Dyaebl komentáře u knih

U této knihy jsem byl v rozpacích, co se hodnocení týče. Úvodní esej mě vskutku ohromila. Porovnávání faktů s různými legendami o Králi Artušovi je poučné a přičteme-li si k tomu znalosti historie pana Sapkowskiho okořeněny jeho typickým humorem, je zde skvělý recept.
Především doporučuji fanouškům Zaklínače, jelikož po seznámení se s keltskou mytologií, jež je tu rozebrána, pochopíte hodně věcí o světě tohoto geniálního fantasy, jelikož inspirace u keltů je tu více než zřejmá.

A k samotným povídkám. Inu, očekával jsem něco ve stylu středověkých povídek z dob Krále Artuše a jeho rytířích s tím vypravěčským duchem, kterým nám autor podává jiná svá díla, ale naneštěstí je tu artušovská povídka jen jedna.
Mně osobně se líbila asi polovina z nich a u zbytku jsem byl velmi v rozpacích. Například Tandaradei, kterou jsem nebyl s to, řádně ocenit, neboť jsi nejspíš ani správně nepochopil.
Oproti tomu je naprosto úchvatná Sapkowskiho verze Alenky v říši divů.
Zkrátka a dobře,
60%

3 07.08.2017

Zpočátku se musím přiznat, že Dostojevského zcela zbožňuji. Mé hodnocení jsou dokonale neobjektivní a neměli byste se jimi řídit. Přesto mě vyslechněte.

Fjodora jsem si zamiloval už když jsem poprvé četl Zločin a trest a od té doby mám za sebou spoustu jeho děl s cílem přečíst vše. Ale Bílé noci a Nětočka se znatelně vyjímají v díle našeho ruského mistra. Nětočka rozhodně méně než Bílé noci. Nětočka v sobě obsahuje spoustu témat, které jsou po Dostojevského životě na Sibiři hmatatelně přítomné v dalších knihách. Bíle noci jsou oproti tomu krátkou poctou romantikům.

V Nětočce se před čtenářem odvíjí bolestný životní příběh malého děvčátka, jehož otčím byl hudebníkem přesvědčeným o vlastní genialitě s masivními sklony k alkoholismu. Třídní témata a bída jsou zde srovnatelná se Zolou.
Bílé noci však nabízí zcela jiný příběh. Na pouhých několika stránkách se čtenáři před očima rozvíjí náhlé vzplanutí citů. Vzplanutí, jež se odehrává za krásných bílých nocí a obsahuje málomluvného a nespolečenského mladíka a slečnu (marně) vyčkávající na příjezd svého milého. Příběh, který ukazuje, jak je láska nepředvídatelná a jak může působit na jedince. Příběh, který nekončí šťastně. Romantismus v čiré podobě. Jinými slovy něco, co se běžně s Dostojevským příliš neasociuje. Jeho geniální duch se zde však projevuje se stejnou silou, jako tomu je u pozdějších děl.

Chcete-li skutečně porozumět Dostojevskému, možná vám bude stačit příběh bratrů Karamazových, socialistické přízraky v podobě Běsů či dobrota Idiota, ale raná díla vám dokáží ukázat Fjodora v jiném světle. Možná v jiném stínu. Nicméně stojí za vaši pozornost.

2 06.04.2024

Hlubiny literárních lesů mne zavedly až k žánru, u něhož jsem dlouho nepředpokládal, že bych jej četl. Ale přesto jsem tu se Sexy farmářem, a jak je z výše uvedeného hodnocení patrné, odpad to není. Jak je to možné? Podívejme se na tuto záležitost více zblízka a uvidíme.

V prvé řadě musím zmínit, že jsem knihu přečetl takřka za dva večery a co víc, dokonce jsem si ji i užil! A to myslím navzdory veškerému očekávání vážně. Není to až taková blbost, jak jsem původně očekával. Respektive je, ale z jiných důvodů.
Co mě upoutalo nejvíce, je způsob budování erotiky v průběhu vyprávění, který následně přešel do čisté sexualizace celé přírody (ano, celé přírody! téměř ve spinozovském smyslu; viz trávu, baklažán a dokonce i sýr!). To, jak autorka buduje očekávání toho, kdy ten Farmář konečně zasadí svou okurku do kuchařčina koláče, je skutečně působivé. Vzhledem k tomu, že za sebou mám vcelku dost románů/knih s erotikou či sexualitou jakožto hlavním tématem, musím konstatovat, že nic z toho nebylo podobné Farmáři a jeho tenzi, která na čtenáře působí přinejmenším stejně silně jako na samotnou Roxie. Vše je zde podané odlišně a to jsem si vážně užil! Část tohoto faktu přisuzuji tomu, že se jedná asi o první příběh, co čtu, z pera ženy a nikoli muže, čímž se pro mě stávaly veškeré popisy a emoce popisované v něm odlišné a do jisté míry působivé a všechno to samozřejmě eskalovalo v samotných sexuálních scénách, které skutečně stojí za to. Minimálně svou humorností, neboť popisem aktů jsou poněkud strohé, ale s tím nemám problém. Koneckonců se jedná primárně o romanci.

Jinak se však jedná o brak par excellence se vším všudy. Příběh a nic než příběh (kromě pár receptů a fun-factů z farmářství) psaný jednoduchým jazykem, jenž však neurazí. Navíc je silně předvídatelný a plný klišé z tohoto žánru, které snad ani nelze nadále nazývat tímto pojmem. Jedná se spíše než o klišé o typický schematismus, podle něhož valná většina podobných příběhů (především na plátně v kině) jede. Je to zaručený recept na úspěch. Navíc spousta situací a hlášek byly tak stupidní, až se stávaly naprosto geniálními a to je jeden z důvodů, proč si kniha v mých očích zaslouží alespoň ony dvě hvězdy (včely či touha udělat provaz na obličeji farmáři).

Asi jsem objevil díky této knize mou novou guilty pleasure. Sexy mlékaře si rozhodně nenechám ujít!

2 05.12.2022

Někde jsem četl přirovnání Odkladu k filmu a jedná se asi o nejpřesnější vyjádření toho, co se v knize děje.

Jak anotace napovídá, příběh se odehrává týden před podepsáním Mnichovské dohody a má silně epizodní charakter. Na co vás však nepřipraví je asi třicet dějových linek prolínajících se v jednom odstavci. K tomu si přičtěte fakt, že mnohdy odstavec vypráví příběh či situaci jeho/jí, aniž byste věděli, k jaké postavě se zájmeno vztahuje, a máte zaděláno na skvělý guláš.
Nebo na skvělý román.

Styl je zde skutečně klíčový a netypický. Minimálně na Sartra. Ale jakmile pochopíte jeho hru, spočívající na záměrné absenci konkrétních postav v určitých situacích, tak teprve začíná pravý umělecký počitek. Je totiž úplně jedno, kdo jakou situaci zažívá, protože Dohoda se dotkla všech. Teprve poté zjistíte, kdo onen moment jak prožíval. A věřte mi, je rozdíl určitou situaci znát a prožít.

Jinými slovy si zde Sartre předsevzal, že se zaměří na lidský faktor Mnichovské dohody, nikoli ten čistě politický. Tedy jak se dotkla jednotlivých lidí. Z tohoto důvodu se odchyluje od způsobu vyprávění, který je užit ve Věku rozumu. Na jednu stranu se jedná o jisté osvěžení, na stranu druhou mě mrzelo, že se více nedozvíme o osudu Matouše, Marcely, Daniela a Borise, kteří tu sice vystupují, ale v omezene míře.

Každopádně se stále jedná o výborné čtení, u něhož však musíte přistoupit na autorovu hru a oprostit se od "tradičního" vnímání románu. A pokud zvládnete svou mysl adaptovat na vnímání jednotlivých situací jako filmových scén, nebudete litovat.

2 04.08.2021

Jak zde již mnoho lidí poukazuje, jedná se opravdu o velmi stručný základ psychologie, který nemá šanci a ani ambici, vysvětlit vše. Čtenář pochopí úplné základy oboru, přičemž se zde doktor Říčan zabývá jak historií, tak nejdůležitějšími body psychologie. Avšak velmi stručně, což je snad patrné i z počtu stran, což ovšem není na škodu, ba naopak. Chce-li se někdo dozvědět více o psychologii, vždy je tu rozsáhlejší kniha Hilgarda a Atkinsonové, která je mnohem podrobnější.

2 29.04.2019

Ačkoliv kniha velmi dobře pokrývá biologii, tak má jeden zásadní problém. Pro úplného laika je jen velmi těžce čitelná a čtenáře zahltí obrovskou hromadou pojmů, jejichž význam si může jen domýšlet. Na druhou stranu chápu ambice autorů, které jsou ušlechtilé, ale ocenil bych větší srozumitelnost na úkor odbornosti, či alespoň vysvětlovat (ideálně etymologicky) pojmy, se kterými biologie pracuje.

2 27.04.2019

Hlavní důvod, proč jsem se rozhodl sáhnout po Amberu, je zároveň snad jediným skutečným kladem knihy. Jediný skutečný svět Amberu. Vše ostatní jsou jen stíny...
Unikátní a skvělý motiv s obrovským potenciálem, který ale zůstává nevyužit.

První zápor vidím v mém subjektivním názoru, že kombinace fantasy s moderním světem prostě není dobrá a tady mě to chvílemi dost drásalo nervy. S tímto je spjat i jazyk, kterým je psána celá kniha a s tím spojen styl, jakým mluví postavy. Novodobý jazyk plný moderních výrazů a nadávek je něco, co na fantasy skutečně nemusím.

Navzdory těmto důvodům bych stále knihu hodnotil kladně, neboť je plná akce a má velmi málo momentů, kdy by si člověk vydechl. Žel je i toto záporná vlastnost knihy, protože v ní není žádný náznak psychologie postav či snad nějakého vývinu nebo alespoň motivů, proč jednají jak jednají. A hlavní hrdina Corwin, jakožto typický archetyp drsňáka, k dobru také nepřidává.

Nejedná se o špatnou knihu a už vůbec ne o špatný svět, ale i přes na první pohled zajímavé intriky a machinace jednotlivých postav, se jedná o slabou záležitost na poli fantasy.

Třeba další díly vyplní nedostatky, které zde nacházím. Jednou se do světa Amberu vrátím.

2 05.02.2019

Satanem (rozuměj Bohem), jsme byli stvořeni jen pro jeho zábavu a bavil se naším vlastním sebezničením, u kterého ovšem očekával mnohem dřívější příchod. Tak se baví naší snahou kontrolovat si vlastní osud a naší pseudointeligencí a už jen očekává totální anihilaci. Jo a papež je něco jako nekromant a zbytek příběhu je jeden velký nářez plný akce, démonů, hlášek a odkazů (čti parodií) na dnešní vcelku ubohý svět.

Je to jízda od začátku do konce!

2 24.09.2018

Moje první setkání s Esslemontem a musím říci, že jsem se obával, aby dostál kvalit pana Eriksona, avšak nutno podotknout, strach to byl naprosto zbytečný. Ačkoliv je Noc nožů kratší, nežli průměrná kniha z Malazu, konkrétně příběh jedné noci (kupodivu), ale zato více je akční a oddychu si tady dopřejete, stejně jako naše menší snůška postav, až na samém konci... Ráno.

Neuvěřitelně jsem se těšil, až se dozvím o této noci. O noci při níž ascendoval sám císař Kellanved a jeho věrný mistr asasín Tanečník a nejsem vůbec zklamán. Naopak.

Ale nejvíce mě této knize okouzlila hutná atmosféra, ve které vyniká. Neúprosná temná noc osvěcována stínovým měsícem a s nekončícími přívaly deště dopadajíc na temné kápě spárů a členů stínového kultu a v neposlední řadě na samotné ohaře stínu...

Esslemont mě velmi mile překvapil.
Aby ne. Vždyť je to spolutvůrce dost možná nejlepšího fantasy, jež spatřilo světlo světa...

2 06.02.2018

Charismatického Bauchelaina a jeho poněkud zvláštního společníka Korbala Špičáka, jsem si oblíbil již ve Vzpomínkách ledu a zamrzelo mě, že dále se už v Malazské knize padlých neobjeví...

O to větší byl můj zápal pro Potoky krve, kde společně se svým podivným zdrogovaným sluhou svrhnou civilizaci ve jménu civilizace.
Všudypřítomné tajemno a hutná atmosféra doprovází celou knihu a do toho ten skvělý, nemilosrdný černý humor.

Jedná se o jinou knihu, než na které jsme zvyklí z MKP, ale o to více si ji užijete, právě kvůli tomu, jak je jiná a kvůli tomu, že si tuhle svéráznou trojici jednoduše zamilujete.
Už jen napjatě očekávám překlad volume two. Už aby to bylo.

2 02.02.2018

Mimo úžasně abstraktních a barvitých popisů neviditelných měst, se tu setkáváme také s určitým sdělením, jež nás má donutit zamyslet se. Ať už přímo v popisech měst, tak u rozhovoru Marca a Tublaj chána. Pokud tam nic skrytého nevidíte, sami jste se ochudili o část knihy...

2 16.10.2017

Když jsem se pustil do četby tohoto příběhu filosofie, byl jsem zmaten, jelikož jsem počítal s chronologickým postupem od antiky až po současnost, ale to se nestalo. Místo toho se kniha člení na kapitoly o určité problematice a v nich se řeší, jak se na téma nahlíželo tenkrát a dnes, což by nejspíš byla jediná výtka jinak skvělému náhledu na povrch filozofie, jelikož pokud chcete opravdu porozumět poznaní, je třeba číst samotné prameny se kterými se tu, jen seznámíte.
A na závěr musím zmínit ještě jedno plus - doplňující ilustrace, které pomáhají popsané věci lépe uchopit myslí, což je u filosofie ten nejpodstatnější aspekt. Díky tomuto mi tato kniha přijde jako nejlepší úvod do této spletité disciplíny i pro naprosté laiky.

2 02.10.2017

(SPOILER) Křehkost mě jako společenský román a sonda do moderních vztahů vážně hodně bavila. Primárně svou prací se sociologickými koncepty a otázkami o identitě a (ne)zakořeněnosti – ostatně autor je sociolog. V mnohém mi román připomínal Sally Rooney, z níž, jak se domnívám, silně čerpá inspiraci. Naneštěstí si z ní nebere jen kvalitní prvky, ale silně jsem cítil při četbě stejnou nevoli, jaká se projevovala u Normálních lidí.

Má výtka se týká především jazyka. U Rooney jsem napsal, že styl psaní považuji střídavě za skvělý a za zcela ohyzdný a zde tomu není jinak. Skvěle působící úderné věty jako vystřižené z Kundery se v následujícím odstavci proměňují v roztahanou hovorně psanou prózu. Navzdory této kritice jsem byl stále nakloněn čtyř hvězdičkám, ale hlavní problém Křehkosti spočívá jinde.

Základní idea za knihou je silně patrná, ale zhruba v polovině knihy se snaží dosadit další motiv, který by sám o sobě stál za zpracování a nemohu se zbavit hořkého dojmu ze závěru, který mi zde neseděl. Nikoli kvůli své tematice. Doposud jsem se sice s transvestitismem v literatuře nesetkal, nicméně věřím, že by stál za samostatnou knihu. V Křehkosti však nepůsobí příliš dobře a román původně o jednom tématu k sobě poněkud těžkopádně a neelegantně přibírá svého ne zcela se hodícího partnera. Nebo partner jen neměl dost prostoru, aby své působení validně obhájil.

Mám dojem, že v příběhu došlo k poněkud nelogické změně v Báře, která působí jako nutnost k přerodu do dalšího tématu. Celé to ve finále působí uspěchaně a hloupě. Její averze vůči Filipovi se odehrála takřka na jedné straně a určovala zbytek knihy, jenž se najednou začíná stylizovat do příběhu Eddyho B.

V tom podle mě spočívá nevole místních komentujících ohledně konce.
Nařčení, že Křehkost jako by nevěděla, čím chce být.

Naneštěstí musím souhlasit a přehršel témat v jinak skvělém románu spíše škodí. I tak se ale jedná o skvělé dílo a na debut takřka vynikající.

1 13.04.2024

Tato kniha je skutečná lahůdka. Pokud si hovíte v tom, jak se mluví o lásce a jak se miluje, jaké pocity člověk zažívá při milování a jak lze tyto pocity verbalizovat, pak si Fragmenty milostného diskurzu nemůžete nechat ujít.

Ačkoli Barthes disponuje složitou terminologií tak typickou pro strukturalisty, jedná se o čtivé dílo. Primárně kvůli tomu, že se v něm Barthes nesnaží nabízet argumenty. Jen představuje figury řeči, jež se užívají v milostném diskurzu a nejvíce pak u samotných zamilovaných. To vše je prezentováno na různých literárních a jiných uměleckých dílech, či třeba na rozhovorech, které autor vedl se svými přáteli.

Ve finále se jedná o o takovou hru se čtenářem s velmi zajímavými náhledy na zmíněné figury a dokonce na mě jako celek působí, jako by se jednalo o jistý návod pro romanopisce ohledně věcí milostných.
V neposlední řadě vás donutí uvažovat nad vašimi vlastními činy a myšlenkami vůči těm, které tolik milujete. A jak píše Matty, Fragmenty vás mohou naučit znovu milovat. Stačí jen dokázat porozumět figurám řeči a způsobům, s nimiž lásku vyjevujeme a jak nám ji vyjevují jiní.

Čtěte a milujte!
Víc po vás Fragmenty nežádají.

1 25.06.2023

Gradiva je knihou unikátní už jen z toho důvodu, kolik významných lidí ovlivnila. Především se jedná o surreální umělce jako Masson či Dalí a rozhodně se podívejte na jejich vlastní ztvárnění Gradivy, protože to rozhodně stojí za to. A samozřejmě se příběh Norberta Hanolda zalíbil Freudovi a to tak moc, že se rozhodl napsat o něm esej a především na Gradivě prezentovat svou slavnou metodu výkladu snů.

Pokud bych se zde měl vyjádřit o uměleckém provedení novely a rozebírat její postavy a k tomu komentovat esej o bludech a snách, nejspíš by se tento komentář změnil v další esej, která by ani čtenáře mého příspěvku nejspíše nezajímala, tak se omezím na stručné shrnutí mých závěrů.

Gradiva má i přes svůj malý rozsah kvalitní příběh, který by dle mého mohl obstát i dnes jako samostatně stojící počin, jelikož v současné době se k němu lidé dostávají spíše skrze Freudovu studii a nebudu lhát. Jsem taky ten případ.

No a Freudova esej vás může zaujmout ze dvou důvodů. Buďto vás po přečtení Jensenova díla zajímá nějaké jeho další rozpracování a interpretace (tedy stále řešíte primárně estetický zážitek z četby samotné) nebo vás zkrátka zajímá aplikace Freudovy psychoanalýzy v praxi a já věřím tomu, že ať preferujete první či druhou možnost, rozhodně touto četbou neuděláte chybu.

A na závěr taková perlička. Jelikož se Gradiva vyloženě nabízí k psychologickému prozkoumání tím, jak velkou roli v ní hraje blud a snovost, není se proč divit, že kniha upoutala zájem slavného psychoanalytika. Zajímavostí však je, že se Freud ze zvědavosti obrátil na Jensena s dotazem, zdali zná metodu psychoanalýzy a pokud ano, zdali ho inspirovala při psaní Gradivy.

Jensen o tom neměl vůbec tušení. A přesto se mu podařilo napsat něco, co tak vyloženě okatě flirtuje s touto metodou.

1 11.08.2021

Prázdno jako vrchol plnosti. Absence jako přítomnost přítomného. Kdybych měl tělo, sevřel bych si rukama hrdlo.

Temný Tomáš je příběh vydávající se za filosofický spis a zároveň filosofickým pojednáním na pozadí zdánlivého příběhu. Je obojím a zároveň ničím.

Myslím, že by se Blanchot za takové vyjádření nezlobil - koneckonců užívám jeho jazyk.

Pokud bych však měl vyjádřit jakoukoli myšlenku k tomuto dílu vlastním jazykem tak, abych Tomáše přiblížil někomu, komu je podobný styl uvažování cizí (až se nabízí pojem heideggerovské uvažování), pak vůbec nevím jak. Snad bych mohl prohlásit, že celý tento počin je jisté zvnitěrnění objektivna či reality. Nebo ještě jinak. Že se jedná o popis vnitřního subjektivního vnímání světa vnějšku, v němž mizí veškeré hranice mezi vnitřním (myšleno extrémně niterným) a vnějším. Pak si však nejsem jist, nemotám-li se v kruhu. Zároveň se nemůžu zbavit pocitu, že snaha explikovat Blanchota podobným způsobem je naprosto absurdní, jelikož se domnívám, že se Temný Tomáš právě takové snaze ve vší své neosobní osobitosti brání tak urputně, až samotný koncept vysvětlení úspěšně boří.

Přečtěte si sami a uvidíte. Nečekejte však, že lehce pochopíte.
A pokud ve vás teze "nic nicuje" vyvolává nevolnost, radši se od podobných kousků držte dál.

Uděláte líp.

1 31.05.2021

Souborné vydání tří textů raného Barthese nám představují slavný Nulový stupeň rukopisu společně se Základy sémiologie. Tyto texty již v českém překladu vyšly v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1967. Toto starší vydání má oproti tomu od Dauphinu jednu výhodu v podobě výborného doslovu od Vladimíra Mikeše, který rozhodně doporučuji především k lepšímu pochopení samotného pojmu Rukopisu. Navíc se v něm Mikeš věnuje i rozboru mýtu v Barthesově chápání, což pro čtenáře neznalé Mytologie může znamenat další plus.

Avšak oproti tomuto starému vydání se nám v této publikaci představuje ještě třetí esej, po níž je celá kniha pojmenována – Kritika a pravda.

Jedná se o Barthesovu obhajobu jeho specifického přístupu k literární kritice, na který zaútočil svým textem Raymond Picard a spousta jeho následovníků. Barthes zde odlišuje dva druhy kritiky, přičemž Picarda řadí do staré kritiky, která je založena na objektivitě, vkusu a jasnosti. Oproti tomu nová kritika přistupuje k dílu zcela odlišně. Nesnaží se podávat jediný možný výklad/smysl díla se zřetelem na autora a jeho dobu. Právě naopak.

V Kritice a pravdě se setkáváme se zárodkem tzv. smrti autora, což je myšlenka, představená ve stejnojmenné (a doposud nepřeložené) Barthesově knize, v níž myšlenky naznačené zde dotahuje do konce. Ve stručnosti a značné zjednodušenosti lze říci, že v tomto pojetí si dílo žije svým vlastním životem od momentu, kdy je dokončeno, a tedy nepatří už ani autorovi samotnému. Na závěr jen zmíním, že podobný názor na literaturu zastává i Milan Kundera jak je patrné z jeho esejů.

„číst, psát: celá literatura přechází od jedné touhy k druhé. Kolik spisovatelů psalo jen proto, že četlo? Kolik kritiků četlo jen proto, aby psalo? Oni všichni přiblížili k sobě oba břehy knihy, obě tváře znaku, aby z nich vzešla jediná řeč. Kritika je jen jedním okamžikem této historie, do níž vstupujeme a která nás povede k jednotě – k pravdě rukopisu.“

Další část příběhu z knihy padlých, která je vlastně „jen“ předzvěst konce. První polovina závěru, na který se nejen že netěším, ale dokonce mě odpuzuje představa konce této famózní série. Jediné, co mi potom bude zbývat, je trilogie Charkanas a čekání na překlady nových příběhů... Hrozná představa.

Každopádně ke knize samotné.
Co k tomuto dílu říci. Nemyslel jsem si, že mě Erikson ještě zvládne takto překvapit po tom všem, co jsem si již s tímto světem užil.

Jak moc jsem se spletl!

V Prachu snů začíná být velmi silně cítit závan konce celé Malazské knihy padlých. Především v tom, jak moc se sbíhají jednotlivé události a postavy k závěrečnému střetu, kterého se nepokrytě obávám.

Více ke komentáři není třeba psát. Příběh sám nám dopoví zbytek a ve finále nezbude nic nežli Prach snů...

1 29.04.2019

S touto knihou mám jeden jediný problém. Jedná se o stejný problém jako jsem pociťoval u Ortodoxie.

Chesterton se skvěle vypořádává s jeho současníky a s nerozumnými názory jeho doby. A nejedná se jen o pouhou kritiku, ale zároveň přichází se svým vlastním názorem, který je logický, rozumný a zdá se správný. A pokud se snad stane, že řešení nenachází, alespoň poukáže na problém. To vše je bezesporu famózní.

Jediná má výtka směřuje k tomu, že se až moc opírá o křesťanství a celkově na mě působí mnohdy až nelogicky právě v důsledku jistých náboženských axiomů.
Jinak se ovšem jedná o autora vesměs rozumného a jak už u takovýchto knih bývá zvykem, problémy zde popsané se směle aplikují i na dobu dnešní, přičemž se téměř nic nezměnilo.

1 08.11.2018

Po trošku slabším předchozím dílu zde máme opravdu zlepšení a to naprosto všeho. Linky jsou zde propletené lépe, příběh je mnohem srozumitelnější a finále se opravdu povedlo. Nejvíce jsem si ale stejně užíval zkrátka Korel a odhalování další, úplně jiné kultury a stylu života, doprovázenou pořádnou dávkou historie z tohoto mohutného světa. A opravdu jsem byl překvapen odhalením podstaty Naší paní požehnané spasitelky. Esslemont se nám zkrátka zlepšuje.

1 12.09.2018