kristleko komentáře u knih

Co hrdinství, ideály a obětování se za vlast, ale holky, jazz, žvanění a předvádění se! Inu, mládí bylo stejné před sedmdesáti lety jako dnes, jak Škvoreckého knihy plasticky a s notnou dávkou humoru ukazují. Zbabělci jsou vlastně dekonstrukcí zidealizovaného a zmýtizovaného pohledu na konec války v podání komunistické propagandy a jejich vydání v závěru 50. let proto způsobilo nevídaný povyk. A i dnes obrazy z hektických posledních válečných dnů v jednom východočeském městě překvapí – atmosféra nejistoty a strachu, ale současně i očekávání „šťastných zítřků“, hraní si na vojáky ústící ve zbytečné smrti, proudící tisíce bezprizorních lidí od vězňů z koncentračních táborů po anglické válečné zajatce... „Mladistvá“ kniha formou vyprávění, jazykem i svými hrdiny, ale velmi „dospělá“ svým skutečným sdělením.

15 23.09.2015

(SPOILER) Proměny životů dvou obyčejných lidí, nasvícené dvacet let po sobě vždy uprostřed léta na den svatého Swithina. Dex & Em, Em & Dex... Ti dva působí naprosto opravdově a jejich vztah i charaktery se na těch čtyřech stovkách stran obnažují až na dřeň. Emma se životem protlouká, jak dovede. Je to trochu zasněná intelektuálka, ale ryzí, poctivá a jdoucí si za svým snem aspoň trochu zlepšit svět kolem sebe (ať už učením, divadlem nebo literaturou), ale nevěří si a to jí dlouho sráží. Co ona postrádá, tím Dexter přímo oplývá - penězi od rodičů, sebevědomím hraničícím s narcisismem... Ne že by sny neměl, ale omezují se na slávu, blahobyt a zábavu. Propadá pozlátku televizního byznysu, alkoholu, drogám, chová se jako nedospělý a bezcitný floutek. Co takové dva lidi může spojovat...? Jejich křehký romantický příběh stojí na čtyřech silných rozhovorech (v Egejském moři, před restaurací Poseidon, na svatbě Tilly a v pařížském bytě) plných něhy, špičkování, ale i ironie a bolesti. Sledovat všechny ty roky jejich protínání a míjení sice je leckdy hořké, ale ve všech těch životních zvratech přetrvává naděje. Jako by ty dva pojilo jakési nezničitelné pouto. A až v samém závěru (kdy už je vše nenávratně ztraceno) přichází ten chybějící střípek, že je k sobě svázal ten magický "den poté", přitom tak všední - ospalé ráno, kocovina, výšlap nad kopec nad městem... a jediný polibek, kterým "všechno začalo"... Tento jediný úkrok od přísné chronologie vyprávění mu dává ohromnou sílu. Nakonec je to ale "jen" literatura, takže tragickým koncem (bez něhož by však poslední část nebyla zdaleka tak silná) se přece není třeba vázat. I když takový někdy život je, že nadělí citrony, ze kterých limonádu prostě neuděláte... Lze ale přemítat, jak by Dex & Em dopadli, kdyby on odeslal dopis z Indie, kdyby ona řekla "ano" na dovolené v Řecku nebo kdyby se zkrátka v nějakém okamžiku zachovali jinak. A byli by pak šťastní...?
Z knihy plynou dvě poučení do mezilidských vztahů. Za prvé, neexistuje nic jako "špatné načasování". Když totiž potkáte toho pravého, kdy jde vše hladce a konverzace nevázne, tak je třeba to zkusit, jinak se ze života stane potácivé zkoušení metodou pokus-omyl, zkrátka mrhání časem. A za druhé, nesmíme zanedbávat vztahy s lidmi, kterým na nás záleží a mají nás rádi, a myslet si, že někoho máme "jistého", jako záložní plán pro případ, že neklapnou nějaké lákavější plány. Není to kniha o tom, že přátelství mezi mužem a ženou nemůže existovat, jako spíše že skutečná láska znamená, že váš partner je současně vaším nejlepším přítelem a že víte, že je přes všechny své chyby a slabosti v jádru dobrým člověkem (a proto mu třeba dáte další šanci). Téma osudového a přitom nenaplněného vztahu mě vždy dostane; ač o něm byla napsána řada knih, Jeden den je z nich nejsilnější, má svižné dialogy, jemný humor a skvěle navozuje atmosféru 90. let (což asi ještě více vyniklo v anglickém originálu). K románu se rád znovu vrátím, už ale těžko zažiju ten pocit, jako když jsem jej dočítal dlouho do nedělní noci se slzami v očích a pak nemohl spát, protože mi hlavu zaplnili Dex & Em. (10/10)

Koncept „banálního zla“ vzbudil ve své době kontroverze, neboť Arendtová zpochybnila vnímání Adolfa Eichmanna jako fanatického vraha milionů Židů a nabídla obraz průměrného (až „úděsně normálního“) člověka, jenž „jen“ poslušně plnil rozkazy a nebyl schopen empatického myšlení. I po více než šedesáti letech stojí za to si přečíst tuto „filozofickou reportáž“ z jeruzalémského procesu, jemuž Arendtová celé měsíce přihlížela z novinářské tribuny. Proces měl dát hlas přeživším holocaustu a před soudní senát jich předstoupily desítky, aby podali svědectví o Osvětimi a dalších nacistických továren na smrt. Jenže namísto sadistických táborových dozorců či zosnovatelů „konečného řešení“ stál před tribunálem úředník, který „pouze“ s neúnavnou horlivostí organizoval transporty milionů mužů, žen a dětí na smrt. Nepříliš vysoce postavený důstojník SS v kostěných brýlích byl spíše trapnou (až směšnou) figurkou než oním nacistickým Satanem, na němž měla být vykonána dějinná spravedlnost. Jak jej soudit? Rozsudek konstatoval, že „rozsah odpovědnosti vzrůstá, čím více se vzdalujeme od toho, kdo sám uvádí do pohybu smrtící zbraň“. Argument obhajoby, že Eichmann „jen plnil rozkazy“, které by jinak vykonal někdo jiný, totiž neobstojí z právního ani morálního hlediska. Právě úvahy o individuální odpovědnosti v byrokratické mašinerii holocaustu jsou první rovinou knihy. Druhou rovinu tvoří líčení Eichmannovy cesty po esesáckém kariérním žebříku nebo transportů z různých zemí Evropy (zatímco třeba Dánové své Židy zachránili přeplavením do bezpečného Švédska, Slováci či Chorvati za transporty nacistům dokonce platili). Třetí rovina se pak věnuje kritické reflexi legality a legitimity samotného procesu, zmiňuje až divadelní pojetí „soudu vítězů“, nepřipuštění svědků obhajoby nebo zjevné porušení mezinárodního práva při únosu obviněného z Argentiny (legálně by však Izrael jeho vydání nedosáhl). Ač původně série reportáží, je to ryzí filozofie („žádné triky na čtenáře, žádné odkazování na padesátého osmého filozofa“, jak říká Tereza Matějčková), jež dává metafyzický klíč k pochopení světa, v němž žijeme. Za jiných okolností mohl Adolf Eichmann pracovat třeba jako berní úředník, ale za Třetí říše zlo přestalo být pokušením, poslušnost přestala být ctností a on osobně přispěl k hrůzám, které se fundamentálně lišily od všech krutostí minulosti. (10/10)

14 17.09.2022

Dosti pozoruhodný počin, vezmeme-li v potaz, že to autor dával dohromady, když pracoval za minulého režimu ve vodárnách a chemičkách a oficiálně publikovat nesměl. První díl už dnes není tak svěží jako v době svého vzniku v 80. letech, nicméně propojení základního historického vyprávění a nesčetných medailonků, glos a dobových reálií v bočním sloupci stále funguje perfektně. Čtenář si připomene či doplní základní přehled o historickém vývoji, a navíc se dozví různé střípky a zajímavosti, o nichž neměl tušení. První díl je zároveň atypický v tom, že je fakticky rozdělen na tři části antropologickou, archeologickou a historickou. Je zajímavé sledovat, jak se osídlení na našem území proměňovalo a mísilo, stále však zůstávalo zemědělskou kulturou, zatímco v Mezopotámii vznikaly první městské státy a později ve Středomoří prosperovala velkolepá Římská říše. Velice užitečné jsou právě poznámky o vývoji ve zbytku Evropy či světa, na kterých si lze uvědomit, že naše země byly až donedávna zaostalým místem, kde půda příliš neplodila a život byl tudíž těžký Alespoň nějak doložená historie začíná fakticky až v 9. století s knížaty Mojmírem na Moravě a Bořivojem v Čechách, prvními opravdu plastickými historickými postavami pak jsou věrozvěsti Cyril a Metoděj. V té rané přemyslovské době, kdy se často dějinná fakta zaměňují s bájemi a legendami, tato kniha poskytuje alespoň základní orientaci. Střídala se období stability a vzestupu státu s obdobími zmatku, kdy byl stát často existenčně ohrožen. Po zakladatelské etapě, kdy byl přemyslovský stát etablován za cenu vraždy bratra a vyvraždění konkurenčního rodu, přichází první zmatek kolem roku 1000 s vykleštěným a oslepeným Jaromírem a Vladivojem coby symbolem úpadku a ztráty suverenity. Dalším okamžikem vzestupu je první král Vratislav II. (1085), krátce poté však přichází druhý zmatek první půlky 12. století, kdy se opět knížata střídala a stát byl pod silným vlivem císaře. Poslední vzestup přichází s druhým králem Vladislavem II. (1158), po jeho smrti však stát upadá do třetího zmatku až do nástupu Přemysla Otakara I., čímž kniha končí a nechává čtenáře v očekávání druhého dílu, který snad přinese trochu více optimismu. (9/10)

14 17.08.2019

Zahořklé prskání jedu naštvaného cynika? Ale kdeže, daleko spíše je to volání o pomoc citlivého člověka, jenž špatně snáší dnešní „nešťastnou“ dobu. V ní lásku, něhu a lidskost nahrazuje samota, hořkost a lhostejnost. Přes četné úvahové a vědecké pasáže se nenechte mýlit – je to čistokrevný román o lásce, a to sakra silný, ba až dojemný. Na příbězích Michela, Bruna a Annabelle ukazuje, že přestože dnes mnozí lidé hledají stále nové a nové sexuální zážitky a nejraději by žili v pornofilmu, skutečné štěstí spočívá v něžném a upřímném lidském vztahu. Zatímco totiž vzrušivost po čase pomine, ona nudná, ale hřejivá normálnost přetrvá. Nejde přitom jen o partnerskou lásku, ale i o lásku rodičovskou. Michel i Bruno jsou dětmi „moderní ženy“ a jejích dočasných milenců – do sebe zahleděných lidí, pro něž byli potomci přítěží jejich životů a odvrhli je krátce po narození. Frustrace a mindráky z dětství přitom hluboce ovlivňují celý život... Ta kniha se nečte snadno. Dnešní dobu popisuje drsně, ale upřímně – zvláště jde-li o sexualitu a vyprázdněnost citů. Jistě, za hrdiny si Houellebecq vždy vybírá poněkud extrémní postavy, ale jejich trápení do určité míry prožíváme my všichni, dnes a denně. (10/10)

14 30.12.2017

„Není to nijak dobrá kniha. Jediný důvod, proč se Simon Mawer proslavil, je, že psal o vile Tugendhat. Pro mě to je parazit, který skočil na náš dům a vytřískal z něj slávu,“ říká dcera majitelů Daniela a má do značné míry pravdu. Což o to, samotná vila je popsána plasticky a autenticky působí i vyprávění o okolnostech jejího vzniku, zdařilé jsou i některé epizody ilustrující zvláštní atmosféru první republiky. Ale jinak je to v podstatě rozvleklá červená knihovna v kulisách funkcionalistického skvostu v brněnské Černopolní ulici. Mawer vytváří krkolomné milostné vztahy, které doprovází nesnesitelně nepřesvědčivé líčení vnitřních myšlenkových pochodů Viktora, Hany, Liesel... s naprostým vrcholem v podobě Tomáše a Zdenky v dobách socialismu. Kniha má přes 450 stran a i přesto jsou všechny postavy i jejich osudy jen tak nějak načrtnuté. Namísto pečlivé gradace děje se Mawer vyžívá v „osudových náhodách“, které jsou tak násilně vykonstruované, že z toho celá kniha vychází spíše jako promarněná příležitost literárně adaptovat silný příběh rodiny Tugendhat a její vily, v níž strávila pouhých osm let... (5/10)

14 16.05.2016

Gottova kariéra trvala neuvěřitelných 61 let a takřka po celou dobu si úzkostlivě hlídal svůj obraz neotřesitelné jedničky tuzemské scény a hostující hvězdy na německých i jiných světových pódiích. Loni vyšla jak Gottova vlastní verze svého života v podobě tříkilového pajánu na křídovém papíře, tak pokus Pavla Klusáka o objektivnější pohled na našeho sběratele Slavíků. Demytizace „mistra“ se povedla, Klusák píše suverénně a s nadhledem, nevyhýbá se kontroverzním tématům, ale nehledá senzace. Rozhodně to není žádný hanopis, naopak o Gottově tvorbě zejména v 60. letech píše s respektem a oceňuje, že dovedl „udělat z každé trochu dobré písničky šlágr“. Pokouší se však odmaskovat „mistrovy“ vyprávěnky o své kariéře a ptá se, jak to bylo doopravdy. Půlroční vystupování v Las Vegas v roce 1967 sám Gott prezentoval jako dobytí Ameriky, ve skutečnosti však zpíval k večeři hostům kasina v show, která patřila k největším propadákům v historii hotelu. Ani jeho německá kariéra neměla s uměním nic společného, vystupoval totiž v lidových estrádách ve stylu Evy a Vaška. Nelze se divit, že zkušený hudební publicista na další Gottovu kariéru pohlíží s určitým úšklebkem, protože přinejmenším od návratu z „emigrace“ v roce 1971 (po němž stvrdil věrnost režimu nazpíváním Vltavy s podlézavě vlasteneckým textem) zabředl do bahna normalizačního popu a rezignoval na jakoukoliv invenci a kvalitu. Zjevně nebyl zlý člověk a nikomu neškodil, ale pro slávu byl ochoten udělat leccos. Bylo až smutné číst o tom, jak se proměnil v bakelitového panáka režimu, vystupujícího na playback na oficiálních akcích a řečnícího na shromáždění Anticharty o tom, jak je třeba „hodně zpívat a málo mluvit“. Nedivím se Kunderovi, že kdysi napsal, že prezident zapomnění Husák a idiot hudby Gott nemohli jeden bez druhého být. Gott měl štěstí, že měl talent a mohl svůj narcisismus a exhibicionismus prodat v šoubyznysu. Odvážný ale opravdu nebyl a v tomto ohledu je podtitul knihy „československý příběh“ výstižný, Gott totiž zosobňuje ohnutá záda národa v husákovské éře… Doporučuji i souběžně vydaný podcast Gotťák, kde vyprávění doplňují ukázky dobové hudby. Gott za život nazpíval přes dva tisíce písní a díky této knize jsem si připomněl skvělé věci, objevil úlety jako kovbojský Zdvořilý Woody nebo Rot und Schwarz, což je coververze stouního Paint it Black v čardášovém rytmu. A úplně nejhorší věc? Mám styl Čendy z hlubiny osmdesátkové bažiny, až nepochopitelně příšerně přebásněná verze I’m Still Standing od Eltona Johna. (10/10)

13 22.01.2022

Kniha poutavě a živě líčí dospívání zvídavého Michela v Paříži přelomu 50. a 60. let na pozadí války v Alžírsku, napětí v rodině nebo lásku ke starší dívce Cécile – ostatně kdo by se do ní nezamiloval…? Jádrem vyprávění jsou však příběhy emigrantů z východní Evropy, kteří se začali scházet v zadní místnosti jedné pařížské hospody, hráli tam šachy, popíjeli a povídali si o svých životech, které museli nechat za železnou oponou. Byť má tento příběh reálný základ, popisované blízké přátelství dospívajícího kluka a všech těch životem protřelých exulantů mi přišlo až příliš umělé a příběhy uprchlíků byly někdy jak vystřižené z nějaké západní „čítanky o komunismu“. Přesto kniha určitě stojí za přečtení, zanechává v paměti takovou příjemnou atmosféru. (7/10)

13 25.04.2021

Při čtení se člověk přenese na bělokarpatské hřebeny, kde děti spolu s mateřským mlékem sosají i pořádnou dávku alkoholu, a nahlédne pod ruce ženám, které ještě docela nedávno udržovaly staletou tradici pomáhání lidem v sepětí s přírodou a bohem. Různé kartářky nebo bylinářky to historicky neměly jednoduché v očích církevních autorit, jak plasticky líčí na čarodějnických procesech ze 17. století třeba Václav Kaplický. Přetrvalo to i do 20. století, kdy se přidal i komunistický režim, do jehož ideálu kolchozů, těžkého průmyslu a panelových sídlišť „bohující“ ženy bez respektu k autoritám zrovna nezapadaly. Pěšáci totality si přitom svou zarputilostí i zabedněností v ničem nezadali s fanatiky typu nechvalně proslulého inkvizitora Bobliga z Edelstadtu… Vše je navíc podáno poutavou formou „archivářské detektivky“, kdy se zpod vrstev prachu i sedlin paměti vyjevují různé střípky pohnuté minulosti, takže po poněkud těžkopádném úvodu se kniha skvěle čte. Ač mě iritovala nadbytečná lesbická dějová linka a nenadchl mě strnulý styl, přesto se Žítkovské bohyně v kontextu současné české literatury blyští jako perla. (9/10)

13 16.11.2018

Přestože dnešní postmoderní svět popsali lépe jiní (hlavně Huxley), vize totální vlády nad lidskou myslí je dědictvím, kvůli němuž tato proslulá antiutopie nikdy nepřestane být čtena. Postapokalyptické obrazy rozpadajícího se Londýna a všeobecný nedostatek spíše odráží zkušenost autora z raných poválečných let, stejně jako předpověď „studené“ války mezi světovými velmocemi. Největší síla knihy ale spočívá ve velice promyšleném a důkladném popisu mechanismu, kterým může kterákoli (!) totalita získat moc nad lidmi. A nejde zdaleka jen o fyzické násilí a policejní dohled, ale daleko spíše vyvolávání negativních emocí jako strach, nenávist, nedůvěra až stihomam, a naopak drsném potlačování individuálního myšlení, soukromí, paměti a obecně všech pozitivních lidských emocí v čele s láskou k partnerovi i dětem, rodinným životem a sexualitou: „Sexuální neukojenost vyvolává hysterii, která se hodí, protože se dá přeměnit ve válečnou horečku a adoraci vůdce.“ Klíčovými prvky ovládání mysli jsou doublethink (dipsych), newspeak (neolekt) a neustálé přepisování minulosti – v tom spočívá největší genialita Orwellovy vize, že lidi nelze ovládat jen zvnějšku, nýbrž je třeba potlačit, ba až zlikvidovat jejich vnitřní myšlenkový svět. To je ostatně vidět i v závěrečné části knihy, kde nejde jen o trest, nýbrž o hlubokou ideovou převýchovu: „Každý se dříve či později uzdraví. A nakonec ho zastřelíme.“ Hesly angsocu, svoboda je otroctví a nevědomost je síla! I poslední pilíř této ideologie je důmyslný – podstata války tkví v destrukci, a to nejen životů, ale i výsledků lidské práce, které by jinak „mohly posloužit tomu, aby se lid domohl přílišného pohodlí, a tak posléze i přílišné inteligence“. A proto je válka mír! Doporučuji zejména krásné nové vydání s ilustracemi Jaroslava Róny.

13 14.06.2015

Notoricky známá „bajka“, jejíž význam ale vůbec netkví jen v tom, že je alegorií bolševické revoluce v Rusku. Mně přijde daleko cennější tím, že na rozdíl od jiných antiutopických děl popisuje nejen koncový stav totalitní diktatury, jako spíše proces – postupné krůčky, jimiž postupně mizí vzletné ideály a nahrazuje je tvrdá realita bídy, propagandy a teroru.

13 20.05.2015

(SPOILER) "Spojitosti se najdou vždycky, stačí chtít." Co ale může spojovat kyvadlo v pařížském technickém muzeu, pád Akkonu, jezuitského badatele Kirchera, popelikány a synarchii? Trojice nakladatelských redaktorů, která si dlouhou chvíli zkracovala úvahami o reformě lidského poznání (s tématy jako nomádský urbanismus), se při procházení rukopisů všemožných "ďáblologů" rozhodla všechny ty myšlenky a teorie zkombinovat dohromady. Jako kabalistická metoda temura vychází z toho, že lze nalézt pravý význam Tóry přehazováním pořadí písmen a slov, tak Casaubon, Belbo a Diottalevi stvoří ultimátní Plán na ovládnutí světa. A jako v pohádce o Pejskovi a Kočičce si zde na "dortu" smlsnou okultisté v čele s tajemným panem Aglièm, Plán vezmou za svůj, had začne požírat vlastní ocas a nevinná hříčka se mění v dobrodružství ve stylu Dana Browna. Je to mimořádně komplexní kniha (včetně řazení kapitol podle kabalistických sefir), někdy k neučtení, jindy zase k popukání, každopádně je to esence myšlenkového světa profesora Eca, který si liboval ve slepých uličkách lidského poznání, mystifikacích, hermetismu atd. Sarkasticky se vysmívá všem soudobým ezoterickým podvodníkům, kteří ale jen jdou vstříc přirozenému lidskému sklonu k hledání čehosi, co "prochází všemi náboženstvími, vším věděním, všemi filozofiemi". Může to mít podobu pátrání po Tajemství, které oficiální náboženství skrývají, nebo představy o Neznámých nadřazených, osnujících osud světa. Ezoterika a okultismus jsou atraktivními náhražkami víry, ať už v boha nebo v sebe sama, nadto se jejich kazatelé nemusejí zaobírat pravdou, protože "když někdo předstírá, bohužel mu všichni věří"... Ač ústřední příběh trochu vyznívá do ztracena, je to geniální kniha, jež obsahuje vše od encyklopedických pojednáních o templářích či rozenkruciánech přes brazilské rituály vyznavačů umbandy až po byznysplán nakladatelství Manuzio, které se obejde bez čtenářů, protože jeho autoři sice postrádají talent i soudnost, zato oplývají financemi. "Stačí se převléknout za květiny a včely přilétnou," jak říká pan Garamond... (9/10)

12 18.02.2024

Příběh udatného boje Arménů, kteří se v létě 1915 vzepřeli nucenému vysídlení (ve skutečnosti vyhlazení), jsem otevřel po vyhnání Arménů z Náhorního Karabachu letos v září. Další z položek dlouhého seznamu arménských národních traumat, přičemž genocida během první světové války je tím největším. Hrdý národ, který již ve 4. století přijal křesťanství a obýval rozlehlé oblasti Kavkazu a východní Anatolie, se ocitl rozdělený mezi carským Ruskem a Osmanskou říší, kterou od konce 19. století uchvacoval turecký nacionalismus. Turci sice tvořili sotva polovinu populace, chtěli mít říši sami pro sebe a zejména radikální Mladoturci si stále častěji kladli otázku, zda "národnostní menšiny nejsou zbytečným zdrojem neklidu a jestli by nebylo nejlepší, kdyby vůbec nebyly". Stačila drtivá porážka osmanských vojsk, záminka o zradě a Arméni "padli do rukou vlastního státu", který se vší efektivitou zorganizoval první genocidu v moderní historii s organizovanými deportacemi, pochody smrti, koncentračními tábory v mezopotámské poušti a půldruhým milionem mrtvých. Franz Werfel (původně pražský Žid) knihu napsal, aby svědectví přeživších "vyrval říši mrtvých". Jaký paradox, že kniha vyšla v roce 1933, kdy se nacisté chopili moci a v následujících letech mladoturecké vynálezy dovedli k mrazivé dokonalosti při "řešení židovské otázky".
To vše se ale ve Werfelově románu (bohužel) objevuje spíše okrajově, neboť jeho valná část se věnuje osudu několika tisíc Arménů z vesnic u Antiochie, kteří odmítli odejít jako ovce na porážku a rozhodli se genocidě čelit se zbraní v ruce a opevnili se na hoře Musa Dagh (příběh má historický základ a i proto byla kniha oblíbená třeba mezi obránci varšavského ghetta). Kromě statečnosti a hrdosti je to i příběh o lidské zabedněnosti, závisti, pověrčivosti a hašteřivosti, které dovedou zachvátit jakoukoliv skupinu lidí bez ohledu na to, v jakém se nachází nebezpečí. Venkovské a tradicionalistické prostředí s přirozenými autoritami kněží a několika málo vzdělanců se sráží s pařížským světem Gabriela a Julietty, kteří z něj vyrazili na výpravu za rodinnými kořeny, jež se však ukázala být smrtící pastí. Ústředním tématem je upřednostnění přežití skupiny před osudy jednotlivců, čemuž Gabriel obětuje vše, rozkročen mezi svou rodinu a svůj národ, uchvácený vojevůdcovstvím a zanedbávající strádající manželku a zvlčilého syna. Takových silných postav tam ale není mnoho (přeživší rodina pastora ze Zeitunu nebo dezertér Sargis Kilikjan, odkojený nenávistí k Turkům a vyhořelý celoživotním strádáním), většina jich jen figurky za hranicí karikatury, jejichž osudy (mnohdy rozepsané na mnoho stran) mi byly vlastně lhostejné. Všechno to střílení a hašteření na Mojžíšově hoře na hutných 750 stran úplně nevydá, kniha ale hlavně díky několika silným pasážím o dějinných událostech (např. rozhovor německého duchovního s Enverem Pašou nebo svědectví z tábora Dajr az-Zaur, jakési arménské Osvětimi) stojí za přečtení. (8/10)

12 02.12.2023

Kdyby to byl manifest nějaké politické strany, atakovala by klidně třicet procent. Pokud by ji tedy nepřeválcovaly řeči o „komunistických“ nápadech, k nimž se uchylují zastánci starých pořádků. Daniel Prokop sonduje „slepé skvrny“ české společnosti – problémy, které nejsou tolik vidět nebo u nichž se vžila představa, že jsou nezměnitelné. „Celá řada rozumných opatření má většinovou podporu a nedochází k nim kvůli konzervativnosti, neochotě či zlobbovanosti politiků,“ vystihuje Prokop letitý nešvar české politiky. V žádném volebním programu se samozřejmě nepíše o podpoře velkých exekutorů nebo odpadářských firem, a přesto se ve sněmovně vždy najde většina pro zájmy mocných lobby, které jdou přímo proti zájmům běžných lidí. Česko se potýká spíše s majetkovou než příjmovou nerovností, vysoké daňové zatížení práce jej činí obtížně konkurenceschopným a majetkové daně tvoří pouhé procento z daňových výnosů. A přesto jsou jakékoliv tendence na vyšší zdanění majetku paušálně odmítány jako znárodňování. My si totiž „s oblibou vytváříme systém, který je celkově neefektivní, a místo abychom ho měnili a zlepšovali, dovolíme části lidí se z něj vyvázat“, příkladem budiž švarcsystém nebo víceletá gymnázia. Na papíře máme velmi otevřený systém veřejného vzdělávání, ve skutečnosti se ale stalo normou, že je jedna náročná škola pro „lepší“ rodiny, druhá pro „normální“ a třetí pro Romy. Ty totiž část společnosti (stejně jako třeba uprchlíky) ani nepokládá za rovnocenné lidi… Kniha podle mě není nijak radikálně levicová. O některých problémech by se zkrátka mělo psát bez servítek. Třeba že fungování dluhového a exekučního byznysu v Česku opravdu nebylo normální nebo že není udržitelné, aby největší globální korporace neplatily skoro žádné daně. Je s podivem, kolik zajímavých informací a postřehů se povedlo vtěsnat na něco přes dvě stě stránek – jaké v Česku existují sociální třídy, že při pádu do chudoby klesá IQ o deset bodů nebo proč se Václav Klaus mýlil v tom, že snowboard je levicový. (10/10)

Rozporuplný příběh bratrů Mašínů se často omezuje na otázku, zda byli hrdinnými bojovníky proti komunismu, nebo zda jen vraždili, aby utekli za lepší budoucností. Ta otázka je namístě a Jan Novák na ni ve své strhující knize nedává jednoznačnou odpověď – on sám sice Mašíny nepokrytě obdivuje, nezamlčuje však sporné otázky a nechává čtenáře, aby si udělal názor sám. Bratři zřejmě pod vlivem svého otce (jenž byl legendou protinacistického odboje a prvních sto stran o jeho osudech za války je možná vůbec nejlepších z celé knihy) vzali komunisty hlásaný třídní boj za svůj, plánovali i realizovali různé záškodnické operace a nakonec se rozhodli prostřílet do Západního Berlína, aby při domněle se blížící třetí světové válce stáli na správné straně hranice. Je to příběh novodobých „kovbojů“, kteří díky neuvěřitelné odvaze, neuvěřitelnému sebevědomí a také neuvěřitelnému štěstí (ať v „mauzoleu“ u dálnice nebo při obklíčení v lese u Waldowa) s pár bambitkami proklouzli východním Německem desítkám tisíc policistů a vojáků se samopaly či tanky. V tomto směru není podtitul „největší příběh studené války“ nijak přehnaný. Co z toho příběhu ale vyplývá? Nelze se divit, že Mašínovi chtěli utéct před režimem, který lidi jako oni zavíral do kriminálů a uranových dolů, bránil jim studovat a důstojně pracovat. Oni z toho vyvázli a v Americe prožili zajímavé životy, ani jejich vlastní cíl – bojovat proti komunismu v řadách americké armády – se však nenaplnil. Zanechali ale po sobě spoušť – sami zabili sedm lidí (přičemž u účetního Rošického to byla loupežná vražda, která se nedá omluvit nějakými vzletnými myšlenkami) a další oběti přibyly v soudních procesech. Tři popravení, nemocná matka umučená ve vězení, další dlouhé tresty, zničené životy. Pro mě to je hlavně kniha o sobectví a idealismu a nejsem si jist, zda svobodný život tří lidí stál za smrt a utrpení tolika jiných lidí, včetně jejich nejbližších. (9/10)

12 09.05.2021

Ukrajinský básník Ivan Drač v roce 1976 psal o tom, jak se řeka Pripjať vtělila do ukrajinské dívky a provdala za mladíka Atoma, který přišel do jejího kraje. Jaderná energie znamenala pro zaostalou Ukrajinu technologický pokrok, ale i rizika, hlavně bezpečnostní a ekologická. Jak to všechno v časných hodinách 26. dubna 1986 skončilo, dobře víme a stovky kilometrů čtverečních na Ukrajině, v Bělorusku a v Rusku jsou dodnes zamořené. Serhii Plokhy sepsal „encyklopedii Černobylu“, v níž popsal jak havárii a její příčiny (což výborně ukazuje i seriál HBO z roku 2019, jehož diváci budou možná překvapeni méně negativním vylíčením A. Ďatlova a naopak méně pozitivním popisem V. Legasova), tak i politické důsledky (lidským osudům zasaženým černobylskou katastrofou se zase věnuje Světlana Alexijevičová v Modlitbě za Černobyl). Velice zajímavý je politický kontext, kdy sovětský jaderný průmysl vzešel z vojenského výzkumu atomových bomb, a proto byl zahalen informační mlhou. Proto se informace o osudové konstrukční chybě reaktorů typu RBMK raději ututlala, než aby se opravila. A proto také režim úzkostlivě tajil, že se stala havárie, oddaloval evakuaci Pripjati a pouhých pět dnů po havárii nechal konat prvomájový průvod v zamořených ulicích sto kilometrů vzdáleného Kyjeva… Reakce veřejnosti na sebe však nenechala dlouho čekat a černobylská havárie vzedmula ukrajinskou občanskou společnost, která akcentováním ekologických témat významně přispěla k rozpadu Sovětského svazu. Přístup k likvidaci následků katastrofy byl vpravdě sovětský – když kusy grafitu a jaderného paliva vyvržené na střechu nedovedly odstranit specializované stroje, museli nastoupit „bioroboti“ z řad Rudé armády. A když bylo třeba uhasit rozpálený reaktor, piloti na něj z helikoptér shazovali tuny jílu a písku. Chladnokrevně se kalkulovalo s tím, kolik životů si jaké opatření vyžádá, aniž by někdo byl schopen říct, zda bude mít kýžený efekt… (9/10)

12 02.05.2021

Světlana Alexijevičová svým svébytným žánrem „dokumentární prózy“ vypráví příběh nikoliv černobylské havárie, nýbrž černobylského světa, a to ústy desítek lidí, kteří v tomto světě žijí. Vystěhováni byli jen lidé z třicetikilometrového pásma kolem elektrárny, více než dva miliony Bělorusů a Ukrajinců však musí dodnes (!) žít na zamořených územích a vychovávat na jedovaté zemi své děti… Řada silných momentů vynikajícího seriálu HBO (2019) vychází právě z této knihy, která mu dala vedle linky „velkých“ dějin i řadu „malých“, ale o to tragičtějších lidských příběhů. Manželka hasiče, která viděla na vlastní oči fyzický i psychický rozpad milovaného muže… Likvidátoři, kteří dřeli na zamořených polích nebo jako „bioroboti“ odhazovali extrémně radioaktivní odpad ze střechy elektrárny – ze silných mužů se staly trosky, které jejich ženy „otáčejí v posteli jako polštáře“… Je v tom hodně z povahy sovětského člověka, slovy jednoho ze svědků: „Ruský člověk v takových okamžicích prokazuje, jak je veliký! Jedinečný! Holanďany ani Němci se nikdy nestaneme. Nikdy nebudeme mít trvanlivý asfalt ani krásně upravené trávníky. Zato hrdinové se najdou vždycky!“ Lidský rozměr pak vystihla žena jednoho z desítek tisíc likvidátorů, která prý kdysi litovala, že nezažila velké dějinné okamžiky: „Teď uvažuji jinak: nechci žít historií, v historické době. Můj malý život se v tom okamžiku stává bezbranným. Velké události ho drtí, aniž by ho zaznamenaly. Aniž by se pozastavily…“ (9/10)

12 14.10.2019

Michel Houellebecq byl v minulosti obviněn z misogynie, islamofobie, obscénnosti a lecčeho dalšího. Asi hlavně kvůli této knize, která někdy opravdu působí tak, že si autor řekl, proč by si nemohl napsat knížku o šukání... Nekorektní a provokativní? Bezpochyby. Explicitní, ba až vzrušující? Určitě. Pohoršující? Ani náhodou. Na geniální success story tropických nevěstinců pro Evropany rozvíjí Houellebecq úvahy o sexuální turistice, o vztahu vyspělého a rozvojového světa nebo islámu a Západu, o posedlosti sexualitou a emocionální prázdnotě v dnešní společnosti... Michel Houellebecq je ale možná nejvýznamnějším prozaikem přelomu tisíciletí hlavně proto, že kromě přesného, břitkého až cynického pojmenovávání palčivých problémů světa a společnosti klasickou románovou formou ukazuje, jak to zasahuje do lidských životů. Je mimořádně citlivý a píše především o lidech, kteří se více či méně úspěšně snaží spokojeně žít v dnešním světě. Vedle všech těch skvělých úvah a postřehů je to v první řadě vynikající román o tom, že „v životě velice málokdy dostáváme druhou šanci, odporuje to všem zákonům“. A ani když takové nepravděpodobné štěstí máme, neuchrání nás to před nepředvídatelným a někdy krutým světem. (9/10)

12 14.11.2018

(SPOILER) Krásný příběh mladé lásky, která (hlavně kvůli společenským konvencím) skončila trapně, smutně a hlavně úplně zbytečně, protože „právě tak se může změnit celý běh života – tím, že člověk nic neudělá“. Posledních několik stránek je nesmírně silných a na patře zůstává výrazná hořkost. Knížka je sice útlá, ale není v ní ani slovo navíc – zanechává dojmy jako rozsáhlý román. (10/10)

12 22.03.2014

Po této klasice jsem sáhl po přečtení dějin Ukrajiny a před dlouhou cestou vlakem do Varšavy. V jiném rozpoložení bych si jen těžko užil těch takřka osm set stran, napěchovaných historickými událostmi a ukrajinským místopisem (pro děj je totiž podstatné, kde se nachází Čerkasy nebo Síč a zda jsou postavy před Dněprem nebo za ním). Bylo ale osvěžující zase jednou číst ryze epický historický román s až dobrodružným příběhem z doby Chmelnického povstání v polovině 17. století. Sienkiewicz jej vydával na pokračování v nejtěžších dobách po trojím dělení Polska a chtěl jím povzbudit národní hrdost. Proto to není příběh národně osvobozeneckého boje Ukrajinců (jak bývá kozácké povstání standardně vykládáno), nýbrž hrdinská báje o polských šlechticích a knížeti Jeremiáši Wiśniowieckém v boji proti divokým kozákům, kteří se spolčili s tatarskými bezvěrci (a poté v Perejaslavi roku 1654 i s ruským carem, což už ale překračuje rámec knihy). Nejvíce mě bavila úvodní část, kdy rytíř Skrzetuski putuje podél Dněpru a v zajetí přihlíží dmýchající rebelii. Později už se děj ztrácí v podrobných popisech bitev nebo pátrání po Heleně. Postavy jsou poněkud papundeklové, jejich osobnosti zahalené mlhou titánství, vroucné pobožnosti a rytířské cti, proto je tak osvěžující „lidská“ postava pana Zagłoby. Jedinou skutečně zajímavou postavou je Bohun, rozervaný mezi loajalitou vůči státu a touhou po slávě v čele povstaleckých vojsk. Ona i jeho láska vůči Heleně je upřímnější než u jeho soka, jenž nakonec vítězí hlavně proto, že je šlechtic a nikoliv „chám“. Nejvíce na mě ale zapůsobil děs občanské války, kdy „se vlci usadili ve vsích a po lesích vyjí šílení lidé“, zemi křižovaly armády a nechávaly za sebou zkázu a utrpení, zvláště Chmelnického kozáci prosluli masakry Židů a Poláků. (7/10)

11 18.12.2022