Clair16 komentáře u knih

“Představoval si, že v současném světě nejsou čas a místo pro milostné příběhy podstatné,“ říká téměř v závěru sám o sobě vypravěč. Stejnou myšlenku rozvíjí už na samém začátku. Nejen, že upozorňuje, že se v celé knize nevyskytne souvislejší zmínka o počasí, ale připravuje čtenáře i na to, že ani dobové kulisy nebudou dopodrobna vykreslené, a vzpomínky nabídnou leccos, jen ne celistvý obraz.
Připadalo mi trochu ploché avizovat skoro od první strany, co všechno si budeme muset odpustit. Ale děj mě natolik vtáhnul a myšlenky, které ho provázejí, oslovily, že teď už s autorem souhlasím – a nejen v tom, že okolnosti nemusí být důležité.
Protagonistu Jediného příběhu, souvislého vyprávění rozděleného namísto kapitol jen do tří základních úseků, které by se daly shrnout jako mládí – dospělost – stáří, láska zasáhla. Zůstává v ní i po formálním skončení vztahu, zkoumá její podstatu a snaží se ji popsat v esenciální, pravdivé podobě.
Červené knihovně se vzdaluje na hony, a spolu s ní i očekávatelným zvratům. Ty tady nepřicházejí náhle, ale pozvolna se infiltrují do příběhu, aby v něm už zůstaly.
V lásce podle Barnese neexistuje přímá úměra mezi její intenzitou a prožitým štěstím. A v popisu její síly není ani špetka romantiky, jen nevyhnutelnost: "Kdo si dokáže sám určovat, jak moc bude milovat? Pokud to dokážete, pak to není láska. Nevím, jak jinak to nazvat, ale láska to není.“ Ať se jedná o autorovu zkušenost nebo výsledek bádání, jeho poznání je pro mě skutečné.

23 24.02.2023

Vzpomínáte, jak si hlavní hrdina Hard-boiled Wonderlandu ještě před cestou do podsvětí chystal mořské řasy a další pochoutky k obědu? Murakami tomu říká "jednoduché jídlo", ale já pokaždé obdivuji už proces přípravy... Sensei a Cukika z Podivného počasí v Tokiu se seznámí v baru a společně si vychutnávají místní kulinářské speciality, doplňované pivem nebo saké. To je ale samozřejmě jen kulisa netypického vztahu ovdovělého učitele japonštiny a jeho dávné žačky, který mi zpočátku připomínal neurčitou vazbu mezi modelkou a soudcem v Kieslowskiho Červené. Je ale vrstevnatější v nevyzpytatelném humoru i neočekávaných reakcích obou protagonistů, kteří spolu tráví spoustu času, a přesto se snaží zachovat si odstup.

"I ve chvílích, kdy jsem byla se Senseiem, jsem se necítila nějak jinak než předtím, když jsem všude chodila úplně sama. Zdálo by se, že je tedy vlastně jedno, jestli jsem, nebo nejsem s ním. Ale abych řekla pravdu, když jsem všechny ty věci dělala spolu s ním, cítila jsem, že se to tak nějak patří. Zní to asi divně. Bylo to spíš, jako když člověk nechá knihu, kterou si koupí, raději ovinutou papírovou páskou, než aby tu pásku strhl a vyhodil."

I z odtažitého postoje dvou samotářů může vzniknout, slovy profesora, „vztah založený na lásce“, a mě ta cesta k němu, včetně způsobu vyprávění, opravdu bavila, a to i ve chvílích, kdy veselé historky vystřídaly ty melancholické. Komorní, tichý, srozumitelný a dojemný příběh.

23 21.02.2021

Román, který se nestydí přiznat dobrodružný tón skoro ve stylu Huckleberryho Finna, ale především je klasickým příběhem o boji dobra a zla, přátelství a lásce. Atmosféra Barcelony dodává nezaměnitelný ráz. Vyprávění o milovnících knih – a pro ně :-).

23 23.06.2020

Někteří přispěvatelé níž uvádějí, že je kniha oslovila tím víc, že předem znali spisovatelčin osud. Rozumím jim, ale myslím, že tahle provázanost funguje i obráceně. Kdyby autorka sama (naneštěstí) popsanou zkušenost neměla, nepůsobil by text tak přirozeně a nebyl by tak strhující.
Aniž bych se chtěla dotknout autora doslovu, zdá se mi, že některé významy textu přisuzuje nadbytečně. Sylvia Plathová dokázala patrně jít až na dno vlastních vzpomínek, ale neumím si dost dobře představit, že by kalkulovala s metaforami, aby s jejím skutečným příběhem lépe ladily. Je zřejmé, že symbolice a básnické představivosti dává větší prostor v pasážích, v nichž se u hlavní hrdinky Esther projevují psychické problémy. Zobrazení jejího postupného přechodu z jízlivé, bystré, úžasně přesné pozorovatelky s občasnými náznaky projevů psychického onemocnění do skutečné pacientky je ovšem vzhledem k autobiografickým rysům nesmírně odvážné – a jistě také náročné.
Nebýt (skvěle vykreslených) amerických kulis 50. let, mohla by být kniha pokládána za současnou. Ale právě popis ještě sevřeného prostředí, v němž snaha o prosazení a rovná práva inteligentní, schopné a atraktivní ženy zdaleka nejsou samozřejmostí, dodává vyznění další úroveň autenticity.
Příběhy o lidech, kteří mají velký potenciál, ale nemohou ho rozvinout, jsou vždycky smutné. Ale ve mně tentokrát zůstává především dojem, že jsem měla možnost pozorovat člověka, který se nevzdává a s vlastními strachy a hendikepy bojuje s obrovskou vnitřní silou a nasazením.

22 18.06.2021

Od začátku jsem měla pocit, že Pískový vrch je kniha pětihvězdičková. Jen jsem se mu podvědomě trochu bránila, protože udělení nejvyššího hodnocení zároveň znamená přiznání toho, jak je tahle knížka krutě, nevyhýbavě pravdivá. Joanna Batorová své postavy ani krajany nešetří. Prostřednictvím malých lidí (ve všech významech toho slova) předkládá jazykově vytříbený a dialekty a sarkasmem kořeněný náhled na několik desetiletí polské poválečné historie. Ze změti kolektivních i individuálních prohřešků i skutečných zločinů občas vysvitne naděje v podobě laskavého, vzdělaného nebo zkrátka jen nápomocného člověka. A právě z těch okamžiků se v závěru vytvoří pevné vazby, jakkoli i ty přetrvají pod tlakem vnějších okolností jen krátce, a zároveň napořád. Po prvních kapitolách jsem autorku podezírala z toho, že téma židovské, respektive antisemitské otázky ve vyprávění záměrně opomenula, protože ho pokládala za příliš senzitivní. Ukázalo se ale, že se naopak stane jednou ze zásadních linií příběhu, a i v tomhle případě, slovy románové prababičky Jadvigy, pravda vystoupá na povrch stejně jako tělo utopence.
V kompozici příběhu hrají hlavní roli ženy. Věřím ale, že si získá jakéhokoli čtenáře, který se nebojí vstřebat i nepříjemnou skutečnost. Joanna Batorová z ní strach nemá, a nebo ho možná právě tímhle způsobem překonává.

22 16.01.2021

Skutečná literatura je denní snění, říkával Škvorecký. Tady je snových vizí nepřeberné množství. Příběh začíná v realitě a také se do ní v závěru vrací, ale předivo fantazijních vjemů násobně převažuje. I v Podivném počasí v Tokiu se hrdinka na krátký čas ocitla mimo město s podobnými pocity. Přestože by mohly působit podivně, nejasně, nahodile, při čtení dávají smysl. V paměti zůstává, jak na sebe navazují, a jakkoli jde jen o dojmy, mají svoje poslání. To zdejší by se dalo shrnout jako smíření s tím, že nejsme schopni ovlivnit cizí životy, a někdy tak docela ani svůj vlastní. Nebo ještě stručněji, že „nakonec všichni odejdou“, ale vždycky zůstává naděje, že to není napořád.

„Co bys řekla sušeným houbám šiitake?“ zeptala se matka. „Říkáš sušené šiitake? No, vlastně proč ne“, odpověděla jsem trochu nezávazně. Než jasně přiznat, že je to dobrý nápad, je lepší odpovědět takhle váhavě, protože tak je zachován obecný tón konverzace. Kdybych na rovinu připustila, že to je skvělý nápad, obě bychom se cítily poněkud nepříjemně.“

21 01.02.2024

„Víš, Katko, on neví, co je deprese, on označuje za depresi jen špatnou náladu, jen duševní nepohodlí, jen pomyšlení, že by depresi jednou mohl mít. Je to ten takzvaný normální člověk. To jsou zlí lidé.“
I když ústředním tématem knížky je smiřování se s odchodem otce a jeho možnou nepoznanou minulostí, prostupuje ji smutek a úzkost, která s ním primárně nesouvisí. Jan Balabán pečlivě váží slova, některá dokonce vytváří – ale ne proto, aby se předváděl, ale aby, jak mi připadá, předal co nejpřesnější obraz vlastních pocitů. A i když právě ty, vtělené do jeho alter ega i dalších postav, nemají jasnou strukturu a mohou působit až snově, nechávají zároveň prostor i konkrétním příběhům, vzpomínkám, souvislostem.
Ve výsledku tak na malém prostoru a v úsporném textu vzniká osobní výpověď člověka, kterému bych bývala přála i hlasitější projevy radosti. Ale zároveň se zdá, že právě tahle cesta pro něj byla správná.

21 17.09.2022

„Není třeba se ukazovat, aby vás někdo viděl, sledoval, poznal, zaznamenal, uložil. Kamerové záznamy, sledovatelnost komunikace, přesunů, plateb, tohle množství digitálních stop, které člověk všude zanechává, změnilo náš vztah k zobrazování, k soukromí. Jako by všichni ti lidé říkali K čemu je dobré se skrývat, když jsme tak viditelní?, a možná mají pravdu?“
Delphine de Vigan v téhle knize otevírá otázky, kterým bychom se neměli vyhýbat. Těžko jednoznačně určit, kam příběh žánrově spadá. Zpočátku působí jako ukázka motivů dvou protichůdných vypravěček, vzhledem k povaze zaměření se pak stává detektivkou a sociologickou sondou současně, v závěru se překlápí až do dystopie. Ale autorčina sdělení jsou přehledná a přesná. Některé pasáže děj trochu rozostřují, jiné by si zasloužily delší rozbor… Aspoň takový je můj dojem, ale každopádně je autorka bystrou pozorovatelkou, která umí jízlivě popíchnout i seriózně varovat před pověstnou sněhovou koulí, která se nečekaně rychle může stát lavinou.

21 27.01.2022

(SPOILER) Na poli japonské literatury si připadám, řekněme, jako informovaný laik. I když šlo o mé první setkání s autorem, přistupovala jsem k němu s veskrze pozitivním očekáváním a téměř nulovou ostražitostí. Napomáhá tomu i ladění příběhu, který je hlavní hrdinkou vyprávěný tak klidným, vyrovnaným tónem…
První náraz mohou pro evropského čtenáře představovat dialogy, které jsou místy očekávatelně zdvořilé, jindy až skoro nemístně sarkastické. Na ně vzápětí navazují komplikované rodinné vztahy: zatímco malé děti se bouří, v dospělosti se k rodičům chovají více méně zdvořile, ale zachovávají si odstup. Rodiče, kteří dřív jednali z pozice síly, naopak v čase reagují nečekaně smířlivě. Zdá se, že i postavy vykazující velmi mírnou povahu dokáží bez výčitek přihlížet násilí, ať už z respektu k tradici, nebo k autoritě. A v samém závěru, kdy už čekáte jen nesmělý povzdech nad pomíjivostí životních priorit, se najednou ocitáte na pohyblivé ploše, kde si nemůžete být jistí ani identitou doposud tak srozumitelné vypravěčky.
Na vině mohou být „vybledlé“ vzpomínky, různé časové roviny i změny postojů, ale přesto zůstává řada informací skrytá – a zdá se, že při případném opětovném čtení objevíte další rozměry a významy, ale ve výsledku vždy zůstane víc možných řešení.
Jak by řekl můj někdejší profesor, je zřejmé, že jde o literaturu – a navíc neotřelý, osobní pohled na historii, která navzdory proklamacím aktérů ovlivňuje současnost. Při zpětném pohledu je až zvláštní, kolik zákoutí na tak malém prostoru ještě zbývá k prozkoumání. Hodnotím 85 procenty.

21 18.09.2021

Kdyby šlo o standardní, evropskou knížku, od které očekávám určité tempo a spád, možná bych ji odložila. Japonské reálie, vykreslené tady spíš v detailech, mě ale zajímají, a tak jsem autorovi počáteční rozvláčnost (a místy až kalkul) odpouštěla. Vyprávění ale sílí v druhé polovině, kdy se stává tradiční výpovědí o nutnosti akceptovat, že některé věci nemůžeme změnit, ale máme možnost usilovat o obrat k lepšímu a pochopení souvislostí. A na rozdíl od Dalajlámovy kočky, které se z mého pohledu „Káva“ žánrově blíží, má příběh i překvapivé momenty. Třeba záblesk až skoro cimrmanovského humoru: „Během dne, kdy teplota přesáhne třicítku, je i v kavárně, která je v suterénu, za normálních okolností pořádné vedro. V této kavárně je alespoň stropní ventilátor, takový ten s velkými lopatkami, který funguje na elektřinu, takže byl zřejmě nainstalován až později. Ventilátor, jako je tento, však nevytváří nijak zvlášť silný proud vzduchu, spíš jen napomáhá jeho cirkulaci. Nejvyšší teplota, jaká kdy byla v Japonsku zaznamenána, byla 41 stupňů Celsia a neměřili ji 12. srpna 2013 ve městě Ekawasaki v prefektuře Kóči. V takovém vedru by byl tento stropní větrák úplně k k ničemu“.
Vybraná pasáž je v celkové výpovědi minoritní, ale pro mě dokládá, že i na malém prostoru se dá využít řada stylů – a ještě stihnout i repetice, pro našince sice občas příliš doslovná až obtěžující, ale v celkovém kontextu docela pochopitelná.

21 19.02.2021

Linie krásy je pro mě zvláštní v tom, jak nenásilně spojuje klasický, vytříbený jazyk s často odvrácenou stranou salónního života v 80. letech 20. století. Už samotný vypravěč má v sobě stejný rozpor - přes estetické vnímání, dosažené vzdělání a celkovou citlivost se snadno (a bez vysvětlení) pouští na zakázaná území. I jednotlivé události, poskládané s nedbalou, až fitzeraldovskou elegancí, nemají vodítko ani bližší výklad, prostě jen přicházejí a mizí podobně jako hosté na okázalých večírcích místní smetánky.
Přesto obraz, na který název mimo jiné odkazuje, drží pevně při sobě a všechny protiklady tvoří uvěřitelný celek, stejně nadějný, jako důvodně smutný. Bez konkrétního vyznění ukazuje časově ohraničenou životní etapu, naplněnou hledáním příležitostí a směřující k poznání, jak jsou všechny domnělé jistoty, včetně života, křehké.

20 19.04.2023

Pět delších povídek s rozdílným námětem, a přesto mnoha společnými body. Jejich vypravěči, ovládající hru na některý z hudebních nástrojů, nejsou snad přímo zkrachovalci, ale v životě se jim příliš dobře nevede. Lásky (vlastní i jen přítomné v jejich akčním radiu) mizí, peněz se nedostává, profesní úspěch nepřichází. Navzdory tomu je ale jako potížisty vidí spíš jejich okolí, zatímco oni věří v obrat k lepšímu.
Podobně jako u Ishigurových románů nelze očekávat jasná vodítka. Děj začíná, a může se zdát, že se bude odvíjet podle obvyklých literárních schémat. Jenže autor přihazuje postavy a okolnosti, které vyprávění obracejí do nových směrů. Jaká tedy vznikne zápletka? A co víc, přijde rozuzlení? Mně stačilo sledovat postavičky pohybující se v ohraničeném světě vlastních představ a postřehů, jejich zvídavost, smutek i (převažující) sympatickou poťouchlost.
Kazuo Ishiguro píše specificky, ale nikdy, zdá se mi, dvakrát stejně. Tahle knížka je v porovnání s jeho rozsáhlejšími texty oddechová, ale stejně podprahově nabitá tématy, jimž tentokrát dominují mezilidské vztahy.

20 07.08.2022

Autobiografie Michaela Třeštíka podle jeho slov vznikla z větší části v průběhu léta roku 1995. Je patrné, že předrevoluční atmosféru měl v té době ještě pod kůží, vykreslil ji opravdu přesvědčivě. Přes ponuré okolnosti je vyprávění svižné a skromně podané, navíc plné postřehů. Podrobněji zpracovaná témata v něm střídají stručné odstavce, vzpomínkové pasáže občas doplňují editace a děj z minulosti dotváří ten současný.
Pro mě je nejvíc inspirující autorova houževnatost, kreativita, spektrum zájmů a oblastí, které vždycky byl a dodnes je ochotný zkoumat. Má k tomu jistě předpoklady, protože navzdory uměleckému založení umí pracovat systematicky a se smyslem pro detail. Hlavní je ale jeho chuť nahlédnout pod povrch i za roh – a ještě se u toho, pokud to jen trochu jde, i bavit.
Michael Třeštík se nebojí přiznat vlastní nejistotu, pochyby, snad i omyly. Nesnaží se sám sebe lektorovat, zkrátka jen vypráví o tom, co zažil a jak se při tom cítil. I když ten obraz nemusí být úplný, ve mně zanechal spoustu dojmů – a radost z toho, že se věčným klukům může dařit plnit si sny.

20 08.01.2022

Kdysi jsem psala práci o zobrazení berlínské zdi v německé literatuře 60. let – a překvapilo mě, jak málo spisovatelů se mu bezprostředně po jejím postavení aspoň okrajově věnovalo. Proto si cením toho, že jedna ze zdejších povídek je zasazená přímo do současného období protipandemických opatření a rouška v ní hraje klíčovou úlohu...
Souhlasím s většinovým názorem níž, i mě nejvíc oslovily první dva příběhy. Úvodní rychlým tempem, neotřelými myšlenkami a logickou gradací, druhý psychologickým podtextem přítomným pod oběma liniemi klasicky vyprávěné detektivní novely. Zbylých pět povídek pak dokládá, že potížemi s amygdalou trpí intelektuálové i řidiči, a dokonce ani sami spisovatelé nejsou v tomhle ohledu žádnou výjimkou :-).
Z mého pohledu jsou všechny texty svižné, sebevědomě pojaté a stylově čisté. Až se to zdráhám říct, ale jako celek působí vlastně navzdory žánru optimisticky.

20 29.10.2021

„Vždycky jsem byla lhářka, a teď jsem si z toho udělala řemeslo,“ říká vypravěčka jedné z povídek, jejíž pracovní náplní je psaní doplněné ilustracemi. O pár stránek dál pak doplňuje: „Obraz ovlivňuje naši zkušenost jako velká vlna, text jako tenoučká stružka. Velcí romanopisci o tom věděli své, proto všechny ty berličky a jemné náznaky týkající se obrazu, všechna ta 'pronesla a její oči se zaleskly hněvem', 'odpověděl lhostejně a uvelebil se na pohovce potažené tmavě modrým plyšem', která se připojují k dialogům. Jazyk, slova mají svou moc jen tehdy, když jsou za nimi skryty obrazy.“

Je to teprve mé druhé setkání s Olgou Tokarczukovou, ale lež je to poslední, z čeho bych ji podezírala. Přestože improvizuje a možná si se čtenářem místy trochu hraje, vkládá zároveň do každé věty vlastní přesvědčení. To se převážně zakládá na nedůvěře k současnému směřování světa, většinové společnosti, technologiím – a obrací se s nadějí k přírodě a (mnohdy svérázným) jednotlivcům i menším komunitám, které žijí v souladu s jejími odvěkými pravidly.

Taková představa se může jevit jako idealistická, protože zlo přece jen stěží vnímáme jako vynález moderní doby. Kniha je ale každopádně vrstevnatá a výborně napsaná. Obsahově někdy připomene Bradburyho, Klímu, Dahla, Schlinka – a především předchozí díla samotné autorky :-). Ale jazyk je ve všech případech velmi obratný, sdělení (přes otevřené konce) zřejmá a obrazy dost sugestivní na to, aby si je čtenář vybavil i po delším čase a v nepředpokládaných souvislostech.

20 23.10.2021

Začnu tím, co mi připadá nejdůležitější: ačkoliv snad všechny postavy v knize žijí pro ty nejobyčejnější věci, obživu, sex, někoho blízkého, a skoro ve všech případech uvažují přímočaře a jednají bez bližšího plánu, můžeme na jejich příbězích poznat mnohé z historie i současnosti. I když se děj zdánlivě soustředí na jednotlivosti, prostřednictvím různých stylů i množství dobových informací vykresluje nenásilně a nápaditě celistvý obraz jednoho malého prostoru v průběhu dlouhých desetiletí. Autor se ovšem svou znalostí prostředí ani souvislostí nechlubí; přenechává všechno vysvětlování i cítění postavám odlišným věkem i životním směrováním a na pomoc si bere i „univerzálního“ vypravěče, ducha zemřelého kluka. Téma smrti je ostatně přítomno v celé knize, ať už jde o ohrožení, trest, bezvýchodnost situací nebo obor podnikání Přesto vyznění není nijak morbidní, jakkoli dějové zákruty popohání i tajemství a napětí.
Jde zkrátka o popis života, který býval těžší dřív než v současnosti staré několik let, kdy si problémy často spíš implantujeme. Netroufám si odhadnout, nakolik autor s počeštěným jménem německého původu, který své syny pojmenoval Prokop a Hynek, sám vnímá neustálou polarizaci mezi černým a bílým, „naším“ a cizím, starým a novým, ale jeho zpracování působí věrohodně.

"Kdyby věřil na náhody, řekl by, že je tady náhodou. Ví ale, že nahodilost v životě neexistuje. Že všechno vede odněkud někam, přes různé zatáčky a různými směry, ale přes zastávky, co jsou vždycky stejné."

20 05.04.2021

Asi se nedá zobecňovat, pokud jde o přístup k citlivým, soukromým datům. Určitě se najdou jedinci, kteří si píší deníky, paměti a vzpomínky s (podvědomou nebo deklarovanou) snahou je odkázat a šířit, a na druhé straně ti, kteří takové památky schovávají za trámem na půdě, v kotlině stromu anebo pod uvolněnou parketou nepoužívaného pokoje, případně je rovnou po sepsání spálí, aby se nedostaly nikomu do ruky. Každopádně pro jedny i druhé uplyne pár desítek let, po autorských/majetkových právech se slehne zem a zachované pikanterie se mohou stát veřejnými
Už při čtení válečných vzpomínek autorova otce jsem váhala, ke které skupině tvůrců patřil, a zda by byl za zveřejnění svých zápisků rád. A pochybnosti jsem neztratila ani na dalších stránkách, jakkoli je zřejmé, že rodiče Michaela Třeštíka se mu snažili předat jak podrobnosti ze svých životních období, tak to nejlepší, co si představovali pod výchovou a zajištěním. A Michael rozhodně rodinné tradici neodporuje, svěřuje se (i v jiných knížkách) s lecčím. Umí rozlišovat mezi dobrem a zlem a jeho práce je mravenčí.
Ale jakkoli rovná puzzle z často až titěrných dílků, dokáže pak velkou část skládanky, když už je obrázek skoro hotový, klidně zalepit výstřižkem z novin, nechat ho prázdný a nebo ho spojit jakoukoli páskou, kterou má zrovna po ruce. Takový vypravěčský postup je trochu ošidný, i když k němu mohou vést dobré důvody.
V osobní rovině jako by měl někdy radši věci než lidi, ale ani k těm vlastně nemá citový vztah. Co se mi četlo podobně nesnadno jako jemu doklady o morálních přešlapech nejbližších, byla samozřejmost, s kterou od skromných anebo z jiných důvodů spořivých osob přijímal peněžitou i hmotnou podporu. Tím, že tuto okolnost přiznává a je si jí vědom, jako by (alespoň pro něj) ztrácela negativní podtext, ale pro jiné přesto může být dál přítomný.
Autor na mě působí jako optimista, který se s potížemi všeho druhu netrápí příliš dlouho. Knížku přesto hodnotím třemi hvězdičkami ne pro její obsah, který je namnoze zajímavý a dostává se pod kůži, ale pro formu, která není odbytá, ale ani literární. Je to jen můj pocit, ale bezprostředně po dočtení se mi zdá, že právě autorova matka Libuše by proti takovému stylu psaní měla největší výhrady, i když zrovna synovi by je nejen nesdělila, ale předem odpustila.
Název knížky jako by vznikl dodatečně a s obsahem příliš neladí. Víc mě ale mrzí jakási samozřejmá bianco omluvenka, která knížku provází, ať už jde o motivy chování jednotlivých postav, anebo samotné zpracování. Michael Třeštík jako by v životě i tvorbě tančil, jak nejrychleji dokáže. Jako by to, že ještě něco může a smí, obhájilo, že někde jinde něco zapomněl.

19 19.12.2022

(SPOILER) Kniha zvláštních nových věcí spojuje zdánlivě neslučitelné. Na jedné straně popisuje běžné znaky odloučení mezi partnery, z nichž jeden se nechává pohltit novými úkoly, zatímco druhý si připadá odstrčený. Zároveň je sci-fi příběhem, který ale veškeré snadno představitelné žánrové atributy (třeba objevování pomocí technologií nebo polarizaci hrdinů v nastalých konfliktech) ponechává stranou. A kromě toho klade otázky o existenci jednotlivce i lidstva.

Může se zdát sporné, proč je hlavní postavou právě misionář a ke všem naznačeným liniím tak připojuje ještě další, religiózní. Ale všechno do sebe vlastně přirozeně zapadá. Peter je člověk s temnou minulostí, který prostřednictvím své ženy a její víry získal nový život. A kdyby v rámci své mise odjel jen do jiné země nebo na vzdálený kontinent, nebyla by jejich separace absolutní. Vzájemná „e-mailová“ komunikace, která pro Petera a Beu zůstává jediným pojítkem, postupně odhaluje jejich rozdílná východiska a ukazuje tenkou hranici mezi tím, co pokládáme za známé a běžné, a co za neobvyklé. A když už se oba světy pomalu hroutí, najednou (bez patosu, jen jako logické vyústění) jediná naděje zůstává v lásce.

Michal Faber píše suverénně a poutavě a překlad Viktora Janiše je kvalitní a živý. Jen ve výjimečných případech, kdy mi připadalo, že promlouvá víc Viktor než Peter, bych ho možná malinko přibrousila :-). Kniha je nabitá myšlenkami a vizemi a i když její poselství nejsou vždycky jednoznačná, bylo pro mě její čtení zážitkem.

19 11.07.2021

Asi jsem jediný divák v české kotlině, kterému se nelíbila Teorie tygra. Prostředí mě iritovalo a hercům jsem v jejich úlohách nevěřila. Naproti tomu „opozdilec“, čtyřiasedmdesátiletý Désiré, si mě okamžitě získal. Myslím, že nemá smysl klást si spolu s autorem doslovu otázku, jestli je postavou kladnou, nebo zápornou, protože i on sám by si určitě detailně uvědomoval nedostatky takové klasifikace. Někdejší knihovník došel až k rozhodnutí překročit řeku Styx, a to pozvolně, aby se na cestu mohl v klidu připravit, a až v samém závěru se odhodlal proces ještě o něco urychlit. Jeho vyprávění je navzdory okolnostem svižné, plné postřehů, nápadů a sebeironie – a občasné ostře sarkastické poznámky ho jen dotvářejí. Nejen námětem, ale i stylem se knížka trochu podobá Hamletovi z West End Avenue nebo Dějinám lásky, které jsou ale vyzněním pozitivní.
Jednu hvězdičku z původně plánovaných pěti strhávám za z mého pohledu zbytečně akcentovaný závěrečný rozhovor s „kápem“, jakkoli mu rozumím jako snaze ukázat jednoznačnost postoje hlavního protagonisty, který se nevzdává etických hodnot ani v nejvypjatější situaci.

19 06.08.2020

Když jsem knihu začala číst, připadalo mi, že by mohla být uměřenější. Rušila mě velikost písma, gramáž stránek, množství citovaných pramenů, rozmanitost stylů... Nezdálo se mi šťastné vytvářet fiktivní příběh na podkladě skutečných, a přitom nejednoznačných událostí. Ani samotný dialog psychologa a dlouhodobě internované pacientky / vězenkyně pro mě nebyl úplně uvěřitelný, protože přes absenci vzdělání a prakticky i životní zkušenosti to byla Grace, která lékaře od prvních stran převyšovala v úsudku, glosách, slovní zásobě i charismatu.
Celý předpoklad jejího "věznění" v modu dopoledního úklidu v domě ředitele věznice (bez jakékoli kontroly) a odpoledního povídání s psychologem tamtéž je samozřejmě i v dobovém kontextu popsaném v románu dost iluzorní. Ale její příběh je přesto strhující, nejen pro dramatické momenty, ale (aspoň pro mě) i pro maličkosti, entuziasmus, s kterým popisuje běžné povinnosti jako obšívání knoflíkové dírky nebo bělení prádla. Román ale zároveň otevírá i závažnější témata, související především s rolí přisuzovanou ženám v polovině 19. století.
Ano, i mě si omotala kolem prstu – ne Grace, ale Margaret Atwoodová, díky své řemeslné zručnosti, vytváření napětí i zajímavým postřehům představovaným různou formou. Takže se ani neptám, jestli je to jen oddechová, nebo seriózní literatura – každopádně jde o čtení, které má náboj i myšlenku.

19 31.07.2020