kokodaros komentáře u knih

Je s podivem, že nejsrozumitelnější výklad evoluce napsal jezuitský mnich před osmi desítkami let. Narozdíl od množství současných autorů, vyhlášených vědců-popularizátorů, se neutápí v popisech mechanismu práce genů, vršení příkladů a záplavě odborných výrazů. Vlastně ani nemohl, tenhle obor teprve vznikne. Ač jezuita, zachovává přísnou logiku a všude tam, kde by jiní věřící hledali zásah boží ruky, kreacionismus, trpělivě hledá vědecké vysvětlení. Poklad ukrytý v této knize však spočívá jinde. Dívá se odkudsi z vesmíru, z oběžné dráhy a jako autor se nachází dokonce i mimo svůj čas, píše nám z neurčité budoucnosti. Předkládá plastický obraz vzniku života na zemi, proměny planety z kusu kamene v pulzující biosféru, v niž povstává fenomén člověka a myšlení. Vesmír stvořil oči, kterými sám sebe spatřuje, rukama se sám sebe dotýká a v myšlenkách lidstva si uvědomuje sám sebe. V době, kdy vrcholem mezikontinentální komunikace byl telegraf, se samozřejmostí popisuje vznik virtuální informační sféry, která obalila svou starší předchůdkyni biosféru. Lidé jako uzly celoplanetární neuronové sítě. Představa překračující i náš horizont vnímání lidí coby uživatelů internetu a sociálních sítí.

Přestože knihu považuji za fenomenální, její vrchol mi přinesl svým způsobem zklamání. Je-li čtenář hledajícím a pochybujícím nevěřícím, kapitolu za kapitolou obdivuje, jak si autor až do vylíčení vzniku informační sféry vystačil s přísně vědeckým, až překvapivě materialistickým přístupem. Graduje tak pošetilé očekávání, že i s touto metodou je čtenář na dosah přijetí víry ve smysl stvoření. To však autor nenabízí a ani nabídnout nemůže. Nabízí logický žebřík od seskupování prvků do živé hmoty až po nadosobní svět, ale do bodu omega už musí každý dojít sám. A pouhý chladný rozum na tuto pouť nevystačí.

2 25.03.2018

Kniha se čte jedním dechem a pokud má někdo opravdu zájem, co můžeme čekat od našich slovanských bratrů, kniha mu rychle otevře oči. Krom toho vysvětluje pro mě dosud zcela nejasné období 90. let, kdy mohlo několik lidí nepochopitelně zbohatnout na úroveň dolarových miliardářů.

Závěr procesu s Magnitským je Kafkovým Procesem v ruském vydání. Dobře Vám z něj nebude, na těle ani na duši. Oběti, ty sama jsi vinna!

2 22.08.2015

Od knihy jsem měl větší očekávání. Ta nakonec vlastně plnila jen titulní (bohužel nikoli hlavní) postava - dívka na klíček - a jak píše Alee, škoda, že nedostala větší prostor. Co mě rozčilovalo, to bylo neustálé opakování a detailní popisování rádoby originálních technologií (kličkopružiny, druhy plastů podle suroviny). To se rychle omrzelo, navíc technicky vzdělaný člověk má potíž uvěřit v obrovskou kinetickou energii namotaných řas. Kdyby tím autor šetřil a psal v náznacích a víc se zaměřil na postavy... Mnohem zajímavější byl pohled na naši civilizaci z opačného konce planety, pohledem Thajce, pro něhož je běloch i Číňan rovnocenným vetřelcem. Střet kultur pohledem budoucnosti a dívka na klíček - to je důvod proč tuto knížku číst.

2 28.12.2014

Svěží čtení, krásný jazyk a hlavně takové spojení s city a pocity hrdinů povídek, vůní a světa kolem nich, že kniha ve mě rezonuje už víc než dva roky po přečtení. A to dokáže málokterá. V panu Němcovi vidím velkou naději české literatury a těším se na pořádný, vyzrálý román.

2 18.01.2014

Jedna z knih, která při čtení zabaví (já bych ji nedočetl, ale jako audiokniha to bylo snazší), ale nic v čtenáři nezanechá. Ani bych neřekl, že autor prokázal nějaký mimořádný vhled a už vůbec si nemyslím, že se dá tlachání nazývat filozofií. Jak se ale na Američana sluší a patří, jde o - až na závěrečné kapitoly - poctivě odvedené řemeslo, proto 3*.

1 14.11.2018

Autoportrét i jeho autor si nezaslouží to prázdno, které tu v databázi i jiných českých webech má. Autoportrét neboli poslední večeře je také jedinou knihou, která v češtině vyšla. Coby student jsem ji za pár peněz koupil v antikvariátu, získala si mě a nakonec se zařadila se mezi tituly, k nimž se po letech vracím. To není "dialog s vlastním svědomím", to je znepokojivá četba obžaloby vlastního já ze všeho nízkého, zbabělého a sobě neupřímného. Ta naléhavost a trýznivost svědectví vlastního svědomí je tak autentická, že se čtenář neubrání dojmu, že autor se při psaní vydal na velmi odvážnou cestu i do svého nitra. Sám popírá, že by šlo o autobiografii, přesto, nebo právě proto neváhá ani na chvíli, nepoleví a jde přímo na dřeň. A pokud svědomí samo nemá dost, vstoupí jako svědci další postavy a ač jsou lidé laskaví a mají s Henrim pochopení, jejich výpověď vyznívá zřetelně: vinen. Vinen vším, čím byl a předstíral, že chce být.

Při čtení se mně vybavila jasná paralela s Čapkovou trilogií, ovšem toto je vydestilovaná nelítostná sebereflexe malého člověka. A skutečně, Teirlinck byl Čapkův současník a kdysi zaujímal ve vlámské literatuře snad srovnatelnou pozici. Škoda, že nic dalšího u nás nevyšlo. Dočkáme se někdy?

1 07.10.2018

Asi není obvyklé, aby bývalý český(!) politik napsal politický thriller, fikci, která se záhy stane politickou realitou. Z tohoto hlediska běží z knihy mráz pozádech a tento mráz přichází, jak autor přesně předpověděl, z Kremlu. Z literárního hlediska nejde o nic výjimečného, ale rozhodně je to kvalitně odvedená práce, řemeslně slušně zvládnutý román. --- Pozor, spoiler! --- Přidávám se k ostatním, kafkovské zakončení odkazující k Procesu se mně také líbilo.

1 13.05.2018

Pěkné a příjemné čtení, ale popravdě příběhy mi z paměti brzy vyprchaly a zůstala jen atmosféra rozpálených izraelských uliček a scéna, kdy neznámý návštěvník nakonec po kafkovsku přilehne k paní domácí pod peřinu a dům se ponoří do ticha. Bylo to tak?

1 28.12.2014