Elevant komentáře u knih

R. U. R. je dost možná nejvýznačnější dílo Karla Čapka jak z domácího, tak ze světového pohledu. Zejména kvůli tomu jednomu slovu.
Netvrdím, že je nejlepší, protože za prvé od Karla Čapka touto dobou nemám přečtenou velkou část jeho díla, a zadruhé některé z knih, které jsem již četl, R. U. R. předcí (Bílá nemoc). Je ovšem pravda, že v R. U. R. jsou, alespoň v mých očích, obsaženy nejdůležitější vlastnosti Čapkovy (dramatické) tvorby: technická zručnost, inovace a jisté vizionářství, a zejména víra v lidství. Jak říká sám Čapek o této své hře, je o lidech, nikoli o robotech. Ukazuje v ní to, na co pod návalem špatných zpráv zapomínáme, a sice že člověk je to největší, co příroda kdy vytvořila. A to nemyslím nijak idealisticky, já mám do idealisty daleko a jsem si plně vědom chyb, a to i těch obludných, které jsou člověku vlastní. A sice, že člověk bývá pitomcem, tyranem a tak dále. Přesto však zůstává v našich očích, což je pro nás jediný možný úhel pohledu, měrou všeho.
Dále bych chtěl bych vysvětlit, proč jsem tuto drama ohodnotil čtyřmi hvězdami z pěti: důvodem je zakončení hry.
Zde pochopitelně příchází SPOILER.
V samotném závěru hry pronáší postava Alquista nesmyslně patetický proslov o tom, že život nezahyne, ačkoliv již před notnou dobou zahynul, čehož byl sám svědkem (pomineme-li možnost, že někde na vzdáleném ostrově několik lidí přežívá, což opomíjí sám Alquist). Je nesmysl předpokládat, že ve dvou zamilovaných robotech by mělo počátek nové lidstvo, neboť tuto eventualitu popírá vše, co dosud bylo ve hře řečeno. Mnohem lépe než zde zvládl Čapek zakončení dramatu Bílá nemoc, z níž poslední stránka vydá za celou hru.

11 31.10.2020

"Není nic takového jako morální nebo nemorální kniha. Knihy jsou buď dobře napsány, nebo špatně napsány."
Tento Wildeúv výrok je velmi důležitý a citelně dokresluje myšlenku románu Obraz Doryana Garaye. Autor v ní rozhodně namoralizuje, avšak z téhož důvodu ani nevyzdvyhuje nemorání či amorální jednání. Místo toho píše krásně o kráse, o hodnotě krásy, o vztahu umění a morálky. Tento rpmán je v podstatě dílem, který obhajuje sebe sama.

U Lovecraftových povídek více než u čehokoliv co jsem četl záleží, kde a jak je člověk čte. Z vlastní zkušenosti vím, že když se je rozhodnete číst přes den při cestě autem, které sebou hází na rozkopané cestě, můžete si říci: "Fajn, to jsou hezké příběhy..." ale když je potom budete číst večer sami, v křesle při světle lampy, ve starém domě s podezřele hlasitým potrubím, bude to vskutku nezapomenutelný zážitek. Tím chci říct, že Lovecraftovy knihy nejsou něco, co si můžete číst když zrovna máte čas, třeba v autobuse či polední pauze. Jeho příběhy si člověk musí prostě vychutnávat.

11 17.03.2020

Ode dne, kdy jsem je ještě jako dítě objevil v otcově knihovně, menší knihu vázanou v tvrdém načervenalém papíru s ozdobnou typografií na žlutých stránkách a jediným kvítkem vyvedeným v temných barvách na přebalu, se ke Květům zla vracím pravidelně už léta, někdy čtu od jedné básně k druhé, častěji je pouze vytáhnu z knihovny a otevřu na náhodné stránce. A s postupem let ("Tak zvolna odvíjí se vlákna z cívky času!") v nich i v sobě jako čtenáři objevuji, jakkoliv klišovitě to právem zní, stále nové aspekty. U Baudelairovy poesie je se s tím dá počítat, je jí vlastní svůdná enigmatičnost, krajně subjektívní smyslovost a symbolika. Důležité je, co při jejich čtení člověk pociťuje, a jak vyrůstá čtenář, rozrůstají se i bárně. Čtenář si je mez, čtenář Baudelairovy verše povznáší, kam až může, kam mu to jeho imaginace a bystrost dovolí.
Mě přirozeně jako první učarovaly deviantní a zvrácené vize, tak rozrušující, vzrušující a jiné, než s čím se člověk v poesii běžně potkával. Krom úžasu nad vjemy, které básník tak intenzivně vyvolává, mám ale z Květů zla především silný dojem pravdivosti: tyto básně postihují tajemství iluzornosti a pomíjivosti krásy, kolize reality s ideálem, popisují ošklivost z lidského těla, které se rozpadá a zaniká, jakkoliv krásné se může zdát, především jsou ale melancholické ve všech podobách, jakých melancholie nabývá, od romantického smutnění nad nezdržitelností toku času po dekadentní únavu životem. Později natolik příznačnou pro fin de ciécle, dnes tolik pociťovanou v počátcích století nového. A také je zde predkládána otázka dodnes palčivá: musí být  umělecké dílo, zobrazující nemorální či ohavné téma, samo ohavné? Nebo jinak – může být ošklivost krásná?

"A spící myšlenky jak malé černé smutné kukly
se lechce zachvějí, když znenadání pukly"

(Flakón, Překl. Vítězslav Nezval)

10 08.11.2021

Deprese je, navzdory tomu, jak frekventovaně se v umělecké literatuře objevuje, velmi těžko zpracovatelné téma, jednak proto, že se stále zachovává jistou kontroverzi a bývá zlehčována (někteří lidé ji ani nemusí opvažovat za "skutečnou nemoc", ale jen za chvilkový, přechodný stav mysli), dále kvůli tomu, že je v podstatě nepředstavitelná - zdraví jedinci se, stejně jako u množství dalších duševních chorob, nikdy nebubou schopni zcela vžít do mysli nemocného. Proto jsou svědectví lidí, kteří si touto zkušeností osobně prošli, mimořádně důležitá. Ovšem i toto lidé se musí ohlížet zpátky a sbírat neuchopitelné fragmenty své choroby, neboť ve chvílích, kdy deprese dosahují svého vrcholu, nejsou schopni jakékoliv komplexnější duševní činnosti, natož aby své prožitky okamžitě zaznamenávali na papír. Ovšem i když nemocný přetrpí krizi, neznamená to, že se deprese zbaví. Styron, myslím, do jisté míry opomíjí fakt, že jisté formy deprese člověka neopouští, pouze se zmírňují, ale jsou stále přítomny. V hlavě nosím tyto výstižné Baudelairovy verše:

"A spící myšlenky jak černé smutné kukly
se lehce zachvějí, když znenadání pukly."

Jako člověk s osobní zkušeností mám myslím právo konstatovat, že Styronovo líčení deprese – zániku mysli, mlhy, která zastírá všechny myšlenky a může se rozběsnit v bouři, je velmi přesné a velmi sugestivní, leč možná až přiliš stručné, kniha má koneckonců jen sto stran, ale mohla by být výrazně delší, například pobyt v léčebně, který je shrnut asi do pěti stran, by jistě vydal na víc textu. Na druhou stranu se autor často odklání od líčení vlastních zkušeností a zaměřuje se na fenomén sebevraždy mezi kolegy spisovateli (velmi zajímavá kapitola o Albertu Camusovy, který sice sebevraždu nespáchal, ale byla živým tématem pro jeho tvorbu) nebo teoretizuje o postojích odborné i laické veřejnosti k depresívním onemocněním.
Je zajímavé, že ve většině uměleckých textů, ať už fiktivních či (auto)biografických, ve kterých je leitmotivem deprese, dochází spolu s převedením choroby do uměleckého textu, k její idealizaci. Typický příklad je úžasný (v podstatě autobiografický) román Sylvie Plath Pod skleněným zvonem, ve kterém sice hlavní hrdinka projevuje všechny známky depresívní choroby, ale nikdy se nestylizuje jako osoba duševně vyšinutá. Deprese je součástí její osobnosti, něco přirozeného a nevyhnutelného, ci splývá s její citlivou duší básnířky. Virginia Woolf také překrývá své básnické nadání s duševní chorobou. Naopak Styron v této knize pojednává o depresi čistě jako o chorobě, kterou je řeba odlišit a oddělit od zbytku osobnosti. Přirovnává ji k rakovině a sebevrahy k lidem s touto nemocí, "kteří si svou smrt také nevybrali." To je na jednu stranu velmi prospěčné, protože to posilije přístup společnosti k depresi jako k závažnému a nebezpečně rozšířenému onemocnění, čímž skutečně je, na druhou stranu tím v podstatě zbavuje sebevrahy svobodné vůle, což není ideální způsob, jak potírat pohrdání nebo výčitky, kterým se sebevrahům bohužel dostává. Ovšem je pravda, že stejně jako např. u rakoviny, i u těžké deprese (či jiné duševní choroby) může být smrt nevyhnutelná. Ale zbavuje to sebevrahy zodpovědnosti? To je otázka.

10 29.05.2021

Zatím třetí kniha od de Vigan, kterou jsem četl (po Poutech a Vděku) a po chvíli uvažování jsem došel k závěru, že z těchto tří nejspíš i nejlepší. Odpoledne jsem se s ní na terase usadil do své Čtecí židle, kterou jsem až do setmění posouval ze slunce, protože jsem knihu prostě nedokázal odložit. Je podivuhodné, jak může být autorčin styl psaní strhující, přesto že je velmi minimalistycký a strohý, téměř vynechává popis a věnuje se převážně stavům postav. Mám dojem, že de Vigan musela nad každou větou strávit tolik času, dokud ji nepřivedla k dokonalosti. Ani jedno slovo navíc, dokonce vynechá spojky a co nevyřkne ať si čtenář domyslí. Mistrně střídá časy, vypráví v minulém čase a hned v présensu a tak vytváří nepolevující napětí.
Děj knihy je opět, stejně jako styl, minimalistycký, možná až symbolický. Skvěle vykresluje symptomy civilizace, temnější stránky postmoderní společnosti. Postavy jsou vlastně prototypy člověka v krizi, o kterém se mluvý v dnešních sociologických příručkách a kterému taková krize přivodilo totální vyčerpání z civilizace, zde symbolicky prezentovanou jako velkoměsto, které své ibyvatele "drtí v čelistech".
A na závěr bych mohl zmínit to, co už bylo zmíněno v 91 komentářích předemnou: Ten konec mě vážně odrovnal.

10 01.05.2020

Páni... s tak stylisticky i obsahově vybroušenou literaturou jsem se dlouho nesetkal. Pan Zweig ve svých povídkách uplatňuje vášnivý, květnatý jazyk napumpovaný poetismy, je schopen ústy hlavního hrdiny popisovat hvězdnou oblohu na třech stranách s těmy nejrozmanitějšími přídavnými jmény, a přesto text působí lehce a je přímo strhující, dokonce jsem byl často napjatý jako při čtení nějákého thrilleru. Po úvaze jsem dispěl k tomu, že příčinou musí být vášeň, kterou Zweig protkává každou větu. Všechny povídky jsou totiž především povídkami o vášni: o nenávistné vášni, romantické vášni, patologické vášni. V povídkách jsou tyto boužlivé city popsány tak mistrně, že čtenáře nevyhnutelně strhávají s sebou. Může za to i hluboký, "ponorový" vhled do duše postav. Ve Zweigovy se nezapře psycholog, přesněji psychoanalytik, koneckonců pro něj byla jistě velmi inspirující jeho známost se Sigmundem Freudem. Své příběhy nechává gradovat úměrně tomu, jak se z rukou vymyká vášeň postav příběhů, jejich zmatení citů. A právě ve chvílích jejich duševní entropie se čtenáři odhaluje nezměrná duševní hloubka, trojrozměrná, radostná i temná. A čtenáři musí být jasné, že mu Zweig ve svých povídkách ukázal člověka.

10 15.04.2020

"There's no motivation and frustration makes him crazy" – Green day: Who wrote Holden Caulfield

Páni. Bez nadsázky můžu říct, že tolik mě ještě nikdy žádná kniha neoslovila. Pořád myslím na ni a na hlavní postavu... Holden Caulfield je jak hlavní postavou, tak vypravěčem a děj knihy tak prožíváme skrz jeho prožitky-dostáváme se čím dál hlouběji do jeho hlavy v době, kdy prožívá vnitřní krizi, dochází mu, jak osamělý se vlastně cítí, protože se mu ostatní zdají být falešní a povrchní, sám si ale neuvědomuje, že jeho deprivace pramení jen z jeho vnitřní nespokojensti a neví, jak se jí zbavit. Svou osamělost přirozeně dává za vinu jiným, a možná má částečně pravdu. Lidé totiž ukažují svou bezstarostnou tvář a právě tu Holden vnímá jako přihlouplou a falešnou, protože mu připadá, že sám cítí mnohem víc. A snaží se najít někoho, kdo by mu porozuměl. Sní o tom, že bude sdílet své prožitky s osobou která mu bude blízká, ale protože to je jedna z věcí, kterých se mu nedostává, tak se stane, že se stále vzdává svých snah a utíká pryč.

P.S. Tato kniha má svou vlastní popkulturu, o Holdonovi Caulfieldovi existují například výdorné písničky: Who wrote Holden Caulfield-Green day, Catcher in the rye-Datarock, Catcher in the rye-Guns'n'Roses.

10 17.03.2020

Příběh kriminálního rady bych zařadil mezi Fuksovy nejzdařilejší prózy, hned po bok Pana Theodora Mundstocka, Spalovače mrtvol a Myší Natálie Mooshabrové. S těmito nejfuksovitějšími knihami má mnoho společného: Specifický jazyk, kterým hovoří vypravěč i postavy, jazyk nepřirozeně knižní, básnický, ale bez epitetonů, zastřený melancholickým oparem, šepotavý, pečlivě atrikulovaný, jak je to jen v psaném textu možné, zní jako pomalu plynoucí hudební skladba dosahující v tónech hektické hloubky i vzletné, lehce hrající výšky. Fuksův jazyk rozhodně nenapodobuje běžnou lidskou řeč, jeho funkcí je poetizace díla. Spolu s nejrůznéjšími stylistickými hrátkami, jako jsou repetice, scény, které nikam nevedou, hra se čtenářem a snaha o to svést ho na scestí, mystifikovat, obracet děj knihy tak, kam zdánlivě vůbec nesměřuje, ale kam ze zpětného pohledu musel dojít, to vše dělá fikční svět této i jiných autorových knih temně absurdní, pokřivený, poetický v tom směru, že je takřka fantastický. Příběh kriminálního rady se zdá být nadreálný díky autorově stylu, ve skutečnosti jde ale (na rozdíl od např. Theodora Mundstocka) o dílo vysoce realistické, dokonce víc, než by se na první pohled zdálo. Na kostru narativu typické detektivky, tedy žánrového díla charakterictického jistou fantastičností ve smyslu nereálné schematičnosti děje v zájmu dodržení žádoucích aspektů zánru krimi, je v této knize navěšen neuvěřitelně všední příběh mladého chlapce, jehož vztahy k okolí, především k otci, nepoznamenané v podstatě ničím vyjímečným, jsou vykresleny komorně, s velkým důrazem na psychologii a vnitřní citový život protagonisty. Pokud by se měla kniha hodnotit jako kriminální román, tak selhává, protože postava vrahaje naprosto nedůležitá, kniha nemá žádný napínavý děj, pohybuje se docela přímočaře - až do posledních několika desítek stran, které jsou mimořádně dramatické (opět zásluhou autorovy stylistycké a náznakové hry se čtenářem) a jejich vyústění, byť plné skrytých souvislostí, které především při čtení detektivek tak rádi odkrýváme. Nakonec je ale hlavní dojem, který z románu zůstává, dojem absurdity a kruté ironie. (SPOILER) Jak absurdní je životní situace kriminálního rady, který kvůli jednomu nicotnému a vyhnutelnému nedorozumění zavraždil vlastního syna, o kterém si myslel, že zastřelil malého chlapce, provedl to tak, že se dopustil naprosto stejného činu, z jakého syna neprávem vinil, a stal se tak pachatelem poslední vraždy ze série zločinů, které vyšetřoval, a které ho nakonec přivedly do výslužby? Nabízí se opět srovnání s Theodorem Mundstockem (a další SPOILER, tentokrát na stejnojmennou knihu), absurdním hrdinou, který se s hrozbou transortu do koncentračního tábora vyrovnává tak, že se připravuje na všechno, co by se mu na tomto neznámém místě mohlo přihodit, a přehlíží skutečnost, že lidský život je nahodilý a nepředvídatelný, což je mu tvrdě připomenuto policejním vozem, který ho srazí těsně před nástupem do transportu.

9 17.11.2021

Povídky malostranské byly velký skok pro českou literaturu... Ovšem to není jediný důvod, proč je dnes číst - krom toho, že jsou napsány velmi moderně (u Figurek se čtenář prostě dobře nasměje), tak také podávají dodnes velmi aktuální portrét českého (malo)měšťáka. Nepříliš lichotivý, nutno podotknout, ale aktuální.

9 27.03.2021

Veršovaný román Evžen Oněgin je naprosto zásadní dílo jak v rámci tvorby A. S. Puškina, tak v rámci historie ruské literatury. Po obsahové stránce mne Puškinovo dílo zaujalo, už proto, že jak romantická, tak realistická postava zbytečného člověka je pro mne vždy zajímavá. Nicméně pokud mne obsah zaujal, forma mne ohromila. Puškinův krásný jazyk používající vyjímečné, přesto zcela výstižné výrazy je sestaven s matematickou přesností do slok, ve kterých není ani slabika na špatném místě. Srovnejte: ababccddeffegg a žasněte. Do rukou se mi dostaly výtisk v převodu Josefa Hory, který, ačkoliv nemohu porovnávat s jinými převody, se mi zdál velmi zdařilý.

9 28.09.2020

Pěna dní je magická kniha. Je to také smutná kniha. Je to kniha plná fantasie, blues, děvčat a života. Ukazuje náš svět v jakémsi pokřiveném zrcadle, nechází skrytou magii v naší každodenní pěně... každý zde může najít svůj pravdivý a bolestný odraz.

9 08.07.2020

Již dříve mne uchvátily Zweigovy psychologické novely, od nichž se námětem tento román příliš neliší, avšak jeho rozsah dovoluje více rozpracovat některé aspekty příběhu. Například je v této knize skutečně mistrně zvládnutá gradace. Veškerý děj se odvíjí od docela bezvýznamné příhody, ze které však vzejde velký příběh. Vzájemné vztahy postav se dynamicky vyvíjí, prohlubují se a degenerují. A pokaždé, když se už vše vyjasňuje a vypadá to, že by se příběh mohl uzavřít, autor zase něco přidá, obrátí směr vyprávění, a odkrývá tak další a další vrstvy tohoto nešťastného příběhu.
A co vlastně Stefan Zweig míní tímto příběhem sdělit? Sice ukazuje neblahé důsledky soucitu, ale neodsuzuje soucit v podobě nezištnosti a solidarity, jaký v románu ztělesňuje dr. Condor. Namísto toho popisuje jakýsi falešný soucit, "zbabělý a sentimentální, který je vlastně netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím, soucit, který vůbec není soucítěním, nýbrž jen instinktivním odvrácením cizího utrpení od vlastní duše." Takový soucit nabízí poručík rodině Kekesfalvů, kteří se přirozeně opájejí jeho nesmyslnou velkorysostí.
Důstojník je tedy hlavní postavou knihy, ale nikoliv 'hrdinou' knihy. Na jeho jednání není nic hrdinského, a Stefan Zweig se nedopouští takového zjednodušování, jako je vytváření kladného hrdiny. Jeho postavy se vyznačují takovou plastičností, že každá z nich je z části hrdinná a z části zbabělá, srdečná a uzurpovačná, dobrá a zlá. Důstojník je slaboch, ale bezpochyby dobrý člověk, a Edita spolu s jejím otcem jsou pouze zoufalí a tudíž činí zoufalé i ostatní. Nejpozitivněji z těchto postav tedy působí doktor Condor, který když se vyjadřuje k jednání plukovníka nebo Kekesfalvů, zdá se, jako by jeho ústy mluvil sám autor.

9 17.06.2020

Při četbě této knihy vám Anna přiroste k srdci díky své naprosté upřímnosti.Kniha není o jen o přežívání války, je o vývoji a vnitřním životě velmi zajímavého děvčete. Když si čtenář uvědomí autenticitu této knihy, její čtení znamená velmi silný zážitek.
P.S. Doporučuji vydání pod názvem Zadní dům-nový překlad deníku, nakl. Triáda 2019 (nejucelenější překlad).

9 17.03.2020

(SPOILER) Dlouho jsem si nebyl zcela jistý, jestli se mi Murakamiho Kafka na pobřeží líbil, či zase tolik ne. Nakonec jsem došel k závěru, že líbil.
Je to bezesporu skvěle napsaná kniha, která na 550 stranách neustále udržuje čtenářovu pozornost a neztrácí spád. Taky je zde zábavná hra s vypravěčem, mám na mysli neustálé změny fokalizace podle kapitol. Murakamiho způsob psaní mi připadá zábavný a místy měl blízko k absurdní literatuře, ačkoliv to bylo zapříčiněno i námětem, který byl leckdy téměř surreálný.
Na tomto románu oceňuji také to, že jeho čtení navozuje dojem, že se autor při psaní strašně bavil. Každou chvíli v pozadí hraje hudba, Beatles nebo Beethoven a všechno mezi tím. V určitých scénách, když samotné postavy poslouchají hudbu, tyto skladby výrazně dotvářejí atmosféru, protože pokud je čtenář zná, jako by je poslouchal s postavami. Z těchto důvodů je Kafka na pobřeží román velmi hudební, nemluvě o tajemné titulní písni.
Jak stránky míjí, čtenáři se před očima míhá spousta zvláštních, nových věcí, od mluvících koček, ubodaného Johnnieho Wolkera, vchodového kamene, dívky, která v nepatřícných chvílích cituje Henriho Bergsona, po hermafrodita. Murakami neustále navádí čtenáře k tomu, aby věřil ve vysvětlení, které se v takových případech v závěru dostaví.
A ono nic.
Na konci se dozvíte, že své knize nerozumí ani autor, jak sám přiznal. A jste odkázáni na interpretace. Nyní můžete buď věřit, že kniha je plná symboliky, nebo že jako cizinci nemáme vlastně orávo pochopit Kafkův svět, anebo třeba, že Murakami prostě psal, co chtěl. Pravdivé jsou samozřejmě všechny výklady. Čtenář z toho může být trochu zneklidněn, jako třeba já, který jsem knihu musel doslova rozchodit, abych věděl, co si o ní myslím. Jeden japonský kritik nazval Murakamiho "sňatkovým podvodníkem" právě proto, že čtenáři částečně přislíbil nějáké vysvětlení, kterého se ale čtenář nedočkal. Já však takivou absenci vyústění nepovažuji za nedostatek, protože dílo je tím pádem zcela otevřené. Mohu v něm hledat prvky psychoanalýzy, různé filosofické tendence, odkazy na japonskou kulturu (ačkoliv jinak je román velmi nejaponský) nebo na ně pohlížet z úplně jiného úhlu pohledu. Jako čtenář jsem svobodný.

8 15.12.2020

Různorodé, působivé povídky, které si hrají s dobře znýmámými rámci a tématy, ale pokaždé je v nich přidáno něco víc, něco 'nad realitou'.
S takovými bizarními prvky, které se pohybují v rozmezí od neskutečna po fantastično, zachází autorka velmi citlivě a nenechává na ně strhnout veškerou pozornost čtenáře. Díky odpoutání od realismu se Tokarczukové daří do svých povídek komponovat určité myšlenky a teze, které by jinak byly neuchopitelné.
Protože se obsah knihy odehrává ve světě nám dobře známém, ale s velkým prvkem tajemství, může autorka příběh pomalu vrstvit, postupně doplňovat údaje, čímž svého čtenáře udržuje ve střehu až do konce. A právě Tokarczukové dovednost, jež v některých povídkách uplatňuje: zakončovat povídky skutečným vyvrcholením děje, jakýmsi prozřením, mne bavila, už prito, že právě tato schopnost velké části současných povídkářů chybí. A nemusí to být vyvrcholení nijak bombastická, klidně i decentní, ale přesto důležitá, jako když na konci povídky Hora Všech svatých nám zčistajasna hlavní postava odhalí svou druhou tvář.

8 11.10.2020

Bulgakov je bezesporu výborný prozaik, a i v tomhle svazku se nezapře jeho smysl pro satiru, která je někdy zcela úsměvná, jindy docela trpká, a někdy z ní dokonce mrazí. Bulgakov měl jako "buržoazní" spisovatel, který se odmítá podřídit socialistické ideologii, neblahé zkušenosti s tehdejšími vládními úřady, jak ukazuje jeho závěrečný Dopis vládě SSSR. Tuto skutečnost však dokázal přetavit do svých textů s pomocí absurdity, hyperboly a satiry. Proto se také za jeho humoristickými texty skrývá svědectví temné doby ruských dějin.

8 24.03.2020

Jedná se zatím o první Lovecraftovo dílo, které jsem četl a udělalo na mě dojem, mám v plánu si přečíst víc z jeho spisů. Znám takové, kteří jsou tomuto kultovnímu autorovi až fanaticky oddaní, uvidím jestli se k nim časem zařadím i já. Lovecraftovy texty mají určité nedostatky, v tomto souboru se zejména projevuje jejich jednotvárnost. Také nemají vypracovanou charakteristiku postav a hloubku děje, ale je snad zřejmé, že o to v jeho povídkách nejde. Tady jde o atmosféru, o dojem, který příběh ve čtenáři vyvolává, o vykreslení světa takového, jaký v povídkách je aby čtenáře vtáhl do sebe. V tomto Lovecraft vyniká, zde je jeho hodnota.

8 18.03.2020

Kaplického Kladivo na čarodějnice, stejně jako pozdější film Otakara Vávry (umělecky výjimečný, vůbec jeden z nejlepších snímků poválečné československé kinematografie) velice poutavě a sugestivně zpracované svědectví Losinských procesů. Dala by se mu však vytknout jistá schematičnost, neplastické dělení postav na hodné a špatné, bez jakéhokoliv psychologického vývoje. Po této stránce kniha skutečně není příliš dobře umělecky zpracovaná (u filmu je tomu až na jednu vyjímku nejinak), ale myslím, že vzhledem k povaze námětu je to pochopitelné. Z dnešního osvícen(sk)ého pohledu je jednoznačné, kdo jsou viníci, kteří během procesů způsobili uzrpení tolika nevinným lidem. Problematičtější je dle mého názoru autorovo ztvárnění Bobliga z Edelstadtu. Ačkoliv o něm zřejmě ani historikové neví dost na to, aby zcela rozuměli jeho pohnutkám, vyrozuměl jsem, že to s ním nebylo tak jednoznačné, jak se zdá. V knize je prezentován jako zištný a vypočítavý intrikán a požitkář, který používa vykonstruované procesy k vlastnímu obohacení a k ukojení choutek. Není ani jasné, do jaké míry sám věří tomu, že odsouzení jsou vinni, spíše se zdá, že mu na to vůbec nezáleží. Boblig byl jistě morálně zvrácený, je ale také možné, že byl ve skutečnosti fanatik - že krom světských statků ho motivovalo i přesvědčení, že je skutečně jeho posláním pronásledovat a likvidovat domnělé čarodějnice a heretiky. A co by bylo horší? Upalovat muže a ženy na hranici z vlastního zájmu, anebo ze zaslepeného fanatismu? Pravda, výsledek je stejný. Kaplický ale v Bobligově charakteru opomíjí náboženský rozměr - v jeho podání inkvizitor nemá s náboženstvím téměř nic společného, pouze zneužívá církev-instituci a její zvrácený soudní systém. Odsuzuje tedy Kaplického kniha náboženství jako takové, anebo pouze církev, tedy systém vytvořený člověkem? Nejspíš to druhé. Autor hledá zlo v člověku, v Boblogovi a vrchnosti, v systému. Nepoukazuje zde příliš na to, že samotná idea křesťanského náboženství dokáže zbůsobit, že lidé slabé vůle žijí ve strachu a sebeponížení, a když získají moc, stávají se, ve snaze ponižovat druhé na svou úroveň, destruktivními. Ovšem celá kniha je primárně o tehdejším inkvizitorském systému, o světském vlivu církve, a prozo zde křesťanství jako idea, křesťanstvní jako instituce a křesťan jako obyčejný čloběk notně splývají.

7 18.08.2021

Další výborná kniha Biancy Bellové, tentokrát povídková sbírka, se vrací k autorčiným předjezerním tématům: namísto těžce zařaditelného, deprimujícího, téměř dystopického prostředí jsou tyto povídky zasazeny do prostředí známého, čtenáři blízkého, a v podstatě o nic méné deprimujícího. Jednotlivé texty jsou velmi rozmanité, některé melancholické, jiné fraškovité, kriminální, občas zakončeny více či méně (spíše méně ) nečekanou pointou, jindy vyplynou do ztracena. Je pozoruhodné, jak Bellová přizpůsobuje perspektivu vyprávění hlavnímu hrdinovy, ať už se jedná o mladou dívku či osmdesátiletého intelektuála, každá postava prochází svým příběhem přesvědčivě a přirozeně. Ale i přes tuto vypravěčskou ohebnost nesou všechny povídky autorčin nezaměnitelný rukopis, styl, který bych charakterizoval jako brutální minimalismus. Styl, který jde přímo na dřeň, bez váhání, bez příkras.
Další kvalitou povídek je samotná jejich struktura – autorka očividně chápe podstatu povídkového textu, chápe důvody, proč psát dobré povídky není o nic lehčí než psát dobré romány. Nesaží se do limitovaného rozsahu vměstnat zbytečné okolostojícnosti, nesnaží se o velký obraz, nýbrž o malou, ale precizní kresbu. V tomto ohledu je na místě Bellovou porovnat s klasikem americké povídky Raymondem Carverem. Ten dovedl k dokonalosti ten typ povídek, které nemají začátek ani konec, jsou to jakoby záblesky z okna jedoucího vlaku: fragmenty, které však vypovídají něco zcela zásadního o celku. Právě to je hlavní krása této knihy - na malé části příběhu se odráží jeho celek, mozaika lidského života a lidské mysli.

7 03.05.2021