evismaior komentáře u knih

80% - znovu jsem si tuto knihu přečetla se svým synem a zavzpomínala na dětsví, kdy jsem fandila Ferdovi, smála se nad příhodami brouka Pytlíka a nesnášela tu protivnou namyšlenou Berušku. Teď po letech mi, pravda, nad některými Ferdovými nápady jde obočí trochu nahoru, protože je to zkrátka takový poděs, který často napáchá víc škody než užitku. A prostřední část, kdy si ho prodávají jako otroka, tak z toho jde občas i mráz po zádech. Ale rozhodně je to čtivé, děti to baví a ilustrace má tahle klasika zkrátka neopakovatelné.

9 03.05.2021

90% - Musím říct, že z knih o Rhymovi a Sachsové je tohle pro mě jeden z nejlepších kousků. Konečně tam není takový ten super geniální vrah, který vidí až za deset rohů, ale celkem normální chlapík. Děj konečně nemá ta obvyklá nabalující se rozuzlení, kdy druhému až třetímu ještě věřím, ale po desátém překlopení už mi příběh připadá překonstruovaný. Tady všechno docela dávalo smysl. Líbilo se mi téma možného zneužití všech těch smart přístrojů, kterými jsme dnes obklopeni. Líbilo se mi, že v knížce byly i další dějové linie a nutně se na konci všechny nemusely spojit nějakým neuvěřitelným způsobem do jedné. I když bylo trochu zarážející, jak dlouho trvalo Amélii, než jí došlo, že její pachatel asi neseděl v kavárně s přímým výhledem na vražedný eskalátor jen tak náhodou. Což zřejmě bylo tak trochu účelové, aby bylo Lincolnovo a její počínání co nejdéle oddělené. Ale i tahle dějová linka (Rhyme vzdávající se pozice konzultanta a Ron Pulaski, který se snaží na vlastní pěst dokázat, že Rhyme v předchozím případě nepochybil), byla osvěžující vsuvkou, stejně jako opět s ničím nesouvisející kauza Améliina bývalého Nicka propuštěného z vězení. A mezi Rhymem a Sachsovou to dokonce i trochu skřípalo a do toho se objevila jistá sympatická vozíčkářka... prostě to autor tentokrát pojal trochu jinak a nebylo to vůbec špatné.

9 29.07.2019

(SPOILER) 90% - Právě jsem knížku dočetla a po opravdu dlouhé době jsem v rámci tohoto žánru opravdu nadšená. Takhle se má psát! Žádná hluchá místa, naprostá absence zbytečných postav, žádné dialogy o ničem – a to je přitom román na rozhovorech postav přímo založený.
Jasně, je to taková trochu ždímačka emocí a koncentrace osudem ubíjených postav na metr čtvereční je až nepravděpodobná, ale to mi vůbec nevadí, protože ta knížka se čte sama. Příběh Juliet „holky ze hřbitova“, která dlouhé měsíce nechává na hrobě své matky dopisy přesně tak, jak jí je na zahraniční fotožurnalistické akce posílala celý život, až jednoho dne nalezne v jednom z dopisů krátkou odpověď od neznámého „Tmy“, s nímž si posléze začnou vzájemně vylévat své životní stesky, na první pohled nemusí působit zas tak originálně, ale chytl mě od první stránky.
Autorka prakticky bezvýhradně dodržuje styl co kapitola, to nový dopis a následující reakce adresáta na něj s kouskem jeho příběhu a to střídání perspektiv funguje bezchybně a dokonce i bez opakování totožných částí děje (jak je viděl ten druhý), které je u autorů, kteří takto píšou, častou únavnou praxí.
Juliet, která se měsíce nemůže vyrovnat se smrtí zbožňované matky, která pro ni byla vzorem, mi přirostla k srdci a stejně tak i Declan Murphy a jeho mučednická spirála vedoucí od otce „veselého“ alkoholika, kterého všichni měli rádi a snažili se ho krýt (třeba i řízením auta ve třinácti), přes nehodu v opilosti, při níž otec zabil Declanovu sestru Kerry, následné odcizení s matkou, která synovi neodpustila, že neřídil místo otce i tenkrát a zároveň cítila vinu, že to především sama neměla dopustit, až po spory s jejím novým manželem Alanem, který zná sotva deset procent toho příběhu a Declana zkrátka nesnáší jako nevděčného spratka a delikventa. A pokus o sebevraždu a obecně prospěšné práce a odsouzení prakticky celé školy…
Hlavní postavy jsou zkrátka napsány nesmírně silně, ale na rozdíl od řady jiných románů autorka umí stejně tak silně napsat i postavy vedlejší, každá z nich má v příběhu nezastupitelné místo (ať už je to Julietin otec, její kamarádka, učitel fotografie nebo matka, která se také nakonec ukáže, že nebyla zas tak charakterní hrdinka, či Declanův šéf ze hřbitova, jeho matka a nevlastní otec, učitelka angličtiny či nejlepší kamarád s vlastním nelehkým dětstvím, které ho dovedlo až do pěstounské rodiny) a každý rozhovor, který s nimi hlavní hrdinové vedou, je posouvá někam dál v uvědomění si toho, na čem opravdu záleží. Snad jen příliš dlouhá doba, kdy Juliet ani nenapadlo, že by jejím anonymním protějškem mohl být Declan, mi přišla poněkud nepravděpodobná, ale když v té škole bylo 800 maturantů, tak to asi zas není tak nepravděpodobné, že by dotyčného pisatele vůbec nemusela osobně znát. Další knihy od autorky si rozhodně nenechám ujít.

8 19.05.2024

(SPOILER) 70% - Kdysi dávno mě Sapkowski nadchl svými předělanými pohádkami a přiměl mě zamilovat si zaklínače Geralta, trubadúra Marigolda, čarodějku Yennefer a princeznu Ciri, která mu byla předurčena Sudbou jako učednice. Přišly romány o Geraltovi a Ciri a já si oblíbila i jeho partičku ztracenců - lučištnici Milwu, Nilfgaarďana Cahira, sympatického upíra Regise a konečně i prostořekou holčinu Angouleme, kterou kdesi sebrali cestou.
A nakonec mi po dočtení posledního dílu připadá, že to byly právě ty krásně napsané postavy, které mě lákaly číst si dál o jejich osudech. Protože přiznávám, že hromada dalších epizodních postav a jejich intriky, bitky, bitvy a nekonečné rozhovory jsem vlastně jen přelétla očima, nezanechaly ve mně větší dojem, a když jsem se další den vrátila ke čtení, přistihla jsem se, že si je často ani nevybavuji. Situace, kdy autor posadí k ohni tři poutníky a nechává je vzpomínat na to, jak si desítky jmen těch či oněch postav porcují svět po velké bitvě s Nilfgaardem, mě zkrátka neoslovují. Mezitím mě naopak znechutí melodramatický způsob, jakým se autor na pár stranách vypořádá s mnoha mými oblíbenci, o kterých poté, co si je čtenář v předchozích knihách zamiloval, najednou naštěkne ani pes, a říkám si, k čemu to vlastně číst dál.
Ale má to pořád skvělé momenty, které mě u čtení udrží - navázání na artušovské legendy a ta Cirina pouť mezi světy poté, co na konci předchozího dílu vstoupila do Věže vlaštovky, něco takového bych si klidně dokázala představit jako samostatný román, který bych hltala, protože autorovi představivost rozhodně nechybí. Střet Ciri se strašlivým bijcem Bonhartem a Geralta s čarodějem Vilgefortzem byl skvěle nervydrásající. Rozuzlení kolem nilfgaardského císaře Emphyra bylo sice zajímavé, ale na druhou stranu po všem tom krveprolévání, aby Ciri získal, se najednou chytne za nos a nechá ji být? Jakože co tohle mělo znamenat? A co ten závěr pro Geralta a Yennefer?
Jinak mi celý ten rozpačitý a neurčitý (a k hlavním postavám dost odbytý) konec Zaklínačské ságy v paměti neutkví, což bych na konci původně tak poutavě stvořeného světa řekla, že docela zamrzí.

8 31.08.2023

60% - Když jsem před téměř 20 lety na dovolené otevřela Anděly a démony, byla jsem napínavostí a spádem knihy nadšená. Záhy přišla Šifra mistra Leonarda, která mě doslova pohltila a nad námětem příběhu jsem poté dlouho přemýšlela. A pak následovaly další knihy s Robertem Langdonem a já jsem tak nějak čím dál víc znuděnější.
Ty příběhy jsou totiž jak přes kopírák - vždy je tam nějaká "honba za pokladem", kdy Langdon díky svým znalostem musí v omezené době dané pronásledováním policií nebo různými zlotřilci rozluštit řadu symbolů, které ho vodí z místa na místo. Vždy se k tomu přichomýtne nějaká krásná a inteligentní žena, která uhání po jeho boku. Vždy je tam minimálně jedna postava, které Langdon věří, ale pak se ukáže, že to nebyl ten, za koho ho měli. A vždy je tam také nějaký ten génius, který zjevně nemá nic lepšího na práci, než vymýšlet tu komplikovanou šipkovanou mezi nádhernými uměleckými díly, aby mohl hlavní hrdina předvést, kde všude na V.I.P. pozvání byl a co všechno tam viděl (a nezapomněl), a Dan Brown se mohl vytasit se svým průvodcovským talentem.
A ano, pokaždé je tam ten stejný Robert Langdon, jehož charakteristika se omezuje na dobrou paměť, vysokou inteligenci, rozsáhlé umělecké znalosti, strach z uzavřených prostor a tvídové sako. Protože za všechny ty romány, které jsem o jeho pátráních přečetla, jsem se toho o něm mnoho dalšího nedozvěděla - ta postava je naprosto sterilní, bez vývoje, bez jakéhokoli ovlivnění tím, co v těch románech prožil. Jako kdyby ta předchozí dobrodružství ani neexistovala. Což mi začíná docela vadit.
Tentokrát navíc ani děj nestál za mnoho - sociální inženýrství s myšlenkou regulace světové populace je časté téma (ovšem i ten marvelovský Thanos to pojal divácky zajímavěji), ale zvolené řešení mi zas tak prozíravé nepřišlo, neboť počítám, že by mezi lidmi vyvolalo spoustu nenávisti, závisti, ztráty smyslu života, depresí a osobních tragédií, nehledě na korupci a elitářství u těch, kteří by ho chtěli nějakým způsobem zvrátit. Autor se sice pokusil zápletku celkem zajímavě navázat na Dantovu Božskou komedii, ale nedokázala jsem se ubránit pocitu, že se neustále opakuje (mnohokrát si tak přečteme o zlotřilcově videu a jeho ústřední demografické myšlence) a vyplňuje děj vycpávkami, které by tam nemusely být (popisy míst a budov, které se k ději bezprostředně nevztahují). Navíc se autor čtenáře snaží celou dobu mást hloupoučkými manipulacemi, které pak v dalším ději takovým tím "co to sakra" způsobem vyvracuje (ne, dotyčná postava nebyla zdrogovaná, jenom chorá, případně nebyla chorá, jenom alergická, případně to byl úplně někdo jiný), což požitku z četby také nepřidá. Pro mě to tedy nemělo takový spád, na jaký jsem z autorových knih zvyklá. Za mě zatím nejslabší díl série.

8 06.08.2023

90% - Já si po přečtení autorovy předmluvy myslela, že mě to nebude bavit - román o výcviku dětí a jejich připravování na válku? Autor inspirovaný studiemi války Severu proti Jihu? Příběh, který doporučují ke čtení velitelé armád? A navíc založený na dávné autorově myšlence, jak by asi probíhaly nácviky bitev ve stavu beztíže?
Kupodivu ale má tahle knížka opravdu něco do sebe a i pacifistu ve mně dokázala přesvědčit a nevěděla jsem co dřív - zda sledovat strategii hlavního hrdiny, pomocí které se vyrovnává s prostředím rodiny (násilnický starší bratr), školy a později s šikanou na Bitevní škole, pozorovat jeho přemýšlení o soupeři a taktice bitev, zamýšlet se spolu s ním, zda bojuje opravdu jen ve hře proti spolužákům či jde víc o souboj s náročnými a často neférovými podmínkami nastavenými učiteli tak, aby z něj vyždímali maximum (anebo ho nechali padnout), a do jaké míry se to celé bude podobat boji s mimozemskou rasou termiťanů, zkrátka opravdu toho nebylo málo. Včetně úvah Endera o povaze přátelství versus velitelství, jeho strachu, zda se z něj nestává zabijácké monstrum, a vědomí, že vždy a ve všem bude na všechno úplně sám.
S čím jsem měla problém (a podle autora zjevně nejen já), byl ten věk hlavního hrdiny Endera. Pokouším si představit, co asi tak mohli důstojníci monitorovat na dítěti ve školkovém věku, a nedokážu uvěřit Enderovu chování ve věku, kdy u nás děti nastupují do první třídy - jako ano, v rámci permanentní přípravy na válku byly na Zemi zkrátka jiné podmínky a Ender byl navíc super geniální dítě - takže nemám úplně problém uvěřit tomu, jak mluví a jak přemýšlí o taktice hry, ale už méně si umím představit, že by byl v takto nízkém věku schopen takového vcítění do ostatních lidí, aby byl schopen předjímat jejich akce a více (či méně) přiměřeně na ně reagovat. S genialitou se člověk narodit může, ale k empatii zkrátka potřebuje určité životní zkušenosti. V tomto ohledu jsem zpětně ocenila, že jsem jako první viděla film s Harrisonem Fordem a Benem Kingsleym v působivě odehraných rolích "učitelů" a Asou Butterfieldem v roli Endera - jemu v době natáčení bylo zhruba 15-16 let (i když vypadal tak na 12, pořád se tak nějak ošíval a škubal sebou a jeho schopnosti někoho přeprat jsem taky nevěřila ani omylem, a to ho mám z filmů Hugo a jeho velký objev a Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti hodně ráda) a já ho prostě měla při čtení pořád před očima, takže pokud mi autor opakovaně nenutil údaje o Enderově pozvolna narůstajícím věku, tak jsem si zkrátka Endera představovala v pro mě uvěřitelných letech. Film mě také připravil na působivý zvrat v závěru a byla jsem ráda, že si to v knížce mohu znovu řádně vychutnat. Oproti filmu byl pak v knize zajímavě a dost vizionářsky využit i potenciál Enderových sourozenců Petra a Valentiny.

"Stejně si myslím, že většina z nás čte tyto příběhy, o nichž víme, že nejsou "pravdivé", proto, že toužíme po nějaké jiné pravdě: mytické pravdě a lidské povaze jako takové, konkrétní pravdě o těch komunitách, které vymezují naši identitu, a nejspecifičtější pravdě ze všech - našem vlastním příběhu. Díky tomu, že beletrie není o někom, kdo doopravdy žil v reálném světě, v sobě vždycky má tu možnost, že je o nás. (...) Příběh je ten, který vy a já společně vytvoříme ve vaší paměti. Jestli pro vás ten příběh má vůbec nějaký smysl, pak o něm nepřemýšlejte, až si na něj následně vzpomenete, jako o něčem, co jsem vytvořil já, ale spíš jako o něčem, co jsme stvořili společně." (z předmluvy autora)

8 01.08.2023

85% - Román bezprostředně navazuje na Chladnokrevného ničemu, v němž autorka načrtla zápletku mezi Helen, dívkou ze šlechtického rodu oplývající všemi možnými ctnostmi, a Rhysem Winterbornem, synem hokynáře z Walesu, který se tvrdou dřinou vyšvihl až do pozice zámožného majitele obchodního domu. Svatba s Helen by mu mohla pomoci mezi britskou smetánku, jenže na konci předchozího románu plachou a nezkušenou dívku odradil svojí prudkostí. To však (k radosti čtenářek bažících po troše erotického dusna) Helen hned v úvodu pokračování srdnatě překoná (až se divím, jak snadno autorčiny dobře vychované ženské postavy podléhají nepřekonatelné vášni) - a já si říkala, co se tedy bude dít v dalších 90% knihy. Ale překvapivě se z toho v rámci žánru stal docela nadprůměrný počin, kde vedle notné porce lásky a vášně nechybělo ani napětí, zrada či skrytá a posléze odhalená tajemství v podobě pár kostlivců ve skříni minulosti obou hlavních postav, které bylo nutno vytáhnout a řádně provětrat. Popis chudinské části Londýna a sirotčince byl až mrazivý a moc se mi líbila nová postava emancipované lékařky, jíž je, jak jsem zjistila, věnovaný jeden z následujících dílů a na ten se tedy moc těším.

8 10.10.2022

75% - V rámci žánru eroticky laděné historické romance tohle dílko přívrženkyně žánru rozhodně nezklame a za sebe mohu říct, že mi čtení prvního dílu z cyklu Ravenelovi přišlo mnohem zábavnější než prvního dílu Bridgertonových, kteří ve srovnání s mnohem propracovanějším scénářem seriálu vycházeli dost jednoduše a nezáživně - myslím, že kdyby se nějaká televize chopila této knížky, nemuseli by si zdaleka vymyslet 80 % příběhu jako u Bridgertonových, protože tady je děj vcelku barvitý už sám o sobě. Samozřejmě musí čtenář už od počátku sladit svá očekávání s autorčiným vnímáním společnosti poslední čtvrtiny 19. století - já si třeba neumím představit, že by slušně vychovaná dívka a toho času vdova takhle rychle podlehla (a že se svůdník zas nemusel podle mě až tak moc snažit). Natož abych popustila fantazii do té míry, abych uvěřila v zázračnou proměnu dvou povalečů v zodpovědné muže schopné se najednou osudově zamilovat pomalu na život a na smrt. No ale tak už to koneckonců v tomto typu literatury chodí a my ženy si podle všeho rády představujeme, že svým osobním kouzlem a silou charakteru a morálních zásad dokážeme napravit i toho nejhoršího bad guye bez ohledu na to, jak velká iluze to je. Kromě vývoje vztahu mezi Kathleen a Devonem a načrtnutím jeho bratra Westa, jakož i dvojčat Pandory a Cassandry, se mi navíc líbila i počínající dějová linka mezi sestřenicí Helen a obchodníkem Winterbornem, pročež nebudu váhat a hned sáhnu po dalším dílu. K filozofickým úvahám o smyslu života člověka sice tahle literatura nepřiměje, ale na dobu nemoci a sníženého vnímání je ideální :-)

8 03.10.2022

70% - Jelikož autorův Marťan patří mezi mé nejoblíbenější knížky, byla jsem na Artemis hodně zvědavá, ale po přečtení mám dojem, že tenhle román z prostředí základny na Měsíci ve mně hlubší stopu nezanechá. Příběh nerovného souboje jednotlivce s mafiánskou organizací a vlastně i s celým systémem je sice docela napínavý a prošpikovaný mnoha technickými detaily a vychytávkami, kdy nesmírná schopnost zapracovat je zábavným způsobem do poutavého děje je to, co na Andym Weirovi obdivuji. Navíc samotná základna coby magnet pro turisty s luxusními hotely i "rakvemi" jakožto ubytováním pro nejchudší obslužný personál a dále pak s vláčkem do návštěvnického centra u místa prvního přistání Armstronga a Aldrina je zkrátka vymazlená. Ale hodně věcí mi tam nesedělo - řemeslnické cechy podléhají národnostem typu Vietnamci, Maďaři nebo Saudové (k těm posledním náleží i hlavní hrdinka Jasmine), zdejší hlavní průmysl vlastní gangsterský klan z Brazílie, nemluvě o tom, že celou základnu má na svědomí Keňa (!), která díky zdejší šéfové a někdejší ministryni financí prošla ekonomickým zázrakem (!!) s navazující vůdčí rolí v osídlení Měsíce (!!!), přičemž vesmírný program USA, Ruska a Číny se nám za těch 50 let, o něž je děj posunut do budoucnosti, kamsi vytratil. Zároveň si autor celkem usnadňoval situaci vždy, když se to zrovna hodilo, což mi u něj přišlo hodně netypické (jak může na Měsíci, kde žijí dva tisíce lidí a totožnost přicestovalých turistů musí být nutně známá, někdo sehnat snadno novou identitu, to je mi záhadou). Obtížně jsem si také zvykala na hlavní hrdinku Jazz, která i v 26 letech působí spíš jako revoltující puberťačka - kdysi jsem psala do recenze k Marťanovi, že mi tam jedině chybí nějaká informace o tom, co v předchozím životě hlavního hrdiny z něj udělalo tak pozitivního a konstruktivního člověka - a zjišťuji, že to je asi nějaký autorův setrvalý problém, neboť ani tentokrát nezjistíme, proč je hlavní hrdinka pouze pašeračkou toužící zbohatnout přesto, že je to takový nápaditý všeználek a je jí všemi vyčítáno, že by mohla svůj potenciál zhodnotit mnohem efektivněji. I ostatní postavy působí šablonovitě a ne jako skuteční lidé procházející vývojem. Možná tomu zkrátka autor tentokrát nevěnoval náležitou péči a to je určitě škoda.

8 08.08.2022

90% - V roce 1951 z Mnichova uprostřed noci prchá od rodiny i zavedené lékařské praxe jistý tajemný muž. Podobným způsobem pak nastane úprk z Maroka stiženého zemětřesením v roce 1960. A v roce 1990 je na malém ostrůvku v Bretani za neobjasněných okolností zavražděn nadšený entomolog a vědec v oblasti tropických nemocí. Vinu místního násilníka se nikdy nepodaří prokázat. Jak tyto události nastíněné hned v úvodu knihy souvisí?
Tohle pro mě byl prozatím jednoznačně nejlepší díl Akt Enzo. Ano, motiv vraždy a pachatele jsem sice odhadla dávno před polovinou knihy, ale právě vzhledem k indíciím, které autor nastínil hned zpočátku, myslím, že tentokrát to byl do značné míry účel (a to i přes ten poměrně průhledný pokus o matení čtenáře, když se děj blížil do finále). Trochu takový Colombo, kdy divák hned od začátku ví, kdo a jak vraždu spáchal, ale napjatě sleduje, zda a jak se to podaří prokázat samotnému detektivovi. Protože Enzo samozřejmě shora zmíněné skutečnosti neznal a musel je teprve odhalit z pěkně vymyšlených hádanek, které zavražděný zanechal svému synovi v pracovně, v níž zakázal s čímkoli hýbat. A to ještě v barvitě popsaném prostředí sevřené komunity lidí žijících na ostrově zmítaném počasím a mořem.
V předchozích dílech mi ta "zázračná" Enzova odhalení přišla poměrně nedůvěryhodná ve smyslu, že by na ně podle mě měla dávno přijít i policie. Teď ale poprvé plně uznávám, že tenhle průlom chtěl opravdu chytrou hlavu a především ten správný odstup a nápad, který mohl a nemusel přijít. Rovněž přístup místního policisty uznávajícího někdejší pochybení nezkušených kolegů a ochotného Enzovi vyjít vstříc, byl osvěžující změnou oproti předchozím dílům, kde se policie zaměřovala hlavně na to, aby Enza od pátrání a prokázání jejich neschopnosti odrazovala. A konečně bylo vítanou změnou i to, že Enzo tentokrát pátral sám bez toho svého Sdružení rodiny a přátel Enza, které ho obvykle doprovází. Byť jednoho nečekaného sdělení se dočkáme i v tomtu dílu (Charlotte mi začíná být opravdu nesympatická) a na konci z toho ještě autor dokázal vytřískat pěknou paralelu. Trochu mě ale zamrzel ten obvyklý uspěchaný konec, protože bych se ráda dozvěděla, jak na zjištěné skutečnosti reagovali všichni zúčastnění.
P.S. Opravdu jsem kdysi na vlastní oči u kolegy viděla jednu přes dvacet let neodledněnou ledničku, která dosud v pohodě fungovala, byť do mrazáku se vešel vedle všeho toho ledu tak jeden nanuk. Kdysi se prostě přístroje vyráběly jinak, to má May pravdu...

8 18.06.2022

75% - Po Báječném krámku s čokoládou je tohle moje druhá romanťárna od Jenny Colgan a ani tentokrát jsem nebyla v rámci žánru zklamaná. Hlavní hrdinka Nina přijde o práci v knihovně, která musí ustoupit modernizaci a multimédiím, a v náhlém popudu si odsud domů k veliké "radosti" svojí spolubydlící natahá hromady knih, které by jinak zřejmě skončily někde na skládce. Načež ve Skotsku zakoupí obrovskou dodávku, a když už tam je, tak tam začne provozovat pojízdnou prodejnu knih. A jelikož tak objeví díru na trhu, neboť na skotském venkově zjevně všechna knihkupectví vymřela a lidi si tam zřejmě neumí objednávat knížky po internetu (!), tak se jí byznys docela rozjede, teda jen co se naučí ten svůj truck trochu řídit. A jako jasně, že přivede ke čtení lidi, kteří už nic nepřečetli nejmíň 40 let, ne že ne. A do toho se příhodně ubytuje u poněkud zatvrzelého farmáře, který nečte, ale za to mu proklatě sluší kilt. Příběhy o knížkách a knihovnicích či prodavačkách v knihkupectví jsou celkem moje srdcovka, takže jsem si i ochotně nasadila ty růžové brýle, s nimiž autorka vnímá nezkažený a staromilský skotský venkov. Protože člověk by si asi přál, aby to takhle někde na světě opravdu vypadalo.

8 20.10.2021

70% - podle názvu jsem předpokládala, že půjde o nějaký fantasy příběh (a podle poznámek autorky v Pár stránkách navíc to tak původně i mělo být), ale dostalo se mi vcelku milé romanťárny z jakési autorčiny vize viktoriánské Anglie, která mi příjemně zapadla do předvánoční nálady, kdy jsem i ocenila, že se ledy mezi svéráznou knihomolkou Animant Crumbovou ze šlechtické rodiny a nevrlým sarkastickým knihovníkem smyšlené londýnské Královské knihovny Thomasem Reedem původem z rodiny řezníka prolamují tak pozvolna, až bych se jinak zřejmě nudila. Ono je to hodně dané tím, že autorka původně příběh zveřejňovala postupně na internetu, no a to pak ty stránky bobtnají a čtenáři to při tom ošklivém počasí venku nějak ani nepřijde.
Sice jsem musela místy vrtět hlavou nad logikou zápletky (Animant je devatenáct, žije podle autorčina popisu ve společnosti, která nepřeje přístupu žen ke knihám a svojí kamarádce Elise musí dokonce knihy tajně vypůjčovat, ale přesto sama oplývá perfektními znalostmi o knihách ve všech oborech od medicíny přes termodynamiku, Darwinovu evoluční teorii až po dějiny kdejakého státu) a s blížícím se závěrem jsem se děsila zmenšujícího se počtu stránek, protože začalo být jasné, že rozuzlení ve vztahu Animant a pana Reeda bude uspěchané přesně tak, jak to nemám ráda poté, co si o těch dvou člověk čte na 500 stranách, ale v té chvíli jsem ještě doufala v další poodhalení v Pár stránkách navíc, takže se mi to docela líbilo.

7 25.12.2023

55% - Příběh začíná stejně nadějně jako v autorčině Pojízdném krámku snů, který se mi líbil - i tentokrát hlavní hrdinka Polly přijde o práci, navíc i o vztah a z nouze se vydává na levný venkov (tentokrát do romantického Cornwallu do fiktivního, leč realitou inspirovaného městečka spojeného s pobřežím jen za odlivu dlážděnou cestou), kde podobně jako Nina mezi nečtenáři ve Skotsku nalézá díru na trhu a může tak šťastným řízením osudu a v duchu nejnaivnějších romanťáren zúročit svůj nejmilejší koníček - pečení chleba. Život v městečku v rozpadajícím se domě, život místních rybářů a ostatních obyvatel, to vše je mile popsáno a jednu hvězdu také přidávám za zachráněného papuchalka, protože tihle ptáci už mi dávno učarovali. Bohužel pak nastane dramatická změna nejen v městečku, ale i v textu knihy, který je najednou podivně zkratkovitý (a dost zmatený překlad tomu nepřidává) a na druhé straně zas zbytečně podrobný - já bych např. klidně oželela podrobný popis veselice ve stylu Hvězdných válek a nahradila ho trochu hlubším prozkoumáním vztahu Polly s rybářem i americkým včelařem. Protože jsem jaksi postrádala chemii mezi hlavními postavami a nejčtivějším vztahem se tak pro mě staly potyčky s místní "pekařkou" paní Manseovou, z níž se vyklubala asi nejzajímavější postava příběhu.

7 12.08.2022

(SPOILER) 80% - jedenáctiletý sirotek, který má schopnosti, jež nikdo jiný v jeho okolí nemá, se jednoho dne ocitne ve škole pro děti se stejnými schopnostmi... Ne, nemluvím o Harrym Potterovi, ale o Tomášovi Nebulovi z pouštní planety Písečnice, kterou před staletími kolonizovali lidé a nyní k ní opět přilétá kosmická loď a vybírá si pár lidí, kteří mají schopnosti pátračů, tedy schopnosti jakýmsi způsobem ovlivňovat gravitaci. A tak Tomáš, který vždy toužil po cestě do vesmíru, odlétá i se svojí malou "adoptovanou" sestrou Luckou a posléze se dostává na loď vesmírné akademie. A tam paralely pokračují, takže tam má mimo jiné místo Rona věrného dobrosrdečného spolužáka Olleho, Hermionu zcela jasně vidíme ve zprvu protivně vlezlé šprtce Alici (a ano, autor ještě přidal Janu, aby se Alice měla s kým hádat). Zmijozel nám zde reprezentují záludní a všemi z primitivních planet pohrdající kluci z technologicky vyspělé planety Ignisan, je tu i takový Hagrid (mechanik Jason, v jehož dílně posléze vzniklý tým Písečníků nalézá útočiště), rozhoduji se, jestli místním Brumbálem je spíš admirál nebo profesor Pulsar, který na Písečnici Tomáše objevil... A ano, místo famfrpálu tady hrají gravibal a Tomáš je v něm samozřejmě skvělý (i když tady to naštěstí autor pojal trochu víc realisticky než JKR a i přirozeně nadaný Tomáš musí umění svých starších spolužáků obdivovat).
Přemýšlím, nakolik mi tyhle zjevné paralely vlastně vadily. Jestli už prostě Harryho Pottera nevidím všude a nejedná se vlastně jen o šablonu, která bude sedět na kterýkoli příběh odehrávající se ve škole pro děti s jakýmikoli zvláštními schopnostmi. Koneckonců dějová linka s tajemnou planetkou Potemnicí i s tím, jak Tomáš pátrá po svých rodičích, je zajímavá a čtivá, jakož i všechny ty historky z vesmíru a potíže, do nichž se hlavní hrdina se svými kamarády v závěsu opakovaně dostává. Jenže opět - máme tu jednoho učitele - šéfa bezpečnosti - který se vyžívá v buzeraci a sbírání bodů všem kromě Ignisanů, něco skrývá a možná i usiluje o Tomášův život. A pak je tu další profesor, který působí naprosto zmateně a nepoužitelně. A čtenáři se okamžitě vybaví Snape a Quirrell. No a víme, jak to s nimi ve skutečnosti bylo. Takže pak už jsem jen půlku knihy čekala na to, až se to vyvrbí přesně ve stejném duchu. Což bylo celkem zklamání i přesto, že mě kniha jinak moc bavila.
U knihy vydané samonákladem pak musím ocenit nejen celou tu obří práci, kterou si dal autor s tím, jak ji dostat ke čtenářům, ale například i docela vysokou jazykovou úroveň a minimum chyb (což považuji u knihy pro děti za hodně důležité) - konkrétně mě praštily do očí asi tři problémy u shody podmětu s přísudkem, ale to je v době, kdy každý druhý knižní text, který čtu, zjevně nikdo ani neprojel základní kontrolou pravopisu, málem zázrak a je vidět, že si na tom autor i jeho spolupracovníci dali fakt hodně záležet.
Já osobně jsem se o téhle knížce dozvěděla z reklamy na FB, pod níž bylo hodně pochvalných komentářů od rodičů i taková ta prohlášení, že tahle knížka přivedla ke čtení i jejich jinak četbu ignorující děti. Což mě navnadilo otestovat knihu doma na jednom zarytém nečtenáři ve věku hlavního hrdiny, kterému se zatím líbily snad jen tři přečtené knihy a jinak čtení považuje spíš za trest a nutnost kvůli škole. Bohužel ani tato knížka jeho nechuť neprolomila, vlastně já sama ji měla dočtenou mnohem dřív než on. Takže pro děti, které čtení nevyhledávají, ji s klidným svědomím doporučit nemůžu. Ale fanouškům Harryho Pottera a sci-fi příběhů se líbit bude určitě. A za sebe moc doufám v pokračování, protože Insekti a Tomášovy superschopnosti a ty jeho sny... Zkrátka toho dost zůstalo neodhaleno.

7 16.05.2022

(SPOILER) 75% - Enzovi se někdo pokouší zlikvidovat celý život, a to docela drsným způsobem a i prostřednictvím tragédií nachystaným jeho blízkým, zejména dceři z prvního vztahu Kristy. Dokonce na něj někdo rafinovaným způsobem nastraží vraždu ženy, s níž se scházel. Jenže právě tehdy se vrah "prozradí", protože modus operandi se shoduje s jednou z nevyřešených vražd z Raffinovy knihy. A rozezlený Enzo se vydá po jeho stopě jako pes...
Třetí pokračování Enzo série je zatím nejlepší. Nikde nedrhne, čtení pěkně odsýpá a nevadí ani odskoky do příběhu samotného vraha, který byl kdysi jako batole unesen z hotelu u moře svým rodičům. Obě dějové linky se pak i velmi čtivě propojují. A přibyla i tajemná postava Anny, u níž Enzo nalezne nejdřív útěchu a pak i úkryt pro rodinu, jenže ani tady nic není tak, jak se zdá.
Co mi ale nesedělo, bylo to, jak May čtenáři poněkud školometsky předhazuje jednotlivá vodítka takovým způsobem, že si člověk hned řekne "aha, tak ono to bude takhle", načež po přečtení dalších X stran slavnostně zjistí, že to tak "nečekaně" doopravdy je. Kniha je tak jen jakýmsi čekáním na to, než postavám dojde to, co čtenáři došlo už dávno. Nehledě na ten překombinovaný konec a drama odehrávající se v noci na mrazu na opuštěné horní stanici lanovky, kdy se Enzo chová jako blázen a celé to působí stylem "co to sakra má být". A pak je tu samozřejmě ta Enzova genialita, která nás provází od prvního dílu - zde mi třeba nejde na mysl, že vážně musel přijít až po dlouhých letech Enzo a vysvětlit "neschopné" francouzské policii, že ty rozsypané léky na alergii fakt nebyly na místě činu jen tak náhodou a že na oblečení oběti může být DNA vraha (upřímně pochybuji, že by tam minimálně nějaké vrahovy vlasy nenašli už při prvotním ohledání, byť tehdy ještě analýza DNA neexistovala). Zkrátka je to tak nějak všechno uměle nachystané na to, aby mohl Enzo zase zářit, zatímco bude interesantně pohazovat svým prošedivělým ohonem vlasů:-)

7 02.05.2022

85% - Spíše než o druhý díl románové série (čtenář tak nějak u sérií čeká, že půjde o romány) se jedná o sbírku delších povídek o zaklínači Geraltovi z Rivie, mutantovi - jakési předělávce člověka - který je žádán pro své schopnosti vypořádat se s rozličnými nestvůrami a nenáviděn pro svou odlišnost. Ač by neměl mít city, nebo se to o zaklínačích aspoň tvrdí, a on sám také navenek působí dost nepřístupně, je ve skutečnosti mnohem laskvější a ušlechtilejší než většina obyčejných lidí obývajících Sapkowského smyšlený svět. A zamilovaný do čarodějky Yennefer, která podobně jako on nemůže mít děti, a tak ač dlouhověká, je jednoho dne určena k zániku. Trubadúr a přítel Marigold, který vpisuje do svých balad hrdinské i méně hrdinské počiny, je nezbytnou součástí Geraltova života, stejně jako dívenka Ciri, která je předurčená stát se jeho učednicí. Příběhy na sebe zdánlivě nenavazují a mnohdy je patrné, že je od sebe dělí i několik let, a přesto jsou vzájemně provázané. A postavy působí tak jakoby současně, to je zábavné v těch středověkých kulisách. Hodně se mi odjakživa líbilo, jak autor pracuje se začleněním tradičních pohádek a legend do svých příběhů, i kdyby to bylo jen drobnou poznámkou - zde např. Malá mořská víla, Sněhová královna nebo legenda o svatém grálu a rytíři Galahadovi, který ho hledá. Ostatně i celý ten koncept "dáš mi za odměnu to, co najdeš doma a nevíš, že to tam bude" je z pohádek dobře známý.

7 26.11.2021

70% - Pravdou je, že s ohledem na skutečnost, jak je rozmazlená Amy z velkého světa už od začátku ve svém "deníčku" protivná, pozná čtenář celkem brzy, co za jejím zmizením asi tak bude. Každopádně už od začátku jsem instinktivně fandila manželovi Nickovi a jen se pak bavila tím, jak ta puntičkářka s pečlivě připraveným mstivým plánem v mžiku selhala, jakmile se dostala mezi ztracené, leč náležitě bystré existence. Trochu mě zklamalo větší nevyužití potenciálu najatého advokáta, který zprvu vypadal, že by mohl být zajímavou figurou v příběhu, ale nakonec se z něj stal jen takový přicmrndávač. A konec tedy nebyl právě nápaditý, byť s takhle nastavenými postavami to asi jinak dopadnout nemohlo. Ale jako letní lehká detektivková četba dobré.

7 05.08.2017

(SPOILER) 65% - jako někdejší konzument fanfiction, byť z jiného fandomu než Star wars, do kterého autorka svoji původní internetovou verzi tohoto příběhu zasadila (koneckonců hlavní postava Adam se jmenuje podle herce Adama Drivera), a navíc milovník příběhů, jejichž hlavní postavy jsou všemožní geniální vědátoři, v čele s Teorií velkého třesku, jsem se považovala za naprostou cílovku téhle love story z akademické sféry a začetla jsem se do ní opravdu s chutí.
Můj první problém spočíval v tom, že téma předstíraných vztahů je už v literatuře i filmu tolikrát zpracované a všechny peripetie těch drobných lží, které musí hlavní postavy utkat jako pavoučí síť pro všechny ostatní včetně nejbližších přátel, natolik profláklé, že moji pozornost vlastně udrželo jen to univerzitní prostředí a barvitě popisovaný život studentů doktorandského studia se všemi těžkostmi vyplývajícími z podfinancovaných výzkumů, nutnosti umět se prodat (někdy tedy bohužel i doslova, což je děsivá představa, která nevím, jestli do téhle sféry může nalákat víc žen) pro získání grantu a to vše ještě bokem k těm hodinám a hodinám stráveným pokusy s předem nejistým výsledkem. Autorka je sama vědkyně, je to vidět a je to nesmírně osvěžující.
Postavy Olive a Adama mi přišly fajn, včetně toho jejich často pubertálního chování – to, že hlavní hrdinka vychrlí záplavu slov, jimž stěží rozumím, a pak udělá naprosto pitomé rozhodnutí svědčící o její sociální a vztahové nedospělosti – tomu u inteligentních vědců, kteří upřednostňují výzkum před životními zkušenostmi zkrátka věřím (včetně toho nedostatku sexuálních zážitků).
Jenže natahované zápletky založené na vzájemném nesdělení si stěžejních informací prostě nežeru - ona mu lže o své lásce, on jí zas neřekne, že jí stalkuje už léta, což ostatně bylo úplně podivné, proč se o nic nepokusil dřív... Vůbec s Adamem jsem to měla horší – když pominu to jeho opěvované vyposilované tělo s vyrýsovanými břišáky vysvětlené pouze láskou k běhání dlouhých tratí (maratonci fakt jako kulturisti obvykle nevypadají a u vědců trávících dny i noci v laboratoři té schopnosti natrénovat na několik maratonů ročně příliš nevěřím), tak ta jeho náhlá proměna z uzavřeného vědce s nulovým osobním životem v sexuálního náruživce mi přišla hrozně na sílu – ostatně ty tolik diskutované erotické kapitoly (napsané z jejího i jeho pohledu) působily fakt, jako kdyby je napsal někdo úplně jiný, a ač nejsem příznivcem praxe těch moderních školek, které už do batolat cpou pojmy „penis“ a „vulva“, tak tady se mi nad všemi těmi ču**ky, klacky a číčami fakt chtělo nevěřícně smát a představa, že takhle přemýšlejí lidé popsaní jako Olive a Adam, mi zkrátka nesedí. Ovšem s ohledem na to atraktivní prostředí určitě od autorky ještě něco vyzkouším.

6 14.01.2024

75% - Sapkowski umí vytvořit košatý příběh plný různorodých charakterů, akčních scén i chytlavých rozhovorů. U Věže vlaštovky je tomu nejinak - máme tu cintránskou princeznu a zaklínačku Ciri, která se v předchozím ději stala součástí bandy Potkanů. Nyní se uprostřed bažin u tajemného starce léčí ze strašlivých zranění a vypráví mu svůj příběh plný násilí a pronásledování ze strany kdekoho - mezi jinými i sadistického lovce lidí Bonharta, čaroděje Rience, černokněžníka Vilgefortze a obrovského množství jejich poskoků a dalších pochybných existencí. Máme tu čarodějku Yennefer, která si ji snaží najít a zachránit. A o totéž se pokouší i zaklínač Geralt se svojí partou z minulé knihy - opět se tak setkáváme s Nilfgaarďanem Cahirem, lučištnicí Milwou, nepostradatelným Marigoldem a sympatickým upírem Regisem.
O historky tedy není nouze. Ovšem přiznávám, že v tom množství důležitých a ještě větší hromadě epizodních postav jsem se velmi složitě orientovala, což ještě zhoršovalo autorovo rozhodnutí psát příběh na přeskáčku - ať už jde o vzpomínky Ciri nebo o příběhy dalších postav. Takže třeba Geralta někdo pronásleduje a o 100 stránek dál se dozvíme, jak se dotyční k informacím o něm dostali, což už jsme ovšem mezitím tak trochu sami uhádli. Přitom mi přišlo, jako kdyby nám dílky skládačky byly servírovány víceméně náhodně - není v tom ani chronologie ani čistá retrospektiva (v čase se skáče sem a tam), často i v jednotlivých odstavcích se přeskakuje mezi postavami vzdálenými od sebe stovky mil - někdy to navazuje pěkně a logicky, ale častěji jsem si na začátku další kapitoly říkala "Co to zase?" a "Proč teď zase tohle, když já bych si nejraději přečetla, jak pokračuje ten v předchozí kapitole nastíněný děj?" No a především bych chtěla víc té hlavní dějové linky a důležitých postav než toho balastu kolem. Trochu mi to začalo připomínat bobtnající Martinovu sérii Písní ledu a ohně, kdy se to po prvních čtivých knihách v té poslední rozpadlo do tak drobných střípků, že už jsem se při čtení místy trápila. U Sapkowského o trápení zatím nemůže být řeč, ale minimálně nudu a nezájem to čtení párkrát vzbudilo (vážně potřebuji několik stran vyprávění bezejmenného rybáře o tom, jak se blíží zima a jak se ho jedna dívka zeptala na cestu?). Ano, má to řadu skvělých momentů (Ciri v aréně, řežba na zamrzlém jezeře), ale když to tak vezmu celkově, tak v ději jsme se vážně posunuli jen o pidikousek z bažiny k té veži vlaštovky. A ani ten sarkastický Geralt už nějak není, co býval.

6 24.08.2023

80% - českou fantasy nečtu, ale s ohledem na recenze jsem to zkusila s touto knížkou a bylo to příjemné překvapení. Celá ta atmosféra Pekla, kde se ze země líhnou hříšníci a démoni je nepovažují za víc než dobytek, který se dá využívat na práci a odkrajování chutných kousků masa, které opět dorůstají, je podaná působivě a čtivě - až je člověku těch zatracenců skoro líto. Na druhé straně je tady Rónan, který se na Zemi za druhé světové války pokouší ochránit dívenku Amálku mířící do koncentračního tábora - tady jsem dost ocenila autorův uměřený styl, kdy třeba o plynových komorách dokáže psát dostatečně sugestivně, aby čtenáři navodil realistický pocit hrůzy, ale přitom se v tom nevyžívá s tou až perverzitou z lidského utrpení, kterou v posledních letech cítím u řady jiných autorů.
No a pak se oba světy protnou a autor postaví démony, kteří se nacházejí tak někdy na počátku průmyslové revoluce, proti jednotkám SS, které jsou schopné všeho a mají k tomu mnohem modernější technologie (a sakra silný motiv). Četlo se to samo.
Jediné, co mi moc nesedělo, byla ta zabedněnost démonů. Tak nějak bych čekala bytosti s nadměrnou inteligencí a ne jednoduché farmáře a zpohodlnělé měšťany, které ani nepadne zkoumat, co se jim to tam začalo objevovat v zemi. My lidé se o inteligenci ostatních druhů zajímáme celkem dost (delfíni, psi, opice apod.), tak proč to nenapadne démony? Nějak jsem nedokázala věřit tomu, že ten "dobytek" opravdu mohou považovat za tupý a nemyslící, protože minimálně těm čerstvě zemřelým to v ději ještě myslelo celkem normálně.

"V tom okamžiku si s konečnou platností uvědomil, že jediná cesta spásy vede skrze zničení Pekla."

"Myslíte, že tady své hříchy jenom prohlubujeme? Že si to děláme ještě horší?"
"Možná," připustil Gerhard. "Tím spíš bychom měli vyhrát."

6 14.08.2023