Noita komentáře u knih

Nepřítele je třeba znát.
Člověk by si to měl přečíst, aby se zasmál, pobavil, zděsil,...
Škoda, že většina věřících k tomu přistupuje jako k licenčnímu ujednání - srolují na konec, odškrtnou "souhlasím". Bez přemýšlení.

Eco lechtá ego :-) Čtením této knihy moje ješitnost vrněla, protože není určena běžnému čtenáři se slovní zásobou 200 slov. Skoro jako být členem srandovního tajného spolku - my dva (mrky mrky) přece víme, o čem je řeč (bez nápovědy slovníku). Za to dostává šestou hvězdičku.
Příběh, který si utahuje z lidí, kteří chtějí vidět symboliku a osudovost všude včetně kiosku na rohu. Velmi nekorektním způsobem - sedmá hvězdička.
Nádherné pojednání o "idiotech, blbcích, hlupácích a bláznech".
Četla jsem to po té "cypovině" od Browna a přímo se v příběhu rochnila.
Je v tom však také poučení, jak smrtelně nebezpeční mohou být blázni, kteří věří, že Listerův seznam pro prádelnu je mapou hvězdné oblohy.
Ryze exaktní příběh o esoterice jako takové.
Dobře si rozmyslete, jestli je to knížka pro vás nebo ne :-) A nebo si pak nestěžujte, že je složitě napsaná - Eco a všichni členové výlučně srandovního spolku se vám budou chechtat.

Ke knize mne přivedl Červený trpaslík, když už jsem nevydržela tlak "všichni o tom mluví a odkazují a já furt nevím". Vyhýbala jsem se s předsudkem, že jde o červenou knihovnu. A ono ne :-)
Největším objevem pro mne byla forma a autentické vnímání pro Austenovou současnosti a pro mne historie. Paradox mezi tím, jak současným způsobem uvažovali a jak rozdílně od dnešní doby se lidé chovali. Jak odlišné měli vnímání společenských povinností a závazků, cti a slušnosti, v čem je společenské chování svazovalo, přestože vnitřní pocity a uvažování se od dnešní doby příliš nelišilo.
Kolik dnešních historických románů odkládám právě pro neautentičnost atmosféry, chování a smýšlení.
Knihu nemiluji ani tak jako příběh, ale jako dokument vypovídající o specifické části lidské společnosti. Kdo chce číst "láfstory", ten si ho v tom najde, ale mne uspokojuje a naplňuje jiný aspekt a v tom je Austenová nenahraditelná, zatímco příběhů on a ona jsou kvanta.
Za mne max :-)

10 10.02.2017

Nádherné pasáže o nezasloužené úctě, kde podotýká, že na lidské hlouposti či nevzdělanosti není nic úctyhodného.
A citát v knize uvedený:
Lidi, kteří věří v něco, pro co nemají racionální ospravedlnění, nazýváme různými jmény. Je-li jejich víra velmi rozšířená, říkáme jim "věřící"; jinak to jsou "blázni", "šílenci" nebo "pomatení"... Klíč k duševnímu zdraví očividně spočívá v počtu. I přesto je pouze historická náhoda, že v naší společnosti považujeme za normální, když někdo věří, že Stvořitel vesmíru slyší vaše myšlenky, ale věřit, že s vámi komunikuje morseovkou vyťukávanou kapkami deště na okno ložnice, se rovná duševní poruše. Takže věřící obyčejně šílení nejsou, i když jejich víra úplně šílená je.
(S. Harris)

10 16.01.2017

Překvapivě se tato odborná kniha čte rychle a snadno. Musím říct, že je obrovským přínosem, když ji čtete v mateřském jazyce od našince. Člověk se stejným kulturním zázemím je mnohem srozumitelnějším, dotýkají se ho obdobné otázky, prošel obdobným vzdělávacím systémem. V jeho uvažování se člověk nemusí ztrácet a tápat.
Po odpudivém nesympatickém úvodu pana Komárka, který však vykazuje všechna stigmata magnezia litera a vysvětluje, proč mezi nima tato kniha je, přišla mnohem přijatelnější autorova část - už jsem se bála, že bude ve stejném duchu.
Místy mi přijde srandovní nějaké přirovnání. Třeba Matka Tereza...když i Franta měl potíže s jejím svatořečením, protože ho děsila její záliba v pozorování utrpení pacientů - číst jeho vyjádření bylo velmi zajímavé a poučné a její citace ostatně taky.
A pak už mne jen uráží autorova snaha zalíbit se všem a zamést všechno pod kobereček, jen aby si nepohněval věřící, "humanitís" nebo neřekl něco nekorektního. Druhá možnost je děsivá - to jest, že by jednou větou tvrdil, že určité jevy jsou špatně u všech živých tvorů, ale člověka z toho z korektních a etických důvodů vypreparoval. Ale co my víme, jak psal Dawkins, když dojde na indoktrinace, tak i vzdělaný inteligentní člověk zčistajasna přejde na druhou stranu cesty po oslím můstku aniž by si to uvědomoval. (což se v jistém případě stává i Dawkinsovi :-) ) Přesto je však Dawkins schopen i říct, že ačkoli je mu to vyčítáno, tak se nestydí za to, že je vzdělaným bílým mužem (s důrazem na všechna tři poslední slova).

A k samotnému obsahu a teorii - tu nyní budu pár let testovat pozorováním v praxi, abych si mohla utvořit vlastní názor :-)

Váš registrovaný "pokusný králík"

Někdy si myslívám, že příběh muže je příběh lásky k ženě. Vzpomínky na celou mou minulost, které nyní vypisuji, jsou vzpomínky na mou lásku k ženě. Miloval jsem ji vždycky v těch deseti tisících životů a podob. Miluji ji nyní. Můj spánek je jí plný, mé probouzející se představy, ať začínají kdykoli, vedou mě vždycky k ní. Není úniku před tou věčnou, skvělou, vždy novým leskem zářící postavou ženy.

Každý člověk, který se setkal s bezprávím (třeba našeho právního systému) touží po spravedlnosti a ne po soudní byrokracii, právech zločinců a humánních pseudotrestech. Každý takový touží mít kmotra, k němuž by se mohl utíkat a který by skutečně hájil jeho zájmy. Vito Corleone, tak jak je popsán, vzbuzuje oddanost a úctu. Vito Corleone představuje to, jak si lidé představují spravedlnost - prostě spravedlivou, individuální, s osobním přístupem a neobejitelnou.
V čem se vlastně liší placení daní státu, (který je má vynakládat na hájení zájmů obyvatel a přitom nečiní tak, a proto ho musí Vito Corleone suplovat) a vybíráním poplatků za ochranu od kmotra, která skutečně funguje?
Co je vlastně nutné? Ten ryzí charakter. To, co by měl představovat právní systém...ale je tomu tak?
Toto je příběh plný zamyšlení nad vnímáním spravedlnosti.

Cílovou skupinou jsou mladiství intelektuálové a já už mám roky směšného polemizování v čajovně za sebou. Tam, kde bych kdysi dumala nad pohnutkami mi dnes vyvstalo pouze defilé nezajímavých žabařů, kteří ve mně nedokázali vzbudit jedinou pohnutku pozitivní či negativní. Nikdy jsem však zázemí či zážitky z dětství nepovažovala za omluvu nebo polehčující okolnost. Ona zneužívá chlapy a nic za to a oni se nadšeně nechávají zneužívat - vzájemná symbióza.

Rozum a cit není ani oslnivý bohatý pan Darcy ani půvabná oduševnělá Elizabeth. Edward Ferrers je zakřiknutý, nepříliš hezký, s ustupující bradou a trochu ňouma, ovšem jeho devizou je silný charakter, smysl pro čest a povinnost, stálost a oddanost. Elinor je všedně pohledná, racionální, empatická a oplývající taktem. Táhne je to k sobě, protože jsou jeden pro druhého poklidným něžným přístavem, čehož si nadevše cení. Nic strhujícího, srdceryvného, co by vydojilo emoce z Hollywoodem odkojených, kteří mají o lásce podobné představy jako druhá sestra – Mariana. Krásná, hudebně nadaná, silně emocionální, leč bez empatie, ve svém citu až sobecká a beztaktní, hledající lásku na život a na smrt. Třetí nejmladší Margaret neoplývá ani bystrostí ani šarmem. Matka je laskavá a tichá, nicméně stejně emocionální jako Mariana. Paní Jenningsová je hlučná, familiární drbna, ovšem jak někdy leze na nervy, stejně pak dojímá svou dobrotou, štědrostí a snahou pomoci. Lucy Steelová je pohledná a chudá, avšak nevzbuzuje v nás sympatie, protože jde o kariéristku a zlatokopku. Zatímco její sestra Nancy je komická figurka, která oživuje romantiku příběhu. Stejně tak jsou vykresleny i další charaktery.
Příběh nám předkládá myšlenku, že emoce nemusí stříkat jako potoky modré krve, ba někdy je to přímo na škodu, jak se Mariana přesvědčí. A že city se nemusí předhazovat davu jako houska v krámě a přesto jsou silné a všeobjímající.
Zkrátka nutí mne to číst ho opětovně, zatímco Pýcha a předsudek nikolivěk :-)

"Tady někde musela vést římská cesta."
Dawkins je angloafričan, rozený Keňan, což ukazuje, jak korektně hloupé je takové označení užívat pro barvu kůže.
Pokud jsem si myslela, že Gerald Durrell pochází z potrhlé rodinky, jak vystřižené z Wodehouse či Jeromeho, tak Dawkins mne ujistil, že se to vztahuje i na anglickou aristokracii. Jemný humor a satira jsou mu po spisovatelské stránce vlastní a je objevné podívat se na něj z té lidské stránky po přečtení jeho odborné literatury.
Stejně jako jeho táta či děd vyrůstal na internátní škole a rodiče vídal i jednou za pár let, ranní budíčky, kdy i ve velmi chladných ránech nazí nastupovali na mytí v ledové vodě, nešetřili na ně rákoskou, spíše jídlem....ale nepozorovali na sobě, že by strádali a trpěli nebo neměli láskyplné rodinné vztahy, protože jim to psychologové ještě nestihli říct :-)
Kniha odpověděla na otázku, jestli se zná s Attenboroughem - ano, už v devíti ho vzal na chytání pulců, protože David je rodinný přítel a jezdil k nim často.
Kromě všech informací a humoru na mne ještě dýchla ta atmosféra "staré Anglie" jako v Poirotovi nebo Třech mužích ve člunu.

7 12.04.2017

Nesnáším knihy, které se tváří seriózně a pak jsou plné historických blábolů.
Co spadlo Izákovi na hlavu víme od čtvrté třídy základky, takže čekat, až na to přijde "uznávaný harvardský profesor náboženské symbolologie" bylo nervy drásající.

Vynikající a neobyčejně vtipně psaná historie archeologie a muzejnictví u nás s důrazem na zákulisí, vtipné i dojemné historky "z natáčení", nové nahlížení na obroditele jako byl Dobrovský a drobné detaily např. o Nerudovi.
Název knihy i vybraný obrázek na přebalu jsou autorovým osobním vtipem na téma - staroslovan se sekeromlatem doby kamenné a výraz pohan, tak hojně a chybně užívaný.
Kniha je plná černého humoru s trpkou pachutí, kdy popisuje velmi realisticky instituci národního musea, kde se preferovalo, ztrácelo, kradlo, odmítalo, vyřazovalo,....až z národního kulturního dědictví mnoho nezbylo, třeba jen proto, že "všichni byli egyptologové" (bylo to "in") a co tam po nějakých staroslovanských pomátkách, unětické kultuře a lidu popelnicových polí.
Jde tedy o odborně neodbornou literaturu o neodborně odborných skutečnostech. O lidských selháních a pochybeních, hamižnosti či ryzí hlouposti stejně jako o ušlechtilosti, hluboké morálnosti a sebeobětování všech těch průkopníků archeologie u nás.
Kniha ve mně zanechala hluboký dojem a zájemcům doporučuji i sesterskou publikaci Objevitelé zlatého věku od téhož autora, tentokráte v celosvětovém měřítku.

7 25.10.2016

Vynikající příběh z dob, kdy ještě autor psal nadšeně a necpal tam samoúčelové zvrácenosti, což mi brání v dočtení celé řady jeho novějších knih.
Vzhledem k tomu, že "Selský syn Ivan a saň" byla má nejoblíbenější pohádka, hodně mi Ivan splynul s Iljou. Zjistila jsem, že má v sobě kus slovanské mytologie a taky, že ta pohádková "Rybízová řeka" je vlastně opět špatný překlad, protože je to Smorodina (v ruštině souznělé s rybízem). Ovšem ve vysvětlivkách knihy je také krpa. Vlastně dvě. Styx je jméno bohyně dané řeky a proto je adekvátní ženský rod. A pak jsem také neváhala a rychle hledala všechny odborné informace a etymologicky smorodina není od "smrdět", alebrž od "smaga" = "ohnivé plameny". Tudíž šlo zjevně o plamennou řeku.
Nicméně opakuji, že jinak je kniha velmi zajímavá, čte se sama jedním dechem a člověka potěší i to, že hrdina mohl být ještě blonďatý klaďas :-))

6 19.03.2018

Je z toho tak nějak smutno, přestože se to četlo svižně. Slovy Barbey D'Aurevillyho se skutečně příliš soustřeďoval na pozorování vlastního pupku a selhal jako manžel, otec a hlavně císař. Kdo považuje za nejvyšší ctnost lhostejnost vůči všemu není z vladařského materiálu. Čím dál více pak kniha připomínala "Můj milý deníčku..." otce Školastika v duchovní onanii "jsem tak ctnostný". Třebaže to myslel i dobře, tak se příliš opájel vlastní výjimečností a skutečný život mu unikal mezi prsty. A ruku na srdce, postupně jsem nabyla dojmu, že mu scházela pokora aneb "ďábelská pýcha se ho zmocnila". Bodejť by toho nevyužili všichni ambicióznější sousedé Říma...začátek konce velké říše. Jak živé, jak současné, jak tragické.

Toto nebyla jednoduchá kniha, ale rozhodně výjimečná. Nečekejte jediné slovo o komunismu. Jde o dva svazky v jednom. První je rekonstrukce počátku revoluce z poznámek v deníku, korespondence a dokumentů. Druhá jsou jen dokumenty den za dnem. Korespondencem se spolubojovníky, s protivníky, s červeným křížem, se zásobováním, s rodinou, s pozůstalými, hlášení z rádií, ukořistěné dokumenty nepřítele a na konci pár projevů. V obrazové části jsou zobrazeny ty stránky z deníčků, dopisy, instrukce i mapy operací, ke kterým se text odkazuje. Překlad je výjimečně kvalitní, i když byl velmi náročný. Našla jsem dvě chyby - str. 744 a 746. To je v dnešní době vzácně málo.
Mezi řádky si můžete dělat obrázek o Fidelově charakteru. A nyní již nemám problém pochopit, proč si ho národ zbožštil. Jeho největší strategické vítězství bylo donutit jižanské národy se sklonem k emocionalitě, přehánění a bagatelizování, aby mu dodávali přesné, nezkreslené a úplné informace. Jeho lakonické vyjadřování, přímost, rovnostářství, slušnost, nesobeckost a nepodléhání emocím - to je muselo ohromovat. Kolik šéfů dovede přiznat vinu, že rozkaz se dal vykládat i jiným způsobem, že v noci zabloudil v horském terénu, kdo se dokáže vzdát daru luxusního zboží a celý přerozdělit, který šéf upřednostní strategickou akci před ošetřením svého bolavého zubu. Třeba když psal Che Guevarovi - jestli budeme mít při příštím setkání trochu víc času, dovolím ti, abys mi tu stoličku spravil. Je to svým způsobem legrační - JUDr. Fidel Castro a MUDr. Che Guevara :-) Che byl snílek a silně emocionální charismatický živel. Nejprve boj, pak hodiny chirurgie, pak třeba zubařina,...universální doktor a volné chvilce usnul nad Goethem vyčerpáním. Revoluce byl pro něj způsob života, jako adrenalinový sport. Nedokázal pak žít v míru. Fidel byl pragmatický, vynikající stratég a dokázal myslet na neuvěřitelné množství věcí. 3/4 knihy vám postupně dochází, proč vlastně systematicky všechny zajatce ošetřuje, zakazuje vyslýchat, mučit i slovně šikanovat, naopak přednostně nakrmit a všechny předat Červenému kříži....a ke konci to pak i někomu v dopise vyjádří - toto je občanská válka a jednou bude mír a budeme s těmi lidmi chtít žít ve společné zemi. Navíc je to nejlepší reklama pro podporu revoluce, aby k nim přebíhali další. Taky aby se nepřátelská armáda snadno vzdávala, když ví, že jim nic zlého nehrozí a nebojovali do posledního muže. Když se nějaký z jeho spolubojovníků či velitelů proti těmto zásadám, které si stanovili na začátku revoluce, provinil, tak byl odvolán a vyšetřován. Nic neponechávat náhodě - to byla jeho zásada. Byl to železný dědek a dokázal bojovat i proti nadnárodní plutokracii - naprosto věřil ve svou věc. Byl vlastně idealista, přestože realista. A samozřejmě je zjevné komu musel být trnem v oku :-) Ukočírovat to všechno bylo nadlidské - a s tím materiálem... a tak dlouho... Zvláště na to dlouho "potom" byl vyloženě sám. Avšak kde brát tak zvláštní nátury, jako byla ta jeho.
Jeho strohý způsob vyjadřování mi výborně sedl a nahlížení do jeho uvažování po dobu dvou let revoluce den za dnem, jak popisoval průběh - to taky.
Nevybavím si knihu, která by na mne jako celek udělala tak hluboký dojem.

5 26.04.2018

Zajímavá kniha, kterou vlastně Marco Polo nenapsal. Diktoval ji ve vězení svému spoluvězni, aby si ukrátili čas a spoluvězeň ji pak sepsal a vydal. Vzhledem k tomu, že se ve vězení nemohl opírat o jakékoliv podklady, zápisky, mapy, ale pouze svou paměť, tak je třeba brát to s nadhledem a jako nepřesné a občas i zmatené. Navíc hodně ovlivněné dobou - podívejme se třeba na Kosmovu kroniku a obligátní "Byl to odporný modloslužebník, o něm si nic říkat nebudeme...".
I přesto tam člověk nalezne řadu zajímavostí a unikátních informací. Těžko hodnotit tuto podivnou literární památku.

O té to knize se dá napsat komentář příliš krátký nebo příliš dlouhý. Zdědila jsem exemplář prvního nezkráceného vydání a nemůžu si ho vynachválit. Kuchařka respektuje tradiční kuchyňské vážení v dkg (jak já nenávidím ty recepty s frontama nesmyslných nul a časté chyby v nich). Dále se můžete spolehnout, že recept je na množství pro běžnou rodinu 2 + 2-3 (nestane se vám, že navaříte pro regiment nebo pro sýkorky). Recepty jsou důsledné a neponechávají nic náhodě. Najdete tam však i vše o stolování, prostírání, skladování potravin – od rozklepnutí vajíčka po stahování uhoře.
V dětství jsem hledávala klasické recepty na makovou nádivku nebo moravské zelí, až později jsem si povšimla, že tam jsou i recepty na úpravu kvíčal, sluk, humrů, šneků, obskurních zelenin, ...co si jen vzpomenete. Velmi příjemné je i ztrojování receptur – např. třené těsto ve třech variantách – jemné, běžné a levné. Každé je s přepočtem surovin a uděláte si dobrou povšechnou představu, co která ingredience pokrmu dodává a co se tedy dá nahradit čím a v jakém poměru.
A ta nepřeberná množství omáček, nádivek, pomazánek, bylinkových čajů, moučníků, cukrového, polévek. A samozřejmě veškerou klasiku, na niž si vzpomenete.
V sekci hromadné stravování pak naleznete recepty upravené pro větší množství osob, a ačkoliv se vám třeba jen párkrát za život stane, že budete muset nakrmit 20 lidí najednou, budete vděčni, když vám někdo propočte ingredience a potvrdí odhady a řekne třeba jak velké nádoby si připravit. Takže na rodinné sešlosti bez obav uvaříte hovězí vývar s játrovými knedlíčky a dančí guláš s knedlíkem, aniž by vám zbylo nebo pochybělo.
Pakliže toužíte mít doma kuchařku, na niž se můžete spolehnout, tak s touto nesáhnete vedle.

5 07.02.2018

Fantaskní "detektivka" s pozdně secesním přídechem tajemna.
Nejvtipnější jsou fakta okolo anglické verse, která v současnosti zní "A nezůstal ani jeden" a dětská říkačka je předělána z deseti malých černoušků na deset malých vojáčků :-))

Jedna z mála knih, které jsem nedočetla přes buldočí zatvrzelost. Nevím o čem to bylo, o kom to bylo, o co komu šlo, kde je pointa, pohnutky, emoce a kam to spělo, ale ani ve 3/4 knihy jsem netušila kdo, co, jak, proč a s kým natož za kolik. Jen kýble suchopárné nudy, ze které si nevybavím jedinou pasáž.
Vím nabeton jen jediné a to, že by viktoriánská Anglie neposkytla černochovi cylindr, leda by to byla součást livreje. V tom asi tkvělo to fantasy.

PS: Připomíná to Malého prince - stejný problém o čem že to je?!

Především autor není literát, ale kat. To, co převedl do knižní podoby jsou zápisky jeho jednotlivých předků - rodinná kronika. Styly se střídají, jelikož jde o dílo generací Sansonů. Kniha obsahuje jak počátek neslavné kariéry, tak detaily z běžného života - například synové katů se od pěti let museli účastnit poprav, aby se připravili na budoucí zaměstnání (jiné mít nesměli) a proto autor nemá rodinu - nechce pokračovat.
Nestranný pohled na francouzskou revoluci, kde probíhalo denně 50-70 poprav je ohromující. Neměli si ani čas dělat zápisky, jelikož je příšerně bolely ruce ze stínání hlav. A tak přišla gilotina a z poprav se stala manufakturní výroba. Otec autora již viděl krvavé skvrny i na nedělním ubruse u oběda.
Kniha je autentickým a nenahraditelným obrazem doby.

5 18.01.2017