NGC6715 komentáře u knih

Anarchismus byl bezesporu u počátku mnoha velkých myšlenek. Ale vždy jen na počátku, nikdy neudělal ani druhý krok. Co je anarchismus? Organizace bez vyšší autority (ani anarchisté často nejsou tak nivní, aby chtěli zrušit organizaci úplně). Pokud zrušíte stát, soukromý majetek a další věci, na kterých se zakládá (vynucená) autorita, lidé se nějakým nevysvětlitelným zázrakem sami dohodnou. Dělat se bude to, na čem se domluví všichni (nebo to neřeknou takhle, ale hodně podobně). Dovedete si to představit v praxi? Vždy se najde někdo, kdo je proti. Komu se něco nelíbí. Můžete vytvořit maximálně malé, příliš neefektivní skupinky, ale větší společnost tak prostě organizovat nejde. Kniha ukazuje v plné síle tragédii anarchistických myslitelů, utopistů, kteří jsou naprosto mimo realitu a shodnou se jen na myšlenkách tak obecných, že je nelze uskutečnit, jak se objeví něco konkrétního, hned někdo zjistí, že to není ten pravý anarchismus. Marxismus měl mnoho chyb, ale alespoň nějak by fungovat mohl (a možná i lépe než minulý socialismus, protože ten byl postaven na svrchované vládě zaostalého Ruska – je naprostý div, že socialismus z té zaostalé země udělal rivala nevyspělejší země – USA). Anarchismus by však fungovat nemohl. Nějaká autorita přesahující tu, která vzniká naprosto dobrovolně je vždy potřeba, jinak se lidé nedohodnou na ničem podstatném – možná na drobnostech a nicneříkajících tautologiích (všichni se dohodnou, že něco máme dělat lépe, ale už se nedohodnou, jak se to má vlastně dělat správně). Mimochodem bylo několik malých obcí (u velkých je to úplně nemožné), které se pokusili lidé řídit tak, že se všichni na všem chtěli dohodnout – nakonec to dopadlo tak, že lidé na schůze a rozhodování neměli čas a obec se stala řízená v podstatě stejně, jako všechny ostatní. Mimochodem kniha uznává, že anarchisté někdy používají násilí k prosazování myšlenek – tedy, zajišťují si tak autoritu, a to mnohem horším způsobem, než to dělá například demokratický stát. Velmi dobře tak ukazují, jak jsou lidé, včetně nich, schopní se dohodnout na tom jejich ráji. Ovšem anarchisté jsou podle knihy častěji mírumilovní, a těch pár, co zabíjí je zanedbatelných (podobná tvrzení dnes znějí o muslimech, ale to je spíše jen takové rýpnutí, nepochybuji, že anarchisté a muslimové mají zcela jiné ideály a není proto dobré to srovnávat). A nutno podotknout, že ti, kteří násilí nepoužili, nikdy nedosáhli ve společnosti žádného většího úspěchu, o založení nějakého anarchistického území vůbec nemluvě, to se nepodařilo ani těm, kteří násilí použili. Proč tomu asi tak je? Další zajímavé tvrzení v knize je, že anarchisté bojují za ekologii. Už vidím, jak bez autority přesvědčí pravověrné kapitalistické konzumenty, aby se omezovali kvůli ekologii (jak by podobná diskuse vypadala, vidíme na případu Grety Thunbergové). A myslím, že dohodnutí na sociálních problémech, práci či podnikání by bylo mnohem horší. Anarchisté vyžadují sociální rovnost (s výjimkou těch, kteří prosazují totalitu kapitálu, jak anarchokapitalisté) – myslíte že se na tom někdy lidé dohodnou bez působení „nepřirozené“ autority?
Nicméně něco se anarchistům povedlo. Podíleli se na mnoha sociálních reformách (samozřejmě s násilím nebo jeho hrozbou). Podíl na svátku práce, vynutili (spolu s odbory a dalšími) na kapitalistech v USA osmihodinnou pracovní směnu bez poklesu mzdy, a byl to jistě záslužný počin. Bez násilí prostě fungující kapitalismus nebude. Nebo si někdo myslí, že kapitalisté zavedli osmihodinové směny z dobré vůle, nebo proto, že se přetahovali o zaměstnance? Je dobré sledovat, proti čemu anarchisté protestují nebo varují – mnohdy mají pravdu. Ale v řešení otázek organizace společnosti jsou prostě naprosto mimo.

3 19.09.2020

Dílo, které má dodnes co říci, i když mnoho myšlenek je už zastaralých a s mnoha nesouhlasím. Nejde o jednu knihu, ale o několik knih spojených. Rozpoznat, co je zastaralé a co použitelné je velmi problematické, vyžaduje to mnoho znalostí a bezpochyby může být v tomto ohledu vedeno mnoho sporů. Toto dílo je zbytečně rozsáhlé a rozvláčné (na dnešní dobu). Zvláště pasáže rozebírající soudobou a historickou politiku na konkrétních případech jsou velmi zdlouhavé. Troufám si tvrdit, že většina lidí, kteří se na dílo tohoto autora odvolávají, ho ve skutečnosti ani nečetla a znají ho spíše z mýtů a legend vytvořených těmi, kdo se považovali za následovníky jeho autora, ale ve skutečnosti jen udělali z velmi okleštěné části jeho díla dogma. A i ti, co ho četli, jsou těmito dogmaty ovlivněni, což je vidět i zde v komentářích na tvrzení, že toto dílo je vyvráceno teorií Johna Nashe (což Nash sám popírá). Dogmatici tvrdí, že to, že každý jedná ve svém zájmu vede k dobru všech. Toto tvrzení Nashova teorie vyvrací matematickými důkazy. Nic takového ale autor této knihy nikdy nikde netvrdil, a už vůbec ne v této knize. Tvrdil, že to, že lidé jednají hlavně ve svém zájmu MŮŽE vést k dobru všech. Za určitých okolností (a podmínky pro to jsou podle mě v moderním kapitalismu splněny čím dál hůře). A toto vyvráceno nebylo. Pokud vás zajímají ty podmínky, vychází z teorie sítí (základní zjednodušené informace v knize Pavučina sítí, ale chce to trouchu představivost, abyste ty informace dokázali správně přiřadit k tomu, co se píše v této knize). Mnoho věcí, které od knihy očekáváte, tam však skutečně jsou. Nicméně mnohem zajímavější jsou ty, o kterých se nemluví.
Pokud vezmeme v úvahu, v jaké době byla kniha psaná (v době, kdy Evropa předběhla Čínu), je zajímavé, jak je v knize úpadek Číny popisován: „Postavení řemeslníků je, je-li to vůbec možné, ještě horší. Místo aby jako v Evropě nečinně čekali ve svých dílnách, až za nimi přijdou zákazníci, pobíhají stále se svými nástroji po ulicích, nabízejí své služby a o práci jako by žebrali.“ Nepřipomíná vám to současný rozvoj reklamního průmyslu, například v souvislosti s tím, že většina farmaceutických společností utratí za marketing mnohem více, než za vývoj nových léků? Není to signál nedostatečné poptávky v ekonomice? Nebo další kritika Číny: „K uzavírání sňatků nejsou lidé v Číně podněcováni vyhlídkou, že se jim děti budou vyplácet“ – i to připomíná současnou Evropu.

A teď několik citátů, už bez kometnáře, vybírám opět to, co jde proti obecným představám o této knize (pokud to někomu bude připomínat Marxův Kapitál, je to zcela na místě):

„Tržní cena toho, kterého zboží může sice zůstat dlouho nad úrovní ceny přirozené, zřídka však může zůstat dlouho pod ní.“

„Za původního stavu společnosti, ještě, než si lidé začnou přivlastňovat půdu a hromadit kapitál, náleží celý produkt práce pracovníkovi. ….. Kdyby se byl tento stav udržel při tom vzestupu produktivní síly práce, k němuž vede dělba práce, byla by se mzda zvyšovala. ….. Jakmile se půda stane soukromým vlastnictvím, vyžaduje její majitel podíl téměř na všem, co na ní pracovník může vypěstovat nebo sklidit. Z produktu práce, jež se vynaloží na obdělávání půdy, strhne si tedy první část jeho renty. ….. Někdy se ovšem stává, že jeden samostatný pracovník má dost kapitálu,
aby si mohl koupit materiál pro práci i aby měl z čeho žít, než bude práce hotova. Je jak vlastníkem, tak dělníkem. …. Ale takové případy nejsou příliš časté a po celé Evropě připadá na jednoho samostatného pracovníka dvacet dělníků, kteří pracují pro zaměstnavatele.“

„Dělníci se rádi spolčují, aby si vymohli vyšší mzdy, zaměstnavatelé proto, aby mzdy snížili. Již předem lze ovšem snadno říci, která z oněch dvou stran má nutně za všech normálních okolností v tomto sporu výhodu a donutí druhou k tomu, aby přijala její podmínky. Poněvadž pánů je méně, mohou se spolčovat mnohem snadněji; mimo to zákon jejich spolčování podporuje, nebo je alespoň nezakazuje, kdežto dělníkům spolčování zakazuje. Proti spolčování, jehož cílem je snížit cenu práce, parlamentní zákony nemáme, proti spolčování, jež má dopomoci k jejímu zvýšení, jich máme mnoho. Ve všech takových sporech mohou páni vytrvat mnohem déle. Majitel půdy, pachtýř, majitel manufaktury nebo obchodník by si mohli obyčejně žít ještě jeden či dva roky z kapitálu, jehož nabyli, i kdyby nezaměstnávali ani jednoho dělníka. Mnoho dělníků by nemohlo vydržet bez zaměstnání ani týden, jen málo by jich vydrželo měsíc, a celý rok asi sotva který z nich. Dělník je snad pro svého pána koneckonců právě tak nezbytný jako jeho zaměstnavatel pro něho, ale tato nezbytnost není tak bezprostřední. O spolčování zaměstnavatelů je prý slyšet málokdy, zato však často o spolčování dělnictva. Vykládá-li si to však někdo tak, že se zaměstnavatelé spolčují skutečně zřídkakdy, zná pramálo svět a stejně málo i věc, o které mluví.“

(další citáty uvedu v diskuzi)

odkaz na knihu: https://libinst.cz/wp-content/uploads/2017/04/Bohatstvi-narodu-Adam-Smith.pdf

3 29.08.2020

(SPOILER) Kniha porovnává rasy. Na jedné straně žebříčku je mongoloidní rasa (orientálci), na druhé straně černoši – běloši jsou někde uprostřed (srovnání velikosti mozku, počtu buněk v mozku, IQ, sexuální chování, zločinnost, rychlost dospívání, agresivita, duševní stabilita, hladina testosteronu…). Dále kniha rozebírá r-strategie a k-strategie – míc více potomků, kterým věnujeme méně úsilí, nebo méně potomků, kterým věnujeme více úsilí. Kniha nebere v potaz, že mezi dvěma černochy může být z hlediska genetiky větší rozdíl, než mezi bělochem a mongoloidem – existuje mnoho typů černochů. Kniha je velmi podobná první části knihy Tabu v sociálních vědách, je však psána jednodušeji a čtivěji, Tabu v sociálních vědách se snaží působit více vědeckou formou a některé věci vysvětluje podrobněji. Pár nových informací oproti Tabu zde je, ale jsou víceméně zanedbatelné. Za plus považuji například konkrétní případy mezirasové adopční studie nebo studii regrese k průměru (potomci inteligentních lidí mívají tendenci přibližovat se inteligencí průměru, pokud tedy vezmete černochy a bělochy s IQ 120, bude pokles inteligence v další generaci pravděpodobně u černochů vyšší, protože černoši mají nižší průměr).

3 22.07.2020

Se závěry knihy zásadně nesouhlasím, mnono dílčích infomací je však správných a je důležité na ně upozorňovat. Autor si vybral velice zajímavá témata (rasové rozdíly, eugenika, židé) a zpracoval je do naprosto logického systému (ovšem – a to je důležité, některé věci zkrátka ignoruje). Autor obhajuje rasizmus a eugeniku a židovské náboženství bere jako evoluční strategii židů. Pro svoje tvrzení autor ukazuje mnoho důkazů. Pokud vás tyto témata zajímají – bez ohledu na to, zda s knihou souhlasíte nebo ne – bude pro vás kniha velice užitečná.

3 30.06.2020

Zajímavé filozofování o ekologii, hodně kladného je popsáno v předchozích příspěvcích, takže budu spíše kritizovat. Není zde téměř žádná návaznost na ekonomii a ekonomiku, přestože ekologické problémy jsou zákonitě navázány na ekonomický systém. Autor vidí řešení v tom, že se lidé začnou sami omezovat a chovat odpovědně. Nezačnou. Pokud by jediné řešení bylo, spolehnout se na odpovědnost lidí, a to v době, kdy jeden nezodpovědný podnikatel může kvůli krátkodobému zisku zničit půl planety, tak mám z knihy spíše dojem, že řešení ekologického problému neexistuje a jsme odsouzeni k zániku.

3 29.06.2020

Pokud kniha vychází z "kritiky názorů Friedricha Hayeka a Ludwiga Misese", pak úplně nesplnila svůj účel - o reálnosti takového typu socialismu, který popisuje, stále pochybuji (ovšem o reálnosti a správnosti toho, co si představovali jako ideál Hayek a hlavně Mises pochybuji ještě více). Přesto je však kniha v mnohém inspirativní a rozhodně stojí za přečtení. Ačkoliv by takový typ socialismu nefungoval jako celek, některé jeho části by fungování schopny byly. Zajímavé jsou pohledy na komunity nebo některé historické socialistické plány, které se nakonec neuskutečnily. Bez ohledu na uskutečnitelnost mě tato kniha donutila zamyslet se nad některými věcmi, a už i to za něco stojí.

3 26.06.2020

(SPOILER) Kniha o tom, že lidé se ani v ekonomických věcech nerozhodují vždy racionálně, ale ovlivňují je i z hlediska kapitalistické teorie nevysvětlitelné věci, takže se často snaží o lepší svět, i když nemusí a je to pro ně osobně nevýhodné, nebo se prostě jen z neznámé příčiny většina lidí chová jinak, než očekává neoliberální ideologie "racionální volby". Ekonomické a psychologické postřehy a pokusy jsou velmi zajímavé. Tyto věci autor prokládá zážitky z vlastního života, které mě však trochu nudily.

3 26.06.2020

Neberte co zde píšu moc vážně. Je to cynické, ironické a přehnané. Ale i tak to je.

Hledání paralel mezi příběhem o Januježkovi a hraniční poruše osobnosti. Janježek se narodí napůl jako člověk (dolní polovina) a napůl jako ježek (horní polovina). Jeho otec, které chtěl mít (normálního) syna jej pak nemá rád a ponižuje jej. Janježek se vydá do světa, nebo spíše do lesa. Potká postupně dva krále, kteří v lese zabloudí. Oba přiměje k tomu, aby mu za radu kam mají jít dali to co doma potkají jako první, což je v obou případech královská dcera. Jeden král ho podrazí, druhý ne. Dceru toho krále, který ho podrazil Janježek popíchá. Nakonec je Janježek vysvobozen (zjistí se, že ježčí kůže je sundávací a pokud se spálí, je zlé kouzlo zlomeno) a šťastné si vezme princeznu, která si ho původně byla ochotná vzít jen proto, že to její otec slíbil. A ta popíchaná princezna jí to závidí. Janježek se vrátí k otci, který ho ale po vysvobození nepozná a tvrdí, že žádného syna nemá. Nakonec se ale spřátelí a otec s ním odjede na zámek (je to přece jen lepší než bydlet v chalupě).

Ukazuje, že nepochopení a odmítnutí může vést k izolaci a také ke zkratkovitému a impulzivnímu jednání, které je pro hraniční poruchu typické. Asi prvním vážným varováním o hraniční poruše Janaježka je to, že se při zradě prvního krále a jeho odmítnutí slíbeného, ale v podstatě nesmyslného požadavku, se Janježek mstí jeho dceři, která se do toho vlastně připletla omylem a nechtěně se stala středem jeho emocí. Autor ale rozebírá spíše jak vznikají problémy z toho, že Janježek nebyl přijat do společnosti a zažíval nezaviněné potupení. Tenhle problém ale zdaleka nemusí být příčinou (nebo snad důsledkem?) hraniční poruchy, ale vyskytuje si u mnoha jiných poruch. K trochu specifičtějšímu předvedení hraniční poruchy dochází, když autor líčí vztah z první princeznou. Docela dost si ten příběh upravuje - podle autorova výkladu Janaježka miluje z počátku i první princezna a na první pohled se k sobě hodí a doplňuji se (Jak na to proboha přišel? První princezna by jej už od začátku nebrala ani jako pasáka vepřů, natož manžela! Byl pro ni něco naprosto odporného. Ale dobře, určitá úprava příběhu snad není na škodu.). Janježek ji hlídá a vyžaduje po do ní mnoho pozornosti a princezna je z toho na nervy a nakonec ze vztahu uteče. Takže zde máme popsaný problém hraniční poruchy, ale příběh už je jiný. Druhá princezna chce Januježkovi jen pomoct. Nemá žádná očekávání a příjme ho prostě jen tak "zadarmo". Díky ní se Janježek smíří s tím, že věci jsou takové, jaké jsou (až po té, co získá půl království a celou princeznu), a tím se vysvobodí. Přijde na to, že nesmí dávat vinu ostatním. To, že jej otec šikanoval byla jen chyba Janaježka. Za to, že z části vypadal jako ježek si mohl jen on sám. Pokud připustíte, že si sami můžete za všechno, a že věci nemůžete změnit, vysvobodí vás to a najednou se všechno začne dařit. Klidně se stanete z pasáka vepřů králem a půlka ježčího těla bude najednou jen takový téměř neviditelný estetický nedostatek. Ještě že na to přišel. Ježčí kůže je spálena a Janježek je nejenom napravený, ale i krásný. Sláva novému krásnému králi, jehož schopnosti řízení království se zakládají výhradně na celoživotní zkušenosti z pasení vepřů! Sousední král a princezna jistě puknou vzteky! Sláva!

Lidé s hraniční poruchou si neuvědomují, že láska se nedá koupit (jejich vlastní pozorností) ani vynutit násilím (jak to Janježek zkouší u první princezny). Jsou přesvědčeni, že musí něco dávat a že pak něco dostanou. Podle autora knihy se láska dává zadarmo. Na rozdíl od autora si tím nejsem jistý. Ženy které nabízí krásu a muži, kteří nabízí svůj ekonomický úspěch nebo určitou pověst, to mají v lásce jednoznačně snazší. Problém tedy podle mě není v tom, že by láska byla zadarmo, ale v tom, že Janježek prostě nemá to, co se obvykle nabízí. Dokonce ani jeho rodiče mu nebyly schopní dát lásku zadarmo. A tak se snaží to zaplatit jinak, což jeho okolí většinou neakceptuje a on je kvůli tomu občas agresivní. Na rozdíl od autora velmi pochybuji, že kdyby Janježek chtěl manželskou lásku jen tak, tak by mu ji v jeho pozici opovrhované chudé zrůdky žijící v lese a živící se pasením prasat někdo nabídl, a nepomohlo by mu ani to, že hezky hrál na dudy. Lidem, kteří některé věci nabízí zcela automaticky a nevědomě se to asi bude zdát hodně cynické, ale je to z velké části jen jejich úhlel pohledu. U mnoha lidí s hraniční poruchou samozřejmě pomůže, pokud omezí ono "něco za něco", které si ostatní lidé neuvědomují a mají v jiných hranicích, ale to není případ Janaježka, který je na tom tak špatně, že mu nic jiného nezbývá (kromě toho smířit se s tím, že celý život prožije sám v lese nebo vyřešit věci jako Olga Hepnarová, což by ale byl podstatně jiný příběh). Janježek využívá toho, že ostatní jsou v nouzi a nutí je k věcem, které by za normálních okolností nikdy neudělali. Je to jediná jeho možnost a on ji (s nutnou obří dávkou štěstí) využívá naplno. A vyplácí se mu to. Princeznu si vezme nejdřív i přes to, že jej zjevně nemiluje a byla by raději, kdyby si mohla vybrat jinak. Ale pak se do něj i tak zamiluje a tak máme šťastný konec. Poučení z té pohádky také může být takové, že se nemáme dívat na etiku a máme urvat co můžeme bez ohledu na emoce ostatních. Když nám nemáme šanci, musíme si ji udělat. Ostatní si časem zvyknou. Rozhodně netvrdím, že zrovna tohle pohádka tvrdí, ale její výklad v knize není o moc více výstřední.

"Přitom svět je plný lidí, kteří, kteří za trochu uznání dělají mnohem víc, než by byli ochotni udělat, kdyby se dokázali osvobodit od očekávání, že za výkon se jim dostane pozornosti." - Možná že i to je problém těchto lidí. Pokud maximalizujete například v zaměstnání výkon, aniž by vám za to někdo předem něco dal, dnešní doba vás většinou vyždímá a odkopne. Pak se není moc čemu divit, že podobní lidé mají často deprese a poruchy nálad.

2 03.04.2024

Každý člověk si buduje svou vlastní realitu která mu připadá zřejmá a ignoruje to, co za zřejmé mohou považovat ostatní. Někdy je to, co je zřejmé tvořeno jen z velmi úzkého pohledu a značně se odchyluje od skutečnosti.

„Svět se skládá z bezpočtu realit.“

„Nietzsche vypracoval ve svých analýzách společenského významu klamu a sebeklamu a ve svém chápání iluze jako nezbytné podmínky života svou vlastní teorii „falešného vědomí“. „

„ Scheler velmi podobě zkoumal způsob, jakým je lidské vědění uspořádáno. Zdůrazňoval, že lidské vědění ve společnosti existuje a priori před individuální zkušeností a zároveň tuto individuální zkušenost uspořádává co do jejího významu.“

„ předmět uvažování se stává postupně jasnější s nashromážděním různých úhlů pohledu na něj. rozdílné sociální skupiny se velmi liší co do schopností takovým způsobem přesáhnout své vlastní úzké stanovisko“

„Realitu každodenního života vnímám jako realitu uspořádanou. Její jevy jsou předem sestaveny do vzorců, jež se zdají být na mém vnímání nezávislé a jež na mé vnímání působí. Realita každodenního života se zdá být předem objektivizována, a tedy jeví se jako řád objektů, které jako objekty pojímám ještě dříve, než jsem se objevil na scéně já sám.“

„Každý jedince si je vědom vnitřního běhu času.. ..Mé čekání bude tím úzkostlivější, čím více bude na můj plán doléhat konečnost času“

„Tato data jsou však umístěna v rámci mnohem obsáhlejší historie a toto jejich umístnění zcela rozhodujícím způsobem utváří mou situaci. Narodil jsem se v roce velkého bankovního krachu, v jehož důsledku přišel můj otec o majetek, do školy jsem začal chodit těsně před revolucí, do práce jsem nastoupil těsně po vypuknutí první světové války a tak dále. Časová struktura každodenního života mi nejenže vnucuje předem danou posloupnost úkolů každého dne, ale určujícím způsobem řídí i celý můj život. Jsem opravdu člověkem své doby.“

„Vnímám svůj protějšek prostřednictvím typizačních schémat, přestože tato schémata jsou mnohem „otevřenější“ vůči jeho zásahům než „vzdálenější“ formy kontaktu.“

„Lidský organismus prostátá nezbytné biologické prostředky k zajištění stability svého chování. Empiricky se totiž lidská existence odvíjí jen v prostředí řádu, stability a určitého směrování. Vyvstává tak otázka, v čem tkví základy této empiricky existující stability lidského řádu. otevřenost vůči světu, jež je vlastní lidskému biologickému uspořádání, je vždy nahrazena sociálním řádem.“

„Teoreticky sice může existovat stovka způsobů, jak se vypořádat s úkolem vyrobit kánoi ze zápalek, avšak habitualizace tyto možnosti omezí na jednu. To osvobozuje jedince od břemene „všech ostatních možností.“

„Čím více je význam určitého chování považován za daný, tím více jsou potlačovány ostatní alternativy. . je to souhrn toho, „co ví každý““

„Základem jakéhokoliv institucionálního řádu je typizace jednotlivcova chování a chování ostatních lidí.“

„A dokonce i tato bezproblémová oblast každodenní reality zůstává neproblematickou pouze do určitého okamžiku, kdy se objeví problém, jenž naruší její hladký průběh. Jakmile se tak stane, začne se realita doposud bezproblémového každodenního života snažit vstřebat do sebe i novou problémovou oblast.“

2 29.03.2024

Nemám rád korporace a to, jak manipulují lidmi. Přesto ale myslím, že autorka je na mnoha místech kritická až přehnaně a často zbytečně odmítá pokrok a nové technologie. Příliš se soustředí na problémy manipulace a monitorování lidí a nevidí podstatnější problémy jako třeba monopolizaci trhu. Prezentaci manipulace a ovládání lidí však kniha zvládá skvěle, zejména aplikace operantního podmiňování a vůbec návrhů Burrhuse Frederica Skinnera a toho, co z nich korporace udělaly jsou velmi zajímavé.

2 02.03.2024

Je to výběr několika témat ekologie, většina z toho je známá už delší dobu, jen to nikdo nezpopularizoval. Mnoho témat však kniha vynechává. Pár zde navrhovaných řešení nikdy nemůže být dostatečných, některé jsou naivní. Přesto má ale kniha v podstatě pravdu. Kdyby ji však napsal někdo jiný, pravděpodobně by naprosto bez zájmu zapadla (to není kritika autora ani knihy, ale spíše poukázání na to, že obecně nezáleží jen na kvalitě názorů a práce, ale hlavně na tom, v jaké pozici je ten, kdo dané názory má). Potřebujeme věci dělat ekologicky. Základní otázka ale zní, kdo to zaplatí? Pár „dobrotivých“ miliardářů, kteří milostivě darují menší část ze svého nadbytku? Gates se domnívá, že chudí lidé budou mít více peněz, a proto budou moci žít ekologičtěji. Jenže to je nereálné – právě bohatší lidé mají často i přes snahu žít ekologicky daleko větší ekologickou stopu než lidé v zaostalých zemích. A také někteří lidé budou na ekologii kašlat, i když budou multimiliardáři – a ti budou vyrábět a žít levněji a budou úspěšnější. Gates se domnívá, že vše vyřeší technologický pokrok – jeho vize jsou však ekonomicky, organizačně i politicky nereálné. Je potřeba změnit fungování ekonomiky a myšlení lidí. Gates nechce vydělávat na akciích firem, které profitují z poškozování ekologie. Pěkné gesto. Ale pokud to neudělá on, udělá to někdo jiný (a dělal by taková gesta, kdyby neměl už tak dobře zajištěné živobytí?). Takhle postě kapitalismus funguje.

2 08.02.2022

Kahneman opět ukazuje, že nedostal Nobelovu cenu za ekonomii zbytečně. Je také poučné, že jeden z lidí, kteří moderní ekonomii nejvíce ovlivnili není ekonom, ale psycholog. Ekonomie se totiž odtrhla od reality a potřebuje, aby ji na zem přivedly jiné obory.

Za šum jsou považovány rozdílné úsudky. Autoři ukazují, že i profesionálové hodnotí stejné věci různě. V soudnictví padají tresty za stejné zločiny se střední odlišností více než 50 % (maximální odchylky ale mohou být násobně vyšší), Podobné odchylky jsou i při stanovování pojištění nebo oceňování akcií. Podobný šum je v ekonomice všudypřítomný, což ukazuje, že mnoho úspěchů i proher tvoří vlastně jen náhoda a systém nefunguje příliš dobře. Kniha rozebírá také lidskou psychologii a ukazuje, že lidé jsou nastaveni tak, aby si šum nepřipouštěli. Pokud někdo stanoví nějaký odhad (nebo spíše profesionální názor), ovlivní tím ostatní úsudky a dav může problémy chybných odhadů ještě zvýšit. Protože mnoho rozhodnutí je jednorázových a týkajících se velmi konkrétních situací, v mnoha případech je stanovení šumu velmi složité, i když jej hledáme. Lidské úsudky jsou srovnávány s jednoduchými modely a algoritmy, které mohou často rozhodovat přesněji než lidé, kromě těchto jednoduchých algoritmů je zde i úvaha o složitější umělé inteligenci.

2 03.02.2022

Na začátku mě trochu odrazoval název, který na mě působí dojmem, že se bude jednat o přehnané opěvování toho, jak jsou zvířata dobrá. Nicméně kniha je velmi zajímavá a racionální. Autor dokáže velmi pragmaticky posuzovat a vysvětlovat nejen zvířecí altruismus, vztahy, život ve skupinách a uzavírání koalic, ale i násilí.

2 03.12.2021

Už ta základní teze je chybná.“ A pokud za úspěchem těch nejlepších není přirozené nadání, bude to nejspíš tvrdá práce.“ Pokud pominu to, že hloupý člověk může dřít, jak chce a úspěch mít nebude, je nutné poznamenat, že existuje i mnoho inteligentních lidí, kteří tvrdě dřou a úspěch nemají. Pokud jde o uvedené příklady, tak například u muzikálního nadání jsem přesvědčen, že například u mě by tvrdá práce nepomohla – hudební sluch prostě nemám. Pokud jde například o investory, mohlo jít o to, že prostě jdou za penězi hlava nehlava – to sice možná z počátku jistou píli vyžaduje, ale rozhodně to neznamená, že pilný člověk bude úspěšný. Také je v této souvislosti zajímavé poznamenat, že například penicilin byl objeven nikoliv díky píli, ale díky tomu, že daný vědec měl v laboratoři nepořádek, ve kterém mu náhodou vyrostla ta správná plíseň – štěstí je téměř stejně nutné jako píle (zde bylo potřeba obojí), a kdyby si daný vědec například pilně uklidil, objev by se nekonal – někdy je lenost důležitější, někdy je nutné být někde pilný a jinde líný. To, co rozhoduje o úspěchu jsou také často podrazy, ostré lokty a být rychlejší než ostatní (což chce buď štěstí, nebo peníze kterými si zajistíte lepší informace). Píle částečně může vést k dobrým výkonům, ale ty jsou je málokdy oceňovány. Pokud díky ní uspěje několik herců, sportovců nebo několik nejlepších, neznamená to, že mohou být úspěšní všichni. V kapitalismu může vždy být úspěšná jen relativně malá část lidí a ti mají velké odměny. Pokud budou všichni dřít více, odměny se tím všem nezvednou – opět bude v mnoha případech platit „vítěz bere vše“. Celkem tedy kniha prosazuje hloupoučkou pohádku a obhajuje ji naprosto nelogicky.

2 12.09.2021

Někdy zajímavé, jindy spíše vtipné. Četlo se to docela dobře.

„Idealistický povstalecký vůdce bude mít potíže s roztříděním těchto lidí. Může se pokusit odmítnout ty, kteří nepřijdou se správnými slogany, ale brzy se je stejně naučí všichni papouškovat. Postupně se proto složení rebelské skupiny změní, a místo idealistů bude plná oportunistů a sadistů.“ – tak tento problém platí nejen pro zaostalé země, ale v podstatě pro všechny.

„těžařské společnosti v zoufalství platí vyděračům“ – vážně jsou těžařské společnosti, vydělávající miliardy dolarů zoufalé? Spíše mi přijde, že se tyto státy staly místem, kde spolu bojují dvě skupiny, kterým jde jen o prachy – jedna skupina je má, druhá ne, a tak je jasné, kdo má větší právo být zoufalý – co se ale etického chování týká, nemají si tyto skupiny vůbec co vyčítat. Ti, kdo se do tohoto boje připletou navíc, jsou samozřejmě chudáci.

„Přebytečné prostředky z vývozu nerostných surovin ve skutečnosti růst výrazně snižují. Rozdíl mezi celkovými náklady a výnosy, včetně běžných marží nazývají ekonomové ekonomickou rentou, a zdá se, že renta je zničující. Po určitém čase mohou země s velkými ložisky přírodních zdrojů skončit chudší, než byly na začátku, a náklady jejich ekonomického propadu budou větší než jednorázové zvýšení příjmů z rent.“ – Copak, on ten „pravý kapitalismus“ nefunguje? To je překvápko, co? A opět to platí nejen zde, ale i pro vyspělé země, ty ovšem „pravý kapitalismus“ redukují, a tak jsou škody které napáchá o něco menší, i když vy výslechu z toho vzejde systém, který vypadá jako nějaká podivná slátanina. Bohužel, v zaostalých zemích s vysokou mírou korupce je omezování kapitalismu větší problém.

„politikové uplácejí voliče finančními prostředky“ – Ano, vláda, která dělá něco pro lidi, je uplácí. Takovou vládu svrhli v Libyi, výsledek byl zvětšení přistěhovalecké krize pro Evropu a pokles životní úrovně v Libyi. Někdy samozřejmě vláda rozdává moc a špatným lidem, ale rozhodně to neplatí vždy.

„Proč je Uganda chudá a Švýcarsko bohaté? Částečně se za tím skrývá fakt, že přístup Švýcarska k moři závisí na německé a italské infrastruktuře, kdežto Uganda se při svém přístupu k moři spoléhá na infrastrukturu keňskou.„ - Ano, je to podstatné, ale pro srovnání bych spíše použil státy, které mají srovnatelnou úroveň obyvatelstva. Takhle to zní opravdu trochu směšně.

2 02.09.2021

Knihu lze rozdělit na dvě části. První je spíše historická a ukazuje, jak byla dědičnost měřitelné inteligence a rozdíly mezi rasami špatně prokazovány na základě chybných, ale tehdy obecně uznávaných metod a názorů. Dnešní diskusi o tomto tématu to moc nepomůže, protože je to spíše historie a moderní zastánci těchto politicky nekorektních směrů argumentují jinak (a jejich odpůrci argumentují také jinak, vlastně si typy argumentací do značné míry prohodili – viz. donucení Jamese Watsona – nositele Nobelovy ceny za objev DNA – k odvolání jeho výroků o rozdílnosti ras a zveličování různých důvodů, proč je špatný a hloupých přeřeknutí v každém článku o tomto tématu).Další část knihy se zaměřuje na modernější metody zkoumání inteligence. Nicméně přestože měření inteligence se změnilo, na výsledky to vlastně nemělo vliv, pouze už většina uznávaných tvůrců IQ testů tvrdila, že testy nelze používat k posuzování ras ani dědičnosti inteligence. Kniha tedy v podstatě dokazuje, že měřením velikosti lebky nebo testy nelze dokázat, že je nějaká rasa inteligentnější než jiná, ani dědičnost inteligence. Pouze tedy dokazuje, že nejde nic dokázat, o tom, že by bylo možné prokázat rovnost ras, není ani zmínka. Přesto se autor tváří, že to dokázal. A i když nejde nic dokázat (a souhlasím s tím, že měření částí lidského těla, testy IQ nebo pracovní úspěchy nejsou v tomto případě relevantní), je nevyvratitelné, že žádnou z velkých civilizací, která posunula lidstvo významně dopředu, nebyla založena tou rasou, jejíž menší inteligenci nelze v žádném případě dokázat. Navíc je nepravděpodobné, že by se dlouho oddělené skupiny vyvíjely stejně. Máme tedy náznaky (které kniha ignoruje), ale nemáme důkazy. Nutno dodat, že tento důkaz o nemožnosti dokázat inteligenci je celkem přesvědčivý. Jaký tedy je? Žádný test nemůže odpovídat komplexnosti světa a nikdy nebudou existovat přesně takové podmínky, aby testy byly naprosto relevantní. A také to, že evoluce často nechodí po přímých cestách. Nicméně čím delší a komplexnější test je, tím relevantnější bude – a to nás vrací zpět k náznaku o vývoji civilizací. Autor nás nabádá, že svoje myšlenky máme zpochybňovat. Napadá mě však myšlenka, proč on nezpochybňuje ty své? Minimálně pokud víme, že je do určité míry dědičná výška, barva očí či barva kůže, proč by to nemělo platit o inteligenci? Jak chcete tvrdit, že se inteligence vyvinula v evoluci, pokud tvrdíte, že není dědičná (autor sice přímo netvrdí, že dědičná není, ale tvrdě popírá všechny náznaky toho, že dědičná je)? A jak by se mohla vyvinout, kdyby ji všichni měli stejnou – evoluce je přece založena na tom, že mezi vlastnostmi rozdíly existují – bez rozdílu vlastností by nemohla existovat soutěž ani výběr. A jak už jsem zmínil, pokud je dědičná a založená na náhodných mutacích a rozdílném prostředí, je nepravděpodobné, že se dvě oddělené skupiny žijící na různých místech budou vyvíjet stejně. Celkově musím říct, že mi kniha moc nedala. Ale na druhé straně, pokud čtu předchozí komentář k ní (PetrHanak), musím se knihy trochu zastat. Vývoj člověka a šlechtění zvířat není totéž. Zvíře šlechtíme k určitému jednoduchém účelu, který naprosto jasně chápeme – maso, mléko, živá síla, rychlost. Naproti tomu člověk má obstát v řešení komplexních problémů, kterým nerozumíme. Mnoho lidí si myslí, že nedokážeme řídit a plánovat ani ekonomiku. Jediný lidský mozek je nesrovnatelně komplexnější než celá světová ekonomika (ano, vím že ekonomiku tvoří právě tyto mysli, ale tato komplexnost se zde plně nepřenáší) – co teprve evoluce miliard mozků a myslí, z nichž každá je trochu jiná a svým způsobem zvláštní a každá může být úspěšnější za trochu jiných podmínek, které ani nedovedeme definovat, stejně, jako nedovedeme definovat inteligenci? Není to zdaleka tak jednoduché, jak se některým zjevně zdá. Stejně tak nechápeme a neznáme problémy, které lidé budu muset v budoucnu řešit a ke kterým bychom je měli šlechtit. Je na čase obnovit rozumnou diskusi o věcech jako je eugenika a rozdíly mezi rasami (nebo spíš začít, protože toto téma bylo vždy plné předsudků na obou stranách a vždy vítězila ta strana, která odpovídala politické korektnosti dané doby), ale neměli bychom příliš spěchat s nějakou reakcí v praxi (zdůrazňuji že reakce na přehnané přistěhovalectví nepovažuji za rasismus, ale za pud sebezáchovy – pokud chceme ostatním rasám pomoci, proti čemuž rozhodně nic nemám, pak tak máme činit u nich doma, ne u nás; pomáhá se ale hlavně těm slabším a proto by pomoc jiné rase mohla být sama o sobě rasistická).

2 03.08.2021

Po slibném začátku a zamyšlení nad smyslem života a evoluce přišla spousta šedi. Kniha ve většině zabíhá do přílišné šíře a míjí podstatu. Opravdu si nemyslím, že lidé, kteří něco podobného budou chtít číst, potřebují, aby jim někdo vyvracel kreacionismus. Pokud jde například o věci jako vysvětlení teorie sobeckého genu a další obecné vysvětlení evolučních principů, budiž, ale ani to už pro mě nebylo nic nového a je to dost daleko od očekávaného tématu. K eugenice se pak kniha vrací až po dvou třetinách. Upozorňuje na to, že eugenika už dnes do značné míry funguje, jen ji tak odmítáme nazývat. Jedná se o potraty na základě průzkumu DNA plodu nebo možnosti nahrazení chybné části DNA při „tvorbě“ nového dítěte. „Nové eugenice nejde o to změnit člověka, nýbrž o to pomoci změnit osud konkrétního jedince dle jeho vlastní volby“ – Nebo spíše podle volby jeho rodičů. Nebezpečí „závodu ve zbrojení“ nebo rizika ztráty diverzity si kniha vůbec nepřipouští. Jediný problém vidí v tom, že i nejlepší geny může zkazit výchova. Nejsem úplným odpůrcem eugeniky, ale přístup knihy mi přijde poněkud lehkomyslný. Dále se kniha zabývá psychologií a věcmi ovlivňujícími mozek mimo genetiku. Na závěr přidává ještě pár úvah o kyborzích a umělé inteligenci.

2 31.07.2021

První část knihy obsahuje kritiku soudobého kapitalismu, zejména monopolů, maximalizace zisku za každou cenu, volného trhu, nestabilitu způsobenou financializací a burzovními spekulacemi. Požadavky knihy na ekonomiku jsou hlavně progresivní daně, protože velké firmy inkasují více rentu než zisk (! a je prokázáno, že zdanění renty nemá vliv na ekonomickou efektivitu, i kdyby se daně využily naprosto nesmyslně, pokud se vyžijí smysluplně, může efektivita jen růst…) a trestní odpovědnost vedení podniků, pokud podnik vůli malému zisku bude ignorovat veřejný zájem, soudy by měli v tomto zákonu vytvořit precedenty, na základ kterých by se právo v tomto bodě samo postupně upřesňovalo, přitom se musí být hlídáno, zda se důsledky zákonů nevychylují příliš na jednu stranu a zákon musí být průběžně upravován. Dále se kniha zamýšlí nad funkcí rodiny a konstatuje, že instituce rodiny se postupně rozpadá a neplní své úlohy. To je pravda, ale řešení kniha nenabízí. Dále kniha požaduje převzetí odpovědnosti a solidarity na mezinárodní úrovni, avšak požadavky této části jsou spíše autorovým zbožným přáním, nejen, že není nabídnuto řešení, ale myslím, že věci vůbec nemohou fungovat tak, jak by autor chtěl (pomoc uprchlíkům, dotování Afriky…), i když je nutné tyto problémy řešit, nestačí k tomu jen nadšení a touha pomáhat, autorův přístup bude zvláště v době přistěhovalecké krize většinu lidí od řešení podobných problém spíše odrazovat. Dalším tématem je růst metropolí na úkor regionů, který je nutným důsledkem působení volného trhu. Autor dokazuje (přesvědčivě), že zisky z vyšší produktivity způsobené centralizací nutně skončí v rukou majitelů nemovitostí, protože lidé se budou stěhovat za vyšší produktivitou a budou si konkurovat o nutnost bydlení až do chvíle, kdy se zisky v metropolích a v regionech vyrovnají. O tento zisk se majitelé nemovitostí nijak nezasloužili, a navíc podporuje spekulace. Proto je možné řešit rozdíl mezi regiony a metropolemi vyšším zdaněním a podporou podnikání v regionech. Dále je zajímavé upozornění na fakt, že v době, kdy potraviny enormně zdražují, klesají příjmy zemí, které se produkcí potravin nejvíce zabývají. S ideální alokací způsobenou volným trhem není asi vše úplně v pořádku…

2 31.07.2021

Kniha kritizuje keynesiánství, marxismus a další věci a zastává se „svobodného“ trhu a soukromého majetku. Keynesiánství přitom nevyvrací, ale jen papouškuje teze, které keynesiánství už dávno vyvrátilo. Na nic nového autor knihy nepřišel a nic nevyvrátil, ale tváří se, že ano. Pokud někdo o keynesiánství nic neví, může to autorovi uvěřit. Problém je v tom, že keynesiánství je složitější. Platí zde známé rčení, že na každý problém existuje elegantní, jednouchá a špatná odpověď. A tato kniha je důkazem, že lidé takovým odpovědím věří. Autor ekonomiku popisuje na ostrovní ekonomice, která má velmi málo lidí a žádný kapitál. Vysvětluje například, že pokud si někdo může vyrobit lepší nástroj na rybaření, mohou to udělat i ostatní a také to, že tento nástroj nemá půjčovat ostatním, protož by mu ho mohly poškodit. Jenže to absolutně neodpovídá skutečné ekonomice. Každý si sice může vyrobit jednoduchý nástroj na rybaření, ale jen málokdo si může podobně postavit například automobilku nebo firmu na výrobu počítačů. Navíc ve skutečném světě už všechny rybníky a pozemky někomu patří a v mořích ryb kvapem ubývá, takže ani ten nástroj člověku moc nepomůže. Pokud kapitál naroste do určité míry, systém funguje naprosto jinak než primitivní ekonomika. Takovému kapitálu už nejde konkurovat tím, že se na jeden den uskromníte – ani tím, že se uskromníte do konce života. Navíc se zanedbává, že pokud máte kapitál, likvidujete konkurenci a můžete levně skoupit její majetek a kapitál. Autor dále ukazuje, že pokud někdo vymyslí něco nového, ostatní to okopírují a tím si pomohou také. Jenže tak to ve většině případů nefunguje. Pokud někdo něco vymyslí, získá kapitál na rozvoj a tím se roztáčí kruh možností investovat a možností porážet konkurenci. Kapitál se rychle rozvine o takové složitosti, že jeho kopírování je pro jednotlivce bez kapitálu téměř nemožné. Kopírují už jen majitelé kapitálu mezi sebou, ostatní jsou vyloučeni (až na pár výjimek, které se slavně ukazují jak důkaz, že ono to jde – tyto výjimky jsou však prakticky naprosto zanedbatelné). Navíc bychom mohli argumentovat tím, že autor vlastně popírá smysl patentů – ty na jedné straně podporují rozvoj tím, že umožňují zisk těm, co něco vymyslí (nebo spíše těm, kteří mají peníze a mohou si zaplatit inteligentnější lidi než jsou oni sami, protože přiznejme si, že například vědci, kteří jsou zpravidla inteligentnější než podnikatelé toho zpravidla moc nevydělají), ale na druhé straně omezují možnosti šíření myšlenek, stejně jako snaha firme svoje vynálezy utajovat – tento problém autorovi zcela uniká. Stejně nelogická je i myšlenka, že půjčky budou fungovat, pokud je lidé budou dělat tak, jak se jim zlíbí. Půjčky jsou riziko a aby společnost fungovala, musí riziko podstupovat. A lidé si musí půjčovat i na riskantní věci. Díky tomu ale buď budeme opatrní, což znemožní progresivitu ekonomiky, nebo budeme riskovat a mnoho dluhů zůstane nesplaceno, což bude mít za následek dluhové otroctví nebo alespoň přehnanou akumulaci u těch, kteří půjčují (pokud tedy budeme trvat na známé tezi, že půjčky se musí splácet, na které autor samozřejmě trvá). Autor sice uznává, že podnikatelské záměry nemusí vyjít, ale pak ve všech jeho bajkách jako zázrakem vše vychází. Podnikatelé jsou slušní, pokud si půjčí, vždy vrací, protože vždy vydělají. On tomu vážně někdo věří? Kniha možná vysvětluje fungování ideálního primitivního kapitalismu, ale její poznatky se opravdu hodí pro zaostalé ostrovní ekonomiky, nikoliv pro vyspělé společnosti žijící v době globalizace. Tím, že autor považuje řešení vhodná pro zaostalé ekonomiky jako globální lék na všechno, se kniha stává demagogickou a nebezpečnou. Autor dále zastává myšlenku, že volit mají jen ti, kdo platí daně. Představte si, jak by to dopadlo v krizi, kdy bude většina lidí nezaměstnaných – ti, kteří si zaměstnání udrží, nebudou chtít pomáhat těm, kteří je nemají, proč by dělali na ostatní, že. Tím poklese poptávka a zvýší se počet nezaměstnaných a spirála může jet dál. Nehledě na to, že od takové myšlenky je už jen krůček k tomu, aby ti, kdo platí větší daně vedli měli větší platnost svého hlasu. Jedno procento lidí vlastní více než dvě třetiny majetku – údaj z roku 2020 (a zisky, a tedy daně mohou být podobné, pokud zanedbáme to, že bohatí lidé se daním vyhýbají). Toto jedno procento by se tedy stalo absolutními vládci nad ostatními. Už dnes je problém s jejich lobbingem. A dát jim veškerou moc? Uvědomte si, že k vládnutí stačí většina, kdyby měla platit dohoda všech, nic by se nedohodlo. Takže nadpoloviční většina znamená v podstatě neomezenou moc. Ale zní to logicky – pokud připívají do státní pokladny, mají rozhodovat. Pokud se autor zabývá bublinami na trhu, vždy z nich viní stát – což je zjevný nesmyl, pokud si pojdete historii bublin na trzích, vznikají na trhu v naporsoté většině případů sami od sebe - to, že sem tam nějakou zavinil stát je pravda, ale není to zas tak podstatné. A tak bych mohl pokračovat dál a dál.

2 21.07.2021

Naprosto souhlasím s předchozím příspěvkem (a to se mi často nestává). Kniha ukazuje určité trendy v evoluci (vývoj komplexity, mezidruhové a vnitrodruhové disparity). Rozvíjí model přežití stabilnějších a jeho důsledky pro tradiční darwinistické přežit nejzdatnějšího. Dále se zabývá zamrzáním některých konkrétních věcí, například tělních plánů, které zamrzají snadněji. Zajímavá je i zmínka o teorii Gaia, kterou však autor zdaleka nebere jako fakt, ale spíš jako zajímavou úvahu. I přes jisté nedostatky (některé pojmy autor vysvětluje teprve, když je několikrát před tím použil), je kniha cekem srozumitelná a vysvětluje mnoho zajímavých problémů v evoluci. Na jednom místě mě dokonce autor pobavil, ale nevím, zda šlo o vtip úmyslný nebo ne. Popisuje jeden test ve dvou formulacích a píše zhruba toto (strana 165): „V této formulaci … … vyřeší úlohu každý. Zkušenost dokonce ukazuje, že po kratším či delším zaučení je podobného výkonu schopná i většina policistů.“ Takže úlohu vyřeší každý (předpokládám že každý člověk) i bez zaučení, ale policisté potřebují zaučení, a někteří to nezvládnou ani pak? Existuje pro to nějaké evoluční vysvětlení?

2 21.06.2021