Apo73 komentáře u knih

"V životě prožíváme zklamání za zklamáním. Zapíráme-li to sami sobě a nemluvíme-li o tom před jinými, říká se tomu životní optimismus. Začíná to již v dětství a pokračuje to až do konce života," říká na str. 272 v tomto vydání Jaroslav Seifert, který by mohl být "podezřelý" z poetického a růžového pohledu na svět. Jakkoli celá kniha vyznívá opravdu poeticky a nadějeplně, tone v permanentním zamilování do žen a do světa, které občas přechází ve vášeň, je to všechno pohled člověka, který zároveň ví, jak je život těžký. Vědí to i čtenáři a proto takováto nálož radostnosti, a touhy vznášet se alespoň chvíli na perutích krásy, je pravou medicínou pro život v tomto našem současném světě. Musí se ale dávkovat v malých kouskách, přesně tak, jak to Seifert chtěl.
Jeho kapitolky vypadají jako nesouvislé útržky, ale každá je zakroužena do pointy, někdy je příběhem, někdy zachycením těkavého a pomíjivého okamžiku, velmi často jde o vyjádření detailu, který ale říká nejvíc o celku.
Velmi doporučuji všem si přečíst toto vydání z roku 1999, které je očištěno od všech cenzurních zásahů 80. let. Liší se totiž od něj zásadně tím, že kapitolky jsou zcela jinak řazeny, a to tak, jak to chtěl sám Seifert (v prvním vydání to seřadili jakoby chronologicky od dětství po dospělost a strašně to zploštili). Vazba je mezi nimi volná, ano, přesto je kniha celkem propojeným pavučinovou jemňounkou sítí a drží pohromadě. A pak doporučuji toto vydání také proto, že je tu 9 nových kapitol, které v prvním vydání nenajdete.
Seifertovo přemítání je plnotučným a mnohovrstevnatým procházením se po loukách české kultury 20. století. Líčí své vztahy k velikánům, kteří však byli tehdy jeho současníci (Teige, Nezval, Toyen, Štýrský, Šalda, Vančura, Biebl, Halas, Holan, Hora, Hrubín, Mahen, S. K. Neumann, Olbracht, Wolker, Bezruč, Čapkové, Zrzavý, Tichý, Jacobson, Majerová, Kuba, Medek R., Sova...) a je k nim milý, ačkoliv je dokáže i autenticky shodit. A sám sebe ovšem také. Kniha je zároveň sebepřiznáním k nejrůznějším slabostem, okamžikům, za které se dtydí, a zejména k milostným a erotickým vzplanutím, které podle tohoto textu jsou u něj na denním pořádku. U koho nejsou?
Seifert své útržky vzpomínek píše jemným jazykem, kterým jakoby se dotýkal oné pavučiny a nechtěl ji potrhat, není vuglární ani ve svých nejsexuálnějších pasážích. Ctenáře permanentně kultivuje krásou jazykovch prostředků.
Vůbec nevím, proč jsem se k tomuto opus magnu dostal až po padesátce. Možná k tomu člověk musí dospět, asi k tomu, aby neviděl v návalu všech krás světa jen nějaké laciné (v horším případě sentimentálně stařecky mlsné) nebo romantické vzpomínání starého pána, jehož už všichni opustili, ale aby si člověk naplno užil pronikavé vidění světa se všemi jaho valéry. "Krása nás smiřuje se světem", píše Seifert a já mu dávám za pravdu. A jsem neskonale šťastný, že ji je on schopen vidět a já mu rozumím, tedy snad ji (taky trochu díky němu) taky trochu vidím. Doporučuji tedy všem, pro mne je to zásadní, vpravdě iniciační zážitek.
A na závěr ocituji z Teigovy stati Umění dnes a zítra: "Krása nového umění je z tohoto světa. Úkolem umění ... je vytvářeti analogické krásy a vyzpívati obrazy a netušenými rytmy básní všecky krásy světa."

5 10.11.2023

Skvělá kniha. V první řadě je třeba říct, že je skvělá i bez ohledu na dobu, ve které je čtena. To, že v době "přestavby" byla skutečně ikonická, není divu - všechny postavy nějakým způsobem doplácejí na Stalinův diktátorský režim, ať už vyhnanstvím nebo naprostým ohnutím páteře a popřením sebe sama, a také to, že Stalin sám tam figuruje jako jedna z postav a vede vlastní introspektivní monology, muselo být tehdy fascinující. Ta otevřenou, se kterou Stalin sám, jako románová figura, popisuje mechanismus moci, metodu strachu a teroru jako jediného možného řešení udržení socialismu, muselo tehdy být opravdu šokující nebo při nejmenším znakem, že se opravdu něco ve vzduchu mění, když je toto možné vydat.
Jenže teď máme rok 2023 a já shledávám, že román nezestárl. I když se z něj sloupne pozlátko senzace dané kontextem vzniku (resp. vydání), tak je to velmi silná kniha o jedné generaci spolužáků či sousedů z moskevského Arbatu, kteří se po škole prostě rozcházejí každý do jiné části sovětské skutečnosti roku 1934. Autorovi to umožňuje vykreslit velmi plasticky různé charaktery a jejich vývoj, skrze hrdiny se dostáváme do různých prostředí a vrstev tehdejší sovětské společnosti. Poznáváme hodnoty, na kterých je ona doba postavena, jak je možné se k těmto hodnotám stavět či se vymaňovat apod. Na rozdíl od např. Solženicinova Jednoho dne Ivana Denisoviče nebo Souostroví Gulag je tento román vícevrstevnatý a nabízí více pohledů, ačkoliv je jasně humanistický a odhaluje velmi přesně absurditu režimu. Je opravdu pozoruhodné, že jedním z těch pohledů je i ten Stalinův, autor si načetl nejrůznější zápisy politbyra a všechny možné jeho projevy a podařilo se mu vykreslit Stalinův vnitřní svět naprostého osamocení a strachu, v němž jako obrana funguje opět jenom strach a násilí. Rok 1934 je dobou, kdy se roztáčejí kola velkých procesů, další vlna odstraňování vnitřního nepřítele (včetně Stalinových nejbližších přátel - dá-li se to tak nazvat), takže být v té době mladý a věřit ve Stalinovu autoritu a autoritu režimu bylo velmi složité. Postavy začínají mít pochybnosti, zda to, čemu věří, je to pravé, a kde je chyba. A čtenář má možnost ty chyby vidět přímo. Je podle mě dobře, že celá ta rovina z nejvyšších kruhů tam je, protože vzniká kontrast a kontext pro pochopení toho, jak mladí lidé věci vnímají a jaká byla tehdy vůbec atmosféra. Takže poučná, výborná kniha, existuje prý jakési pokračování Třicátý pátý a další roky, který jsem si právě koupil, tak se těším.
No a že to s ruskou válkou nabírá dnes další paralely, je zřetelné. Kdo by náhodou nerozuměl onomu rusko-ukrajinskému konfliktu, doporučuji tuto knihu, protože to je dědictví, ze kterého dnešní Rusko čerpá a vztahuje se k němu. Takhle své pozici ve světě Rusko rozumí.

5 23.08.2023

Já bych nejraději zcela okopíroval to, co napsal witiko. S tím rozdílem, že bych ještě v kritice trochu přitlačil. Nejenom, že kniha vůbec nedrží pohromadě, a to ani tematicky, ale ten pán neumí ani vyprávět. Je to paradoxní, protože to je na jednu stranu čtivé, ale je to proud efektních smyšleností, který teče téměř nekontrolovatelně a i když se mu podaří občas vyklenout jakýsi oblouk například tím, že se nějaké osudy někde spojí, tak je to fragmentalizovaná změť pozoruhodností, bizarností, velkých myšlenek, přesahujících lidské vnímání, ale zároveň banalizovaných způsobem, jakým jsou líčeny. Vůbec nechápu, že mohla tato kniha být navržena na Brokerovu cenu.
Mně se ten nápad moc líbil - vědci dostávají šílenou závrať z okamžiků, kdy zjistí, že jejich vynález mění svět, mění pohled na celý systém vědy, na pohled vědy na svět, nebo kdy se jejich objev stane nástrojem strašlivého vraždění. Ale všichni do jednoho jsou tu líčeni jako naprostí zběsilci, geniální bezdomáči, sexuální devianti, pro společnost naprosto nesnesitelní jedinci a ještě rivalové, jakoby nikdo z nich neměl v sobě žádnou pozitivní vlastnost kromě zarputilosti, vytrvalosti a geniality. Takto účelově pokřivený pohled na vědce jsem dlouho neviděl a ani nevím, jestli bych ho chtěl vidět znovu. Původně jsem chtěl dát tuto knihu dceři k narozeninám, ale nechci jí zkazit naděje vkládané do možnosti poznání světa - ne proto, že by zjistila, že ho poznat nelze, to by bylo v pořádku, ale že vědci jsou vošoustové, kteří ejakulují, osahávají dívky, mají tuberkulozu, a celkově to vypadá, že být génius znamená být naprostý lůzr. Raději od této knihy pryč.

5 12.08.2023

Je to jako trhací kalendář. Jeden úryvek české nebo světové literatury na každý den. Kdo se bojí, že jsou to samé oplzlosti a nemravnosti, a je přepjatě outlocitný a ze samé mravnosti celý zapařený, nechť to samozřejmě nečte. My ostatní, co si rádi užíváme života a víme, že kunda patří k životu úplně stejně jako cokoliv živočišně hedonistického, a víme, že je krásná a je nutno ji opěvovat a milovat, to čteme a víme, že tento soubor je unikátním sběrem, jakýmsi výběrem z hroznů literatury. Úroveň je různorodá, úryvky jsou různě dlouhé i dobré, s některými je možné se mazlit dlouho, s některými jen krátce, každý z nich má jiný tvar, jsou různě zalomené - tedy přesně tak, jako je to u ženských klínů. A ta různorodost, toť krásný pelmel života! takže těm, co se apriori nepohoršují a nepobuřují, doporučuji. Ostatní, nechť jdou dál. A nemusím připomínat, že na tento výbor navazuje ještě Kniha o čuráku (2009). Jeden úryvek za všechny z Bohumila Hrabala, konkrétně z Obsluhoval jsem anglického krále (s. 36): "A ten generál přijel druhý den, ale ne už sám, ale s krásnými slečnami a nějakým tlustým básníkem a tentokrát se nestřílelo, ale hádali se tak hrozně o literaturu a nějaký básnický směry, že si prskali do tváří a já myslel, že generál toho básníka zastřelí, ale zase se zklidnili a začali se hádat o jednu spisovatelku, o který pořád říkali, že si plete vaginu s kalamářem, kde kdo si namáčí péro do jejího inkoustu, a pak skoro dvě hodiny pomlouvali jednoho spisovatele, o kterým tvrdil generál, že ten chlap, kdyby zacházel se svými texty tak, jako zachází s cizími vaginami, že by bylo dobře jak pro toho spisovatele, tak pro českou literaturu..."

5 28.07.2023

Začínám se bát, že na deset nejlepších knih, které jsem kdy v životě četl, už mi nestačí prsty. Přidávám k nim tuto mnohovrstevnatou, polyfonickou ódu na radost. Tato kniha je jako lék. Na první pohled to může vypadat, že se v ní (až na závěr) nic neděje. Ale není to pravda. Čas plyne, lidé ses setkají, popovídají o tom, jaké je počasí, kdo má kobylu a kdo ne, a jak to uděláme s obilím. Není to na první pohled hluboká filozofie, jsou to jakoby všední hovory, ale v jejich stručnosti se jde přímo k podstatě. A okolo je krajina, příroda, "tvář země" (jak píše Giono), která žije, dýchá, proměňuje se, les žije svým bohatým životem, lidé, krajina, les, oblaka, i hvězdná obloha jsou propojeny v jeden celek. A v každém tvoru, včetně člověka, se skrývá otázka po smyslu života, tedy konkrétně: jestli náhodou není smyslem života dělat (si) radost. Ale nikoliv tu vášnivou, ale každodenní, vnitřní, pocit, že je na světě krásně, že radost je odůvodněním naší existence tady. Proto říkám, že tato kniha je jako lék, protože názorně ukazuje, že je třeba se zklidnit a zcela přehodnotit svůj pohled na svět. Nakonec člověk zjistí, že nepotřebuje 60 hektarů pole, ale jen 24, a při jeho setí nebo sklízení se tak strašně neunaví. Také zjistí, že když místo funkčních rostlin zasadí narcisy, tak si v srdci, pohledu, vůni, otevře úplně novou dimenzi života, protože je radost se na ty narcisy dívat. A nebo také není špatné si přivést domů jelena.
Krásným, květnatým jazykem napsaná panteistická lyrická próza, která je vlastně přáním a výkřikem (Kéž tonu v radosti!), a je jasné, že toto přání zůstává nevyslyšeno. Při čtení jsem měl neustálý rozechvělý pocit, jak jednoduše se dá intenzivně dotýkat základů bytí. Myslím, že knížka přišla v mém životě v pravý čas, musím změnit ten stresový, uspěchaný a naprosto zbytečný způsob života, který naprosto zapomíná na mně (na sebe), na druhé, na veškerenstvo - a to prosím bez jakéhokoliv náboženského podtextu.
Jedna z nejkrásnějších pasáží je o milování koní (nazývá to "veselkou"). Ještě jsem nikdy nečetl tak vzrušující erotickou pasáž o milostném aktu zvířat. Hlavním poselstvím knihy pro praktický život je věta: "Člověk má jenom tolik příjemných chvil, kolik si jich dopřeje." Skvělé! Jdu dělat radost sobě i ostatním. A Vy ostatní, na Databáziknih, si ji můžete udělat právě přečtením této knihy. Rozechvěje Vás to, pak zklidní a posune. Nádhera.

5 09.06.2023

Celá tato edice je skvělý počin. A protože mám k Finsku citový vztah, četl jsem s pochopením a porozuměním. Velmi rád jsem se dozvěděl podrobnosti nejen o tom, že dokonce několik Finů studovalo na Karlově Univerzitě už ve středověku, ale zejména všechny ty peripetie 19. a 20. století. Je zajímavé číst, kde Finsko stálo a proč během naší "první republiky", co znamená pro Fina vztah k Rusku, a jak se ne zcela jednoznačně země prodírala k Evropské unii. Velmi se mi líbily i kapitoly o finské kultuře a vztahu Finů a Československa, resp. i České republiky po roce 1989. Mám rád finskou literaturu, filmy, finskou přírodu a protestantskou drsnost s uměřeností, která je ale uměřená životu - např. v architektuře. (Jen v tom pití ne.) Takže jsem si udělal radost.

5 15.04.2023

Román má vzrůstající tendenci kvality. Zpočátku (v prvním díle) mi to přišlo trochu rozbřeze honící mnoho psů najednou, ale uvědomoval jsem si, že vylíčit tak složitou, komplexní dobu s mnoha ději, je téměř nemožné, natož to nějak dějově uchopit. A ocenil jsem velice, že Kaplický si zvolil jako ústřední místo právě Tábor, z něhož je na některé děje vidět blíž a na některé dál. Žižka se stal svorníkem prvního dílu. Druhý díl má v podstatě hlavní postavu v Prokopu Holém a hrdinské činy jeho a ostatních už jsou (oproti době Žižkově) vlastně zoufalým bojem o udržení husitské myšlenky, protože i Tábor samotný už začal žít jiným životem. Přitakal mamonu a společenské hierarchii na míle vzdálené původním idejím. A třetí díl směřuje k rozpadu toho mála, co zbylo. Zrady, přeběhlictví, ohýbání hřbetů, lichva, čím dál tlustší purkmistři, a nejasná je v dáli vystupující hvězda Jiřího z Poděbrad.
Jsem moc rád, že jsem si román přečetl. Kaplický je opravdu výborný vypravěč a s takhle složitým tématem se vypořádal se ctí.
Vím, že s tím stále otravuji, ale znova musím vyjádřit podiv nad tím, že to komunisté vlastně dovolili, když je to celé analogie k provádění socialismu. Za všechno dva citáty, jeden o ztrátě víry a druhý o demokracii:
"Prošel jsem, bratři, velký kus světa," vyprávěl, "hledaje lidi žijící podle zákona Kristova. Nejdřív jsem se vypravil na Vožicko, ale nikde jsem tam nenašel takových, kteří by se mu podobali. ...Všude na jednoho spravedlivého bylo deset nespravedlivých, na jednoho dobrého deset zlých, ale nikde jsem nenašel celou obec, která by se spravovala zákonem Kristovým. Všude se lidé hlásí ke Kristovi, ale jen ústy, jejich srdce však ovládl ďábel. Zjistil jsem, že u lidí tělesná schránka je silnější než jejich duch..." (str. 92-93).
A druhý citát mi v době před 2. kolem prezidentských voleb přišel jako by byl napsán právě teď. Kněz sedí nad knihou, kterou papež prohlásil za kacířskou a podivuje se nad tím, že "autor na prvním místě ve společnosti kladl lid, který prostřednictvím svých volených zástupců má nastolovat vlády a vydávati zákony.... Myšlenka páchla Biskupcovi buřičstvím, neboť lid se jí vyvyšoval nad Boha. Jaký to nesmysl! ... A kdo je vlastně lid? Sedláci, řemeslníci, různá čeládka, žebráci a silniční lapkové. Jak může tento lid vládnout? Prostřednictvím svých zástupců? Koho si zvolí? Možná největšího lotra! A vůbec mohou ti sedláčkové a řemeslníci rozeznat, co je dobré a co je špatné? (s. 218)

5 20.01.2023

Doporučuji každému, kdo se chce dozvědět něco o praktickém životě. Čapek se svým novinářským pozorovatelským talentem a vyjadřovací přesností je nepřekonatelný. Dokáže o nejobyčejnějších věcech psát poutavě, až poeticky, je schopen hledat poezii ve všedním životě. Mně se vždycky nejvíc líbila pasáž, jak se dělají noviny a jak se dělá divadlo, dokonce jsme podle jeho dialogů režisér-dramaturg dělali malé scénky v rámci rodinných oslav. Prostě Čapek mi přirostl k srdci a nedám na něj dopustit.

5 11.09.2022

"Konečně to prasklo. V nepopsatelném chaosu, který potom vznikl, je těžko se vyznat. Efekty byly více zvukové než slovní, a tak ten, kdo byl by chtěl onen kritický den reprodukovat co nejvěrněji, musil by to učiniti cestou hudební, a to ještě nejspíše jen orchestrální." Nádhera! Jakkoliv je to pro Havlíčka netypická próza, je to vlastně jen nevázaný, ale do mistrovského detailu domyšlený žert (o morálce se tu bavit nebudeme) , je to slovní ekvilibristika, která mě několikrát donutila se srdečně zasmát, někdy jsem měl záchvaty až k slzám. To už se mi dlouho nestalo. Ta naprostá drzost, nehoráznost a otevřenost, samozřejmě nekorektnost, je dokonalá. Líčení erotických scén by si samo o sobě zasloužilo analýzu, je to radost (českého) jazyka a jeho erupce (jazyka). Nedávám tomu všechny hvězdy, protože samozřejmě v porovnání s Neviditelným nebo Petrolejovými lampami je to opravdu "jen" legrácka, ale její provedení je stoprocentní. Není to ale samozřejmě pro upjaté škarohlídy - je to pro čtenáře hedonisty. Takže jsem to vzal všema deseti.

5 11.09.2022

Tak souhlasím tady se synem LuciezOstravy - nejdřív mi to bylo v dětství trochu protivné, ale pak se pamatuju, jak jsem se u té knížky opravdu srdečně smál. Ta holka si dokázala prostě udělat svůj svět nezávisle na dospělých a velmi mě to bavilo. Byla vlastně ztřeštěná, ale zároveň svým způsobem moudrá a taky mi bylo sympatické, jak se na ni nedal aplikovat náš školský systém. Myslím, že skoro každá holka by takovou Pipi chtěla být. Ale nevím. Když jsem později viděl filmovou adaptaci, tak jsem pochopil, že je to nezfilmovatelné, i když ta tehdejší dětská herečka je dneska hvězda. Prostě ten její svéráz asi může být jenom v knížce, podobně jako je tomu s Karkulínem - toho podle mě natočit znamená ho zabít.

5 12.06.2022

Jako vzpomínka na dětství to funguje někde uprostřed. Vysoko jsou pro mne zážitky typu knihy Karla Maye nízko knihy jako Malý Bobeš. A někde uprostřed je rozverný příběh o nalezeném cosi, co se pak stane žirafou. Takže je to trochu čapkovské, trochu poláčkovské, trochu haškovské, ale chybí tomu ten jazyk, jak by to výše zmiňovaní napsali a nebo takový Emanuel Frynta. A pak ten naučně politický kontext je skutečně škoda. A to teď mluvím nejen jako bývalé dítě, ale i jako současný dospělý, zbytečně to knížku deklasuje hlavně tím, že je to najednou politická, ale ještě k tomu komunální satira, která tehdy byla běžná a možná to tak Plachta i myslel, ale tím to tu knížku bohužel zasazuje do její doby a nedovolí jí to, aby přežila v té rozvernosti a čerstvosti, jako se to dařilo ostatním.

5 12.06.2022

Tak to je samozřejmě klasika, tu měl z naší generace každý doma.

5 08.03.2022

"Až půjdu domů, půjdu sama a pěšky, budu se bát, strašně se budu bát, že už tam naše cháť nestojí a že se všecko ztratilo...", otevírá Marie Stryjová své intenzivní vzpomínky. A obloukem je končí: "Půjdu do naší chátě a budu se bát, že když tam nestojí, nejdu už domů. Půjdu jen po cestě, kterou jsem chodila, po které t jdeme sem nebo tam, vždycky jdeme, ať o tom víme nebo ne, a čím víc se boříme, sami, podeptaní, tím silněji tápeme - někam k domovu." S podobným spojením začátku a konce pracovali tvůrci rozhlasové četby na pokračování v roce 2007, která byla nedávno přístupná na Vltavě, a jak vidím, zaujala další čtenáře. (Mimochodem skvělým způsobem čtenou Janou Frankovou Doležalovou.) Podobný text otevíral každou epizodu.
Nadšený z tohoto poslechu jsem se pokusil knížku vyhledat a přečíst si ji. Bylo to velmi obtížné, je pouze 11 kusů v knihovnách v celé republice, v antikvariátech není dostupná, a pokud, je rezervovaná. Nakonec se mi to podařilo a nelituju.
Mezi začátkem a koncem se rozprostírá mozaika vzpomínek, které mají velkou sílu. Holka, volyňská Češka v průběhu několika let zažívá běžné situace, přitom přes jejich vesnici a kolem jejich "chátě" procházejí dějiny (a armády) sem a tam. Smrt, strach, ohrožení, ale i vznešené životní pocity jsou permanentně přítomné. Ona se bojí se, raduje, situacím rozumí i nerozumí, očekává, prožívá zklamání. Tyto situace jsou vylíčeny vlastně velmi stroze, (přispívá k tomu i nevázaná mozaikovitost) bez velkých kudrlinek a lyrických "nástrojů". Není tam ani stopa sentimentality, i když hlavním tématem je domov. A nad tím vším je očekávání, jestli se rodina přestěhuje zpátky do Čech, a co je tam asi čeká, jaký život tam asi začnou.
Mně se to velmi líbilo. Považuji kombinaci této strohosti, obyčejnosti a velké síly situací za mimořádnou. Zcela zapomenutá autorka se mi zjevuje jako celý jeden z proudů české literatury (psala to v 60. letech 20. století, kdy už žila v Československu), a vidím, že se budu muset podívat i na její další knihy, a bylo by dobré, kdyby byla přiřazena ke kánonu.
V knižním vydání bych ještě velmi ocenil doslov redaktora (taktéž spisovatele) Vladimíra Binara, který vlastně tuto mozaiku z pozůstalosti autorky sestavil. Velmi citlivě, podotýkám. Ten doslov je napsán stejně intenzivně jako hlavní text samotný. (Jinde to bývá vysvětlení toho, o čem kniha je nebo co si máme nedejbože myslet - například u odstrašujícího doslovu paní Silvie Richterové u Kunderovy Slávy bezvýznamnosti.) Binar přesně definuje, jakou polohu Stryjová zvolila: "Uzemňuje vztah k rodnému domu, ... a tato cháť se pro ni stává symbolem nenávratné minulosti, jejíž tvářnost se však prodírá přes zkameněliny a usazeniny uplynulých let, jako by to byla právě žitá přítomnost. Tato mámivá závrať a úzkost času, z jeho plynutí a utkvění, hluboce prostupuje jednotlivé prózy celého cyklu. Nejsou však obestřeny tklivým oparem nostalgie nebo vzpomínky, ... nýbrž úzkostně, či dokonce brutálně se hlásí o život přítomnost. Ano, Stryjová na své dětství nevzpomíná, nýbrž je zpřítomňuje, nejde jí o vzpomínku, ale o utkvění v zpřítomnělé minulosti." Skvělé!

5 11.11.2021

Připojuji se k 666Jitce - knihu jsem nečetl, ale slyšel na Vltavě. A byl jsem naprosto fascinován. Michal Bumbálek má dokonalý hlas, a umí ty hrůzy číst dostatečně nezaujatě, aby o to víc vynikla ta absurdita nebo děs. Kdyby to četl exaltovaně, úplně by to shodil. V jeho interpretaci je i něco ďábelského - ten frajerský tón a klid, ta samozřejmost líčení, je prostě velmi funkční. A co se textu týče, nemám slov. Vynikajicí. Nejcennější je právě to, že to líčení je takové informativně-strohé (což právě interpret nebo jeho režisér přesně odhadl). Je to krutá bilance válečného zločince, jejíž síla je v tom, že člověk má tendenci ho i pochopit, dokonce snad až omluvit - ačkoliv ve spodním proudu člověk ví, že je to zrůdnost. Tyto rozpory dělají z knihy dílo světové úrovně, na kterou se jen tak zapomenout nedá. Prostě opravdu umění. To není žádná Morštajnová nebo Viewegh... Takže doporučuji všemi deseti.

5 29.08.2021

Kohouta člověk musí brát tak, jak to je. Celého, i s chlupama. Sebestředný, egoisticky zahleděný autor, který nejlépe ví, kde je pravda, a POZOR - který je vynikajicí dramatik a spisovatel. On Vás chytí a usmýká Vás brilantním textem, ve kterém kombinuje několik rovin, věcných, dokumentárních, beletristických, symbolických, je to výsostný koktejl. Je to Malstrom, který Vás vtáhne do reality 70. let v Československu tak nějak nekompromisně a nelze se tomu bránit. Buď knihu odložíte, nebo jí nemůžete přestat číst a litujete každé chvíle, kdy nečtete. V tomhle napětí je Kohout skvělý a je velmi inspirativní sledovat, jak vnímá situace (výslechy, StB, sledování, pokud o cestu do zahraničí, vztahy, tvorbu, kamarády z disentu, ale i ostražitost v disentu navzájem) člověk, který si prošel tou neuvěřitelnou ideovou přesmyčkou z vyznavače stalinismu do čelného představitele Charty 77. Takže - na jiném místě jsem doporučoval Zábranovy Deníky. Stejně vehementně, dokonce jako paralelní čtení, doporučuji tuto knihu. Zábrana není tak dramatický, jsou to skutečně deníkové záznamy, toto je koláž z vlastních deníků a dalších literárních forem, přitom to drží pohromadě vyráží to čtenáři dech. Tedy u Kohouta platí - ber nebo neber.

5 08.08.2021

Tuto knihu nelze nepochválit. Miluju dokumentární literaturu a toto je její exemplární příklad. Ta mnohost setkání, rešerše pramenů, to všechno skloubeno dohromady, vytváří mnohovrstevnaté svědectví o tom, co to znamenalo žít v sovětském socialismu a jak se to dodnes otiskuje v duších i představách Rusů. Velmi silné. Doporučuji jako doplněk ke studiu lidské psychologie.

5 18.04.2021

Je to opravdu mimořádná knížka. Je zdánlivě pro děti, je civilní, bez nadpřirozených postav a fantasy prvků, a zároveň plná imaginace. Moc se mi líbila, protože to napětí, které se vytvářelo mezi lety 1914 a 2014, ten vývoj postav a předtucha, hezky gradovaly. Nebudu říkat, jak příběh skončil, ale ta určitá jednoduchost je tady velice funkční. je to na čtení dětem, a přitom to baví i rodiče. Tak přesně takhle to u nás bylo.

5 01.11.2020

O tom, že Vladimír Macura byl skvělý literární teoretik a překladatel z estonštiny, jsem věděl. Taky jsem věděl, že byl celoživotně plně pohroužen do doby národního obrození a že ho zajímaly vždycky symboly a znaky, že dovedl pronikavě promýšlet i přemýšlet, často provokativně a to tak, že se člověk musel vždycky zastavit a říct si: No je to drzost, ale nemá vlastně pravdu? Nutilo mě to vždycky brát vážně, protože to říká chytrý a vzdělaný člověk.
Jeho beletristické dílo stojí evidentně v naprostém pozadí (až zapomenutí) jeho odborné a esejistické práce. A přitom si myslím, že i kdyby naopak napsal "jenom" tuto tetralogii, je to klenot české literatury a má své místo trvale zajištěno.
Chytré, pronikavé, plné inteligentního humoru postaveného na absurditě a různě pootočených pohledech na věc. Je to kniha, která nabízí ALTERNATIVU k pohledu na národní obrození, na dobu, kdy šlo o národní sebeurčení. Dokonce bych řekl, že svým způsobem rozvíjí Jiráska, že jde dál a dává mu novou vrstvu. Tam, kde Jirásek zůstává u pozitivní osvěty, Macura se nebojí sáhnout sběračkou na dno a prohrábnout i ty, kaly a usazeniny, které tam jsou - aby se nepřipálily. Za typickou macurovskou provokaci považuji například úvahu hlavního hrdiny Johanna (Jana) Manna o tom, jak je možné, že Češi se zamilovali do té písně Kde domov můj, kterou všude po hostincích zpívají - copak si nevšimli, že Tyl to myslel celé jako ironii? Vždyť "a to je ta krásná země, zemský ráj to napohled" zpívá SLEPÝ houslista! Češi, vždyť je to myšleno jako vtip! Naprosto souhlasím.
Za vynikající považuji zcela kompaktní propojení všech čtyř nezávislých románů/novel. Ať už časově, dějově i skrze postavy. Každá je jiná, drží i jiný žánr, přesto všechny dohromady představuji velmi plastický obraz doby, ve které Macura skutečně "žil" - je až neuvěřitelné, do jakých podrobností jde, a to ne jen v popisech a reáliích, ale zejména v psychologii. Informátor, Komandant, Guvernantka a Medicus jsou intelektuální čtenářský zážitek nejvyšší možné úrovně, podle mě. (Komandant mi přišel mírně slabší, než ostatní, ale celek to neoslabilo.) Jistě je možné tyto části část samostatně, ale tady myslím, že je to ohromující v té komplexnosti. Vřele všem doporučuju a nebojte se, není to žádné vlastivědné poučování! Jsou to plnokrevné příběhy plné humoru a absurdity, které Vás donutí se zamyslet nad Čechy jako takovými.

5 03.08.2020

Na rozdíl od předchozího pisatele jsem šťasten, že Waltari byl "dotlačen společností" k tomu, aby napsal toto pokračování. Protože jestli se církvi nelíbilo, jak bezvýchodně končí Cizinec přichází, tak tady Waltari "splnil objednávku", ale tak, že zůstává nadále pachuť v ústech. Skvělé!

5 27.04.2020

Navazuji na svůj komentář z prvního dílu.
Je to dramatická kompozice, která vrcholí katastrofou. Ať už jí je požár, nebo cholera (obzvlášť pěkné čtení v době kovidu 19), politická situace s Metternichem v čele, upadající tkalcovské řemeslo a samozřejmě poměry malého města. Je to opět plastické, vynikajicí vyprávění, jehož motorem je páter Havlovický. Na něm by mohl leckterý kritik, který se štítí Jiráska, krásně ukázat, jak barvotiskový Jirásek je. Ale v tom případě to nečetl pozorně. Havlovický pochybuje, Havlovický se sám zmítá mezi kněžským povoláním a ušlechtilými idejemi svého učitele Bernarda Bolzana, kterému se místní inteligence vysmívá a platonickou láskou k paní "důchodňové", která by byla ráda i opětována. I v dalších dílech Havlovický pochybuje, když vidí, jak evangelický pastor Bergmann má rodinu, která ho naplňuje. Havlovický je pozitivním vzorem, ale platí za to vysokou cenu.
Tedy druhý díl je opět vynikajicí, blížící se cholera mění charaktery, je to zpráva o lidech, jako jsme my dnes, a to i v karanténě.
Doporučuji všemi deseti!

5 27.04.2020