Hledam94
komentáře u knih
Třináct oken
Karol Sidon
Posloucháno jako rozhlasová hra. Na můj vkus je to takové překombinované - autor přivedl na scénu hodně různých postav a já se ztrácel v jejich osudech. Nechci ale knihu zatracovat, někdo jiný možná ocení.
Plukovník Švec
Rudolf Medek
Drama z první světové války, posloucháno rozhlasové zpracování ke stému výročí vzniku Československa. Za mě trochu tezovité rozdělení charakterů, proto 3 hvězdičky.
Kolury
Vladimír Holan
Posloucháno jako audiokniha od Českého rozhlasu a na mě to bylo příliš složité. Knížka měla asi nějakou nosnou ideu, která mě bohužel unikla. Dávám 3 hvězdičky, protože chyba je spíš ve mě než v autorovi.
Lužanská mše - Vita Brevis
Valja Stýblová
Kniha je zajímavá jazykově, protože se nebrání zapojení většího množství cizojazyčných slov / vět a ne všechny jsou opatřeny vysvětlivkami. Čtenář se pak snad lépe vžije do situací, kdy se pohybuje v cizině a rozumí špatně.
Aktuální je zobrazení situace v Černovcích a hrdinovy naivní představy o soužití mezi Rusy a Ukrajinci. Mnoho se za více než století nezměnilo.
Některé scény byly asi smyšleny, ale dle mého názoru citlivě doplňovaly reálie života Josefa Hlávky.
Ve vánici: dramatické texty 1961–1970
Ludvík Kundera
Poslouchal jsem Večer všedních dnů jako rozhlasovou hru (natočenou 1966), ostatně byl původně jako rozhlasová hra vytvořen. Je velmi neobvyklá, vzájemně se v ní prolíná několik velmi dobrých obrazů. Bohužel jsem do ni nepronikl dost hluboko a nenalezl jsem nějakou výraznější jednotící linii. Večer všech dnů bych hodnotil ***, ostatní jsem nečetl.
Život Galileiho
Bertolt Brecht
Posloucháno jako rozhlasová hra. Za mě vynikající, vypichuji citlivě zvolený jazyk, který je na jedné straně dobře srozumitelný a na druhé straně s omezením jasně moderních prvků.
Dvojník, Stepančikovo
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Stěpančikovo posloucháno jako rozhlasová hra. Postavy působí schematicky, příběh je poměrně předvídatelný. Velmi podobný je Tartuffe od Moliéra.
Stanice Bouřná
Čingiz Ajtmatov
Stanice Bouřná mě příliš neoslovila, autorovo Popraviště je mnohem lepší. V románě se prolínají tři roviny děje, vzájemně by měly tvořit určité podobenství. Hodnotím je rozdílně.
Nejrozsáhlejší je linie označovaná jako současnost, zahrnující osudy hrdinů zhruba od čtyřicátých do sedmdesátých let 20. století. Tu oceňuji nejvíce, je pro českého čtenáře atraktivní vynikajícím popisem tehdejší reality v Kyrgyzstánu, pro nás v řadě faktorů velmi exotické. Líčení přírody je vynikající. Některé motivy mi přišly velmi zajímavé a překvapivé, například podání Stalinovy smrti nebo podání začínající zkázy Aralského jezera (Edygej od Aralu pocházel). Bohužel z pohledu politických názorů a postojů mi přišlo, že příběh leží v období chruščovovského tání, nikoliv v době, kdy se odehrává.
Druhou dějovou linií jsou mýty kyrgyzského národa. Ty myslím celkem vhodně doplňovaly hlavní příběh. Paralely mezi současností a mýty mi ale přišly nevýznamné.
Třetí linií je sci-fi příběh o poznání nové planety Náruč lesa. Ten v knize myslím vůbec být nemusel, protože působí velmi tezovitě a nepřináší nic podstatného.
Fuku!
Jevgenij Jevtušenkо (p)
(SPOILER) V anotaci je Fuku! označováno jako cestopis či poema a jako kniha patřící k literatuře perestrojky. S řadou těchto bodů nesouhlasím.
Jde spíše o samostatné básně propojené prozaickým textem, určitými obrázky z autorových cest po světě. Básně jsou z hlediska formy zpěvné s výrazným rytmem, ale chybí jim nějaká větší obraznost nebo překvapivost výrazu, tedy to, co člověk často na poezii hledá. Možná vznikl takový pocit vinou překladu a ruský originál by působil lépe, ale to nemohu posoudit.
S řadou myšlenek, které jsem v knize nalezl, nemohu souhlasit. Jistě každý čtenář i autor má právo na své názory, ale tady bych to trochu rozvedl (spoiler). Dle básně nese hlavní vinu za trpký osud amerických Indiánů Kryštof Kolumbus, přitom (jestli nejde o zobecnění) kdyby on sám Ameriku neobjevil, objevil by ji záhy někdo jiný. Kritika fašismu mi přijde velmi černobílá a tendenční, nečiní rozdíly mezi zeměmi (Německo, Itálie, Chile, Španělsko) a nehledá porozumění pro konkrétní lidské osudy (proč zrovna ten nebo onen se stal fašistou). Vyčnívá to hlavně v kontrastu s velmi opatrným našlapováním vůči zločinům komunismu (ve zmínkách o Kolymě). Přitom v básni Tanky jedou Prahou (napsána už v srpnu 1968) vyjadřuje autor jednoznačný a odvážný odpor k sovětské okupaci ČSSR, ve stejné době vycházely v SSSR knihy (dle mého názoru) daleko kritičtější ke stalinismu (Děti Arbatu). Taktéž oslavné verše o Che Guevarovi jsou přinejmenším problematické.
Celkově je pro mě kniha zklamáním, tedy 40%.
Dřevěná lžíce
Jiří Weil
(SPOILER) Výborná kniha, vycházející do určité míry z vlastních zážitků (alter egem je stejně jako v Moskvě-hranici Jan Fischer). Zajímavě postavená kompozice, kdy sledujeme paralelně osudy čtyř naprosto rozdílných postav, které "směřují" k stavbě na Balchaši, ale tam se jen "míjejí". Příběh Tonyho působí na první pohled trochu budovatelsky, ale má vnitřní logiku, Janův příběh je smutný, ale výborný, Alexander dostal, co si zasloužil a Lída, ta je budovatelská až ad absurdum. K mistroství je dotažen princip užitý už v Moskvě-hranici, kdy se vypravěč ponořuje do myšlenek a psychologie hlavních hrdinů, sledujeme situaci hlavně z jejich pohledu. Za zmínku stojí opakovaný návrat týž motivů, hrdinové se několikrát zabývají touž myšlenkou, vracejí se celé věty / slovní spojení. Krátká knížka, která se četla sama jedním dechem.