Mojepočteníčko komentáře u knih

Temnější tvář magie je v knižním světě poměrně populární záležitostí. Stejně tak její autorka V. E. Schwab, jejíž knihy se mezi čtenáři těší velké oblibě. A tak jsem se nechala zlákat…

Jedno město, čtyři zcela rozdílné světy. Červený, Šedý, Bílý a Černý Londýn.
Bílému Londýnu vládnou krutá a nemilosrdná dvojčata. Šedý je místem tuláků, zlodějů, krčmářů a dalších velmi podivných existencí. Černý je zničený a zapovězený. V Červeném najdete mocného panovníka, hojnost magie a taky Kella.
Kell je Antari. Jeden z posledních krevních mágů, který dokáže mezi jednotlivými Londýny procházet. Jeho slabostí je obchodování s drobnými předměty, které při svých cestách tajně přenáší. A právě jeden z takových kšeftíků ho dostane do velkých nesnází…
Lila Bardová se protlouká životem jak se dá. Jejím snem je mít vlastní loď a žít aspoň o něco lepší život. Její zlodějská obratnost ji přivede až k Antarimu, po jehož boku prožije mnoho napínavých momentů. Díky nim mu dokáže, že i dívka může prokázat velkou dávku odvahy a statečnosti…

Temnější tvář magie je poctivě napsaný příběh, promyšlený do těch nejmenších detailů. Hlavní postavy sympatické a co víc, potěšilo mě, že kniha nekončila tak, jak jsem od příběhu s dvěma mladými hrdiny očekávala. Na druhou stranu mě do jisté míry láká postava záporňáka Hollanda, poskoka panovníků Bílého Londýna. Zajímá mě, zda je opravdu takovým, jak se v knize jeví. A to je pro mě nejspíš hnacím motorem pro to, abych se pustila i do následujících dvou dílů.
Na druhou stranu nebyl příběh tolik čtivý, jak jsem od něj původně očekávala. Některé pasáže na mě působily příliš zdlouhavě, chybělo mi napětí a nečekané zvraty. Nezažila jsem moment, kdy bych mohla sama sobě říct své, s oblibou užívané slůvko – WOW!

I přes výše zmíněné remcání, vám knihu k přečtení ráda doporučím. Aspoň se nás na ty zbývající dva díly bude těšit víc :-)

03.11.2018

Do knížky Aerie od spisovatelky Marie Dahvany Headley jsem vkládala hodně nadějí. Pyšní se překrásnou obálkou, stejně jako první díl této série, a také jsem doufala, že díky pokračování, dostane celá série konečně smysl…

Aza se vrátila zpátky. Má sice jinou podobu, avšak uvnitř zůstává stejná. Užívá si běžného života, ve kterém hraje nejdůležitější roli její rodina a především Jason.
Rok se s rokem sejde a Azu čekají sedmnácté narozeniny. Neočekává je s nadšením jako jiní, ale s velkými obavami. A nejen ona. I Jason je velmi neklidný a neustále přemýšlí nad tím, jak ji co nejlépe ochránit. Přesně před rokem totiž Aza poprvé zmizela. Navíc jsou její nejbližší po událostech loňského roku v neustálém ohrožení.
Aza touží zůstat, ale myšlenkami je neustále mezi mraky s Caruem, svým ptákem srdce. Díky Jasonově osudové chybě se však ocitá zpět v Magonii, jako uprchlice. Nyní ji čeká nesnadný úkol. Postavit se své kruté matce Zal Quelové, které se během jejího pobytu na zemi podařilo uprchnout ze zajetí…

Jak už jsem zmínila v úvodu článku, oba díly této série se mohou pyšnit nádhernými obálkami. Troufám si tvrdit, že jde o jedny z nejkrásnějších, které ve své knihovně mám. Druhé plus musím autorce připsat za její myšlenku. A sice stvořit fantastický svět v oblacích. Věřím, že nejsem jediná, kdo se občas dívá do mraků a dovolí si snít. Také se mi líbí fakt, že Jason nežije v klasické rodině, kde rodiče tvoří muž a žena, ale v rodině, kde pár tvoří dvě ženy.
Tím však můj výčet pozitiv bohužel končí. Mám totiž pocit, že se autorka primárně zaměřila na vztah Jasona a Azy, nikoli na rozvoj svého fantastického světa. Velkou část knihy totiž zabírá líčení jejich vzájemného vztahu a vnitřní reflexe obou hlavních postav. Navíc se Aza v konkrétních momentech chová na můj vkus nepatřičně – z minuty na minutu změní postoj a snaží se vyvolat ve vztahu konflikt. Snad proto, aby se jí v případě nutnosti snáze odcházelo. Ze sympaťáka Jasona se stává rozervanec, který v sobě pořád něco řeší a později se neustále obviňuje ze všeho, co se přihodilo.
Celý děj je hrozně zmatený a spousta momentů si navzájem odporuje. V jedné větě je postava svázaná, zlomená, bez možnosti použít magii. V následující se převléká a z vězení utíká.
Doufala jsem, že autorka svou myšlenku fantastického světa v oblacích více rozvine, propracuje a Aerií se celá série krásně zakončí. V mých očích se tak bohužel nestalo.

Tentokrát nechám přečtení knihy na vašem uvážení. Pokud již máte za sebou díl první, druhý díl určitě zkuste a udělejte si o celém příběhu vlastní názor….

14.08.2018

Červen je měsícem, ve kterém dozrává sladké,šťavnaté ovoce, sluníčko už notně připaluje a spousta z nás tráví svůj volný čas venku. V batohu nebo jakékoli jiné tašce knihomolům zpravidla nechybí ani nějaké to čtivo. Léto vybízí k přečtení nenáročných literárních kousků, ale vkus každého z nás je jiný.
Tentokrát jsem sáhla po Cukrové panence, debutu spisovatelky Laury Lane Mc.Nealové z nakladatelství Ikar. Slibovala závažnou tematiku a velké rodinné tajemství. Ideální kombinace…

Děj příběhu se odehrává v období 60. let 20. století v Americe. Liberty je dvanáctiletá dívka, která shodou nešťastných okolností ztratí svého milovaného otce. Její matka Vidrine jí záhy převeze do New Orleans k babičce, kterou doposud neměla možnost poznat. V jejím domě navíc pracují velmi svérázné hospodyně - Queenie a Doll, díky nimž začne Ibby poznávat černošskou mentalitu a kulturu.
Babička Fannie je svéhlavá a mnohdy se chová velmi podivínsky. Je však jisté, že svou vnučku miluje, a proto si "Ibby" postupem času na její chování víceméně zvykne. Obě hospodyně ji však předem varují. Je nutné dodržovat určitá pravidla. A tím nejdůležitějším z nich je, neptat se za žádnou cenu na babiččinu minulost…

Tématika rasové segregace v Americe je pro mne dosud neprobádanou záležitostí. Na knížku jsem se moc těšila, protože anotace zněla velmi lákavě. Ve finále už jsem ale zas tak nadšená nebyla. Jsem si vědoma toho, že jde o autorčin debut. Téma bylo zajímavé, jazyk a styl vyprávění příjemný, postavy sympatické, to všechno ano, ALE…
Něco mi v příběhu zkrátka chybělo. Prostě jsem ho jen tak přečetla. Bez emocí, bez touhy dozvídat se s každou přibývající stránkou víc. A nepohnul se mnou ani samotný závěr.

Pokud máte tuto knížku doma, určitě se jí po přečtení článku nezbavujte. Čtení stojí na jednom konkrétním pilíři a tím je otázka osobního vkusu. To, že jsem nebyla spokojená já, neznamená, že byste nemuseli být spokojeni vy. Měla jsem očekávání, která se nevyplnila, což rozhodně není chybou autorky nebo knihy samotné. Vyzkoušejte ji a uvidíte sami. Ať se vám líbí.

04.07.2018

Léto! Joo! Honem, honem sepsat čtecí plány na léto. A ještě lépe, vytahat pečlivě vybrané knihy ze seznamu a postavit je do komínku na stůl, abych měla přehled…
Stop! Tak takhle tedy ne! Ano, léto mám díky práci ve školství volné. Proto předpokládám, že na čtení budu mít mnohem více času. To ovšem neznamená, že se vzdám něčeho takového, jako je moje běžná vybírací rutina. V zásadě se mi totiž nikdy nechce číst to, co si předpřipravím. A věřte, že jsem to fakt zkusila. Ovšem chuť na něco nenáročného by bylo. Tak co třeba Tý potvoře to nedaruju!?

Imogen Tateová je velmi úspěšná žena, pohybující se v odvětví módního průmyslu. Díky nucené léčbě rakoviny musí svou milovanou práci pro časopis Glossy na čas opustit. Půl roku uteče a nadejde den, kdy se do ní v plné síle opět vrací.
Její překvapení však nezná mezí. Ve své kanceláři nachází bývalou asistentku. Dívku, které po pracovní stránce důvěřovala a viděla v ní velký potenciál. Eva však neskrývá, že doby, kdy byla její pravou rukou, dávno minula a její úloha v časopise je nyní mnohem významnější.
Imogen s hrůzou sleduje, jak se její časopis přetváří do internetové podoby. Svět aplikací či sociálních sítí je však pro ni něčím naprosto cizím a právě to jsou momenty, ve kterých září její bývalá asistentka Eva.
Skutečně jsou tištěné časopisy již passé? Patří Imogen do starého železa? A jaké plány Eva s Glossy ve skutečnosti má? To vše se samozřejmě dozvíte po přečtení této knihy.

Zbožňuju Sex ve městě. Je to jediný seriál, který jsem kdy sledovala a znám děje jednotlivých epizod skoro nazpaměť. Téma této knihy bylo obdobné, proto jsem po ní v knihkupectví sáhla.
Co se postav týče, Evu jsem v lásce rozhodně neměla. A skutečně se hlavní hrdince divím, že její styl chování tak dlouhou dobu tolerovala. Absolutně tomu nerozumím. Imogen byla v mých očích postavou lidskou, laskavou a zároveň budící respekt.
Příběh není složitě napsaný, jazyk je běžný. Tím chci říct, že nejde ani o styl přehnaně odlehčený, ani o styl náročný. Zkrátka pasuje tak akorát. Velmi pěkně popsané je třeba dění z Týdne módy nebo pasáže hovořící o světových módních návrhářích. Ty mě skutečně bavily. Taky bylo příjemné nahlédnout do domácnosti dobře postavené americké rodiny a poznat její pozitiva či negativa, která souvisela s jejich životním stylem.
Jediné, co bych knížce vytkla, je fakt, že ve mně nevyvolala žádné pocity. Nepřišlo nic, nad čím bych mohla udělat WOW, tak to je mazec! A nejsem si jistá, zda bych měla tohle menší zklamání potlačit jen proto, že šlo o jeden z konkrétních typů žánrů.

Tý potvoře to nedaruju je určitě nenáročná oddechovka na léto. A pokud se rádi pohybujete v prostředí módy mezi mnoha vlivnými lidmi, pak bude tato kniha pro vás tím pravým. Třeba na letní dovolenou…

04.07.2018

Na Předčítače jsem se nechala nalákat Verunkou, která má ráda příběhy s tematikou druhé světové války a holocaustu stejně jako já. Je to už dávno, co mi někdo doporučil film, ale tehdy jsem z něj asi neměla rozum a celkově šlo toto téma ještě mimo mě. Vzala jsem si ji s sebou na velikonoční prázdniny a ráda bych vám teď řekla, jaký dojem na mě udělala…

Hanně je třicet šest let. Michael je o celých jednadvacet let mladší. Přesto k sobě tito dva lidé najdou shodou okolností cestu. Vznikne mezi nimi vztah. Vztah, který je naplněný mladistvou láskou, nerozvážností a touhou po poznání. Občas má ale i vztah svá pravidla. Ta určuje zejména Hanna, která zbožňuje předčítání knih. Michael však vůbec netuší, že se za tímto koníčkem skrývá mnohem víc. A pak Hanna prostě zmizí.
Znovu se setkávají až v době Michaelových studií na právech. On sedí v řadách studentů – posluchačů. Hanna na lavici obžalovaných…

Z mého pohledu je kniha určitě velmi dobře tematicky zpracovaná a rovněž napsaná. Jistou hloubku nelze příběhu díky pasážím s filozofickým nádechem dozajista upřít. Nicméně ani tak na mě román nezapůsobil tak, jak jsem čekala.
Shlédla jsem i filmové zpracování, které na mě mělo o moc větší emocionální dopad. Nepřehlédnutelné bylo rozhodně téma viny, trestu a odpuštění. Až z Databáze knih jsem se ale dozvěděla, že jde především o rozdílnost chápání tohoto problému mezi dvěma generacemi.
Problémy mi však dělá rozluštění konkrétních funkcí postav v díle. Jejich vzájemná interakce. Skutečně Hanna ovlivnila Michaelovu psychiku natolik, že se u něj v dospělosti objevil výrazný problém s navazováním nových partnerských vztahů? Milovala ho? Byla ženou, která vyžaduje ve svém životě pevný řád, bez výkyvů a sebemenších odchylek, které by mohly odkrýt jednu z jejích největších slabostí? Chtěla být dobře pracujícím člověkem a vést pouze vlastní poklidný život? Co přesně k Hanně cítil Michael, když ji po letech spatřil na trestné lavici? Proč se rozhodl potěšit ji namluvením oblíbených knih, které jí čítával, když v sobě zároveň cítil velkou dávku odtažitosti, možná dokonce odporu?....

Netuším. A pravděpodobně mi na tyhle otázky nikdo nedá odpovědi. Budu si ten příběh muset v sobě uspořádat sama. Nehodnotím knihu ve stylu: líbila – nelíbila. To vlastně ani nemůžu, protože jsou moje pocity z četby opravdu velmi rozporuplné.
Přečtěte si ji a uvidíte sami…

02.04.2018

Kniha Magonie mě přilákala nejen svojí překrásnou obálkou, ale i anotací, která zněla velmi lákavě. A protože opět nastal čas, kdy jsem si potřebovala ‟oddechnout“, sáhla jsem právě po ní.

Aza trpí od dětství vážným onemocněním plic. Je jen s podivem, že jí lékaři dokázali udržet při životě už patnáct let.
Jednoho dne, když se venku strhne ošklivá bouřka a Aza se ze svého místa ve školní lavici podívá oknem ven, spatří neobvyklý úkaz. Z tmavých mraků vyplouvá loď a někdo na lodi volá její jméno.
Všichni až na Jasona, Aziina nejlepšího přítele a stálého společníka si myslí, že jde o vedlejší účinek léků, které Aza na své onemocnění užívá. Ona sama je však díky svým pravidelně se opakujícím snům přesvědčená, že možná do světa, ve kterém žije, tak úplně nepatří.
Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné a dívka se shodou nešťastných okolností skutečně probouzí v novém světě. Ve světě, kde se může bez potíží nadechnout
a disponuje mocí, o které neměla doposud žádné tušení…

Příběh, který jsem během jednoho dne přečetla, ve mně vzbudil mnoho rozporuplných pocitů. Představa, že se na nebi ve skrytu nadýchaných mraků prohání lodě, mající své poslání, zkrátka a dobře, že existuje ještě jiný, odlišný svět, se mi moc líbila. Avšak troufám si říct, že by si zasloužil více pozornosti ve svém propracování. Stejně tak jednotlivé děje, které se v něm odehrávaly. Měla jsem pocit, že jsem hned tady, hned támhle. Všechno se na můj vkus sbíhalo příliš rychle.
Vztah s jednotlivými postavami zůstal na neutrálním bodě. Nemohu říct, zda mi byly sympatické či nikoli. Nestihla jsem je totiž pořádně poznat a vlastně jsem k tomu ani nedostala příležitost. Výjimku pro mě osobně tvoří Jason. Aziin nejlepší přítel. On jediný pro mě představoval pevný bod. Viděla jsem před sebou šestnáctiletého kluka s rozčepýřenými vlasy, dokázala jsem se vcítit do způsobů, jakými řešil jednotlivé situace a pochopit všechny pocity, které se v něm během příběhu odehrávaly.

Magonie je příběh, který své kouzlo do jisté míry určitě má. Existují momenty, které budete prožívat se zatajeným dechem, a pak chvíle, kdy nebude vědět, co si zrovna myslet. Tak či ona, knihu k přečtení určitě doporučuji. Odteď už je jen na vás, jaký názor si na ni uděláte…

17.02.2018

Pokud jste milovníky knih stejně jako já, určitě pochopíte mou bezmoc, která se mě zmocnila na dovolené, když jsem zjistila, že kniha, kterou jsem si přibalila na týdenní kemp tour s mým milým, mě nebaví. A tudíž vlastně nemám co číst. V rámci udržení své "válečné linky" a v touze po odlehčení, jsem vybrala knihu Osudy dobrého vojáka Švejka. Věřila jsem, že Haškův humor bude na dovolenou tou nejlepší možnou volbou. Ale pletla jsem se. V nejkratší možné době jsem přepadla knihkupectví a chňapla po knížce Jíst, meditovat, milovat od spisovatelky Elizabeth Gilbertové. Měla jsem ji už dlouho na seznamu a její měkká vazba byla pro zbytek cesty naprosto ideální volbou...

Hlavní hrdinkou je autorka sama. Prožívá těžký rozvod, který ji vnitřně hodně poznamená. Díky několika pracovním cestám a událostem, se rozhodne podniknout roční cestu po třech zemích. Itálii, Indii a Indonésii. V každé z nich touží objevit něco jiného a především najít znovu sebe samotnou.

Kniha pro mě byla něco mezi cestopisem, šmrncnutým motivační literaturou pro ženy. A je pravdou, že se pro mnoho z nich stala velkou oporou a inspirací. Možná právě kvůli žánrovému zařazení jsem z ní nebyla příliš uchvácená. Nemohu ale ani říct, že mě vyloženě zklamala. Objevila jsem samu sebe hned v několika pasážích a ztotožnila se tak s autorkou samotnou. Ale nejspíš jsem prostě čekala román s takovou tou špetkou "něčeho navíc", který zcela pohltí moje ženské srdce. A to se nestalo.

Tato knížka je zcela jistě otázkou osobního vkusu, a proto ji k přečtení určitě doporučuji :-)

Musím se přiznat, že jsem po uzmutí recenzního výtisku knížky Ve stínu arény chvíli váhala, zda jsem udělala dobře. Nevím, z jakého důvodu trpím představou, že čeští autoři mají do svých románů zpracovávat historii českou a světoví autoři zas tu zahraniční. Po přečtení několika prvních stránek však byly všechny obavy ty tam.

Příběh, který nám autorka předkládá začíná v Malé Asii a později v Milétu. Městu, ve kterém žije rodina hlavního hrdiny Brasidia. Ten přijíždí na přání otce do rodné země, aby vyslechl nepříjemnou zprávu. Vzápětí však musí nasadit vlastní krk, aby zachránil celou svou rodinu.
Brasidias se posléze ocitá v gladiátorské škole lanisty Longina. Je však vývojem událostí posledních dní zaskočen natolik, že se režimu školy zprvu rozhodne vzepřít. Postupem času však přichází na "pravidla hry". Stává se gladiátorem, který si svými výkony dokáže podmanit nejen obecenstvo v hledišti arény, ale i srdce mnohých žen.
Touží však po jediném. Vybojovat si zpět svobodu a opět se shledat se svou rodinou.

Knížka Ve stínu arény nakonec předčila má očekávání. Po dlouhé době jsem v ruce držela historický román, od kterého se mi během čtení nechtělo odtrhnout. Autorčin jazyk je příjemně čtivý, líbí se mi vykreslení prostředí i charakterů jednotlivých postav.
V počátcích četby jsem díky několika shodným prvkům smýšlela o románu jako o příběhu, který je jednou polovinou vyprávěním o silném Spartakovi, polovinou o filmovém Gladiátorovi. Nicméně rozhodně nemůžu říct, že by mě tato skutečnost při čtení knížky ovlivnila negativně. Ba naopak. A za co dávám spisovatelce největší plus - přelstila mě v Brasidiově volbě partnerky.
Co ale knize musím vytknout, byl způsob zpracování textu. Nevyhovovala mi malá písmena a mnoho textu na stránce. Dále text značně pokulhával po stylistické a sem tam i gramatické stránce. Zbytečně rozvleklá souvětí, nedotažené věty, slovosledy, zbytečné užívání ukazovacích zájmen při popisování situací apod.

I přes zmíněné nedostatky se mi knížka moc líbila a všem, co mají rádi historické romány, ji vřele doporučuji. Věřím, že Brasidias bude v očích mnohých čtenářek hrdinou, kterého si prostě budou chtít vzít okamžitě za manžela :-)

10.03.2017

Bububu Káčo! Mysteriózní thriller chceš číst? No jak myslíš. Ale abys pak byla vůbec schopná dojít si na záchod, ty poseroutko jedna :-) Joo, tak přesně tohle jsem si říkala, když jsem se pouštěla do knížky Třináctý učedník. Teď už vím, že to byly úplně zbytečný obavy.
Tenhle příběh se odehrává částečně v Norsku a částečně v Izraeli. Je to pátý díl ze série (což mi samozřejmě někde uniklo) a v jeho čele nestojí nikdo jiný než Bjorn Belto.
Bjorn ztrácí svou přítelkyni a kolegyni Victorii, která mu zanechá dopis s tajemstvím a klíč. Zanedlouho se na prahu Bjornovy kanceláře objevuje i Rebeca, mladá archeoložka, jejíž otec Moše se ztratil při vykopávkách v Izraeli. Bjorn zjišťuje, že se v sedmdesátých letech tohoto průzkumu účastnila i Victoria. Objevují se drobné útržky souvislostí a Bjorn s Rebecou se společně pouští do pátrání.
Rovnou říkám, že jsem od knížky čekala víc. Neříkám, že se čte vyloženě špatně, ale způsob, jakým je v ní dávkované napětí se mi poněkud nepozdává. Místo toho, abych si s každým nově objeveným kouskem skládačky sedla na zadek, nevzmohla jsem se ani na pouhopouhé aaach!
Hlavní hrdina pro mě byl takovým míšencem Indiana Jonese a Roberta Langdona, což bylo možná způsobeno i tématikou, podobnou Navíc - a je to možná jen moje hloupá naivní představa, bych od člověka, který kandiduje na profesora, neočekávala bezradně zamilované vnitřní monology. Zvlášť ne takové, které se vztahují k člověku, jehož viděl poprvé, pardon vlastně podruhé v životě.
Tenhle výběr se mi zkrátka nepovedl. Příběh ve mě nevyvolal žádné emoce a taky jsem si z něj v podstatě neodnesla nic navíc. Nicméně netvrdím, že by se někomu nemohl líbit.
Zkuste a uvidíte :-)

24.02.2017

V loňském roce jsem se žánr fantasy snažila pokořit celkem 2x. Poprvé jsem sáhla po Sarah J. Maas a její knížce Dvůr trnů a růží. Podruhé šlo o Stránky světa od německého autora Kaie Meyera. Ani jedna z nich mě však nepřiměla, abych si nadpřirozeno, vládnoucí magickému fantasy světu, zamilovala. A pak, když jsem se rozmýšlela, kterou knížku začnu číst v únoru jako první, mi do očka padla Sabaa Tahir a její Jiskra v popelu...

Příběh nás zavádí do prostředí podobného antickému Římu. Jeho prostřednictvím zavítáte na výcviková pole, posadíte se na tribunu amfiteátru, projdete školními učebnami a s největší opatrností proběhnete kolem kasáren.
Elias pochází z ctihodného rodu Veturiů. Zbývá mu už jen jeden jediný den k tomu, aby se stal Maskou - bojovníkem, tvrdě vycvičeným na Šerosrázké akademii. Je tedy zástupcem utlačovatelské mocnosti zvané Impérium. Laia je chudá dívka z kmene Učenců, která má jediné poslání - osvobodit bratra, odvlečeného při nájezdu jednou z Masek. Je si však dobře vědoma, že sama nic nezmůže. Proto se rozhodne vyhledat Odboj. Ten jí přislíbí bratrovu záchranu výměnou za účast na nebezpečné misi. Jejím úkolem je špehovat coby otrokyně u samotné velitelky Šerosrázu, proslulé svou příšernou krutostí.
Přátelství nebo nenávist? Na tuto otázku si Elias i Laia budou muset odpovědět v okamžiku, kdy se jejich cesty na Šerosrázké akademii navzájem propletou.

Jiskra v popelu je epická fantasy. To znamená, že se dočkáme ještě dalších dílů a musím konstatovat, že je to fajn, protože jsem na další osudy hrdinů této knihy moc zvědavá.
Autorčin způsob psaní je velmi strhující a poutavý. Nenechá vás vydechnout. Z každé kapitoly sála napětí a v okamžiku, kdy vrcholí, jen zalapáte po dechu a musíte se smířit s tím, že se konec dozvíte až později, poté, co si přečtete kapitolu, týkající se té druhé z hlavních postav. Knížka má tedy dvě dějové linie, které se navzájem proplétají a doplňují. Jedna patří Elyasovi, druhá Laie.
Zajímavé mi přijde i zasazení do prostředí podobného již zmiňovanému antickému Římu. Měla jsem tuto informaci v povědomí dřív, než jsem začínala knihu číst. Nicméně mě autorka svým pojetím nikam netlačila. Moje fantazie a představivost tak mohly v klidu pracovat. Postavy už byly narozdíl od prostředí propracované a vykreslené mnohem více. Posledním kladným rysem je bezesporu nádherná obálka, která se doopravdy moc povedla.

Suma sumárum. Nevěděla jsem do čeho jdu a musím s potěšením konstatovat, že jsem po dočtení tohoto příběhu rozhodně nebyla zklamaná. I tak jsem ale pro psaní této recenze těžko hledala správná slova. Pořád se totiž kouzelným světům fantasy románů nemůžu dostat tím správným způsobem pod kůži.

07.02.2017

Když jsem byla na autogramiádě Patrika Hartla, neodolala jsem a tajně se prošla celým Neoluxorem. Inkognito jsem byla až do chvíle, kdy mi sympatická slečna pokladní podávala zařízení na platební karty, abych zadala svůj pin. Měsíční svit nad Paříží mě na první pohled zaujal svou obálkou. A na ty já si prostě potrpím. Ale to už víte. Anotace taktéž zajímavá a tak se mnou knížka spolu s několika ostatními odjela z Prahy domů.

Příběh se odehrává v období po první světové válce. Helena je mladou nadějnou malířkou z vysoce postavené rodiny, která se po dohodě se svým snoubencem rozhodla své pětileté zasnoubení zrušit. Pro společnost je toto rozhodnutí šokující a své opovržení dává Heleně výrazně pocítit.
Helena se proto vydává na roční pobyt do Paříže, kde žije pod střechou své volnomyšlenkářské tety a pravidelně navštěvuje malířskou akademii. Ve Francii poznává mnoho nových lidí, mezi nimiž se postupem času najde i několik opravdových přátel. A nejen to.
Tuhle knížku jsem brala do rukou po Atlasu mraků (David Mitchell) a Dvou slovech jako klíč (Josef Formánek), coby oddechovku. Zpočátku se příběh jevil přesně tak, jak jsem si ho představovala. Kapitoly dlouhé tak akorát, text byl příjemně nenáročný, prostředí a historické období podle mého gusta....ALE!
Někde kolem sté stránky už mi text začínal být mírně proti srsti, po polovině jsem začala oddechovat, ke konci už jsem úpěla nahlas a DOKONCE protočila několikrát oči v sloup!
Říká se mi to těžce, leč musím upřímně přiznat, že mě knížka prostě nedostala. Pokud ji mám shrnout jako celek, byl pro mě tento příběh poněkud nevýrazný, s přibývajícími stránkami snadno rozklíčovatelný a některé monology na mě působily dokonce tak nějak....vyumělkovaně. A co mi nesedlo už vůbec, byl způsob zapojení skutečně existujících literátů té doby do příběhu. Snažila jsem se pochopit autorčin záměr prostřednictvím přečtení závěrečných dodatků ke knížce, ale nepovedlo se.
Plus bych dala obálce, lehkosti s jakou je napsaná a pasážím, ve kterých autorka líčí pobyt včetně dění na malířské akademii, malířské techniky nebo práci s jednotlivými výtvarnými potřebami.

Nemyslím si, že by knížka byla úplně příšerná, rozhodně jsem měla v ruce mnohem horší kalibr, ale mě bohužel neoslovila. Byť se zdála být slibná. Doporučila bych ji čtenářům (čtenářkám zejména), kterým nevadí jednoduše napsané romány s velkou dávkou romantiky. Věřím, že si knížka dovede najít mezi knihomoly své obdivovatele, můj obdiv však nezískala.

28.01.2017