janamaluveckova komentáře u knih

Severní vody Ian McGuire

Zručné řemeslo; zápletka vlastně omletá a banální, jako z šestákové detektivky 19. století, jen obalená do postmoderního kabátu "historického" a "exotického" vyprávění. Čte se dobře, ale je to celé takové chladné a bez života, paradoxně s ohledem ke všem těm zvěrstvům a expresím v textu.

1 09.04.2018 3 z 5

Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech Miloň Čepelka

Z recenze na iliteratuře (Jan Lukavec): "Rekapituluje v ní nejen vznik a vývoj divadla, díky kterému se asi nejvíce proslavil, ale i další činnosti, jimž se věnoval; dává nahlédnout do svého rodinného zázemí i do své soukromé metafyziky. Čepelka vystudoval Vysokou školu pedagogickou a pak tři roky učil na základní škole v Novém Kníně. V roce 1961 nastoupil jako redaktor do Československého rozhlasu, kam jej přivedl jeho přítel Jiří Šebánek (1930–2007). Oba pak byli zakládajícími členy Divadla Járy Cimrmana. Když se Šebánek „odtrhl“, byl Čepelka jediným člověkem, jenž hrál se Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem i v „konkurenčním“ Salonu Cimrman. Čepelka obdivně mluví o Svěrákovi, o jeho vtipu, umění vyprávět, zato o Smoljakovi a jeho údajných rychlých názorových zvratech se vyjadřuje s velkou rezervou. S úctou vzpomíná i na svého přítele Šebánka, i když souhlasí s poněkud drsným Svěrákovým výrokem, že Šebánek prospěl divadlu JC dvakrát: „poprvé tím, že ho založil, a podruhé tím, že z něj odešel“. A osvětluje i spory, které mezi zakladateli panovaly. Například Šebánkovu nelibost nad filmem Jára Cimrman ležící, spící: podle něj měl být Cimrman člověk, o kterém se neví, jak vypadal, „a najednou dostane Svěrákův ksicht“, zlobil se prý. Čepelkův pohled jistě není nijak přelomový, zásadně objevný ani provokativní a čtenář v publikaci nemůže hledat prohlášení o tom, že cimrmanovci údajně přinášejí „veskrze tradiční a ustálenou podobu vnímání naší minulosti, jež sama volá po dekonstrukci“, jak před časem napsal jeden teoretik. Ovšem svým pohledem do zákulisí dokresluje a doplňuje již známé skutečnosti."

1 17.01.2018 5 z 5

Za Alpami David Zábranský

Grafomanský blábol s podivným politickým podtónem (skorofašounským). :(

Krásně to popsal v Respektu P. A. Bílek:

"(...) Chce Zábranský klást nepříjemné otázky, jít proti proudu a být kontroverzní, nebo je vskutku přesvědčen, že v sofistikovaném fašounkovství je jediná naděje? Z románu soudit nejde, tak odfláknutý polotovar se uchopení vzpírá. První polovina je odvarem z Nesnesitelné lehkosti bytí – vypravěč jednání postav neustále komentuje a zobecňuje, ale místo břitkosti jde o upocené pitvoření, jež si žádá dávku čtenářského masochismu. To asi autor cítí, takže nechá skrz vzpomínky a deníky mluvit hlavní postavy, matku a syna. Efekt je jediný: fašounci, ironizovaní dříve vypravěčem, se nám stanou blízkými – mluví k nám a my jim rozumíme. Od čehož je jen krok k pocitu, že to jsou vlastně docela sympatičtí lidé."

6 15.01.2018 odpad!