jozik_v_tumane komentáře u knih

Ve srovnání s "trilogií" Stiller – Faber – Gantenbein je to slabé, spíš jen takový literární vtip o absurditě lidské existence. Četlo se to dobře, je to kratičké, dozvěděl jsem se něco z geologie (proč ne), ale celkově mě to moc nebavilo.

2 09.09.2021

Závěr mi přišel trochu nedotažený a některé pasáže byly trochu rozvláčné, ale celkově je to fenomenální román o hledání vlastní identity. Úžasný vypravěčský talent, umění zkratky, vtip. Vypsané nejlepší pasáže by vydaly na desítky stran.

2 26.08.2021

"Po dvaceti letech jsem dnes znovu četl Popol Vuh. A znova jsem byl nadšen, ba jistě ještě víc než tenkrát." Egon Bondy

2 05.08.2021

Užitečná je menšina knihy, zejména slovníček a gramatika. Většinu tvoří "konverzace": Teoretické fráze vymyšlené od stolu (a nejspíš před desítkami let), v praxi zcela nepoužitelné. Příklady frází: 1) "Je tu někde 18jamkové hřiště?" Když budu chtít hrát golf (kolik z nás jede do Srbska hrát golf?), v každém golfovém resortu jistě budou mluvit anglicky. 2) "Přetrhl se mi klínový řemen." Když se mi rozbije auto, prostě ho dám do servisu, tam už zjistí, co s autem je. Umět říct klínový řemen je zbytečné. Naopak třeba větu "Je tu někde pramen?" jsem nenašel a slovo pramen, asi tak milionkrát důležitější než klínový řemen, není ani ve slovníčku! 3) "Chci se s tebou pomilovat." – bez komentáře. Též je úplně zbytečný fonetický přepis frází, vzhledem k tomu, že srbština se zapisuje foneticky.

2 14.06.2021

Krásný příběh, dramatický do poslední chvíle. Se Zlatým řetězem a Běžící po vlnách to nejlepší od Grina.

2 25.03.2021

Za mě jeden z vrcholů tvorby Strugackých. Zařadil bych mezi 5 či 6 nejlepších titulů... Akční, vtipné, dojemné... Spousta úžasných postav, zejména s Dvouhlavým Julem si dali záležet... Nejraději bych si to přečetl hned znovu... Knížka, po jejímž přečtení je mi smutno, že ji musím opustit...

2 06.03.2021

O dost lepší, než jsem čekal. Velmi výmluvné o současném Rusku. Citlivě a bez příkras. Je to krutě neutěšený svět. Výborný překlad Martina Weisse.
Edit o rok později: Musím říct, že na tuto knihu dost často vzpomínám. Četl jsem ji s láskou a obtiskla se do mě. Je to bravurně napsané a má to kouzelnou atmosféru.

2 21.12.2020

Třetí kniha od autora a jsem nadšen. I když zřejmě nemám tuto poruchu, mnoho symptomů je mi známých. Velmi inspirativní a poučné.
Když pročítám negativní komentáře, říkám si, že tito lidé knihu nepochopili. Buď proto, že si odmítají přiznat, že se jich to týká, nebo se jich to netýká a tudíž to nemohou pochopit. Není to jednoduchá problematika. Člověk asi musí mít za sebou léta poctivé práce na sobě, aby to dokázal ocenit. Knize se dají vyčíst různé drobné nedostatky, ale to podstatné je řečeno naprosto přesně a jasně, bez příkras.

2 10.12.2020

Tak jako Rakovina, jeden z nejlepších románů, co jsem četl. Složitě, geometricky vystavěná epopej popisující několik dní ve "fešáckém vězení" zvaném "lehárna", kde vězni-inženýři pracují na projektu šifrování lidské řeči. Vesměs bezútěšné, ale místy i neuvěřitelně vtipné (absurdita sovětského zřízení). Nechybí tragické milostné zápletky ani přesah do mezinárodní politiky v podobě soupeření Východu a Západu o atomovou bombu. Poklidně, soustředěně vyprávěnými paralelními příběhy mnoha postav (kromě vězňů i osob na svobodě) se prolínají kvalitní úvahové pasáže o politice, rozumném uspořádání společnosti a lidském životě. Pro pochopení povahy sovětské moci naprosto klíčová kniha (stejně jako vše od Solženicyna), která nám toho řekne víc, než jakýkoliv vědecky historický rozbor. Jsem nadšen a nejraději bych si román hned přečetl znovu! Kromě toho velice cením nádherné dvousvazkové vydání a výborný překlad. Obému není co vytknout. Prvotřídní čtenářský zážitek.

2 28.04.2020

Četl jsem již podruhé a velmi dobře jsem se bavil. Některé dialogy jsou neuvěřitelné. Sovětská byrokracie, dosahující rozměrů sci-fi, v celé své kráse.

2 17.01.2020

Pro milovníky A. S. Grina – nezbytnost. Kdo nemá k autorovi vztah, tomu to nic neřekne.

2 13.01.2020

Objev. Značnou část románu jsem četl takříkajíc s otevřenými ústy, s velkým nadšením, občas jsem si i vypisoval pasáže. Některé celé kapitoly v prvním dílu byly "fakt jízda" (14 Soudnictví, 16 Absurdity). První díl mi přišel celkově lepší než druhý. Hlavně ke konci to nějak ztrácelo grády. Předposlední kapitola 35 – návštěva zoo – nezajímavé. Závěr (dopisy) jsem nějak nepochopil. Škoda toho nijakého konce, jinak skvělý román, jeden z nejlepších, co jsem četl. P. S. Jak už tu někdo podotkl, je dobré to číst po Jednom dni Ivana Děnisoviče. Čtenáři to dobře dokreslí Kostoglotovovu minulost, protože je to v podstatě jedna postava. P. P. S. Krásné vydání (1992) a skvělý překlad – díky!

2 07.01.2020

Tahle knížka je poklad. Zvlášť zajímavé bylo číst tuto knihu hned po Jednom dni Ivana Děnisoviče. Rozsahem jsou novely srovnatelné. Koncept je ovšem úplně jiný. Solženicyn mluví z pozice mukla, Dovlatov z pozice bachaře. Lágr má dvě roviny:
1) série lágrových povídek, podle autora rekonstruovaných na základě opisů, jež ze Svazu poslal na Západ a po emigraci získával zpět od svých přátel – tím je dána fragmentárnost, protože se mu údajně nepodařilo shromáždit všechny původní texty a on je odmítal rekonstruovat po paměti,
2) údajné dopisy nakladateli (Igor Markovič Jefimov), psané v průběhu roku 1982 v New Yorku, v nichž autor komentuje povídky a rozvíjí meta-úvahy o svých zkušenostech se sovětským lágrem (lágr jako model sovětské společnosti), ale i o své literárně tvůrčí koncepci atd.
Přestože téma knihy je apriori pochmurné, Dovlatov má zvláštní schopnost vykouzlit ze zdánlivě banální situace najednou něco nečekaně hlubokého a zároveň (někdy) překvapivě vtipného... Ostatně, prý mu říkali "trubadúr vycizelovaných banalit". Kniha je plná zajímavých postřehů o povaze sovětské moci a společnosti. Dovlatovův typicky lakonický styl vyprávění se mi šíleně líbí.
Knihu jsem četl pomalu, neb jsem si musel každou chvíli dohledávat sovětské politické a kulturní reálie, na něž je v knize nepočítaně odkazů. Včetně zmínek o Solženicynovi a Šalamovovi.

2 31.12.2019

Celkem slabota. Začátek – šíleně rozvláčný popis Terminálu – mi vnukl myšlenku, že si autor dal LSD a psal, co ho napadlo. Překombinovaná, psychedelicky přeplácaná změť barev, zvuků, tvarů, konstrukcí, materiálů atd., bez jakékoliv červené nitky, smyslu, k čemu by ten podrobný popis maniakální představy měl sloužit – a také se později ukáže, že nesloužil ničemu, kromě zcela ploché snahy vzbudit dojem: pozor, tohle je sci-fi! Takové bezúčelné, naprosto nahodilé a příliš rozvláčné popisné pasáže tvoří dobrou polovinu knihy. Několikrát jsem uvažoval, že se na to vykašlu a knihu nedočtu. Dialogy někdy zajímavě dramatické, ale většinou až příliš náznakové, úsečné, bez jasného smyslu. Popis fungování vztahu, resp. komunikace, mezi hlavním hrdinou a jeho láskou Eri, který se nakonec jeví jako zamýšlené těžiště románu, je velmi plochý, místy infantilně romantizující a tudíž nevěrohodný. Do toho jsem občas narazil na větu, která sama o sobě čistě jazykově nedávala žádný smysl, a také některá slova byla dost podivná (to může být překladem, těžko říct). I některé celé scény byly samoúčelné a z hlediska sdělení románu jako celku nic nepřinášely a neměly smysl. Chvílemi to na mě působilo asi tak nějak, jako by si 15letý kluk řekl, že napíše "sci-fi pro dospělé". Jen několik dialogů/situací roztroušených po románu mělo v sobě nějakou metafyzickou hloubku a/nebo nenucenou poetičnost. Zdaleka nejlepší je VIII. kapitola, popisující ve vzpomínce hlavního hrdiny drama, které se odehrálo na cizí planetě – příznačně zcela mimo hlavní dějovou linii. Jedině zde jsem se opravdu začetl a radostně hltal text. Nejlépe by byl Lem udělal, kdyby celý román věnoval právě této mezigalaktické cestě, a nepoužil ji jen jako kontext návratu na Zemi po 127 letech. Závěr nemastný neslaný, ale žádnou silnou pointu jsem ani nečekal. Pokud bych to porovnal se Strugackými, tak i ty jejich nejslabší romány jsou o celou třídu lepší – i když jsou třeba zmatečné, ideologicky pokřivené a jejich sdělení je neurčité, vždy v sobě mají přinejmenším (!) jakousi nezadatelnou poetičnost, která je u Lema nahrazována nahodilými, nicneříkajícími, fantaskními popisy vnějšího světa. Vydání (2011) je pěkné, Nikkarinovy ilustrace krásné.

2 25.12.2019

Všechna čest. Jestliže známým neduhem některých děl Strugackých je rozvláčnost, tato hra na 100 stránkách malého formátu stručně a vtipně glosuje neduhy sovětské, potažmo ruské společnosti, současně je životní bilancí starší generace a komentářem ke konci komunistické éry a nástupu generace "nové". Konec slabší, ale celkově velmi úderné a trefné.

2 23.12.2019

Tenhle román ABS je kompaktní a vyvážený, dává jakýsi smysl jako celek (na rozdíl např. od Hledání úradku od BS, ale i některých jiných děl ABS). Když ale čtu v poznámce o autorech od K. Šindeláře – jehož překlad je mimochodem skvělý –, že mnohými je Odsouzené město pokládáno za vrchol tvorby ABS, neztotožňuji se s tím; za mě by to byl Kulhavý osud, a hned několik dalších jejich knih mě zaujalo víc.
Nejvíc se mi líbily 1. část (Popelář), 5. část (Bod nespojitosti) (čím dál víc k jejímu závěru) a Završení. Prostředek (2. – 4. část) mi připadal trochu unylý, bůhví proč. Jako by to byly jen nafouklé variace 1. části.
Sci-fi to vlastně vůbec není. Vymezení "světa Experimentu" jako pásu mezi zdí a propastí mě jako podobenství nějak nezaujalo, nebylo to moc propracované a tím pádem ani důvěryhodné. Highlightem je naopak postava Icika Kacmana, na tom si dali záležet. Krásný nápad představuje Rudá budova, přemísťující se po Městě. V neposlední řadě jsem ocenil po románu rozeseté jemné a vtipné sprosťačinky.
Kdybych měl hodně kritickou náladu, mohl bych souhlasit s tím, co níže napsal Eyghon – všechny tyto nedostatky kniha má. Mně se přesto líbila, i když méně než jiné tituly ABS.

2 23.12.2019

Jedna z těch méně podařených od ABS. První půlka zmatená, odnikud nikam se nerozvíjející, druhá lepší, akční. Morální dilema lidí v kritické situaci je hodně zjednodušené a kolektivistická záchrana dětí je prodchnutá naivním komunismem. Vše je líčeno příliš hrdinsky a idealizovaně. Škoda.

2 29.11.2019

Nemám slov. Jsem uhranut. Četl jsem vydání s dalšími povídkami a románem Běžící po vlnách, všechno samá nádhera... Skvělý překlad Miloše Nohy.

2 19.11.2019

Nemám slov. Jedna z vůbec nejlepších knih, co jsem četl.

2 13.11.2019

Les se mi líbil moc. Druhá novela začíná velmi zmateně, několikrát jsem ji rozečítal od začátku, abych pochopil, o co jde, a nakonec jsem to stejně začal chápat až později v textu. Pak se mi to ale líbilo čím dál tím víc.

2 27.11.2018