný. Jednoduchá a krvavá zápletka, která má dobře podané politické pozadí a dobře vykreslené postavy. Historické reálie jsou čtenáři podávány nenásilně a často i dost nenápadně. Kompletní informaci pak čtenář dostane až v dodatcích a ve velmi obsáhlých bonusech na konci knihy a není tak zdržován během komiksu.
O kresbě se nebudu nijak víc rozepisovat. Zpočátku jsem si musel zvyknout, ale potom si to sedlo a líbila se mi.

Bonusy posouvají tuto knihu úplně někam jinam, než byste čekali. Už to není jen historický komiks, ale je to populárně naučná kniha o Spartě. Kieron Gillen na knize spolupracoval s několika historiky, zvláště pak s profesorem Stephenem Hodkinsonem z Nottinghamské univerzity - jedním z největších odborníků na Spartu vůbec. Kromě konzultací v průběhu psaní scénáře s ním vedl Gillen také dlouhé rozhovory o historii Sparty a o jejich heilótech. Přepisy těchto rozhovorů jsou přidány do knihy. Profesor Hodkinson také napsal dlouhou esej nejen o Spartě obecně, ale také o historii celého spartského mýtu a o jeho zneužívání v historii i současnosti. I tato esej je v bonusech. Stejně tak jako text o doporučené literatuře v češtině od doktora Nývlta z Akademie věd. Obálky a skicář už jsou jen malou závěrečnou částí těchto obsáhlých bonusů. Potěšila mě i časová osa s historií Sparty, ke které jsem se během čtení několikrát vracel.

8 10.09.2022

Příjemná jednohubka okořeněná brutalitou, masakrem a děsem. Někdo si může stěžovat, že je to předvídatelné. Ano je. Zvláště pro národ Járy Cimrmana, který se stejnou zápletkou také pracoval. Ale vůbec to nevadí. Právě proto, že víme, kam to směřuje, tak si můžeme užívat tu plíživou atmosféru hnusu a brutality očekávaného. Navíc čtenář ví, že lidi nejsou jediné monstra, které skrz to bílé peklo putují. Ale možná taky jo. Kresba a barvy mě bavily. Jednotliví aktéři jsou ve svých mundůrech a kuliších trošku hůře rozeznatelní, ale scénář s tím do určité míry pracuje a kreslíř Alex Cormack jim udělal dost detailů na to, aby je čtenář dokázal rozeznat tam, kde je to potřeba. Doslov autora Richarda Doueka pak celou knihu zasadí do historického kontextu.

8 02.02.2022

Páni, to je úplně jiné než jsem čekal! Čekal jsem dětskou knihu, ale dostal návrat do dětství, do vzpomínek, na které jsme my dospělí už většinou zapomněli. Takové ty drobnosti, na které si vzpomenete, až když vám je někdo ukáže. Třeba jako věci, které vám Pavel Čech ukáže v této knize. Ale nejenom drobnosti, ale také důležité věci, které jste kdysi získali a nebo naopak navždy ztratili. Čekal jsem knihu pro děti a dostal jsem něco, co asi plně ocení především dospělí. Nebudu zapírat a rovnou přiznám, že jsem knihu zavíral s vlhkýma očima. Pavel Čech zkrátka umí takové příběhy vyprávět.
Tato kniha není tvořena pouze kresbou, ale také kolážemi Čechovy kresby, fotek, razítek, stránkami z knih a deníků, vystřižených obrázků a vůbec všeho možného. Ač koláže většinou moc nemusím, tady mají svou důležitou roli.

8 23.05.2021

Mám rád mytologie a jejich příběhy. Tu severskou mám ze všeho nejraději. Jsem citlivý na to, jak autor s bohy a hrdiny příběhů zachází. Naprosto nesnáším, když někdo jenom použije cool jména a pak celou tu mytologii znásilní. To ale, bohům dík, není případ komiksu Asgard. Ten je na úplně opačné straně. Dorison ukázal, že severskou mytologii zná a napsal příběh, který se na slavné příběhy z Eddy odkazuje. Je to komiks s vikingy a se severskou mytologií, ale přitom je stále o obyčejných lidech. Asgarda jsem přečetl jedním dechem a chrochtal si spokojeností. Povedená je i Meyerova kresba. Tady je jasné maximální hodnocení.

8 16.01.2019

Zajímavý způsob, jak profrčet historii divokého západu. Ale jakože hodně rychle. Komiks v krátkých a ještě kratších příbězích ukazuje nabytí a pozbytí hodinek různými lidmi. Ve většině příběhů je známa osoba, která hodinky do dalšího příběhu přenese, ale jinak jsou ty příběhy zcela izolované. Nevýhodou těch krátkých příběhů je, že během těch pár stran nemáte šanci si ke komukoliv udělat nějaký vztah a většina smrtí držitelů hodinek je vám vlastně zcela ukradená. Během čtení se ve mě jen sbíral pocit zmaru a pomíjivosti. Jako kdyby ty hodinky byly prokleté a přinášely svým majitelům smrt. Ale byla to drsná doba a ve westernech se v posteli moc často neumírá. Navíc komiks o několika obyčejných lidech, kteří by zemřeli stářím v posteli, by byl nejspíše poněkud nudným. Na konci knihy zůstává jediná otázka. Jak je možné, že ty hodinky zůstaly po těch staletích, po tolika majitelích a po tolika eskapádách stále krásné a stále funkční.

Každý příběh je kreslený jiným kreslířem a to z ní činí úžasný sborník evropských tvůrců. Přehled stylů je pestrý a je opravdu radost tím listovat. Často zamrzí, že jsou ty příběhy tak krátké a vy si tu kresbu nemůžete užívat déle. Zamrzela mě ještě jedna věc, a to že Marini, který je uvedený v seznamu autorů, je autorem jen dvou variant obálek ze tří a nenakreslil si žádný příběh.

7 31.05.2023

2023
Před šesti lety jsem se nespletl. Při dalším čtení mě to baví více než napoprvé a dávám plné hodnocení. Vyprávění Eda Brubakera má skvělé tempo, dialogy jsou přirozené a rozhodnutí všech postav jsou pochopitelné. Tohle vás zkrátka na chvíli stáhne do zločineckého podsvětí a vy si s překvapením uvědomíte, že jste si oblíbili pěkné mizery, které byste v reálném životě nechtěli potkávat. Ke kresbě Seana Philipse jenom dodám, že se mi líbí, jak ve správné chvíli sází detaily na obličeje. A taky jak pro akci volí ty správné úhly pohledu a tu správnou perspektivu.

2017
Pohled do kriminálníkovy duše aneb cesta do zatracení. Musím říct, že jsem z Criminalu trošku zklamaný. Jednak za to můžou přehnaná očekávání a potom to, že to srovnávám s Brubakerovým Gotham Centralem. Gotham Central je naprosto geniální - policejní práce, která vede k cíli a pokaždé je naděje, že případ dopadne dobře (ať už zachráněnou obětí anebo alespoň chyceným vrahem). Criminal je jiný. Tady se díváme na svět z opačné strany barikády a cesta vede vždycky jenom dolů, hlouběji do větších sraček. Jakmile jedou uklouznete, tak už není cesty zpět. Svět zločinců, anebo těch, co se o něj jen otřeli, je zde vykreslen dost chmurně. Jako spirála “blbejch náhod a špatnejch rozhodnutí”. Ed Brubaker se nepouští do žádného epického příběhu. Jen sleduje osudy několika lidí napříč generacemi, jejichž osudy jsou propojeny skrze jedno podsvětí (anebo Podzemí). Osudy všech hlavních postav jsou vzájemně propletené a je zajímavé odhalovat, co spolu mají společné. Je to dost ukecané, ale to proto, že sledujeme myšlenkové pochody hlavních postav. Tak nějak jsem si jistý, že až to někdy budu číst znova, tak mě to bude bavit více než na poprvé.
Kresba Seana Philipse je parádní, ale není prvoplánově líbivá a plná barev. Je to parádně temné.

7 21.01.2023

Jedno musím říct hned na začátku. Ta kniha je skvělá! Po všech stránkách. Desky jsou úžasně udělané a na první pohled můžou vypadat jako luxusní vydání Koránu. Komiks je vytištěný na hrubém, ale velmi lehkém papíru, takže celá kniha je i při svých rozměrech neuvěřitelně lehká. Černobílá kresba na něm vypadá skvěle a stránky se dobře otáčely. Kresba Craiga Thompsona je stejně fantastická jako v jeho předchozí knize Pod dekou. Je ladná a krásně stínovaná pomocí jemného šrafování. Ale to není všechno. V této knize je navíc na stránkách spousta ozdobných rámečku a jiné orientální estetiky, a to celou knihu posunuje někam jinam. Co se týká příběhu, tak tomu se budu věnovat v následujících odstavcích. Zde už jen dodám, že vyprávění je velmi chytlavé a těch 672 stran uteče jako voda.

V jednoduchosti se dá říct, že příběh je o dvou dětech, které se spolu protloukají fiktivním arabským světem. Celý příběh se odehrává v průběhu nějakých osmnácti let, takže ony děti jsou na konci už dospělými lidmi. Starší dívka často vypráví mladšímu chlapci příběhy z Koránu a ty ho následně provází celým životem. Kouzlo je zde v souvislostech a okolnostech. Vyprávěný příběh je vždy podobenstvím k aktuálnímu dění v hlavním příběhu obou dětí. Ve výsledku to tedy vypadá tak, že ke každé životní situaci a ke každé nesnázi existuje nějaký příběh, ve kterém jeho posluchač může najít ponaučení anebo úlevu. Není to však jen o vyprávění příběhů mezi těmi dvěmi. Dojde také na jejich odloučení a jejich samostatné osudy. Oba se však k vyprávěným příběhům ve vzpomínkách vrací a ty jim pomáhají přečkat těžké časy.
Komiks se také hodně zabývá arabským písmem, magickými čtverci a jinou perskou alchymií a mysticismem. Pro neznalého je to příjemně informativní. Zajímavé je také poznání, jak známé biblické příběhy vypráví Korán a jak se ty verze vzájemně liší.

Druhým aspektem celého vyprávění je onen fiktivní svět, ve kterém se to odehrává. Je to jakási poušť s jedním vyspělým městem a jednou velmi nuznou vesnicí. Je to směs moderního světa s jeho mrakodrapy, auty, motorkami a přehradami, a středověkého světa s jeho sultány, harémy, strážnými s halapartnami místo ákáček a samozřejmě s otrokáři a otroky. Během čtení jsem často zapomínal, že jde o současnost, a ne o dobu pohádek Tisíce a jedné noci. Nejhorší na tomto fiktivním světě je, že nevím, jak moc fiktivní je. Co když taková místa na středním východě anebo v Africe stále existují? Co když stále jsou místa, kde rodiče prodávají své dcery, místa, kde je život černého otroka nemá žádnou cenu, místa, kde středověk neskončil

Třetím aspektem komiksu je to, jak se člověk chová k přírodě. Jak zasírá každý kout přírody svými odpadky, jak někteří lidé z pozice síly kradou přírodní zdroje ostatním. To ovšem není specialita jen islámského světa. Tohle téma ani není v komiksu hlavní. Jenom je tam ten bordel všudypřítomný a podtrhuje ten propastný rozdíl mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi.

7 31.12.2022

Jsem hrozně rád, že jsem se k některým knihám dostal, byť až po letech nezájmu a ignorování. Patří mezi ně i Persepolis. Ta kniha toho totiž nabízí hrozně moc. Persepolis je životopisný komiks. Ale u komiksů, stejně jako u čehokoliv jiného, platí, že i když dva dělají totéž, tak to nikdy není totéž. Nabízí se mi srovnání s Otčinou od Niny Bunjevac. Nina je bezesporu dobrá výtvarnice, ale její kresba mi připadá příliš depresivní. Horší ale je, že mě vyprávění o historii její rodiny a o historii celého Srbsko-Chorvatského konfliktu vůbec nebavilo. To vyprávění Marjane Satrapiová je úplně jiné kafe. Její kresba není tak propracovaná, ale po čtyři dny jsem se těšil, až se do její Persepolis znovu začtu.

Marjane ve svém komiksu shrnuje čtrnáct let svého života. Vyprávění začíná v roce 1980, během islámské revoluce v Íránu, kdy jí bylo deset let a končí, když ve čtyřiadvaceti nadobro odjíždí z Íránu do Francie. Nevypráví však jen o životě v Íránu, ale také o jejím pobytu v Rakousku, kde od čtrnácti žila čtyři roky sama bez rodičů a studovala francouzské gymnázium. Ač její zážitky nejsou vždy veselé, tak o všem vypráví s vtipem a nadhledem. Marjane je od dětství rebelka s funkčním kritickým myšlením, zdravým úsudkem a až příliš velkou upřímností, což jí nejednou dostalo do svízelných situací. Persepolis nabízí mnoho situací a úvah k zamyšlení a nešetří ani emocemi. Navíc čtenáře částečně seznámí s nedávnou historií blízkého východu z pohledu normálního chytrého a nezfanatizovaného Íránčana. Je to kniha, ke které se budu v hlavě nějakou dobu vracet a za čas si ji určitě přečtu znovu.

7 21.06.2022

Tohle je zkrátka geniální komiks. Když se dívám na mé tři roky staré hodnocení černobílé verze, tak bych na něm neměnil vůbec nic. Maximálně ho můžu rozšířit. Je to chytrá fantasy s parádním příběhem, který nepostrádá humor ani napětí. Je to parodie biblických příběhů a obžaloba Boha. Jsou tam nahaté víly a jedna vnadná Hobitka, teda vlastně Šninklí slečna. No a celé je to naprosto úžasně nakreslené a kolorované. Líbila se mi už černobílá verze, ale s koloringem je to prostě božské. Jo a taky tam je sci-fi vozítko. Prostě je tam všechno, co dobrý komiks musí mít. Je moc dobře, že to tu vyšlo znovu a v pevné vazbě. Původní formát evropských alb by tomu slušel víc, ale člověk nemůže chtít všechno. Co mě mrzelo víc, byl poněkud drhnoucí překlad hned na začátku knihy, kdy dvě bubliny úplně nedávaly smysl a přinutily mě vytáhnout starou černobílou verzi k porovnání. Potěšily mě bonusové rozhovory s Rosińskim a Van Hammem.