maruska283 komentáře u knih
Jsem vděčná, že oproti Summerhillu, se Peter Gray více obrací k výzkumům, k důkazům. Každý se chce učit, a nemusí ho k tomu nikdo nutit (pokud už ho nezlomilo školství a učení se mu nezhnusilo), a hra je jeden z nejlepších prostředků. Ale pozor, není řeč o řízené hře, ale o svobodné hře. Máme instinkty lepší, než možná tušíme, ale o tom všem si přečtěte v knize. Je to jedna z těch, která by se měla dostat do rukou každému – ne aby byla brána jako dogma, ale aby nabourala zažité přesvědčení ve společnosti.
„Tak dlouho se díváš do propasti, až se propast podívá do tebe.“ Mezi tragikou a vtipy se v příběhu občas skryje pocit podobný tomu, kdy si dlouhou dobu nemůžete na něco vzpomenout, a pak najednou zničehonic to víte. A máte radost, ale už jste promarnili šanci, to někomu povědět.
Název knihy vystihuje to, že se v knize odehraje spousta věcí, které pro budoucí děj nehrajouzvlášní roli, jen jej posouvají v čase dál. Nejsou ale nikdy nudné a nakonec vždy, vtrhne pasáž, řetězec příčín a následků, který jste nečekali. Kniha mi atmosférou připmněla Demiana. Skupina studentů dělá zvrácenosti, ale se smyslem pro krásu (a v tom je to jiné, než štení hororů a detektivek). Poslední asi pětina knihy mi nedovolila se odrhnout a probudila i ten chlad, který zanechala dlouhá pasáž zimy, která se táhla (asi přesně tak, jak se zima táhne ve skutečnosti). Dobrodružné čtení, ke kterému se chci ještě vrátit.
Fascinující filosofie zapadající do dnešní doby... tedy, dokud se to nepřehouplo k dokola omílané kritice církve (která by sice taky platila i dnes, ale tolik ve mně nerezonovala. Blázni jsou všichni buddhové a ježíšové světa. Blázni jsou všichni svatí. A to všechno mi povyprávěla sama bláznivost. Těšilo mě, dobrý dnes.
Kromě ostatního, o čem se mi teď nechce tolik psát, jsem hned po přečtení věděla, že žádnou takovou knihu jsem dosud nečetla. Nejblíže by stylem mohl být Herman Hesse (např. Demian), ale přesto do mě kniha nalila něco, co žádná jiná zatím nedokázala (ale co?).
V anglické verzi v předmulvě E. Fromm dobře vystihl, že myšlení A. S. Neilla obsáhlo skutečnou podstatu výchovy dětí (láska, svoboda, přijetí/approval), ale z nějakého důvodu se přehnaně věnuje dětské sexualitě a stejně jako Freud ji bere jako důvod a důlesledek všeho, co člověk dělá a cítí. Navzdory tomu kniha z různých stran pohlíží na dětskou psychiku a obhajuje summerhillský přístup k výchově, navíc konfrontuje křesťanský přístup k hříchu (přeevším tomu dědičnému) a celkově boří různé stereotypy, kterými jsem i já, ač jsem vyrůstala ve 21. století, byla obklopená. Přečíst by so to měl každý pedagog a snad i rodič, a je na něm, co si z knihy odnese – to dobře vystihl i sám autor, když psal, že doufá, že jeho slovo není konečné a další a další lidé budou dál hledat a zlepšovat cesty k dětem a jejich výchově.
Léto je vypravěčsky nevyčerpatelné. Vším, co přináší. A přitom stačí napsat tak málo - 120 stran, abych měla pocit, že jsem dostala jedno k dobru a s lehkostí ho prožila. Cécile je milující dcera, ale trochu svéhlavá. Tak trochu existenciálně si stanovila, že účel světí prostředky a než stihla dospět, ranila spoustu lidí (o tom už se v knize nepíše, ale čtenář dostává od autorky tolik prostoru, kolik jen chce). Ale to nevadí, zase bude léto a všechny krásy světa nám lehnou k nohám.
Po Osamělosti prvočísel jsem čekala něco citlivějšího, hlubšího, tohle je jen jakýsi výplňový materiál. Molitan, sádrokarton.
Přečteno za den. Dala mi to babička, kterou Věra Hoffmanová (dneska známa jako Květa Legátová) učila na gymplu. Pak ji jako učitelku odsunuli někam na vesnici. První povídka se jmenuje stejně jako moje babička, Helenka. Legátová umí vystihnout ducha dětí tak, že se vám chce brečet směsicí smutku, radosti a stýskání.
Hmm... jedna z mnoha. Ale neříkám, že se mi to nelíbilo
Capote trénoval dlouho své psaní, aby napsal masterpiece. Ve filmovém zpracování jde dobře vidět, jak se vlastně zachoval, když knihu o "svých přátelích", nazval tak, jak ji nazval. Dostal konec, po kterém toužil? Těžko říct, každopádně jeho práce nemá obdoby, i kdyby snad byla jen výsledkem nezhojených komplexů.
Přečteno po maturitě jedním dechem, co dodat. Byl to zážitek začínajícího léta plného volnosti.
Americká novela nijak nezaostává za jinými. Má to rytmus, má to styl a chcete, aby alespoň trochu byla taky o vás. Četla jsem dávno a ještě se k ní vrátím.
Snad se neurazíte, když budu srovnávat. Kamarádům jsem ale Plathovou přiblížila jako Salingera s holčičími problémy. Americké novely mají zvláštního ducha a Pod skleněným zvonem není vyjímkou. Píše otevřeně o tématech, které v českých kniihách oblíbených mládeží nikde nenajdete tak "nepovrchně" (nemůžu přijít na slovo, které by to vystihlo bez té negace) popsané. Strach ze sexu, který se stejně nakonec nepovedl, deprese, ... Čtěte a doporučujte dál!
Jsem vděčná, že do toho Němec šel. Stačí přečíst úryvek některého z rozhovorů, které vede v Hostu, nebo jen editorial, který má na svědomí a je vám jasné, že napíše dobře cokoli si usmyslí. A on si vybral mislostné téma. Shazování svojí bývalé přítelkyně, šovinistické kecy v době, kdy se to sakraa nesluší. Štval mě od začátku do konce a ještě víc, když se snažil ukázat, že na to mám vlastně právo, aby mě štval. Příjemná konfrontace, mám chuť mu něco chrstnout do obličeje a část stránek z knihy vytrhat, protože jsou tam navíc. Přečtu si i další knihy, které Němec vydá. Vidí dál než většina lidí, jsem zvědavá čemu svůj talent zaprodá příště. A body dolů za Spotify playlist, je fakt zlý.