Dyaebl komentáře u knih

Příjemné a lehké anekdotické příběhy, které v sobě i přes svou lehkost a krátkost nesou autorův postoj a kritiku na tehdejší dobu. Zkrátka je to přiměřenější odvar nechvalně proslulého autora.

1 15.07.2018

Oproti předchozí knize, jsem lehce zklamán. V Noci nožů si Esslemont jel svůj vlastní styl, zatímco zde se snaží kopírovat Eriksona a musím říct, že jsou zde chvílemi velmi zmatené a popletené dějové linky a prvních 200 stránek jsem velmi tápal a to už mám za sebou nějaký ten Malaz.

Avšak pokud pomineme prvotní zmatení a mnohdy ne tak plynulé vyprávění děje, tak příběh je zde (stejně jako v každé jiné knize této ságy), prostě úžasný! K tomu standardně skvěle napsané postavy jak nové, tak již známé, a konečně prostředí ze samotného srdce říše!

Závěrem jsem velmi zvědav na další knihu z této série a především na styl, jakým bude napsána.

1 11.07.2018

Poměrně jednoduchý příběh vyprávěný dost poutavě a nakonec i dynamicky, čemuž napomáhají velmi krátké kapitolky a časté měnění perspektivy vyprávění. Celkově je však příběh poměrně triviální a tím pádem i předvídatelný. Avšak to je nejspíš součástí literatury žánru tak zvláštně pojmenovaného „pro ženy“. Přirovnal bych tyto knihy k takové jistotě, po které sáhnete přesně tehdy, když v životě určitou jistotu potřebujete, protože přesně víte, co se stane a jak celá zdánlivě neřešitelná situace nakonec dopadne. Spoiler, skončí dobře. Protože prostě musí. A přesně díky tomu chápu, že i tento typ knih existuje a také proč je tak populární. Je totiž výborně nenáročný a v posledku slouží k ukrácení dlouhých chvil a nalezení klidu v nejistých časech.

Čemu však moc nerozumím, je obálka. Ta vypadá, jako by se mělo jednat o knihu pro teenagery, ačkoli si nejsem jist, zdali by adolescent, který sáhl po knize právě kvůli obálce (a kdo to nikdy neudělal?), užil příběh dvou rozvedených třicátníků a jejich milostných dobrodružství doplněných o starosti o děti, vyrovnávání se s odmítnutím a v neposlední řadě také domácího násilí.

Výsledkem je tedy kniha čistý průměr, který však pobaví. Člověk nesmí čekat víc.

11.12.2022

V Nadje Breton začíná úvahou o tom, co je to vlastně jáství a především co jsou to „objektivní projevy“ života jedince. Dostává se přitom do existencialistických pozic (které později zpracoval Sartre), že neexistuje nic objektivního na jedinci, o což kdyby měl přijít, by ztratil sám sebe. A v důsledku přestal být tím, kým je. Zajímavé však je, že to, kým se člověk stává, se neustále uskutečňuje a utváří průběhem života a ani tak nezáleží na těch opěvovaných volních činech či myšlenkách, které si jedinec tak opěvuje a domnívá se, že jimi disponuje, nýbrž mnohem více o člověku prozrazují malé drobnosti. Malé projevy, mnohdy jen těžko postřehnutelné, které se mohou odehrát až v určité situaci, která není vůbec volního charakteru. Je to situace mimovolní, náhodná. Člověk se plně projevuje – zosobňuje – teprve v jeho skutcích a myšlenkách v takových situacích. Breton píše, že pokud by tomu bylo naopak a my měli nějaké objektivní jáství, předpokládá ještě před naším jednáním, jací jsme, ale jak to můžeme vědět, nejsme-li vystaveni vnějším vlivům. Tato by teze předkládala určitý determinismus charakteru či osobnosti, což je nesmysl.

„Jak jsem mu vděčen (Huysmansovy), že mě bez ohledu na účinek, jaký vyvolá, zpravuje o všem, co se ho týká, na co myslí ve chvílích nejhlubší úzkosti –, že jako tolik básníků svou úzkost nesmyslně neopěvuje, ale trpělivě, nenápadně vypočítává sebemenší, na vůli zcela nezávislé důvody, které ještě má k tomu, aby byl a aby byl tím, kdo mluví, sám dobře nevěda pro koho! I on podléhá oněm neustálým podnětům, které přicházejí jakoby zvenčí a na několik okamžiků v nás vyvolávají nehybnost před nějakým náhodným, víceméně novým seskupením, jehož tajemství bychom asi našli v sobě, kdybychom se do sebe pořádně zahleděli.“

Pravá skutečnost jedince tedy neexistuje uvnitř něj jako nějaká danost ani jako něco, co se samo utvoří na základě své vlastní vůle. Člověk se utváří z velké míry nezávisle na tom, jak se utvářet chce. Zde spočívá jádro Bretonova surrealismu. Člověka utváří jeho vlastní vnitřní myšlenky a vnější projevy chování, které nemá plně pod kontrolou a které se uskuteční teprve tehdy, je-li člověk vystaven takovým vlivům (situacím), jež mají potenciál je v člověku probudit.
Právě zde se Breton rozchází s Freudem, který nemohl tento přístup přijmout. Oba se shodnou na tom, že člověka mnohem více utváří faktory mimovolní a na vědomí nezávislé. Odlišují se však v tom, kde nachází jejich zdroj. Freud vychází z potlačených emocí a tužeb. Ty však samy vychází z vnějších vlivů, jak tvrdí Breton. U Freuda však je osobnost utvořená a potlačené části v ní už lze nazvat objektivními a je jen třeba je z nevědomí dostat do sféry vědomí, aby se z ní dalo pracovat, a tehdy se člověk stane skutečně tím, kým je, bez psychóz a nevyřešených jevů mimovolně ovlivňující osobnost. Breton však tvrdí, že tyto nevědomé jevy ovlivňující člověka jsou nikdy nekončící, protože se člověk neustále utváří potenciálně při každé situaci, jíž je vystaven. Nevědomě tedy jedná, nevěnuje-li se dostatečně introspekci a nedokáže-li identifikovat své vlastní já v jeho neustálém sebe-vytváření.

A jak silně ve mně doznívala poslední věta!
Krása bude KONVULZIVNÍ nebo nebude vůbec.

Vynikající texty. Kromě znepokojivě komických Rozhovorů se zde objevují texty více či méně spletité, ukecané a drásající. Osobně však považuji za nejzdařilejší zvláštní kousek nazvaný Oktét a primárně jeho poslední část.
V ní Wallace vysvětluje, jak frustrující byl proces vedoucí k sepsání jeho původní myšlenky, který nakonec fatálně selhal. Ačkoli ne tak úplně, jelikož právě poslední část je jistým druhem meta-vyprávění v němž nám vlastně říká, jak se mu nepovedlo docílit zamýšleného výsledku a jak tedy celý Oktét selhal. Avšak právě zde si s námi hraje! Dostává se zde do takřka meta meta-úrovně psaní a tento literární experiment je opravdu lahůdka. Vlastně nám říká, jak se mu nepovedlo a už ani nepovede říct to, co co právě říká. Jistá forma paralepse, jak tento jev nazývají jazykovědci.
Ani nevím, jak přesně vyjádřit, co se to v této knize děje, ale jedno je jisté: libujete-li si v experimentech v literatuře či si ujíždíte na postmoderně, Wallace je dobrá volba.

16.09.2022