NGC6715 komentáře u knih

Kniha se snaží ukazovat, jak jsme se měli vždy čím dál lépe a domnívá se, že je to důvod, že se budeme mít lépe i nadále. To, že něco bylo, nikdy nedokazuje, že to bude i nadále. Tento postup není dedukce, ale extrapolace. A extrapolace při předvídání budoucnosti zpravidla moc nefungují. Navíc za pokrok v tom, jak se máme, draze platíme – vyspělá část lidstva (která využívá popisovaného pokroku nejvíce) vymírá, je nahrazována primitivnějšími přistěhovalci – máme se dobře a vymíráme? Tady je snad něco špatně. Drancujeme planetu jako nikdy. Ničíme ostatní živočišné druhy, spotřebováváme zdroje, produkujeme stále více odpadu, a to vše rychlostí, která dramaticky roste. Měníme globální klima. Kapitál má globální moc, jaká tu nikdy v minulosti nebyla. Obavy jsou na místě. A ačkoliv s tím dnes většina lidí nebude souhlasit, je na místě vzdát se trochy toho obdivovaného blahobytu (který je z velké části soustředěn u několika nejbohatších jedinců) a udělat něco pro udržitelnost systému. Chápu, že někoho uspokojí dostatek žvance a zábavy – nejsme pudově a geneticky vybaveni na to, abychom řešili globální problémy. Jsme vybaveni na to, abychom obhajovali vlastní blahobyt a bojovali o něj. Pokud ho máme, jsme v pohodě. Dnes je moderní být v pohodě, i když problémy jsou zjevné. Ale pokud budeme mít kromě pudů i rozum, musí nám dojít, že to nestačí. Naše jednání má důsledky. Od dob pravěkých lovců se lidé změnili jen málo, ale naše prostředí se změnilo extrémně – díky našemu vlastnímu působení, jehož důsledky jsme nikdy nebyly schopni předvídat. Nejsme mu přizpůsobeni. Proto se mnoho lidí s radostí nechá utvrzovat v tom, že problémy, na které nejsme připraveni neexistují. Vím, že knihy jako je tato a další (Faktomluva, Racionální optimista…) jsou důležité pro stabilizaci společnosti. Pokud chcete, aby lidé neusilovali o změnu, musíte je přesvědčit, že se mají dobře. Nějaká stabilita potřeba je, ale dnes už začíná být nutná změna. Možná se máme lépe z hlediska materiálního, ale to není důležité. Tvrdit, že se máme celkově lépe je chyba – evoluce to vylučuje. Evoluce funguje tak, že se živočichové vyvíjí. Mohli bychom proto tvrdit, že se budou mít stále lépe. Ale nemají. Jejich prostředí se totiž vyvíjí také a roste konkurence. Stejně tak my sice máme větší možnosti, ale také stojíme před většími problémy a větší konkurencí, kterou si sami tvoříme. Proto se nelze tvrdit, že se máme lépe, jen nemáme starosti o obživu (alespoň část z nás), ale o jiné věci, není to lepší ani horší, je to jen jiné. Lépe se mají možná ti, kdo si problémy neuvědomují. A pokud tyto lidi necháme rozhodovat o našem osudu, doplatíme na to všichni.

2 17.05.2021

Obsáhlá kniha obsahující sbírku mainstreamové ekonomie, její složitost odpovídá úrovni střední školy s omezeným využíváním matematiky, pro úpadek je dnes považována za vysokoškolskou učebnici. Teorie a grafy, které se čím dál více odtrhávají od reality – přesně to, co po vás budou chtít ve škole a díky čemu (díky víře v toto) jde současná ekonomika od krize ke krizi, roste cena bydlení, musí se provozovat věci jako kvantitativní uvolňování (které už přestává fungovat)...

2 19.04.2021

Kniha o stále se zrychlujícím světě a o tom, že na některé věci je potřeba čas, který rychlý svět nedokáže nelézt. O tom, že vyžadujeme stále více vjemů. Rychlost je návyková jak po ekonomické, tak po psychologické stránce. Vynucuje ji konkurence, a proto nemáme na výběr. O pomalé věci nás systém připravuje (rodina, čas vytvořit si správné názory - ty v rychlé době spíše přejímáme, čas na hluboké myšlenky a věci, které je třeba rozmýšlet delší dobu a důkladněji). Rychlá doba přeje povrchnosti. Podle knihy je nutné rozlišovat mezi tím, kde je rychlost na místě a kde nikoliv. Kniha je sama o sobě pomalejší (ale má velkou pravdu)- je to zde na místě?

2 26.10.2020

Zajímavé úvahy o robotech a budoucnosti, od samořiditelných aut, po ovládnutí světa stroji. Život 1.0 je ten běžný biologický, jak ho známe, který se vyvíjí tak, že se pomocí evoluce přizpůsobuje prostředí. Život 2.0 je ten, kdy si život tvoří vlastní programy – tedy život, který tvoří vlastní kulturu, ten lidský. Život 3.0 je, když si život sám mění nejen svůj software, ale i hardware. Tedy ten robotický (kniha bohužel opomíjí možnost změn lidského hardwaru pomocí genetického inženýrství). Úvahy o tom, zda roboti mohou ovládat lidi pro jejich dobro nebo ne, jak může fungovat plně robotizovaná civilizace (včetně pár ekonomických úvah, které jsou spíše okrajové, autor se domnívá, že krátkodobě budou vznikat nová pracovní místa, ale z dlouhodobějšího pohledu většina pracovních míst zanikne). Kniha je na pomezí vědy, filozofie a sci-fi. Kromě umělé inteligence a jejích dopadů se kniha zabývá i dalšími tématy, jako je jaderná fúze, čtení myšlenek, nebo vědomí.

2 29.08.2020

Kniha upozorňuje na to, že v dnešním světě mají velkou výhodu extroverti a potenciál introvertů zůstává nevyužitý, ačkoliv v některých věcech jsou lepší než extroverti. Kniha obsahuje přesný a podrobný popis situace. Rady co s tím dělat, se však omezují na manažerská rozhodnutí a další podobné situace, do kterých se běžný introvert vůbec nedostane.

2 22.08.2020

(SPOILER) Autorský kolektiv upraví tvrzení oponentů tak, aby se dali snadněji vyvrátit a pak je vyvrátí. Účelový výběr příkladů je u tohoto typu literatury samozřejmostí. Kniha v některých částech připomíná Urzův Anarchokapitalismus, v jiných jsou navrhovány někdy i umírněná řešení – podle toho, kterou část psal, jaký autor. V mnoha věcech si jednotliví autoři odporují. Nic originálního ale nečekejte. Jeden z umírněnějších autorů sice podporuje věci jako prodej emisních povolenek (čímž pravděpodobně znemožnil celou knihu i před cílovou skupinou čtenářů, kteří nemají rádi cokoliv společného se státem), ale snaží se to vykompenzovat například tvrzením, že zastáncům ekologie nejde o ekologii, ale o to, aby maximalizovali moc státu, což je možná spiknutí, o kterém se musí začít veřejně diskutovat. Obzvláště mě zaujala jedna část, nazvaná Levicová teorie a realita (strana 106) která řeší, proč lidové písně mají většinou levicový charakter a dochází k překvapivému zjištění, že je to tím, že tyto písně jsou mimo realitu – to je zjevně velmi důležitý poznatek k tématu a zahrnuje všechny moderní teorie levice o ekologii. V této části se jeden z autorů kajícně a dojemně přiznává, že jako bláhový student věřil v politiku státních zásahů. Co na plat, je to hrdina dnešní doby, pochopil, že lidové písně nedávají odpověď na globální problémy a obrátil se víru pravou. Kniha zpracovává široké spektrum věcí, je dlouhá, ale čte se celkem dobře. Většina věcí je (navzdory mému zlomyslnému výběru částí které popisuji) k tématu a někdy mají i hlavu a patu, i když souhlasit s nimi většinou nelze. Kniha může posloužit jako určitý přehled ekologických ideologických názorů, ale popis těchto ideologií je značně zkreslený tím, že se autoři až příliš usilovně snaží prosazovat svoji ideologii a hanět ostatní (což chápu u jízlivých komentářů ke knihám, ale v knize, která se tváří odborně by to být nemělo). Svým propagandistickým podáním kniha připomíná některé socialistické knihy, ale nelze o ní říct, že je úplně bezcenná. Ještě zmíním pár zajímavých názorů (možná je formuluji maličko jinak, ale význam ponechám): Vzduch by se měl zprivatizovat, aby lidé mohly dohlížet na jeho znečišťování, ale znečišťování vzduchu je víceméně v pořádku, protože zvířata a rostliny od něj také vypouštějí kde co a nikoho to nevzrušuje. Za přeplněné silnice může to, že silnice nejsou soukromé. Pokud jde o dědictví dalším generacím, kniha se vyhýbá tomu, aby za toto dědictví byla považována například příroda. Místo toho „nenápadně“ odbočuje a zdůrazňuje, že je nejlepší, aby výrobní a konzumní statky byly děděny v rodinách – to je hlavní dědictví další generaci. O Zemi jako takovou vůbec nejde. Globální oteplování je v pořádku, protože by možná mohlo přinést i užitek a jeho dopady nejsme schopni vyčíslit. Riskovat obrovské problémy je tedy v pořádku, protože existuje nějaká malá naděje na ziskové využití. O udržitelný rozvoj nemá cenu usilovat, protože autoři knihy neví, co to je, a proto to neví nikdo. Udržitelný rozvoj je pouze nebezpečný mýtus. Protože dodnes jsme přírodu ani sebe kapitalismem nezničili, je to nezvratný důkaz toho, že přírodu ani sebe kapitalismem nezničíme a dokonce toho, že je kapitalismus tím nejlepším možným systémem. V primitivních zemích lidé kácejí lesy, protože zlá vláda je zdaní a aby vydělali na daně, musí tyto lesy zlikvidovat. Bez vlády by lesy vesele vzkvétali, a kromě toho by je mohl vlastnit někdo, kdo chudým obyvatelům v jejich likvidaci zabrání.

2 26.07.2020

Nikdo nevidí, a hlavně téměř nikdo nehledá možnosti, jak se posunout nad rámec kapitalismu. Kapitalismus je podle nás konec dějin, konec vývoje. Obzvlášť zajímavý mi přišel popis britských studentů, k němuž jsem zde vybral nějaké citáty:
… britští studenti, jejichž situace je nesrovnatelně horší, jsou podle všeho se svým osudem smíření. To je však podle mého soudu nikoliv důsledkem apatie či cynismu, ale reflexivní nemohoucností. Oni vědí, že věci nejsou v pořádku, kromě toho ale také vědí, že s tím nemohou nic dělat. Toto „vědění“, tato reflexivita, není výsledkem existujícího stavu věcí. Je to sebenaplňující se proroctví…
… Deprese je obvykle charakterizována anhedonií, nicméně stav, o němž hovořím, se nevyznačuje ani tak neschopností těšit se z věcí, jako spíše neschopností dělat cokoliv jiného než se pídit za požitky. Panuje rozšířený pocit, že „něco schází“ – nedostává se však poznání, že k tomuto záhadnému, chybějícímu pocitu potěšení lze dospět toliko „mimo princip slasti“. Nemalou část viny na tom nese ambivalentní postavení studentů rozpolcených mezi jejich starou rolí subjektů disciplinárních institucí a jejich novým postavením konzumentů služeb. …

2 19.07.2020

Autoři zavádí příliš mnoho pojmů, příliš se nimrají v detailech minulosti a uniká jim podstata. Lidé možná jsou jen těžko poučitelní, ale hlavní problém je jinde. Problém je spíše v tom, že trh generuje chybné signály. Dejme tomu, že spekulanti skoupí nějakou komoditu. Její cena vzroste. Ostatní vidí že cena roste a vidí, že ostatní na tom bohatnou. Tak to zkusí taky. Kupují dál a dál a cena roste, až najednou už lidé nemají peníze na další spekulace, nebo si dav uvědomí, že věc je předražená. Pak praskne bublina. Lidé prostě nemohou mít dostatek dat k tomu, aby věděli, kdy bublina praskne (kdyby je měli, bublina by vůbec nevznikla). Ale ví, že nejvíce vydělají ti, kdo se svezou na bublině, nikoliv ti, kdo čekají na vhodnou racionální cenu – to čekání může být koneckonců i mnoho let. Tak to logicky zkouší. Existuje mnoho příkladů, kdy byli ekonomičtí prognostici a profesionální investoři propuštěni, protože to, že je věc předražená, rozpoznali před prasknutím bubliny – jejich kolegové vydělávali na bublině, ale oni ji rozpoznali příliš brzo. Pokud se mýlí všichni, společnost i vedení jim to často odpustí (nelze zlikvidovat všechny v dané ekonomické oblasti najednou). Pokud ale nevyděláváte, zatím co ostatní ano, je to v kapitalismu problém. Proto je lepší riskovat. Podobný problém je s dluhem. Běžně investice vynáší více, než kolik je úrok. Proto se vyplatí půjčit si a investovat. Jenže nakonec to lidé přeženou, protože sice víme, že je ziskové si půjčit a investovat, ale nevíme, do kdy. Úplný zákaz těchto praktik zbrzdí ekonomiku, takže je musíme nechat, ale neznáme strop. Pokud jde o státní dluh, autoři si neuvědomují, že velká část státních dluhů vznikla nutností zachraňování soukromých společností a likvidací následků krize, které by jinak byly daleko horší – a i když je dluh problém, bez zásahu by byl problém často daleko větší. Stát, který nepomůže v krizi, zažije bankroty a bude zničen konkurencí ostatních států. Proto může být dluh menší zlo. To ale kritici dluhu nevidí. Stát má v kapitalismu dvě možnosti – zasáhnout a nezasáhnout, a obě jsou špatné – může zvolit jen tu méně špatnou (a nesmí to s ní přehnat). Nakonec i největší zastánci volných trhů, když byly u vlády a byla krize, se vždy nakonec rozhodli zasáhnout. Pokud chcete znát podstatu krizí, doporučuji spíše knihu Jak selhávají trhy (John Cassidy).

2 05.07.2020

(SPOILER) Kniha je ohodnocená přehnaně dobře, a proto zde trochu přeženu její kritiku, ale jen trochu (nebo mám racionálně optimisticky tvrdit, že je moje kritika naprosto racionální?). Nemám dost sebevědomí na to, abych se označil jako racionální, ale jsem spíše pesimista. Kniha mě k optimismu nepřivedla. Myslím, že knihu nejlépe charakterizuje následující citát: „dospěl jsem ke zjištění, že ti, s nimiž nesouhlasím, jsou především zpátečníci všech politických odstínů“. V tomto citátu je obsažena arogance i inteligence celé knihy. Líčení toho, jak se lidstvo ze všeho přirozeně dostalo a na základě toho odvozuje, že se ze všeho dostane i dál, přirozená směna to zařídila v minulosti a zařídí to i v budoucnosti – prostá extrapolace (zkreslené) minulosti je bez problémů vydávána za logickou dedukci (ovšem pesimistům je v knize stejný způsob myšlení vyčítán). Ne všichni pesimisté však používali jen prosté extrapolace (a mnoho pesimistických předpovědí se nenaplnilo právě proto, že lidé byly těmito předpověďmi varováni). Autor knihy není lepší než ti, které kritizuje, není ničím víc než jejich negativem. Navíc si odmítá připustit, že ne všichni pesimisté jsou tak extremističtí, jak píše a jak je on sám. Kde největší pesimističtí extremisté řekli černé, on řekl bílé, podle stejné logiky. Na rozdíl od pesimistů ani nedokázal vymyslet nic svého, jen vše převrátil. Poplácejme se po zádech, jak jsme dobří a řekněme si, že žádné velké problémy nemusíme řešit, protože vše se vyřeší samo. Autor v tom vidí optimismus, já v tom vidím úpadek – lidé věci musí řešit, pokud si budou myslet, že se vyřeší sami, nemyslím, že by to vedlo k dobrému. Ani problémy minulosti se nevyřešili samy – museli je vyřešit lidé. I když některé věci lidé viděli příliš katastroficky, nakonec právě toto vidění často napomohlo tomu, že se problém vyřešil – i když méně radikálně, než navrhovali ti, kdo na katastrofy upozorňovali. Nedokážu se spokojit s tvrzením, že velká úvěrová krize, která zničila obrovské množství živobytí, byla v pořádku, protože pak ekonomika zase rostla a větších výšek. Ano, ekonomika rostla. Ano dostali jsme se z toho, ale to snad neznamená, že to bylo v pořádku a můžeme být „racionální optimisté“ a nemusíme přemýšlet nad tím, jak to udělat, aby se to neopakovalo. A neznamená to ani to, že nutně nemohou nastat další a ničivější problémy, jichž tato krize byla pouze předzvěstí. A v podobném duchu je celá kniha. Nic nedělejte, hlavně nemyslete, vše se nejlépe vyřeší samo (nebo to vyřeší ostatní?), pokud o něčem budete přemýšlet, bude ti hloupí a jen to zkazíte. Ti chytří se jen radují, jak je vše v pohodě. Jste v pohodě a jste ti chytří. Zkrátka všechno je v pohodě – nepřipomíná vám to lepší zítřky, které sliboval minulý režim? Nebo myšlení někoho, kdo je pod vlivem návykové látky? Toto je zkrátka myšlení těsně před kolapsem. (: Tímto vyzívám ostatní pesimisty, aby bojovali za uznání racionality svého pesimismu.

2 04.07.2020

Popis toho, co působí moderní kapitalismus v mnoha příbězích, emotivní, šokující, pravdivé - i když zaměřené jednostraně, ale jen proto, aby se vyvážil hlavní proud ekonomického myšlení, který zase ukazuje hlavně opačnou stranu a mnoho věcí ignoruje. Je to moderní historie pohledem odpůrce součastného režimu. Ekonomické analýzy, teorie a návrhy ale nečekejte.

2 27.06.2020

Popisy vybraných kultur jsou příjemné, ale ta teorie nějak plave na vodě. Možná by to chtělo srovnávat s knihou Tabu v sociálních vědách, která naopak prezentuje rozdíly mezi rasami a je takové "rasistické fuj". Zatímco Tabu je přísně logické a redukcionistické, jde přímo na věc, i když některé důležité poznatky vynechává, Kulturní vzorce jsou (když to trochu přeženu) takové příliš holistické a uklidňující, hlásající mír a porozumění. Trochu naivně jsem čekal popis nějakých logických vzorců a rozbory společností a dostal jsem takové povídání o vybraných kulturách, z nichž nějak zmizelo to špatné. Faktem je, že možná hodnotím hůř, protože jsem prostě čekal něco jiného.

"Dech bohů je jejich dechem a díky tomu, že jej sdílejí, se vše děje. Podobně jako jejich pojetí vztahu člověka k vesmíru nedává prostor k heroismu a vůli jednotlivce překonat překážky. Neuznávají svatost těch, kteří "bojují, bojují a v boji umírají, zahnáni ke zdi". Uznávají ctnosti, které si zvolili a jejich světonázor je výjimečně ucelený. Co do něj nepatří ze svého světa vyloučili."

1 04.04.2024

Odborná literatura. Některé věci se opakují, ale pro přehlednost je to možná lepší. Kniha je pravidelně prokládána ukázkami a příběhy, ale opět vylíčenými krátce, stroze a bez emocí. Kromě hraniční poruchy kniha rozebírá také mnohé podobné poruchy nebo odlišné s podobnými projevy. V knize jsou velké rozdíly ve složitosti kapitol. Hodně věcí je jednoduše vysvětlených, ale sem tam se objeví i nějaká hodně složitá kapitola. Kniha obsahuje opravdu velmi detailní rozbor. Nejrůznější typy diagnostiky, vtah k typu osobnosti, různé typy léčby, mnoho konkrétních případů chování, popis rozdílů v mozku, evoluční psychologii a mnohé další. Popisy terapií jsou někdy příliš nejednoznačné, ale to je všude – možná pro to, že věci jsou tak složité, že nic být jednoznačné nemůže. I tak by se ale hodilo více příkladů správných postupů (většina příkladů ukazuje postupy špatné).

hraniční porucha
- neschopnost odložit počáteční impulz
- vede k selhávání a k nízkému sebehodnocení, impulzivita přímo nesouvisí s inteligencí ale spíše s tím, že v afektu člověka jeho inteligence nedokáže zklidnit (což ale lze při správné léčbě částečně natrénovat)
- případné násilí nebo nenávist může směřovat buď hlavně proti ostatním (impulzivní typ) nebo hlavně proti sobě (hraniční typ), násilí proti sobě může být při tom nejen přímým důsledkem impulzu, ale také důsledkem potřeby přehlušit jiné pocity a jiné impulzy.
- časté jsou pocity prázdnoty, které jsou ale i u jiných poruch
- často myslí více na ostatní než na sebe a umí být velmi obětaví – neomezuje je v tom tolik logika, spoléhají se více na emoce; ovšem také mohou mít přehnané nároky na svoje okolí, hlavně na pozornost, a pokud nejsou splněny, mohou mít pocity naprostého zmaru, zoufalství a výbuchy vzteku. Někdy se u této poruchy vyskytuje manipulace, ale opět motivovaná nevyrovnanými emocemi, někdy i nevědomá (na rozdíl od psychopatické manipulace). Ve vztazích potřebují častou pozitivní zpětnou vazbu, jinak mají sklon si to vykládat jako nepřátelství. Fungují blízko principu „všechno nebo nic“.

Rozdíly v mozku:
- menší hypokampus, amygdaly, přední gyrus cinguli,
- hyperaktivní limbické struktury, jejich vyšší reakce na emocionální podněty (například pohled na tvář vyjadřující emoce)
- abnormality v objemech a integritě bílé hmoty a konektivitě frontálních a libických regionů
- selhávají tedy ty části mozku, které emoce kontrolují (orbitální frontální kůra a přední gyrus cinguli) a ty, které emoce povzbuzují jsou hyperaktivní

Problém s tímto popisem ovšem je, že podobné odchylky v mozku vykazují i další poruchy, například depresivní porucha. Hodně věcí tedy ještě není možné rozlišit.

1 31.03.2024

Přesto že je na knize vidět, že je stará a některé věci už dnes fungují jinak (ale i výpověď o minulé době je velmi zajímavá), z převážné části je stále aktuální a v mnoha směrech překonává svou kvalitou dnešní podhledy hlavního proudu. Autor popisuje vznik tlaků v rámci skupin a také to, jak spolu lidé vzájemně vycházejí. Lidé spolu vycházejí lépe, ale často na úkor přítomnosti nějaké důležité myšlenky v komunikaci. Výjimku tvoří případy, kdy se vaše myšlení odchyluje od skupiny, k níž patříte. Výrazný problém střetu mezi skupinami autor neřeší, v jeho době asi nebyl ta aktuální jako dnes. Kniha klade relativně velký důraz na výchovu.

"Niterně řízený člověk trpí sebetrýzní, nedosáhne-li svých zniternělých cílů. Dokud se mu všechno daří zapomíná na ruku, která ho neviditelně řídí, jakmile je však zaskočen neúspěchem, začne ji vytahovat na světlo, aby ji mohl rozdrtit." - - -

„Už vzhledem ke své citlivosti na sebemenší tlak propagují hromadné sdělovací prostředky toleranci. Ale i tam, kde záměrně vystupují jako moralisté, nebude publikum, které se skládá z příslušníků jednotlivých skupin vrstevníků, naladěno přijímat rozhořčená sdělení se stejným rozhořčením. Tento postoj publika způsobuje, že se nepřipisuje význam tomu, co je obsahem sdělení masových prostředků, ale "přesvědčivosti“, s jakou se předkládají.“ - - -

„Ještě v roce 1920 si americký hoch ze střední vrstvy nemusel dělat příliš velké starosti se svou kariérou. Pocházel-li z dobré rodiny, mohl se spolehnout na konexe; jestliže nikoliv, mohl se spoléhat na doporučení, které mu zjednával jeho společenský - to jest zjevně niterně řízený - charakter. Mohl snít o dlouhodobých cílech, protože ho nepálil sám problém vstupu na životní dráhu a otázka, jak se na ní udržet... ... a přece očekává často tragický osud niterně řízené lidi, kteří nedokážou uskutečnit své nadsazené plány a kteří třeba musejí marně zápolit jak s nepoddajností materiálu, tak s vlastními omezenými schopnostmi.“ - - -

„Projevuje se snaha srovnat do příslušných mezí každého, kdo v kterémkoliv směru přečnívá nebo vyčnívá. Veškerá mravnost je výhradně doménou skupiny.“ - - -

„Aby jakákoliv společnost mohla dobře fungovat, musí si její příslušníci osvojit takový charakter, který je nutí, aby chtěli jednat způsobem, jímž musí jednat jako příslušníci této společnosti nebo určité vrstvy uvnitř ní. Sami si musí přát dělat to, co jsou objektivně nuceni dělat. Vnější nátlak je nahrazen vnitřním přinucením a zvláštním druhem lidské energie, která je usměrněna do charakterových rysů.“

1 02.03.2024

Autor toho velmi málo tvrdí sám, většinou jen prezentuje a cituje autory, se kterým (asi) souhlasí, výjimečně i ty, se kterými nesouhlasí. Kniha prezentuje hlavně pravicové názory, někdy nemá daleko k extremismu. V popisu vzestupu Evropy není nic neočekávaného (technická, individualistická společnost...). Možnosti budoucnosti jsou zmíněny jen velmi okrajově. Autor naprosto nechápe levicové pojetí, na jednom místě se píše, co údajně tvrdil Marx: „Pán si dokáže podrobit otroka nikoliv na základě asymetrického vztahu k výrobním prostředkům, jak se domníval Karel Marx, ale díky svým psychickým a fyzickým dispozicím.“ – toto je totální nepochopení Marxe, který rozlišoval mezi dělníkem a otrokem – ti jsou podle Marxe v jiných vývojových etapách společnosti, a ačkoliv Marx psal, že postavení dělníka je často blízké postavení otroka, nikdy tyto výrazy nezaměňoval. Navíc i otrok může upadnout do otroctví na základě kapitálové převahy. Pokud zůstaneme u otroctví, je vtipné že „otrok si cení života více než lidské důstojnosti, a proto se podřídil pánovi a dobrovolně uznal, že je mu nadřazen“ – To jako někdo může myslet vážně? Co na knize naopak může být zajímavé je kritika Evropy, která prosazuje „multikulturalismus uvnitř a univerzalitu lidských práv venku“. Zajímavé je také zdůvodnění, proč není kapitalismus a individualismus „konec dějin“: „ukázalo se, že potenciál přírodních věd zdaleka není a vyčerpán a že biotechnologie jsou schopny modifikovat lidskou přirozenost. Nelze nyní odhadnout, jakým způsobem se zmíněné procesy odrazí ve vývoji politického systému.“ – To je rozhodně zajímavá myšlenka, ale chtělo by to věnovat více prostoru i tomu, že kapitalismus a individualismus neodpovídá lidské povaze tak, jak si jeho zastánci myslí, a i jenom to je dostateční důvod toho, že kapitalismus „koncem dějin“ není.

1 08.12.2021

Antikomunistická kniha, které nedochází, že v Číně nikdy komunismus ani socialismus nebyl. Podle autorů lidé mají nárok na svobodné myšlení, pokud ovšem svobodně zvolí kapitalismus. Nepopírám, že komunistické strany dělaly mnoho chyb a páchali zlo, to ale neznamená, že na nich vždy bylo vše špatné. Kniha má přibližně stejně primitivní logiku, jako kdybych tvrdil, že kapitalismus a Američané jsou špatní a musí zaniknout, protože Američané mají kapitalismus a zabíjeli indiány a ukradli jim půdu (o válkách všude jinde na světě nemluvě). Mimochodem zkuste tuto knihu, která proklíná Čínskou komunistickou stranu a její komunismus srovnat s knihou Velká čínská kapitalistická revoluce, která rovněž odsuzuje komunismus, ale tvrdí, že Čína je vlastně v některých věcech kapitalističtější než kapitalistické strany v USA. Takže pokud se knihy zabývají úspěchem Číny, je Čína kapitalistická a pokud se zabývají totalitou, je komunistická? Rovnice kapitalismus=mírumilovnost a komunismus= násilí jsou prostě nesmyslem. Kniha tvrdí, že komunismus musí být nutně násilnický. Marxismus sice násilí prosazuje, ale pouze při úvodní revoluci, jinak nikoliv, a navíc pokud si Marxe přečtete, zjistíte, že píše i o demokratických možnostech, pouze je nepovažuje za pravděpodobné, protože lidé, kteří mají velké majetky se jich jen tak lehce nebudou chtít vzdát, i když legitimita jejich vlastnictví je přinejmenším sporná. Tímto problémem se zabývá kniha Velký nivelizátor, která ukazuje, že v historii vždy rozdíly v příjmech a majetku rostli a pouze násilím – revolucí nebo válku – docházelo k obnovení větší rovnosti. Socialismus či komunismus má zajistit, aby tato násilí už v budoucnu nebyla potřeba. I když socialismus (u nás, protože jak už jsem zmínil, v Číně nikdy socialismus ani komunismus nebyl) měl chyby, nějakým způsobem fungoval a mnohé z chyb jsou opravitelné. Navíc to, že komunismus je násilnická ideologie je naprostý nesmysl. Jeho násilí v praxi bylo způsobeno tím, že hlavní mocnost, která jej prosazovala (Rusko), bylo pře tím velmi tvrdou totalitou a tuto minulost ještě nepřekonalo – přesto oproti původním stavu byla i komunistická diktatura pokrokem (z jednoho z nejzaostalejších států se stal stát, který v mnoha věcech konkuroval těm nejvyspělejším!!! – i když nakonec prohrál, byl to velmi úctyhodný výkon a kdyby byly jiné počáteční podmínky, mohl být jiný i výsledek a Čína na tom na začátku nebyla o mnoho lépe než Rusko), i když bohužel toto vláčení minulosti socialismus zdiskreditovalo a znemožnilo jeho přirozený rozvoj. Nicméně tyto diktatury jednali v rozporu z ideologií, ke které se hlásili a kterou často upravovali k obrazu svému. Můžeme diskutovat o komunistických ekonomických nedostatcích, ale jeho cílem je omezení násilí, i přes to, že v úvodu jisté použití násilí připouští, a to z důvodů, která mají v historii opodstatnění.

1 04.12.2021

Za mě tedy velké zklamání. Mnoho velkých myšlenek, ale vyjádřených spíše básnicky než exaktně. Je to ukázka současné ideologie, bez dostatečných podkladů a logiky. Má to zvuk, ale je to prázdné.

1 03.12.2021

Začátek knihy, kde se řeší víra v Boha mě příliš nezaujal, nicméně jakmile se kniha snesla na zem, byla velmi zajímavá. Autor poukazuje na nebezpečí víry, ale zároveň uznává, že je v něčem dobrá. Já bych možná zašel ještě dále. Každý musí věřit v určité ideologie a jiné věci. A to proto, že prostě není možné, abychom si všechno dokazovali – nemáme na to kapacitu mozku a často ani informace. Nejnebezpečnější jsou lidé, kteří jsou příliš přesvědčeni, že to, v co věří, je nezpochybnitelný fakt.

„Kdo mezi sběrači přece jen získá jistou autoritu, funguje v tlupě nikoli jako vůdce, ale jako vyjednavač a předkladatel návrhů. Jeho autorita není založena na síle, tvrdosti či agresivitě, musí být štědrý, srdečný a psychicky odolný. Ani jemu ale tyto kladné vlastnosti nepomohou, kdyby se pokusil získat výjimečné postavení (například pokusy o vůdcovství, šikanováním méně schopných, neochotou dělit se o maso či snahou připravit některého z mužů za použití síly o jeho ženu) – nejmírnější reakcí by bylo omezení společenských vztahů či výsměch.“

„Rovnostářství není selanka, jedná se o velmi dynamický proces. Touha prosadit se, předvést se, být obdivován, hromadit majetek a vládnout je příliš velká, než aby jí všichni dokázali trvale odolávat.“

„Extrémním důkazem lidského sklonu k podřízenosti je stockholmský syndrom. Je nazvaný podle událostí, ke kterým došlo při bankovní loupeži ve švédském hlavním městě: skupina lupičů tehdy držela několik rukojmí, přičemž v této mezní situaci začala část rukojmích ke svým věznitelům vzhlížet, mezi jednou z obětí a lupičem dokonce vznikl milost-ný vztah. Existují případy, kdy oběti svým únoscům pomáhaly a policisty považovaly za společné nepřátele. Bylo tomu tak, protože v extrémně zátěžové situaci se může naše psychika bránit infantilizací – toužíme snížit neúnosný stres blízkostí spřízněné osoby, a pokud ta není na blízku nebo je stejně nemohoucí jako my, vytvoříme si ji z tvůrců našich strastí.“

„Nízké zařazení na firemním žebříčku tak je zdrojem většího stresu než úmorné pracovní vypětí. Koneckonců zkuste žádat o ruku své vyvolené a tvrdit přitom jejím rodičům, že se živíte obsluhou toalet. Takový stres! Uznání našeho okolí je pro nás tudíž životní potřebou a posilovat své sebevědomí ať se děje co se děje je v zájmu našeho zdraví a je to důležité i pro plození potomků.“

„Kdo s námi sdílí naše přesvědčení, se nám zdá inteligentnější než stejně chytrý člověk jiného názoru.“

„Slušný člověk jako by se tak nacházel mezi Skyllou a Charybdou – buď zůstane pasivní a pomůže zlu, nebo pozvedne zbraň, aby nakonec zjistil, že to bylo to nejhorší, co mohl učinit. Existuje vůbec nějaký způsob, jak rozeznat domnělé nebezpečí od skutečného? A jak rozlišit státníka od demagoga? Historie nakonec každého zařadí do patřičné kategorie, ale to už bude pozdě.“

„ „Zvětšování“ svobody je (často) hra s nulovým součtem. Svou svobodu můžeme zvýšit jen na úkor zmenšení svobody někoho jiného.“

„Nicméně kdo se ve starověku a středověku chtěl prezentovat coby ctnostný člověk, ten tvrdil: „Já věřím v boha(y).“ Tato víra se nedávno přetransformovala ve víru v národ, svobodu, lidského ducha atd., a kdo se chce nyní náležitě sebeprezentovat, tvrdí: „Jsem skeptik,“ nebo: „Já nevěřím v nic.“ Jenže to není nic než ukázka víry, která se přizpůsobila novým podmínkám a využila naší nedostatečné sebereflexe.“

knihu je možné dohledat online - odkaz mi bohužel vymazali

1 10.10.2021

Kniha je velmi podobná knize Život s vysokou inteligencí. Působí více vědecky a méně kontroverzně, přesto se mi však Život s vysokou inteligencí líbil o něco více. Navzdory svému názvu se kniha snaží být trochu přehnaně optimistická a často dává trochu knížecí rady. Celkově ale byla dobrá a nechci ji přehnaně kritizovat. Neřeší jen inteligenci, ale také nadání a jiné odlišnosti. Velmi zajímavý je například rozbor šířky soustředění – většina lidí se zaměřuje při řešení problému na ty věci, které s ním viditelně souvisí. Někteří lidé však vnímají věcí více, což jim na jednu stranu komplikuje myšlení i normální život, ale na druhé straně jim to umožňuje vidět a pochopit i některé věci, které ostatní nevidí. Další zajímavou věcí je nevědomá inteligence, kdy inteligentní lidé prostě nějakou věc ví, je jim jasná, ale nejsou schopni vysvětlit, jak ji ví. Celkově souhlasím s tím, že inteligence může být a velmi často také je spíše problém než něco, co vám umožní úspěch.

1 09.10.2021

Kniha obsahuje celkem ucházející popis toho, jak stroje přebírají práci lidem. Různé příběhy jsou zajímavé, ale čeho je moc, toho je příliš – po nějaké době mě to začalo nudit. Když ale autor přejde k řešení problému, je najednou naprosto mimo.

„Belinda Parmarová, britská technologická komentátorka, která říká, že chce „změnit korporátní svět, aby se středem veškerého podnikání stala empatie,” cituje zjištění průzkumu, že „číšníci, kteří dokážou lépe projevovat empatii, si vydělávají na spropitném asi o 20 procent víc” a „vymahači dluhů s empatickými dovednostmi dostali zpět dvakrát tolik dluhů”
1) i stroj může vyvolávat emoce a působit empaticky
2) pokud lidé nebudou pracovat ve výrobě, ale jen empaticky, budou skutečně vlastníci kapitálu chtít koupit tolik empatie, aby to uživilo miliardy dalších lidí?
2) Pokud lidé nevydělají peníze, jakákoliv empatie je z nich nedostane, ani za zboží, ani jako splátku dluhu

Kromě toho autor ukazuje, jak bude užitečná komunikace. Jak? Ta komunikace i ta empatie je užitečná na oblbnutí lidí, kteří mají peníze nebo na podporu ostatní činnost, například výroby – samostatně se jimi živit nejde. Jeho názory jsou hezké, ale pokud lidé nebudou tvořit konkrétní produkty, tak to prostě fungovat nebude. Dále autor mluví o tom, že musí přežít nejzdatnější. Pokud technici a vědci budou nahrazeni empatickými užvaňenci, nějak v tom na rozdíl od autora nedokážu vidět to, že přežili ti nejlepší. Daná tvrzení se autor ještě pokouší zachránit tím, že někteří lidé vyhodnocující některé věci mohou počítače překonat – což ale na jiném místě popírá tím, že podle něj nelze říct, že počítače něco nedokáží, protože když se něco takového řeklo, počítače to obvykle během několika let dokázali (což opět barvitě ukazuje na mnoha příkladech). Navíc ne každý může patřit k těm, kteří tyto výjimečné služby mohou poskytovat. Kolik lidí je potřeba například na vyhodnocování chování lidí v bitvách? A opravdu ani to nezvládnou počítače za nějakou dobu lépe než lidé? Autor potřebu empatii a komunikaci ukazuje také například na práci týmů. Pokud však počítač nahradí jednotlivce, proč by časem nemohli nahradit i týmy?

1 12.09.2021

Svět se zrychluje. Lidé musí reagovat stále rychleji, nestačí si tvořit vztahy, věci mají čím dál kratší životnost (v knize je mimo jiné poněkud absurdní příklad s papírovým oblečením). Všude se vyžaduje rychlost a přizpůsobyvost. Mnoho lidí se této rychlosti nestíhá přizpůsobit i ve vyspělých státech. Přestože se tento svět šíří, mnoho lidí v zaostalých zemích žije stále v pomalosti času, který je pro nás minulostí. Kniha je psána velmi čtivě a uvádí velké množství příkladů, což je však bohužel trochu pokaženo tím, že po nějaké době se dost věcí víceméně opakuje. Několik argumentů je už trochu na hraně a spíše, než aby hlavní myšlenku podporovali, nutí o ní pochybovat, většina jich však stojí za zvážení. Návrhy na řešení nejsou moc dobře propracované a věnuje se jim až závěr knihy. Místo návrhů na zmírnění dopadu rychlého světa pro lidi autor navrhuje záměrnou regulaci šíření technologií (tuto ideu autor rozvádí včetně zavedení politické instituce pro rozhodování o tom, které technologie aplikovat, přičemž se distancuje od socialistického plánování a svůj systém prezentuje jako lepší). Dalším návrhem je ulehčení lidem od některých snadno automatizovatelných činností – tento návrh se od doby, kdy kniha vyšla v některých věcech realizoval, jinde se ukázal být problém automatizace větší, než se zdál na počátku. Autor dále prosazuje podporu děl, které budou prezentovat různé utopie a antiutopie, aby se šířilo povědomí o potenciálních možnostech změny systému, a to jak ve formě filozofických pojednání, tak i ve formě románů a filmů, filozofie a románové pojetí by na sebe mělo plynule navazovat. Autor navrhuje sestavení týmů lidí, kteří by na podobných věcech pracovali. Dnes se lidé k podobným prezentacím staví zpravidla příliš odmítavě. Celkově hodnotím knihu tak na 70%, takže jsem jí v hodnocení trochu přidal.

1 01.09.2021