DailyCoffeeCZ komentáře u knih

O Emmě Reyes toho pravděpodobně moc nevíte. Pokud se ovšem nezajímáte o výtvarnou scénu dvacátého století v Jižní Americe. Pak byste tuto ženu dozajista znát měli. Ještě zajímavější než tvorba je ovšem její dětství, které bylo vskutku nezáviděníhodné, avšak plné událostí hodných uchovat je pro další generace. A přesně to malířka Emma Reyes udělala.

Nebýt jejího drahého přítele, kolumbijského historika Germána Arciniegase, o dětství Emmy Reyes, známé kolumbijské malířky, bychom nevěděli zhola nic. Germán však svou přítelkyni požádal, aby své vzpomínky na dětství sepsala ve formě dopisů. Jenže si myslela, že je to jen pro něj. Germán však dopisy ukázal i svému příteli, který k němu jednoho dne přišel na večeři. Nebyl to nikdo jiný než slavný spisovatel Gabriel García Marquéz. Tomu se Emmino dílo natolik zalíbilo, že jí zavolal, aby ji v psaní podpořil. Ta se ale na svého přítele Germána rozzlobila, neboť vyzradil, co neměl. Proto trvalo téměř dvacet pět let, než se k psaní vzpomínek opět vrátila.

Dnes si mohou čtenáři po celém světě přečíst, jaké to bylo žít v Kolumbii na začátku dvacátého století, co všechno zažívalo nemanželské dítě, které opustila vlastní matka. Jako sirotek se Emma dostala do katolického kláštera, kde jí poskytli přístřešek a jídlo. Dětské zábavy a lásky se tu však nedočkala, musela tvrdě dřít. A protože nebylo jasné, odkud toto dítě přišlo a kdo jsou jeho rodiče, nechtěli ji ani pokřtít, což v Kolumbii znamenalo jen o něco menší tragédii než smrt. Každý den musela mýt podlahu, žehlit, prát, vyšívat, s nebohými dětmi se v klášteře zacházelo jako s onucí. Kamarádství mezi sirotky byla také věc spíše ojedinělá než běžná. Z mnoha zřejmých důvodů proto ve svých devatenácti letech Emma z kláštera utekla.

Našla si práci v hotelu v hlavním kolumbijském městě Bogotě, kde se naučila číst a psát. V roce 1943 pak odešla do Buenos Aires, kde se živila jako podomní prodejkyně. V Uruguayi se vdala za kolumbijského sochaře Botera Gutiérreza (1917 – 1999), s nímž měla jedno dítě. Jednoho dne, v době, už rodina zase žila jinde, v Paraguayi, ji ovšem doma přepadli lupiči a několikaměsíčního novorozence zabili. Emma Reyes však byla silná žena a nesrazila ji na kolena ani tato událost.

Získala studijní stipendium v Paříži, kam se také odstěhovala. Ovšem bez manžela. Od té doby hodně cestovala, žila v Itálii, Mexiku, Spojených státech, ve Španělsku i v Izraeli a živila se především jako malířka. Někdo tvrdí, že v Říme se dokonce vrhla na taxikaření. Díky svému talentu se však probojovala mezi francouzskou kulturní elitu a stala se blízkou přítelkyní mexické malířky Fridy Kahlo.

Memoáre v listoch, které zatím vyšly jen ve slovenštině u nakladatelství Inaque, si získaly uznání napříč celým literárním světem nejen díky neskutečně živým malířčiným vzpomínkám, ale také autentičností zapsaných vzpomínek. Ta spočívá především v gramatických a stylistických chybách a nepřesnostech, v interpunkčních nesrovnalostech a v chybném psaní některých vlastních jmen. Emma Reyes si text takto přála zachovat. Dětství, které totiž zachycuje, prožila negramotná, a chyby v dopisech jen přispívají k dotvoření celkové představy o jejím někdejším životě. V Kolumbii ovšem kniha vyšla s edičními úpravami. Germánova asistentka opravila většinu gramatických chyb, a nutno podotknou, že to knize spíše uškodilo, než pomohlo. Proto se nakladatelství Inaque snažilo většinu chyb v knize zachovat. Vzpomínky, které Emma sepsala bez stopy sebelítosti, naopak s notnou dávkou dětského úžasu a naivity, jsou doplněny i jejími kresbami, kterým dominují rostliny, zvířata a dětské postavy.

05.08.2020

Poprvé jsem četla o únosu dítěte v knize Manželé odvedle. Přečetla jsem ji za týden. Teď se mi do ruky dostala kniha novinářky Lindy Greenové Před pikolou za pikolou a ta vypráví podobný příběh. A k přečtení mi stačilo dokonce šest dní.

Jo, možná si říkáte: Za týden? To já přečtu rovnou dvě, klidně i tři knížky! Ale chápejte, já v posledních letech nemám na čtení moc čas. Navíc od chvíle, co mám dva blogy, mnohem víc píšu, než čtu. Najdu si čas jenom ráno, než jdu do práce, a večer, než jdu spát, takže víc než jednu knížku, maximálně dvě do měsíce nedám. A tak je pro mě šest dní od dob studií na vejšce nový rekord. Ale zpátky ke knize.

Mám ráda thrillery a knihy o vztazích. A mezi ty Před pikolou za pikolou rozhodně patří. Dlouho jsem totiž sháněla něco podobného, jako byli právě Manželé odvedle. V obou případech je ústředním tématem únos dítěte, po kterém nevyhnutelně dochází k rozkladu dobrých rodinných vztahů. Ačkoliv jsou Manželé odvedle jednou z nejlépe hodnocených knih uplynulého roku, musím říct, že tahle knížka má něco víc. Odehrává se ve třech liniích. Z pohledu matky unesené čtyřleté holčičky Elly, z pohledu únosce a taky chlapce, který je synem únosce, a jenž svůj příběh píše zhruba rok a něco málo měsíců před tím, než dojde k únosu.

Většinou nemám ráda, když příběh vypráví víc než dvě postavy, ale tady je to nutné. Troufám si říct, že nebýt té třetí zainteresované postavy, chlapce jménem Matthew, nebyla by kniha ani z poloviny tak dobrá, jako je. I když se jeho postava může zdát na začátku jen jako doplňková a jeho úkolem je dodat příběhu trochu té omáčky, na samém konci zjistíte, že to není pravda. Možná to ale zjistíte mnohem dřív.

Zběhlí čtenáři totiž od začátku nejspíš budou tušit, kam tohle všechno vyprávění únosce a jeho syna směřuje. Konec tedy pro mnohé nebude až tak překvapivý, jak by si jistě kniha zasloužila. Ale to je skoro všechno, co lze knize vytknout. Kromě ještě jedné věci. Unesené Elle jsou čtyři roky, téměř pět, ale občas z některých dialogů, v nichž je její postava zastoupena, slyším spíš šestiletou či dokonce sedmiletou dívku, rozhodně ne čtyřletou.

Tak například:

„Ptala jsem se Melody, jestli můžu spát v její postýlce. Říkala, že můžu.“

Dítě si sedá a ohlíží se na prázdnou kočičí misku. „Omlouvám se,“ říká. „Měla jsem hlad. Vzala jsem si jenom ty, co Melody nechala. Moc mi nechutnaly.“

To je jen krátká ukázka jednoho z dialogů mezi únoscem a čtyřletou Ellou. Já osobně žádné dítě nemám, ale zato jsem se občas starala o své dvě sestřenice a nepřipadá mi, že by aspoň jedna z nich mluvila takhle rozumně. Chytře. Na druhou stranu, děti jsou různé a co neumí jedno, může klidně umět druhé.

Pokud máte rádi thrillery, tak jako já, a pokud jste četli knihy jako Manželé odvedle od Shari La Peny nebo Zmizelá od Gillian Flynnové, měli byste si přečíst u tuhle. Nebudete zklamaní, ale nejspíš nebudete ani žasnout. Své fanoušky si díky téhle knize ale Linda Greenová rozhodně najde. A bude jich hodně.

03.01.2020

Poslouchala jsem jako AUDIOKNIHU.

Když má nějaká audiokniha více než dvacet hodin, zbystřím. Hodně zvažuji, zdali do ní jít, nebo nikoliv. Mám raději kratší audioknihy. Přesto jsem se tentokrát nenechala její délkou odradit. A udělala jsem dobře.

Říká vám něco jméno Donna Tartt? Že ne? Chyba. Tato žena totiž v roce 2014 obdržela Pulitzerovu cenu za knihu Stehlík. Svou prvotinu však vydala už v roce 1992 a nese název Tajná historie. A nyní má šanci se s ní seznámit i český čtenář a hlavně i ten, kdo klasickým knihám moc neholduje. Audiokniha Tajná historie má stopáž něco málo minut přes dvaadvacet hodin.

Vždyť také jde o rozsáhlý příběh o elitním kroužku studentů klasické řečtiny. Jejich přátelství není na první pohled ničím výjimečné. Ve své tajné skupince vedené záhadným a charismatickým profesorem probírají všechna možná životní témata a to i ta velmi intelektuální, která souvisí s podstatou krásy, pravdy, tvořivosti, ale také s hrůzou, vášní a zločinem.

Nikdo z nich netuší, že se jejich životy brzy radikálně změní. Důvodem je ten nejtěžší zločin, který může člověk nebo skupina lidí spáchat. Postupně se proměňují i jednotlivé charaktery postav. Každý máme svá tajemství, ale když spácháme zločin, za který nás čeká ten nejpřísnější trest, nejspíš se s tím nedokážeme vyrovnat. Začneme se chovat jinak, začneme i jinak žít.

Tajnou historii lze označit za detektivku, ale obrácenou. Víme, kdo zločin spáchal, ale nevíme důvody ani okolnosti. Ty vyplouvají na povrch až v průběhu vyprávění jednoho ze studentů a členů tajného spolku. Ačkoliv autorka v knize použila sérii dosti bizarních situací, o kterých by si mohl čtenář myslet, že se nikdy stát nemohou, nejde jí nevěřit. Donna Tartt je skvělá vypravěčka a potvrzuje to i v této knize.

Stejně tak je výborným předčítačem i Daniel Bambas, který se s knihou, která má téměř pět set padesát stran, popral naprosto neuvěřitelně. Vlastně popral není úplně nejšťastnější slovo, protože Bambas předčítá celou knihu s takovou lehkostí, mění hlasy tak přirozeně a napětí stupňuje tak dokonale, že poslech knihy je doslova balzámem pro uši.

Na druhou stranu se mi občas u audioknih se složitějšími zápletkami stává, že když na pár vteřin přestanu vnímat, ztrácím nit. Jak logické. Ovšem u této audioknihy je téměř každá vteřina drahá, respektive pořád se něco děje a tak když ztratíte pozornost byť jen na pouhých pár sekund, pravděpodobně pak v ději budete tápat. Kniha Tajná historie totiž není úplně lehké čtení, u kterého byste mohli v klidu usínat. Navíc by byla škoda, kdyby vám něco uniklo. Proto si audioknihu pouštějte jen ve chvílích, kdy jste na ni plně soustředění. Jak brzy poznáte sami, je to rada nad zlato.

02.01.2020

Knihy o rodinných a manželských vztazích jsou v oblíbenosti na vrcholu čtenářského žebříčku. Ale jak poznat ty, které skutečně stojí za přečtení? Těžko, ale tuhle knihu vám můžu s klidným svědomím doporučit.

Johana je dílem třech českých autorek Pavly Horákové, Zuzany Dostálové a Aleny Scheinostové. V textu však nenajdete jediný předěl, který by naznačoval, že knihu nenapsala jedna a táž osoba. Nevím, zdali je to dobře, nebo špatně. Každý má přeci svůj vlastní styl psaní, jak je tedy možné, že v této knize autorky nerozeznáme? Jedním jsem si ale jistá. Je to knížka, kterou si musíte přečíst.

Johana a její matka. Sdílíme s nimi jejich nelehký osud po celá dlouhá léta. U Johany prožíváme smutné dětství, kdy jí umírá babička, útrpné dospívání, v němž se setkává s prvními milostnými trápeními, i dospělost, ve které její trápení pokračují a umocňují se ještě tím, že neví, kam chce svůj život směrovat. Její matka je na tom podobně. Obě totiž spojuje fakt, že štěstí na muže jako by na ně pozapomnělo. Zažíváme s nimi sedmdesátá léta na pražských Vinohradech, sedmnáctý listopad na Národní třídě, devadesátky, kdy Johana nabývá dojmu, že může všechno, i milénium, v němž obě ženy doufají, že vše se v dobré obrátí. Za těch pár desítek let se ale obě ženy razantně proměňují. A to hned několikrát. A my, čtenáři, doufáme, že všechno dobře dopadne, ale život není pohádka a happy end se většinou koná jen v amerických filmech.

Nemůžu se ubránit srovnání knihy Johana například s příběhy Petry Soukupové. Její hrdinky jsou totiž také melancholické a pesimistické, tak jako Johana. Ačkoliv ta na rozdíl od postav Petry Soukupové nepřestává doufat. Věří, že bude líp. Ke všemu kniha Johana není jen jakýmsi odrazem vztahů matka-dcera, partner-partnerka, ale rovněž se z ní mnohé dozvíme i o tom, jak to tu v sedmdesátkách, osmdesátkách a následujících letech skutečně chodilo a bylo.

Knihu doplňují černobílé ilustrace, které vystihují ženu, při jejích oblíbených činnostech. Dle mého názoru se ke knize a jejímu příběhu příliš nehodí, ale budiž, rozhodně jim nelze upřít zajímavost.

Samotnému textu nemohu vytknout ani to nejmenší. Vyprávění má tu správnou dramatičnost, ale nijak přehnanou. Úryvky z Johaniných oblíbených písní zas prohlubují melancholického ducha celé knihy a vzbuzují v nás vzpomínky na doby dávno i nedávno minulé. Nenudila jsem se, naopak jsem knihu přečetla téměř ráz naráz. Možná i proto, že mi čímsi připomněla mou oblíbenou Soukupovou. I když bez jejího pověstného sarkasmu a ironie.

29.11.2019