Čtec komentáře u knih

Velmi pozitivně hodnotím nazírání husitské doby z pohledu obou znesvářených stran konfliktu. I když neumím zcela posoudit, nakolik je tento náhled správně vybalancovaný.

Co se celkového přístupu k tématu týče, jedná se vlastně o módní "dokudrama", známé hlavně z televizních obrazovek, například ze seriálu Vyprávěj. Ten je o nedávné historii a rozvětvené pardubické rodině Dvořáků, zatímco Husitská epopej je knižní sága o 15. století a rozvětvené písecké rodině Prokopů. Princip naprosto tentýž. Takovéto uchopení historie mi nejen nevadí, ale vyloženě sedí. Historické děje čtivým způsobem velmi plasticky přibližuje.

A řeknu na rovinu, že mé chápání husitského období a vůbec povědomí o té době, se Vondruškovou epopejí posunulo od Vávrových filmů a dějepisných útržků mílovými kroky - doufám, že kýženým směrem. Ale v tomto ohledu autorovi, "celoživotnímu" historikovi, poměrně věřím. (A neřeším malichernosti typu, zda se tehdy pivo pilo či jedlo z misky.)

Jedno mínus: neuvěřitelně klišovité, až skutečně směšné popisy (zvláště) žen a jejich způsobů. Typu: "byla zrzavá (variantně černovlasá), měla příjemně kypré boky a ochotně si vyhrnula suknici"... Hmm, nojo, ale když se podobná věc opakuje na každé páté stránce a těch je celkem 615, úsměšek pomalu mizí ze rtů....

Jedno úsměvné plus: autor má pravidelně ve všech svých epopejích problém vejít se s popisovaným časovým obdobím do šestisetstránkového rozsahu knihy. Tentokrát se s tím ale popral vskutku originálně. Zatímco události jednoho roku mu dosavad zabírají průměrně 70 stránek, poslední dva roky, které mu zbývaly, vyřešil (oba) na pouhých třech stranách takovýmto způsobem:

"´Mnoho o nich stejně nevíme,´ upozornil bratranec a zvedl obrácené dlaně na znamení, že nemá nic. Neměl jsem ani já. Zápisky z toho roku se ztratily. Viděl jsem na něm zklamání a utěšoval jsem ho: ´Podívej, stejně jsme už druhou knihu popsali skoro celou, víc by se nám tam nevešlo.´"

20 26.01.2016

Ono vlastně se jedná o střet rovnou tří bubákovských světů. Ti první, či spíše prvoplánoví, totiž strašidla, duchové, mrtvé mluvící kočky a další zpropadení tvoři, slouží - alespoň tak to vidím já - jen jako katalyzátor, startující souboj bubáků skutečných, byť pouhým okem neviditelných:

Bubáků v nás (našich strachů, zbabělostí, sebepodceňování...) vs. světa bubákovského "husákovského" - dere se mi to na jazyk, i když vím, že tehdy měl bubák Husák zrovna svých bubáků dost, neboť právě vylezl z vězení. Ale nevadí, na věci to nic nemění. Prostě se jedná o bubáky, které vytvářel pokřivený reál-soc-kom režim. A že mu právě tohle šlo jak na drátkách, netřeba vlastně ani dodávat.

Karel Michal vše naprosto mistrně popsal.

°° Pár dní nato obdržel (ve věci Bílé paní) správce Pupenec přípis. Ježto mu bylo cestovat do Prahy, musel se s celou věcí svěřit ženě. Přijala to statečně. Poslední dobou se vnitřně připravovala na neblahé důsledky, které s sebou přinášela Pupencova zvýšená duševní činnost.

"Mistr Jan Hus," pravil Pupenec důrazně, "se dal pro pravdu upálit."
"Mistr Jan Hus!" řekla jeho žena. "Mistr Jan Hus, osle, neživil rodinu."

Na tom setrvala. Přesto však pozorovala s jistou hrdostí, kterak pravdymilovný Pupenec míří ve svátečním oděvu k nádraží, vyzdoben odznaky masových organizací. °°

19 07.07.2016

Jakub Vandrovec je novým, originálním typem akčního hrdiny. Jamesem Bondem z divokého východu. Ze země, která je pro starý (vochlasty)... Místo elegantního obleku, bílé košile a pečlivě narovnané kravaty nosí gumáky, vaťák či uniformu po mrtvém skopčákovi a bolševickou ušanku. Místo ultramoderních vynálezů třímá v rukou vidle. Namísto martini-s-vodkou-protřepat-nemíchat užívá pro zlepšení instinktů domácí-lavórovici-rozhodně-nemíchat.

°° Pavel mechanickým krokem přistoupil k baru a podal mu litrovou láhev Johny Walkera. Jakub nedůvěřivě pohlédl na žlutý obsah.
"Zřejmě špatně destilovaná," poznamenal. °°

Namísto Jejímu Veličenstvu slouží jen sám sobě, ovšem nemylte se. Nepotřebuje příkazy nějaké M, vystačí si se svou vlastní M(orálkou). A ta funguje neomylně správně, jen je třeba ji v té bezmála devadesátileté makovici pěkně chlapsky promazávat - destilátem, z něhož by každý jiný z fleku oslepl.

Andrzej Pilipiuk prostě jen popsal idol svého rodného kraje, polsko-ukrajinského pohraničí, kraje, kde se zastavil čas. A stejně tak, jako se anglický i polský 007 - případně Limonádový i Samohonkový Joe - s ničím nemažou a nechávají za sebou hotovou spoušť, nemaže se ani autor a servíruje nám drsnou, východní, levnými lihovinami vonící a naprosto svéráznou bláznivinu.

19 09.04.2016

Ta kniha má přesah. Vymyká se z běžné produkce tohoto žánru a dokládá fakt, že autor je vzdělaný člověk s velikým historicko-kulturním přehledem. Noční hlídka je vlastně apelem ve smyslu: Pozor, velký pozor, na globální experimenty ve jménu Světla a Dobra! Samozřejmě umocněným situováním děje do Moskvy, do Ruska, které je už tradičně lídrem různých neblahých, či vyloženě tragických pokusů o sociální inženýrství a o ustavení „ideální“ společnosti hned a teď. Je také o tom, že lepším řešením je neudělat nic, než provést „velkou dobrou věc“ s kolosálními hrůznými dopady. Ovšem druhá věc je, že v současném Putinově Rusku by jen naiva mohl předpokládat Světlé úmysly…

19 12.10.2015

Ve stadiu, kdy Petr Hora zrovna vyprávěl o Karlu IV., jsem Toulky zaregistroval v Mladém světě a nadšeně začal číst. Přesně v tom nejlepším. Až pak jsem si koupil první díl, který už byl tenkrát jako jediný v knižní podobě. Osobně bych Toulky zařadil jako oficiální učebnice českého dějepisu.

19 11.06.2014

Kniha je napsána úžasně košatou češtinou, rozvitou do komplikovaných souvětí. Nejlépe vynikne, pokud si alespoň kousek přečtete nahlas. Nejdříve vás upoutá lehká archaičnost (přece jen - rok 1953). Ovšem výsledný dojem je mimořádně libozvučný.
Neffova jazyková exhibice mi připomíná obzvášť vyumělkované slavičí trylky. Prostě taková krásná frajeřina, výtrysk přemíry bujnosti.
Proč tak už nikdo romány nepíše? Frajeři možná vymřeli, smutná věc. Anebo se jen bojí, že by jim jejich dnešní čtenáři neporozuměli. Což by bylo ještě smutnější.

17 15.11.2014

Jedna z nejkrásnějších pohádkových knížek pro malé děti. A po stránce grafiky a ilustrací se jedná o absolutní špičku.

17 19.06.2014

Mňo ... mám toto období rád a musím uznat, že Ludmila Vaňková poskytuje o druhé čtvrtině 13. století skutečně plastický, rozvětvený a bohatý obraz. Bohužel někdy až moc - na to, že jde o román, nikoli o striktně historickou publikaci. Už jsem předtím o období Václava I. něco přečetl, ale musím říct, že některé pasáže jsou téměř k nepřežití a uvědomění si všech souvislostí, zvláště když královny se svým fraucimorem (Václavem výstižně zvaným babinec) řeší nekonečně rozvlekle příbuzenské vztahy napříč celou Evropou... Když se k tomu přidá neexistence poznámkového aparátu na konci knihy (kam by se člověk, vzhledem k výše popsanému, rád podíval) a občasné faktické chyby (např. uherský král Béla označuje - budoucí českou královnu - Kunhutu za svoji první vnučku a o kousek dál zase za druhou), nu, tak je to pořádná zabíračka pro mozkové závity, o potřebě naprostého soustředění ani nemluvě.

Že jste se v mém komentáři lehce ztratili? No, to je jedině dobře. Aspoň budete maličko připraveni na zašmodrchance paní Ludmily, trvající řadu dlooouhých stran.

Přesto si ale knížku přečtěte - zapomenutý král si zaslouží nějaké to připomenutí.

16 31.12.2015

My studenti tady v Praze jsme té oranžové věci říkali Abštrakcia (to aby to znělo pořádně slovensky)... Zajímavé je, že ač knihu vydalo kromě slovenské Alfy i české SNTL, tak i české vydání je ve slovenštině. Taková to byla tenkrát (po této stránce fajn) doba.

Je to neocenitelná a nesmrtelná bible architektonického grafického vyjádření. Bez ní bylo nemyslitelné vypravit jakoukoliv studii či studentský ateliérový projekt. Anebo případně bez "šmírování a kopčení" projektů, které byly nakresleny podle stejných zásad.

Pak přišly počítače, nebylo už třeba perspektivy ručně konstruovat a grafika projektů se přizpůsobila - nejprve silně neumětelským - výstupům z jejich grafických periférií. Dnes už jsou perspektivy tak dokonalé, že někdy se vůbec nedají rozeznat od fotografie, takže i architektům se stává, že nedokážou poznat, jestli jde o projekt či o fotografii již postavené budovy. To je druhý extrém - opak abstrakce.

Ale světe div se - dnešní 2D výkresy (situace, půdorysy, řezy a pohledy), nakreslené na počítačích podle nejnovější módy, jako by z oka vypadly obrázkům z naší studentské oranžové knížky. A já z toho mám radost. Abštrakcia je tu späť.

15 13.01.2017

Tu knihu mám už asi deset let, dostal jsem ji k vánocům. Nikdy mne nelákala, to spíš pravý opak, navíc ještě má na obálce napsáno Mezinárodní bestseller... Vzhledem k tomu, že jsem ji dostal od dcery, zcela upřímně jsem se snažil alespoň začít, ale nějak to nešlo. Nakonec to uznala i ona, po pár stránkách. Je to fakt hrůza a děs. Tím myslím ten obsah, napsaná je naopak velmi dobře.

A tak až čtenářská výzva - kategorie autor pod 30 let - mne nakonec k přečtení dokopala. A přiznám se, není to nic pro mne. Asi je ta kniha napsaná až příliš dobře... Vždy jsem se začetl, zkazil si den, no a tak to šlo pořád... Těšil jsem se, až bude těm hrůzám konec... Když člověk čte o hrůzách středověku, nebo třeba i za světových válek, říká si, že ty doby už zaplaťbůh skončily, už nejsou. Jenže Ishmael Beah připomene, že pořád jsou. V Africe, kde jsou země, kde desítky let zuří občanské války a my o nich vlastně dohromady ani nic nevíme... Jenomže jsou i v Evropě, vlastně kousek od nás, Doněck, Luhansk... Není to tak daleko od našeho krásného, klidného Česka a Slovenska. Aha, doparoma, Ukrajina se Slovenskem sousedí...

Koho podobná témata zajímají, velmi doporučuji knihu Tráva a sloni od architekta Raymonda Rehnicera ze Sarajeva, který poslední léta dožil v Praze. Líčí mechanismus vzniku občanských válek, kdy se z "normálních" lidí, sousedů z jedné obce či města, stávají vraždící bestie pobíjející své bližní. To vše kousek od nás, před pouhými dvaceti lety. Navíc v Sarajevu, městě, které několik málo let před občanskou válkou hostilo zimní olympijské hry (maminka Gabriely Soukalové tam získala medaili)... Hrůza člověka obchází.

Mám spolužáka (ty si holt člověk nevybírá), který prodává, či pomáhá prodávat, zbraně do rovníkové Afriky (samozřejmě ne "těm zlým", to se rozumí, že...). Je věřící, praktikující katolík... Bůh nás ochraňuj.

Apropó, jak je to s "těmi zlými" a s "těmi dobrými", to vám vysvětlí Ishmael Beah...

15 29.04.2016

Musím hned zpočátku říci, že asi nejsem zrovna typický čtenář této knihy. Kdysi dávno jsem totiž celkem pravidelně jezdil na zámek Červená Lhota a znal se s tamním kastelánem (tenkrát se říkalo ředitel), skvělým člověkem. A jelikož jsem zrovna procházel podobnými "existenciálními" stavy jako Evžen Boček, zcela vážně jsem tehdy uvažoval o tom, že "s tím v Praze seknu" a půjdu taky někam na zámek. Je to sice už dost dlouho, co mne to bralo opravdu fest, ale občas i teď se mi ta touha připomene.... A proto jsem rád, že mám Deník kastelána v knihovně. Protože až se ta mrcha utkvělá znovu vynoří, bude mi stačit sáhnout po modré knížce s červenou hvězdou - a budu vyléčený :-)

Podle toho taky berte mé hodnocení, knížka má pro mne prostě jinou hodnotu. A ač obálka (trochu nešikovně, že) napovídá pouze jednu hvězdičku, budu velkorysý a dám čtyři... Dal bych i pět, ale to by musel být autorův způsob psaní trochu konzistentnější. Text působí neurovnaným dojmem, chvilku spisovný, chvilku nespisovný, chvilku knižní, chvilku vulgární. Taky mne napadlo, že je to třeba schválně, aby to celé působilo deníkově, či že je celý text naprosto autentický deník, vydaný bez jakýchkoliv dodatečných úprav. Jenomže jednak si to nemyslím, a i kdyby to tak nakrásně bylo, tak mne to stejně nebere...

15 02.02.2016

Začnu svůj komentář asi trochu zeširoka. Rád jezdím na kole. Jako kluk jsem se sice nikdy nedočkal tak krásného kola jako Peter Achberger - fungl nového favorita s berany otočenými nahoru - ale moji lásku k cyklistice to nepoznamenalo. Dnes mám horské kolo a jezdím na něm i nějaké závody. Postupem času už nejraději ty rovinaté, na jižní Moravě. Většina tras místních závodů vede cik-cak přes bývalou železnou oponu či po „signálkách“, cestách původně lemovaných ostnatými dráty a strážními stanovišti. Přejíždíme několikrát hranici - chvíli v Rakousku, chvíli na Moravě - aniž bychom si jí byť vůbec všimli… Pro většinu mých spolubojovníků je to něco naprosto normálního. A je to tak správně.

Ale já, o málo mladší vrstevník Petra Achbergera, to pořád vnímám jako zázrak. A vždy znovu se tak trochu divím a podvědomě nevycházím z úžasu, že je možno se tam tak volně křížem krážem potloukat. Asi i proto mám ty jihomoravsko-rakouské závody tak rád, nejen proto, že se tam s horským kolem jezdí po rovině…

Krásná a čtivá knížka Petra Pišťanka mi připomíná mé vlastní dětství (a to jsou vždy příjemné vzpomínky) se všemi tehdejšími klukovskými hrami, pochoutkami, stavebnicemi … a zároveň dobu, do které bych se už nechtěl vrátit … a jsem rád, že už v ní nemusí vyrůstat moje děti.

Obrovskou pochvalu zaslouží Dodo Dobrík, autor úžasné obálky. V mých očích to je nejlepší obálka nejen roku, ale minimálně desetiletí.

Ještě jedno doporučení - pro české čtenáře: přečtěte si knížku v originále, ve slovenštině - je nádherná…

15 28.11.2015

Ježkovy voči! Ještě, že jsem si tu knihu nepřečetl dříve... Do Rumunska jsem jezdil pár let celkem pravidelně, v devadesátých letech pracovně do Bukurešti a následně jsem rumunskou anabázi zakončil s kamarády s batohem na horách, v pohoří Făgăraş... Knížka Dana Simmonse se mi naštěstí dostala do ruky až těsně potom. Zároveň ale dostatečně včas, aby byly mé zážitky z Rumunska ještě čerstvé.

Já naiva si myslel, že největší nebezpečí v Bukurešti představují všudypřítomné smečky toulavých psů. Kdybych byl tušil, co že se tam všechno zrovna tou dobou odehrávalo, neprocházel bych se tak klidně a bezstarostně. Vždyť kolem americké ambasády a parku Cișmigiu jsem denně chodil. Tady jsou Amíci, tady se nemůže nic stát, říkal jsem si... uffff... POZOR - MOŽNÝ SPOILER !!! ... A Făgăraş - celou dobu naší hřebenovky jsme neomylně směřovali k hradu Bran a já si nějak myslel, že Vlad Napichovač je bezpečně mrtev... oops!... Z časových důvodů jsme tenkrát museli slézt z hor dřív... no, ještěže! Taky nám místo času mohla dojít krev... KONEC SPOILERU.

Simmonsovu knihu beru tedy jako dobrou radu nad zlato: bacha na Rumunsko, má tak temnou historii (dávnou i zcela nedávnou), že tam fakt nikdy nevíte... Anebo, když už tam musíte, tak probůh aspoň nečtěte tak zatraceně dobré vampýriády.

14 23.03.2016

Není špatné přečíst si po Noční hlídce i druhý díl. Leccos, co nebylo zcela jasné, totiž dovysvětlí. Minimálně z tohoto důvodu tedy Denní hlídku doporučuji. Krom toho je opět dobře napsaná, čtivá. Velmi zajímavý - a navíc lichotivý - je také pohled na Prahu (hmm, pod Vyšehradem sídlí Evropské byro spravedlivé Inkvizice, kdybyste to náhodou nevěděli...) ruskýma očima. Inu, asi se jim u nás opravdu líbí (Rusům i inkvizici)... :-)

14 25.10.2015

Tento skvost jsem četl hodně dávno. A velmi rychle také, jak už to tak u mne chodí, vše vesele zapomněl. Zbyl mi jen takový povšechný, v tomto případě velice kladný, dojem. Stejně je to zajímavé, jak ta paměť funguje - dojem zvládne (přitom je to složitá abstraktní operace), ale konkrétní informaci neudrží žádnou...

Později jsem se za jistých dramatických okolností seznámil s mým současným zubařem. A tehdy na tom "elektrickém" křesle mi něco sepnulo a informaci vyplivlo (dokonce tu správnou). Jsou asi věci mezi nebem a zemí, neboť že pan doktor také maluje (nějaké Hurvínky a Spejbly) jsem zjistil až později. A o Woodyho povídce "Kdyby byli impresionisté dentisty" neměl ani tušení. Tedy jsem svému dentistovi knížku půjčil, chtěje jej umělecky popostrčit. Teď po létech musím ale s politováním konstatovat, že kýžený vzestup k impresionistickým výšinám se jaksi nedostavil...

Za to ovšem nemůže ani Woody, ani já, ale hlavně tedy silně doufám, že si toto můj dentista nepřečte. To by asi moje nevymáchaná huba musela změnit ordinaci :-)

P.S.: "... pak jsme si navlékli boxerské rukavice a Gertruda Steinová mi přerazila nos." Páni, to se podívejme, co během psaní příspěvku vytrysklo z hlubin zapomnění. Když se paměť takhle pochlapí, to abych si šel snad odpálit rachejtli. Ale to už je zase jiný příběh. To bylo ve dvacátých letech v Paříži...

14 11.08.2015

Sháněl jsem knihy, jejichž pomocí bych si rozšířil své nepříliš hluboké znalosti o Velké Moravě. Načež zpětně mohu říct, že kdybych měl vybrat jen jednu, tak by to byla rozhodně právě tato - z těch "seriózních" jednoznačně nejčtivější. Ale nejen to. Svatí kacíři poskytují dalekosáhlý přehled o období raného středověku. Jednak co se týče časového rozpětí - uvádí nás na scénu evropských událostí 9. století s pokrytím několika století předchozích. Ale také geografickým rozsahem, čímž poskytují plastickou a komplexní představu o Byzanci, Franské říši, papežském Římě i Střední Evropě a veškeré dění dávají do vzájemných souvislostí.

Když to shrnu: Svatí kacíři jsou monumentální knihou o raném středověku, která se navíc moc dobře čte. A Velká Morava - ta se v tom všem rozhodně neztratí.

14 28.02.2015

Pavel Hrdlička disponuje nesporným vypravěčským talentem a přívětivým humorem. Také má dobře nastudované dobové reálie a vhodně je ve vyprávění používá. Čímž mne docela navnadil, abych i sám sáhl po knihách Václava Vladivoje Tomka a Jana Klápště (uvádí je jako hlavní prameny).

Myslím, že za zmínku rovněž stojí, že si Pavel Hrdlička svoje knihy i sám ilustruje. A to velmi zručně! A zatímco u prvotiny Smrt nosí rudé škorně se ilustrace opakovaly, v této druhé knize už má svoji velmi pěknou originální úvodní ilustraci každá kapitola.

14 25.01.2015

Jiřímu Grušovi celkem nelze upřít rozhled. Ale... Myslím, že kvalita jednotlivých kapitol je silně kolísavá, hodnotil bych je od jasných pěti hvězdiček (ty převažují) až po slabé dvě. Ale abych se vrátil k tomu Ale: vidím to tak, že kniha v určitých pasážích postrádá vyváženost a je psána z okatě katolických pozic (nejvyšší forma dodatečného uznání Husa: svatořečení - ajajaj..). Jako náš bývalý velvyslanec v Bonnu by přece měl vědět, že české země, stejně jako německé, jsou historicky konglomerátem katolictví i protestantství. Rýsuje (aspoň v počátku knihy) Čechy jako katolickou, nábožensky založenou zemi, což prostě tak není. V kontextu většiny okolních zemí jsme pravým opakem. Jižní Němci byli s takovým výkladem asi spokojení, zatímco ty severní, protestantské - slovy klasika - "jistě depotěšil". A dezorientoval jak německý jih, tak sever.

Ale abych jen nehaněl, to bych opravdu nechtěl. Kapitoly Knedlíková lyra či Hospoda a Hospodin jsou zajímavé a vtipné. Zvláště mi ovšem v paměti utkvěly skvělé statě o naší laskavé Múze Boženě Němcové, světovém Karlu Čapkovi či o pozapomenutém obrovi Aloisi Jiráskovi (Gruša ovšem nezklamal a cimrmanovsky naznačuje, že by bývalo bylo lepší, kdyby napsal romány "U nich" a "Se všemi" ... aby se i Zikmund nažral a koza zůstala celá), či o nešťastném trojlístku Kafka - Jesenská - Krejcar ... nikdy mne nenapadla možná spřízněnost Mileny Jesenské s pobělohorsky anatomicko-patologicky rozčtvrceným doktorem (pak odkud všechny ty kruťárny G.R.R.M. má - stačí zajet do Prahy, trochu se tu porozhlédnout, a nabízí se jak na stříbrném podnose).

Cimrmana jsem neuváděl náhodou, neboť v mnohém knížka upomíná na České nebe (zde zvané Nebešice), což vzhledem k podobnému datu vzniku už už svádí k myšlence, zda Gruša a Smoljak se Svěrákem nekonzultovali. Třeba v případě Zrádce národa či obou dívek, kterým je zatím lépe v očistci (Hanka s Lindou) :-)

Sečteno a podtrženo - kdybych měl nějakému Němci nabídnout rukověť "k použití Česka" (fuj, to zní děsně..), doporučil bych mu vyváženější Opráski sčeskí historje. Jenomže, nojo, to by ten Němec musel porozumět českému smyslu pro humor, což opravdu, ale opravdu nevím...

13 23.07.2016

Knížka (1. vydání, Artforum, 2013) je graficky vtipně pojatá. Ne že by nápad udělat ji oboustrannou byl vyloženě novátorský, ale zde mne zaujala dotaženost nápadu až do takové chuťovky, jako je použití dvou odlišných typů papíru pro obě části knihy. A dokonce v tiráži uvedené jejich přesné označení: "Olin regular high white" pro povídky z naší vysoce světlé přítomnosti a z druhé strany zažloutlý "Olin regular cream" pro zatuchlé zašlé časy.

Obě povídky, které se mi líbily nejvíce (úvodní Dedina, čo nie je na mape + Vianočný vírus) jsou z té naší světlé přítomnosti. Na druhou stranu (ale ne, jsem pořád na první straně) se mi jednotlivé povídky z této části zdají více nevyrovnané, co se jejich kvality týče.

Ve výše uvedené anotaci se píše: "... príhody ... zaznamenané autentickou rečou v štádiu jej dnešného rozpadu" ... LOL ... odpadnem! ... Dlužno ovšem ještě napsat, že to se týká pouze úvodní povídky, kde jde o spíč dvanáctiletého chlapce, s nímž mocně mlátí puberta a ještě ke všemu je z Bratislavy:

°°... auntie Evu som predtým už raz videl, zastavila sa u nás na zdvorilostnú návštevu niekedy pred cca 2 - 3 rokmi, keď zostúpila z hôr, aby niečo vybavila v down town of Bratislava ... ale späť k mape na monitore, bola tam Kubínska, tuším tam chodia niektorí lyžovať, moji fotrovci dávajú prednosť Alpám, je to bližšie, vedú tam lepšie cesty a neprerežú vám gumy len preto, že ste Blaváci, čo je BTW slovo, ktoré by ani 1 skutočný Blavák z huby nevypustil, my sme Bratislavčania, Blaváci sme len pre nich, vidlákov, goralov a partizánov ...

... a týmto úplne cudzím ľuďom ma fotrovci posadili do kára - smer ďaleký sever, as Nord as possible, kde by líšky dodnes dávali dobrú noc, ak by ich už všetky neboli dávno požrali medvede ... "Tak čo, pôjdeme cez Oravu alebo cez Kysuce?" spýtal sa v Žiline uncle Ivan, na čo ja, že smer Kysuce ... tipol som si, čo je tá Mrvová Kykula (nadupaný názov) - a bingo! ... a vtedy som si všimol, že nemám signál na mobile, čo mi uncle Ivan potvrdil, že tu mobily neexistujú, ani oranžové, ani modré, ani ružové, tak som im povedal, že tá ich slávna Skalka nie je ani na mape, čo ich vôbec neprekvapilo...°°

Zažloutlá "regular cream" druhá strana se mi jeví konzistentnější, ale bavila mne méně. Její úvodní a nejdelší povídka (Na druhej strane pohoria...) má sice zajímavý konec, je taková sinuhetovsky rozvláčná, ale na můj vkus až moc. Což platí i o druhé povídce o Abchanovi. Ta poslední (Tam kdesi na povrchu ... atd. atd.) má sice název pomalu delší než celá povídka, ale líbila se mi asi nejvíc.

P.S.: Myslím, že dochází ke zmatení, co je vlastně první a co druhá strana. Dle anotace je první ta zažloutlá, ovšem to by pak byl obráceně hřbet knihy (Č-S knihy když položíte normálně na stůl či do poličky, tak mají - na rozdíl třeba od anglických - text na hřbetu vzhůru nohama, čert ví proč, asi kvůli snazšímu čtení). Takže z toho usuzuji, že high white (tyrkysová obálka) je ve skutečnosti první strana, kdežto regular cream (hnědá obálka) je strana druhá. Ovšem vzhledem k názvu knihy může být i toto jen takový vtípek. Třeba má kniha obě strany druhé a žádnou první. Odkud ale začít, toť otázka :-)

12 04.01.2017

Pokud vím, Vladimír Karfík byl jediným českým, či československým, architektem, který absolvoval stáže v obou nejslavnějších ateliérech 20. století: nejen ve Francii u Le Corbusiera, ale vydal se i za velkou louži za Frankem Lloydem Wrightem.

Není vůbec divu, že nadaného projektanta s takovýmto rozhledem a zkušenostmi si vytipoval Tomáš Baťa a svěřil mu svůj Zlín. A ospalé město se pod architektonickou taktovkou Vladimíra Karfíka proměnilo v moderní metropoli, konkurující progresivností svých novostaveb Praze. Přesně v kontextu Baťova formátu.

A tak to byl právě Zlín, kde vyrostla dle Karfíkova projektu první opravdu výšková stavba v Československu (tenkrát podle americké šablony označovaná za mrakodrap), totiž administrativní budova firmy Baťa - se slavnou kanceláří nejvyššího šéfa, umístěnou ve výtahu. Tomáš Baťa tak osobně vykonával bleskové inspekce všech pater své administrativy, aniž by opustil své křeslo za svým stolem... Taková kancelář je dodnes světovým unikátem.

Šéf se svým architektem nezapomínali ani na důstojný život firemních pracovníků. Ti se postupně stěhovali do nové vilkové kolonie v zeleném svahu nad městem (z pro Baťův Zlín charakteristických červených režných cihel). Typologickou novinkou byl tehdy i obchodní dům (samozřejmě s Baťovým sortimentem zboží).

Zajímavé je i Karfíkovo líčení jeho pozdějšího působení na Maltě a zvláště na Slovensku. Spoluzakládal bratislavskou fakultu architektury - a celkem příznačně kniha jeho vzpomínek vyšla poprvé ve slovenštině (iniciativou Spolku architektov Slovenska). Vladimír Karfík ji sepsal v pokročilém věku, ale velice poutavě, a zanechal tak po sobě další skvělý autorský počin... Vřele doporučuji!

12 28.12.2015