ForFreedom komentáře u knih

Velké a nadčasové dílo, neskutečně plná a objemná kniha; tak široce pojatý a přitom ucelený pohled na člověka – společnost snad v žádném jiném díle nenajdete. Karamazovi prostě dokázali obsáhnout ohromné množství témat a prazákladních otázek, a tím vlastně spolknout řadu dalších jiných děl – tedy nejen ty Dostojevského, Karamazovům předcházející. Je tam zkrátka všechno – i když někdy snad až trochu vrchovatě. Mám pocit, že právě tohle jeho dílo také nejvíc odpovídá době svého vzniku, což se nevylučuje s tím, že tehdy nebylo úplně pochopeno, a že se tak pro současného čtenáře může stát mnoho pasáží, které často vycházejí z dobových reálií, skutečně jen zbytečnou mnohomluvnou vatou, v samotné základní dějové linii, trochu nepochopitelně zveličenou, nafouklou. Osobně si pořád víc vážím Zločinu, ale Karamazovi mají nesporně větší uměleckou váhu, jsou vpodstatě takovou syntézou a odhalením člověka, pomníkem Dostojevovy doby. 4,7/5

5 09.03.2013

Čistě po stránce čtenářské líbivosti povedené; vyjma samotného tématu, citlivé užití jazyka, jednoduchá, leč výstižná metaforičnost v dobře promyšlené kompozici, zaujme emotivnost, ta ohromná životní skepse, hořkosti, klenba drtící aktéry jako paňáci. Vytváří to skoro až takový těžce symbolický hloubavý dojem, ale opravdu jen dojem… Co knihu hluboce sráží je její schematičnost. Šablonovitá vesnice v kontextu Gity sypající šroubovitá životní moudra jedno za druhým, umělost, patetičnost, přehnanost, plytké filozofování. Neskutečná citová záplava, absolutní neodměřenost. Bez emocí to nejde, ale kámen v botě zveličovaný do mučednických rozměrů… (?) Čtenář musí mimoto neustále vědět, že sandály byly opravdu ošomtané, že se tělo svezlo k zemi opravdu bezvládné, musí mít neustále před očima cákance teplé krve. A symbol stigmat byl už ale opravdu kýčovitý. 3,5/5

5 23.02.2013

Sandberg se pokouší o objektivní náhled, je si vědom své převahy v možnosti zkoumat situaci, rozhodnutí a lidské kroky s obrovským časovým odstupem – nicméně si pozici nestranného pozorovatele nedokáže udržet úplně, což je patrné zejména u hlavní postavy knihy i ghetta Chaima Rumkowského. Do ověřených faktů a svědeckých výpovědí částečně promítá vlastní přesvědčení, jako by se tím snažil Rumkowského svéráznou postavu rozhřešit, modeluje podle toho často i jeho psychickou stránku, což v celkovém pojetí působí poněkud rozpačitě. Sandberg se totiž rozhodně nesnaží o nějaké větší bilancování, či vytváření předem nejasných závěrů, většinou předhazuje jen posbíraná fakta ozdobená spisovatelskou fantazií… Faktem ale je, že alespoň po té skutečně historické stránce se jedná o velice slušně provedenou knihu, bez zbytečného patosu i přehnaných výlevů násilí, která v tomto případě dovede umlčet i vtíravou otázku, kolik je toho o holocaustu ještě možné napsat a jaký to má, po tom všem, co už bylo napsáno, smysl. Osobně jsem se čtením problém neměla, případný čtenář by si měl uvědomit, že Sandberg se záměrně snažil tuto historickou etapu zpracovat poměrně z širokého úhlu pohledů a zdrojů a tím vlastně dosáhnout určité objektivnosti, které jedna postava, jeden vzpomínající člověk není schopen. 3,7/5

4 23.02.2013

I přes tu mediální masáž a jistou namyšlenost (což zrovna tady ve finále ubírá body...) pořád jedna z nejosobitějších, nejnápaditějších i nejodvážnějších a nejpodnětnějších knih, co se tu v poslední době objevily. Skvělá hlavně důmyslnost a působivost formy, se samotnou myšlenkou, čili vlastně obsahem, korespondující, dvě knihy, černá, bílá, epizoda, příběh, vztah mezi nimi a vzájemné doplňování se a "zaoblování", toito, symbolické vydání před „koncem světa“...
Hejno chce pak samozřejmě hlavně vycházet z reality (a být reálné!)- a to tedy ještě z jejích hodně rozmanitých koutů - podchytit jí, prozkoumat a pak naservírovat čtenáři, tak hezky, že nebude vědět odkud pro tu symetričnost začít. Jenže ono to prostě zkresluje. Myšlenka je sympatická a tvůrčí, přijde mi ale, že Doušek je jí prostě fascinován natolik, až tím nadruhou stranu deformuje samotné postavy tak, jak je zrovna v jednotlivých epizodkách potřebuje mít. Vidí je jako zrcadla, v kterých se navzájem odráží, že nakonec úplně ztrácí svou vlastní tvář a stávají se skutečně jaksi jen Ptáky bez Hejna, Hejnem bez ptáků... Viz přehnaný (a přiznám se, pro mě i tak nějak nesrozumitelný) závěr (Deníku).
Ve finále jsem z toho spíš v rozpacích, jako by se ne všechno propojilo a sdělení nakonec lehce zastínila forma. Každopádně ale doporučuju, určitě. Nutí to přemýšlet a i přes ty "drobnosti" je to pořád potleskuhodné! 4,3/5

3 12.02.2013

Tak nějak nevím, komu je tahle kniha vlastně určená: nedokážu si moc představit, že by byl čtenář, který by si tohle čtení užil, ať už ryze po humoristické stránce (na což je ale román moc složitý a po čtenáři vyžaduje značné soustředění i trpělivost), nebo právě kvůli té ,,intelektuálské výzvě“, kterou ale podle mě ve výsledku přebíjí holá bizarnost, které je v románu se vším tím magickým realismem tolik, že to jednoho po čase chtě nechtě otráví... Román je po ,,řemeslné stránce“ důmyslný, všechna čest, problém ale je, že těch 600 stran prakticky postrádají smysluplný příběh: postavy, které jsou spíš metaforickými reprezentanty soudobého celospolečenského a politického dění, se pohybují ve zvláštní vykonstruovanosti, jako by na hraně intimních, zároveň však i velkých dějin, implikují v sobě dějinný vývoj ČSR, přitom jsme ale celou dobu svědky jen jejich banální každodennosti, na které je historie maximálně její kulisou. Vševědoucí nadosobní vypravěč pak tuhle postmelovanou směsku čecho-slováckého potýkání nijak nevysvětluje (nevysvětluje ani zmiňované historické pozadí), ale předává ji (velice velice ukecaným způsobem) spíš jako koncept víry, kterému se čtenář buď podvolí a přijme jej, nebo ne.
Sama jsem se v některých pasážích dobře bavila, oceňuju taky neotřelý pohled na jinak smrteně brané téma, jako celek to na mě ale působí spíš jako nějaká autorova soukromá exhibice, protahovaná onanie, jejíž vyvrcholení se někde ztratilo. 3,5/5

2 30.05.2016

Frey tímhle završil tu předlouhou řadu "feťáckých" knih. Stejně jako na počátku stojí Burroughs s nepřekonatelným Junky, stojí Frey se svými "pamětmi" (které se mimochodem z větší části vůbec nestaly - sám to v roce 2006 přiznal, byl kolem toho vůbec takový mediální humbuk, ale k nám se to samozřejmě nedoneslo. Kdyby měl někdo zájem je to dohledatelné na anglické wikipedii...) na konci téhle kvalitativně kolísavé, čtenářsky vděčné řady a vezmeme-li v úvahu, že už je to vlastně téma vyčerpané hned ze svých počátků, podal tu Frey téměř nemožný výkon.
Občas trochu patetické a kdo v tomhle prostředí není úplný negramot, tak musí zaznamenat nejedno mainstreamové připepření, ovšem celkově je to šíleně sugestivní, nejen díky osobitému stylu, který Frey používá. Jedna z nejvýraznějších knih posledních let, to mi nikdo nevymluví...

31.12.2011