Clivicus komentáře u knih

Čtouce Kosmovu kroniku, pomněte, že originál je v latině, a právě v něm tkví ta slohová spanilost.
Každý Čech by si měl Kosmu přečíst. Měli bychom si vážit jakékoliv kroniky, umožňující nám nahlédnout do již velmi zamlžených dějin, zejména pak píše-li je literárně schopný člověk jako Kosmas.

5 06.08.2022

Přijímačky jsem úspěšně složil, začež díky vzdávám panu Bělounovi, že mě o přípravě podepřel svou sbírkou.

4 20.05.2023

Nejen, že autor není s to zřít dějiny nezaujatě, nýbrž ani psát literaturu faktu nedokáže. K prvé výtce dodám jen, že kniha je, jako by ji psal bolševický republikán z oněch dob, ovšem i ten by snad znal rozdíl mezi historií a historickým románem. Místo, aby autor položil dějinné souvislosti, předpoklady války a politickou atmosféru ku pochopení oné války, nás zabaluje do minuciózních případů, jejichž účelem je pouhé napětí čtenáře k jeho románu. Tato kniha není hodna čtení lidí, kteří ctí opravdovou literaturu naučnou a ne tenhle blivajs.

4 20.10.2022

Básně moc nečtu, na tento skvost jsem narazil náhodou, a to přešťastnou.
Nerudovy verše, psané ladnou češtinou, v sobě nesou skryté, ale bystrou a otevřenou myslí vnímatelné významy.
Básně jsou sice krátké, leč o to pevněji třímají naše uši.
Zkrátka klenot národa.

4 11.08.2022

Absurditou šlechtické nadutosti a pýchání v Lucerně prosvítá selský vtip, který ji zesměšňuje a stahuje dolů až k samotnému dnu rybníků a jezer, kde na všechny číhá vodník. V tomto je Lucerna velice vtipná komedie, ale sama o sobě by byla plytká, kdyby hlavním bodem dramatu nebyla neústupnost dvou stran, svobodné mlynářské rodiny a vrchnosti. Ta první nabývá vrchu nad vrchností (slovní hříčku jsem nezamýšlel), neboť mlynář Libor je neústupný duchem, kdežto hrabě a jeho úředníci pouze zdáním.
Vůbec neústupnost Liborova je vypěstována jeho silným vztahem k tradici (ano, za velikou pokládám chybu, bereme-li Libora jako rebela proti tradici), vždyť už na počátku vidíme, jak pilně zapisuje proroctví babiččino nebo že lípu střeží, protože mu připomíná jeho předky. Libor je nositelem dobré tradice (vlastně českého národa), ale vrchnost je nositelkou tyranie, zkroucené, nepravé tradice (tedy vlastně nepřirozených cizozemských živlů, které narušují chod věci české).
Lípa je samotná tradice a zároveň duch a neoblomnost národa českého, právě v ní se uschovají, kdo o to požádají, a právě ona ochrání toho, kdo ochrání ji. Svobodní mlynáři jsou tedy ve správném poměru s tradicí a právě proto je správnější jejich postoj vystihnout slovem -nepoddajný- a nikoli -vzpurný-. Oním slovem vyjadřujeme mravní pevnost, tímto zas mravní pustotu.
Kněžna hraje také důležitou roli, ačkoli po celou hru je kraji jaksi cizí. Přijela, aby utekla od tyranie (od strojených machinací města), a našla pravý svět na venkově v tichu. Právě hraběnka je tou postavou, která zničí lucernu. Je to znázorněním toho, že konec krutovlády musí pojít i svrchu.
Alois Jirásek celou tuto hru složil naprosto úžasně v duchu českého národního snažení a vlastenectví.

Lidé, kteří čtou jen ku požitku a pro které je kniha jen smetákem na pustý čas, budou sotva moci ocenit autory jako je Jirásek, z jehož děl se takovýmhle způsobem požitku nedá dobýt.

3 03.12.2023

Ačkoli na povrchu Aurelius vyznívá dost sentimentálně a unešeně, jako by byl svými řečmi opilý, vůbec tomu tak není. Stoicismus, jak jej zde čteme, můžeme chápat jako velice zjednodušený a logický přístup k životu. Čiň dobro, kde můžeš, a kde nemáš vlivu, toho místa opomiň. Co ti život dá, to přijmi, neboť co užitečného přinášejí jásot nebo zármutek? Co je logického na rmoucení se nad událostmi, u kterých člověk neměl vlivu, prostě se ti postavily v cestu, smiř se s tím.
Aureliův stoicismus je tu ale příliš zjednodušený (chápu samozřejmě, že jako císař s nepřáteli v bocích, v předu i za sebou neměl čas na hluboke promýšlení svých zápisků, vždyť ani neměl v úmyslu je zveřejnit), nedokáže řešit skutečné lidské problémy a dilemata (žádná sebeklidnější povolnost nezhasí úzkost těch nejsklíčenějších dob).
A snad jen jediná nedobrá věc v Hovorech k sobě je časté opakování stejného tvrzení.

3 13.06.2023

Jako by tu Macbethův život byl vzorem zlovůle a chtíče. Každým bodením si myslí, že již konečně dobyl, po čem toužil, ale každá kapka krva ho nutila prolít desaterokrát více. Je to onen ďábel obojetný a dvojsmyslný, jehož smlouvání není konce, jehož nabídky jsou jhem jeho obětí.

3 14.05.2023

Přiznám se, že občas jsem měl chuť knihu prostě odložit na věčné nedočtení. Jane Austenová mi zde poněkud připomíná naši Karolínu Světlou - podobná témata, prostředí, povahy apod. - avšak s tím rozdílem, že díla Austenové oplývají (avšak z mého pohledu spíše trpí) drahnou rozvláčností. Co mě opravdu pobídlo dočíst se konce byla záživnější část pozdější, v ní se konečně něco děje, do ní konečně plynou všechny cesty, které byly předtím vyšlapány.
Celá kniha na mě působila slabě a jsem trochu zklamán, Mansfieldské panství asi prostě není pro mne.

3 09.05.2023

Velice jsem se při čtení divil, čím si kniha dobyla takové slávy a pozornosti, když se jedná o docela prostý a jednoduchý příběh pár studentíků filosofie. Pak jsem si přečetl předmluvu Zdeňka Nejedlého a již chápu; Jirásek čerpal ze svého života, když byl v Litomyšli, a možná proto je toto dílo tak živé. Vidíme totiž náš odraz v oněch studentech.

3 07.05.2023

Dlouho jsem toužil si přečíst opus magnum člověka, kterého si tolik vážím, takže jsem si pořídil jeho knihu v angličtině.
Co J. Petersona přivedlo k této knize a jejím tématům byla otázka, kterou položil sobě (ale i všem) na začátku a předestřel svému otci v dopise na konci knihy. Jeho otázka zní, jak a proč lidé budují mýty a příběhy a k čemu slouží, když k empirickému popisu světa patrně nikoli. Ti, co sepsali příběhy o mezopotámských a egyptských bozích nebo také bibli, nebyli vědci toužící po přesném popise přírodních jevů.
Je to právě v této knize, kde je tak podrobně psáno o narativech, o jejich nezbytnosti pro kultury a jedince.
Pravdu, jakou ji známe (na otázku: co je a není?), není jediná, nýbrž přece existuje (při nejmenším je vnímána, ať už nevědomky) jiná, a to morální, mytologická (na otázku: co má a nemá být? Co mám dělat?). Je to právě skrze tu morální pravdu, jíž lze jasněji pochopit činy a mýty našich dávných předků.
Je těžké se po přečtení Map smyslu dívat na svět jinak.

3 20.02.2023

Po přečtení Orwellových povídek Zvířecí statek a 1984 bychom si ho představili jako důvtipného spisovatele, jímž samozřejmě byl, leč po přečtení knihy této ho vidím jinak, vidím ho než jako muže slov spíše jako muže činu. Mnohem chvályhodnější než jeho sepsání je jeho odhodlanost a síla vůle v sepsání sepsané.
George Orwell byl člověk poctivý a s bohatým nadhledem, což je zde patrné. Nepodléhá výkřikům ubohých žurnalistů, nýbrž snaží se pochopit věc z pohledu lidí, skutečných lidí. Velmi výstižně popisuje politickou situaci mezi republíkany (správně identifikoval autoritářský element komunistů spjatých se Sovětským svazem, jenž s sebou přivodil pád demokracie), ba když čtu jeho výklad, zní velmi podobně výkladu Antonyho Beevora (známy historik na Španělskou občanskou válku), resp. výklad Beevorův zní podobně Orwellovu.
Bohudíky, že přežil tu střelu.

3 23.01.2023

Opravdu nechápu toto nízké hodnocení.
Cato starší o stáří je zrovna jedno z antických děl, jehož užitečnost a pravdivost trvá i přes obrovskou zející mezeru časovou mezi moderním člověkem a římským řečníkem.
Celý tento traktát ve formě dialogu mě hluboce poučil o obecném nazírání lidí na stáří, jež prý trápí své nositele, jak uvádí Cicero, čtyřmi souženími: odvádí od činnosti, zbavuje tělesné síly, zbavuje rozkoše a smyslnosti a je blízko smrti.
Cicero ústy Catonovými všechny výtky bystře vyvrací.
My dnešní lidé se ještě máme od dávných reků čemu učit.

3 29.12.2022

Od šestnácti studií jsem čekal spíše krátké výklady a bádání o okrajových tématech, leč obsah byl zcela jiný, začež musím říci, že tato Čornejova kniha daleko přesahuje průměrnost jiných děl. P. Čornej do stěžejních témat vnáší jasnost, vymycuje mýty a báje, ačkoli jak je zdůrazňováno, každý je sevřen svou dobou nejsa proto s to uchopit dějiny v čirosti, beze lží a klamů.
Jeho dílka tu pobízejí čtenáře k hlubšímu jádru věci, zejména u interpretace husitství pozdějšími pokoleními, u kterých Čornej druhdy neváhá vytýkat zjevné kazy.
Doporučuji každému, kdož je milovný dějezpytu.

3 02.10.2022

Vidět válku těmahle očima se nenaskýtá každý den. Je zajímavé, jak si na válku všichni v Londýně takřka zvykli. Se zálibou jsem četl detektivní činnost Orwella, kterak mnohé noviny zkoumal a mnohých lidí se vyptával, z čehož lze utvrdit Orwellovu horoucí touhu po pravdě.
Jednou nevýhodou pro nás čtenáře je, že Orwell svůj deník nepsal pro nás, nýbrž pro sebe (tak trochu definice deníku), tudíž nám nezbývá než ob stránku se naklánět do poznámkového aparátu, abychom měli alespoň nějaké plytké ponětí o tom politikovi, o tamtom ministrovi a o oněch novinách, tj. o okolnestoch Orwellovi samozřejmých.


(spoiler) - Nečekal jsem, že narazím na Lidice.

3 20.09.2022

Velmi stručné, až přestrohé, dějiny Prahy. F. Palacký zachycuje věru to podstatné. Hodnotné na této knize jsou však obrázky a rytiny.

3 17.09.2022

První i druhý díl oplývaly svérázným humorem, jehož značnou absencí tato poslední kniha, třeba jinak dobrá, nedosahuje umu předchozích dílů.

3 17.09.2022

Kniha je místy suchá, ale Švejkovy příhody v Királyhidě jsou legendární. Sapér Vodička je odteď mým oblíbeným národním šovinistou, já bych na jeho místě těm Uhrům také dal pár do držky.

3 17.09.2022

Řekl bych, že Platón je tuze moudrý filosof, leč tuze pošetilý politolog. Coby politolog jest Platón v kapitolách I-VI, v nichž nám předkládá svou utópii, počínaje nevyhnutelnou otázkou: Co je spravedlnost (a nespravedlnost)?
Odpověď hledá v ideální obci, neboť ta přece musí být spravedlivá. Nakonec se dovíme, že spravedlnost netkví v jedinci, nýbrž v harmonii jedince s celkem, totiž ať každý činí, co je nejschopnější a nejzpůsobilejší dělat. Tuto prvou polovinu Ústavy nepovažuji pro její zjevné podřízení jednotlivce potřebám obce (eugenika, vymýcení rodiny vojenské kasty a její pěstování atd.) za tak sofistikovanou a promyšlenou jako druhou.
Druhá polovina se opravdu zabývá filosofií. Platónův pomyslný svět, že všechno hmotné je napodobením jakéhosi svého ideálu je dle mne naprosto geniální představa o skutečnosti. Po přečtení alegorie o jeskyni jsem musel knihu zavřít a chvíli si pořádně promyslet, co jsem se právě dověděl. Také rozmluva o falešných filosofech se mi zdá velmi aktuální.
Platón je jistě geniální milovník moudrosti, ovšem druhdy chybující, sahaje svými úvahami, kam je na to jeho láska k moudrosti krátká. No co, Platón byl přece také pouze napodobením ideálního filosofa.

3 07.09.2022

Æsopovy bajky jsem četl velmi mlád. Tehdy mě bavilo je číst, ačkoliv ponaučením jsem mnohdy nerozuměl. Člověk již trochu starší je rád, že jej Æsop doprovázel za mlada, chápaje už význam všech strastí a lstí toho dobytka a zvěře. Myslím, že spravedlivě činím, přiřknu-li mu titul filosofa, jen milovník moudrosti by ji totiž tak živě viděl v přírodě a jejích bytostech.
Měl-li bych děti, předložil bych jim to k čtení co nejdříve.

3 06.08.2022

Kniha pojednává o rasismu skrze myšlenky a činy pana Floryho, Angličana žijícího v Barmě. Flory jakožto běloch pobývá ve společnosti bělochů ve svém městě, ale tato společnost je mu velice protivná. S hořkostí v sobě totiž Flory snáší řeči a chování dalších Angličanů opovrhujících místním obyvatelstvem. Flory je v tomhle ohledu osamocen. Je to vtipné, neboť skutečnou obětí rasismu v této knize nebyl domorodec, ale běloch, Flory. Jemu totiž, jenž se úplně zpěčoval povýšenosti Angličanů a ponižování domorodců, uložila společnost největší strázně. Je vidět, že pro vesměs dobré lidi není v takovém společenství místa, ba ano, že zlým tu kyne prospěch.
,,We walk under a load of memories which we long to share and somehow never can."

2 14.08.2023