JiříŠkorpík komentáře u knih
Nepostradatelní pomocník při mé práci.
Kniha v plné šíři popisuje okolnosti vzniku, stavby a nasazení lodí Monitor a Merrimak a hlavně skvělý popis vzájemného souboje těchto lodí, který vás vtáhne. Dojem kazí pouze občasné politické vložky komentující americkou občanskou válku, jinak bych dal 100%.
I když na přebalu knihy je místo Junkersova letadla letoun Heinkelův, a zvláště ke konci knihy je zřejmý zásah fašistických cenzorů (kniha byl psána v Německu ve 30 letech), je v ní spoustu informací z historie letectví formou technických i organizačních detailů. Kniha je zajímavá i v samotném stylu Junkersova podnikání, který by se uplatnil zřejmě i dnes. Celkem překvapivý je i německý pohled na budování leteckých závodů neměckými podnikateli v Sovětském svazu ve 20 letech.
Kniha, která mě přivedla k matematici a vlastně i k technice. Při studování této knihy (v prvním ročníku na učilišti) jsem pochopil, že mohu chápat. Srdeční záležitost.
Když jsem knihu začal číst chtěl jsem toho po pár stránkách nechat. Autor podrobně rozepisoval charakter postav, kterých nebylo málo a navíc je uváděl někdy pod jménem a jindy po příjmením nebo dokonce jejich národností, což se četba s mou slabou pamětí proměnila ve zmatek. Ale vzhledem kladným doporučením jsem vydržel a od druhé třetiny knihy to opravdu stálo za to až do samotného konce. Také jsem nechápal kresby, které někdy vůbec nevyjadřovaly děj, jako by nepatřily do této knihy. Až když jsem viděl filmové zpracování bylo mi jasné odkud ilustrátor čerpal inspiraci. Film viděl a knihu zřejmě nečetl. Tím, že nějaké scény z filmu nejsou totožné stojí za to vidět i ten film.
...teprve teď si uvědomila, že odměnou za svou skromnost dostává vlastně samotu...
Románu nechybí místy až úchvatné popisy okolní krajiny, vypracované charaktery postav a jejich vývoj během pobytu. Zcela opojná je scéna, kdy jeden člen výpravy se vydá sám do hor na průzkum a v jednom sluncem zalitém údolí se snaží přebrodit divokou řeku. Když jsem to četl bylo to jako bych se tou řekou brodil sám. I když román trochu zavání budovatelským nadšením tak s odstupem času je to velmi čtivé. Zalygin píše typicky ruským stylem, pokud lze takový styl definovat, a scéna, kdy jedna členka výpravy umírá mi připomínala Tolstého styl.