adlapadla komentáře u knih

ABSOLUTNĚ CH-O-R-O-Š-N-Ý.
Souhlasím, že násilné scénky jsou občas přehnané a Alex je jedna z nejodpornějších postav, o kterou jsem kdy zavadila. Ale genialitu téhle knihy nelze potlačit.
Tak za prvé, jazyková stránka. Zatím jsem nečetla knihu, kde by si autor s jazykem tak vyhrál a nechal mě nad ním bádat, což mě neuvěřitelně bavilo. Varuji, že Alexova pestrého slovníku se budete po dočtení ještě dlouho zbavovat.
Za druhé, název. Mechanický pomeranč. Spojení něčeho živého organického (jako pomeranč nebo Alex) s něčím neživým a zmechanizovaným (jako hodiny (v originále "clockwork orange") nebo vymývání mozku).
Za třetí, příběh. Za mě neuvěřitelně silné. Poukazuje to totiž na jednu velmi zajímavou myšlenku: "Dobrota je cosi, co si volíme. Když člověk nemůže volit, přestává být člověkem." Nadčasové téma! A kontrast Alexovy osobnosti (krutost x něha a láska ke klasické hudbě) tam perfektně zapadl a dodal knize lidskost.
Knihu jsem si hned běžela koupit, dnes ji mám na čestném místě v knihovně a sem tam do ní nahlídnu, abych nevypadla z týnštiny. :)

11 25.03.2020

Milan Kundera mě nepřestává naplňovat bázlivou úctou a respektem. Řekne všechno na rovinu, řekne krutou a nelítostnou pravdu bolestivým způsobem, že máme kolikrát tendence se nad jeho postavami šklebit a nevěřícně kroutit hlavami - ale ve skutečnosti všichni tajně víme, že psychologie jeho postav je více než reálná a kolikrát se my sami chováme nebo uvažujeme právě jako ony.
Tahle knížka v sobě ukrývá tolik vtipu a zároveň tolik zajímavých filosofických myšlenek! Některé mě zaujaly natolik, že jsem s sebou začala nosit současně s knihou papír a tužku, abych si je mohla přepisovat.
Navíc její kompoziční výstavba, kde máme střídavě pohledy několika postav, působí silným dojmem. Měla jsem tak pocit, že vidím do nitra všem, a tudíž se nedalo problémy jednotlivých postav vnímat jen z jedné strany, ale právě to je na knize unikátní.
Vřele doporučuji :)

8 26.03.2020

Zamjatinův svět si dokážu až s děsivou lehkostí představit. Pořád mi neleze na mozek, že knihu napsal v roce 1920. Je to tak dávno, a přitom je to tak aktuální!
Za mě je z ikonické trojice dystopických románů (1984, Konec civilizace) nejlepší. Je strašná škoda, že je My ve stínu 1984 a většina lidí se tak k tomuto dílu ani nedostane. Bez My by možná žádné 1984 ani nebylo!
Působí to mnohem osobnějším dojmem, jelikož je to psáno formou deníku, který patří D-503 (už jen to originální pojmenování postav je velmi děsivé, ale absolutně geniální). Vidíme tento zmechanizovaný svět z pohledu vzorného občana, který tento svět uznává a respektuje, až vše naboří jedna tajuplná nevyzpytatelná žena I-330. Popis pocitu lásky slovy D-503 je jeden z těch nejmilejších a nejpodivnějších popisů citů, se kterým jsem se kdy setkala.
A ten konec mě srazil na kolena. K tomu není co dodat.

7 26.03.2020

Příběh mě pohltil od samého začátku, nedokázala jsem knihu odložit. Napětí je vybudované nenápadně a postupně, což člověka nutí číst další a další kapitoly.
Jak je zde řečeno v mnoha komentářích, Theo je nesympatická postava (Alicia na tom není o moc líp), ale z nějakého podivného důvodu jsem zažívala chvíle, kdy jsem s ním silně soucítila (což možná vypovídá i něco o mně, ale co už). I když byl očividně v nepořádku, jeho vnitřní svět je až děsivě reálný.
Konkrétně bych chtěla zmínit jeho rozhovor s Ruth po tom, co se dozví, že ho Kathy podvádí. Vše, co v této pasáži bylo řečeno, se mnou rezonovalo, a mě napadlo "Kolik lidí si musí tímhle procházet?". Samozřejmě, ne u každého se to projeví tak jako u Thea, ale ta podstata jeho problému je dle mého častá.
Konec mě z nějakého nepochopitelného důvodu zklamal. Nevím, co jsem čekala, tohle to rozhodně nebylo. I přes to mě to nenaplnilo tím uspokojivým dojmem, který pociťuji vždy, když na konci detektivky/thrilleru dojde k rozuzlení.
Každopádně knihu doporučuji! Je to čtivé, napínavé, a především oči otevírající, poněvadž poskytuje přesvědčivé nahlédnutí do mysli dvou mentálně narušených osob.

6 09.02.2021

Huxleyho dystopický svět je zajímavý a děsivý, dost možná jednou i reálný.
Tuto knížku jsem si přečetla, abych doplnila ikonickou trojici s My a 1984. A musím říct, že mě zaujala nejméně.
Nejvíce mě zde asi rušila ta divočina, kde se opravdu jako v divočině žilo - na můj vkus až moc velký kontrast s moderním světem v civilizaci. Navíc Bernard je šíleně nesympatický týpek a byla bych ocenila, kdyby příběh nebyl tolik popisován z jeho pohledu.
Zajímavý nápad, dobrá myšlenka, důležité poslání, ale kniha mě nějak zvlášť neoslovila a asi se k ní už nevrátím.

6 26.03.2020

Je to napsané tak živě, tak skutečně, tak lidsky! Věřila jsem každému slovu, dokázala jsem si živě představit každou postavu. Chvílemi se to může zdát poněkud zdlouhavé, ale právě to dává knize tak silný realistický nádech. Poskytuje pohled na každodenní život v zajateckém táboře z mnoha různých stran.

6 25.03.2020

Nemohla jsem tu knihu odložit. Ani nevím, co mě na ní tak uchvátilo, děj není nějak zvlášť převratný ani napínavý, vedlejší postavy tam v podstatě nejsou, spíš se tam jen tak míhají. Ale Holdena si člověk prostě zamiluje. Jazyk je absolutně geniální, to mě na knize bavilo asi nejvíc. A je opravdu krásné, jak člověk poznává Holdena ve stejnou dobu, co on poznává sám sebe.

6 25.03.2020

Kniha mě zaujala už jen pro svůj specifický moderní jazyk - četla jsem knihu v originále, tak nevím, jak je na tom překlad - každopádně forma, kterou je to napsané, mě hrozně bavila. Přiznám se, že jsem věděla, jak to dopadne, jelikož jsem předtím slyšela o seriálu na Netflixu, ale i tak mě to úplně strhlo. I když by vlastně protagonista Joe měl být považován za zápornou postavu - několikanásobný vrah a stalker - tak jsem si kolikrát holt nemohla pomoct a musela s ním sympatizovat. Doporučuji :)

5 25.03.2020

Děsivé! Měla jsem sice trochu problém rozeznávat realitu a představy, ale ve výsledku mi to ani nevadilo. Je to napsané velice zajímavou formou. Harry Haller je pro mě jedna velká záhada, kterou si urputně přeji rozluštit. Kolikrát jsem se nachytala, že s ním soucítím. Jeho silný příběh mě zasáhl, ovlivnil a často na něj myslím. Traktát, který se mu dostane do rukou, je jedna z nejzajímavějších částí knihy, která se snaží otevřít oči Harrymu i čtenáři.
Je to poněkud těžká četba, ale tomu, kdo se rád hrabe v psychologii postav, doporučuji!

4 26.03.2020

Ze začátku jsem měla velký problém se do ní začíst, zdála se mi prostě divná a zdlouhavá. Ale postupem času se to obrátilo, nemohla jsem ji odložit. Vianova fantazie mě nepřestávala udivovat od začátku až do konce. Klobouk dolů za všechny tyhle praštěné ale geniální představy. Sama sebe často přistihnu při útěku do Vianova absurdního světa i nyní po přečtení. Třeba takový pianocktail bych si nechala líbit. :)

3 25.03.2020

Myslím si, že její poslání je nanejvýš důležité a aktuální. Čapek byl opravdu vizionář. Ale jinak mě knížka nebavila. Postavy na mě nepůsobily věrohodně, v ději chybí napětí (kromě konce), celé se to v podstatě udává jen v jedné místnosti (vím, že u dramatu je to těžší, ale i tak). I přesto si myslím, že knížku by si měl každý přečíst a zamyslet se, co tím chtěl básník říci.

3 25.03.2020

Jsem asi jedna z mála, koho to příliš nenadchlo. Do čtení jsem se musela nutit, trvalo mi to dočíst, chvílemi jsem nedokázala určit, co jsou Náčelníkovy vidiny a co je realita, takže jsem kolikrát byla ztracená.
Asi by mě to bavilo víc z McMurphyho pohledu. Toto sice bylo originálnější pojetí, ale chyběl mi tam náhled do McMurphyho myšlenek, což je podle mě škoda, jelikož je to bez pochyb nejzajímavější postava a ráda bych odhalila jeho pohnutky a myšlenkové pochody.
Jinak je to samozřejmě silný příběh se silným koncem a má to něco do sebe... ale bohužel nic pro mě.

2 29.03.2020

Atikus Finch je prostě hrdina. Díky jeho lekcím, které poskytuje svým dětem, mi ta kniha hodně dala. Jinak vidět, jak to chodilo v těchto letech v Americe, je opravdu děsivé a nechutné. Proto je tahle kniha lekcí pro tehdejší společnost, ale i pro tu dnešní a budoucí. Musíme se naučit chovat se jeden k druhému ohleduplně a s respektem, nehledě na rasu či společenské postavení.
Každopádně jsem měla trochu problém prokousat se první polovinou, chvílemi mě to moc nebavilo, ale vcelku je to roztomilá knížka s důležitým posláním.

2 25.03.2020

Musím říct, že ze začátku mě to příliš nebavilo, také jsem mívala problém pochopit, kdy autor mluví o minulosti a kdy o přítomnosti... Ale ten konec mě dostal.
" ... a přece jsme jeden druhého postřelili a jeden druhého přivedli ke smrti, ač jistě, kdybychom se někde potkali v civilu, možná, že bychom se měli rádi, pohovořili si."

1 26.03.2020

Bohužel mě to nenadchlo. Většině povídek jsem neporozuměla, a tudíž mě ani nebavily. Popisované obrazy byly na můj vkus příliš abstraktní. Woolfová se snaží navodit jakousi atmosféru, která se ke mně nedostala. Těžko se mi to četlo a na konci jsem byla ráda, že už to mám za sebou.
Každopádně jde ryze o můj názor, nedokážu to kouzlo ukryté v této knize docenit, avšak věřím, že spoustu lidí iluze knihy uchvátí. Jak krásně a výstižně řekl pan Martin Hilský: "Nemá cenu ji kritizovat a vytýkat jí např. nedostatek robustnosti. Znamená to chtít, aby V. Woolfová přestala být V. Woolfovou a stala se někým docela jiným."

25.03.2020